Vina(1)

Nová povídka. - Musím se přiznat, že jsem po té dlouhé povídce úplně vyšťavená a nějak mě nic na další povídku nenapadlo, takže jsem zapátrala ve složkách a našla něco, co jsem napsala už před dvěma roky a nějak jsem na to zapomněla... bude sice sranda na to navazovat, když už je to tak dlouho, ale já mám ráda výzvy Sice jsem si říkala, že od dramatu na chvíli upustím, ale tohle je trošku jiné drama, než jste zvyklí. Sama jsem proto zvědavá, jak se s tím poperu... ale dost těch řečí, prostě si užijte čtení

BRIAN

Probudil jsem se zhruba okolo 4 hodiny ranní a hned mě znepokojilo prázdné místo vedle mě, jsem si totiž zcela jistý, že když jsem šel spát tak byl Justin u mě a určitě to nebyla halucinace. Okamžitě jsem proto vylezl z postele a šel se porozhlédnout po loftu, ale nikde jsem ho nenašel, všude bylo pouze nepříjemné ticho a prázdno! Dokonce i jeho telefon jsem našel pohozený na konferenčním stolku, takže jsem mu nemohl ani zavolat a zjistit, kam se uprostřed noci vypařil. No není on na zabití?!

Opravdu jsem to nechápal, bylo jen výjimkou, že doma nebyl do tří, ale aby zmizel po třetí? To mi vážně hlava nebere! Ale co můžu dělat? Vyhlásit po něm celostátní pátrání anebo se sám na takovou misi vydat? Jenže kde ho mám tak hledat? Toť otázka za milion!

Přiznávám se, že se mi tohle vůbec nelíbilo, dokonce jsem o něj měl starosti, jenže jsem nemohl nic dělat. Sice bych se ho mohl pokusit najít, ale jak už jsem říkal, já nevím, kde je a jelikož si s sebou ani nevzal telefon tak pochybuji, že vůbec chtěl, abych mu volal, natož abych ho dokonce hledal. Něco mi říká, že měl možná zase nějaký zlý sen, jako už několikrát za posledních pár týdnů a jednoduše ho šel rozchodit ven na čerstvý vzduch, jelikož si určitě usmyslel, že to bude lepší, než mě s tím zatěžovat a ačkoliv bych s ním o tom mohl diskutovat, tak nebudu, je jenom na něm, jak se s tím vypořádá, protože i když bych mu rád pomohl, někdy je prostě lepší nechat ho, ať si to vyřeší po svém.

Vrátil jsem se proto zase zpátky do postele a překvapivě jsem zase usnul, divil jsem se, že se mi to podařilo vzhledem k okolnostem, ale aspoň jsem Justinovu nepřítomnost mohl v klidu zaspat. Tedy alespoň do té doby, než mě probudil rámus z koupelny...

B: "Justine?"

Když jsem ho zahlédl, tak jsem se doslova zhrozil - byl jako tělo bez duše, dokonce na mě ani nereagoval, skoro jako by ani nevěděl, že stojím přímo za ním, zatímco se opíral o umyvadlo a měl svěšenou hlavou.

---

B: "Justine?"...Chytil jsem jej za rameno a on úlekem nadskočil.

J: "Proboha, Briane! Vyděsil si mě!"

Otočil se ke mně a já hned poznal, že brečel, měl úplně zarudlé oči a tváře. Ale co mě vyděsilo ještě víc, byl jeho krvavý ret.

B: "Já vyděsil tebe? To ty vypadáš příšerně! Co se ti, sakra, stalo?"

J: "Nic, jsem v pohodě."

B: "V pohodě? Pokoušíš se mě rozesmát nebo co? Vždyť ti teče krev."

J: "Všiml jsem si,"...Chladně odsekl.

B: "Justine, co se ti stalo?"

J: "Nedělej si se mnou starosti."

B: "Bože, co to máš s rukou?"...Všechny klouby na pravé ruce měl odřené.

J: "Briane, prosím tě, neptej se mě na nic... Prosím!"...Působil dost zoufale.

A následně mě od sebe silou odstrčil a vydal se ke sprše, kde ze sebe začal sundávat věci, až v ten okamžik jsem si všiml, že měl na tričku a kalhotách krev, bál jsem se, že není jenom jeho. Bylo to totiž, jako kdyby se s někým porval.

B: "Řekni mi, co se stalo?"...Šel jsem k němu.

J: "Sakra, Briane! Kolikrát ti mám opakovat, že nechci, aby ses mě na něco ptal?! Prostě běž pryč... Nech mě být!"

Tohle nebyl ten Justin, co ho znám, ani zdaleka ne! Tohle byla jen jeho dokonalá zevní kopie, ale uvnitř? Jako by tam byl samotný ďábel, takový vztek jsem u něho nikdy v životě nezažil. Děsilo mě to!

B: "Odpověz mi, Justine!"...Neovládl jsem se.

J: "Nemám ti co říct. A teď pokud mě omluvíš, musím se vysprchovat,"...Vlezl si do sprchy a hlasitě za sebou zaklapl dveře.

Popravdě jsem na něho ani neměl vztek za to, jak se ke mně choval, spíš jsem se o něj bál. Takhle ho totiž neznám a něco mi říká, že se dostal do nějakého pořádného maléru a já vážně nevím, jak mu můžu pomoct, když mě takhle odmítá!

Nakonec jsem ale udělal přesně to, co chtěl, i když se mi to nelíbilo - nechal jsem ho být. Myslím, že právě teď opravdu potřebuje být sám. Dal bych ale cokoliv za to, aby mě k sobě pustil, aby mi nebránil ho držet a aby mi dovolil to s ním nějak vyřešit, ať už je to opravdu cokoliv, jednoduše jsem tu pro něho a chci, aby to věděl!

Vzhledem k tomu, že už bylo půl 8 ráno, musel jsem se připravit do Kinneticu. Chtěl jsem sice zůstat doma s ním, ale věděl jsem, že to není dobrý nápad, nechtěl mě tu. Proto jsem zamířil rovnou do práce, kde to rozhodně s myšlenkami na něj nebude vůbec jednoduché!

Ted: "Bože, Briane, vypadáš fakt příšerně!"...On vždycky ví, jak mě má přivítat.

B: "Ty to víš nejlíp, viď? Jelikož sis už fází příšernosti několikrát prošel. Ve které, že si to teď? Mrtvolná?"

Ted: "Mám se skvěle, díky za optání."

B: "Nápodobně."

Zalezl jsem rovnou do své kanceláře a usedl do křesla, na pracovní povinnosti jsem neměl ani pomyšlení. Dneska bych se nedokázal ani podepsat, natož vymyslet novou kampaň anebo zpracovat nějakou prezentaci. Před očima jsem měl jenom Justina. Tu jeho neobvyklou bledost, krev na jeho rtu, na jeho oblečení, pak ten odstup, co ode mě udržoval, to, jak mě k sobě nechtěl pustit, že jsem se ho nemohl ani dotknout, aniž by nenadskočil... Byl jednoduše jak hromádka neštěstí! A já jsem hlupák, který neměl brát 'Ne' jako odpověď!

Divil jsem se, že jsem to tam nakonec vydržel až do večera, ale ve finále jsem nejel rovnou domů, nějak jsem to potřeboval oddálit a stavil jsem se u Woody's na pár skleniček. Až kolem jedenácté jsem vyrazil domů.

Hned jak jsem vstoupil do loftu, tak jsem ho zahlédl sedícího na koberci před pohovkou, pracoval na nějakém výkresu a byl do toho jako obvykle zabraný, jenže ten jeho výraz z dnešního rána tu pořád byl. Věděl jsem, že je vystrašený, ale nevěděl jsem proč...

B: "Ahoj,"...Sedl jsem si k němu.

J: "Jak bylo v práci?"

B: "Málem jsem se unudil k smrti,"...Usmál jsem se v naději, že se usměje taky.

J: "Ty tak!"...A povedlo se.

B: "A jak ses měl ty?"...Prohrábl jsem se mu ve vlasech.

J: "Myslíš po tom mém "malém" ranním výstupu?"

B: "Řekneš mi už, co se stalo?"

J: "Byla to hloupost, jen menší nehoda. Spadl jsem a dost ošklivě, ale toho sis asi všiml."

Nevěřil jsem mu ani jedno jediné slovo. Nikdy sice nebyl zrovna dobrý lhář, ale vždy se o to alespoň pokoušel, jenže teď jako by jen plácl první věc, co ho napadla. Bylo mi však naprosto jasné, že když mu předhodím svůj názor na tu jeho historku, rozzuří se a to jsem zkrátka nemohl riskovat!

B: "Tak aspoň, že jsi v pořádku,"...Přitáhl jsem si jej k sobě a políbil ho do vlasů.

J: "Jo, musím si holt dávat větší pozor."

B: "Skvělý nápad,"...Opravdu si nejsem jistý tím, jak dlouho dokážu hrát tuhle jeho hru!

J: "Nemáš hlad? Je tu pizza."

B: "Kousek bych si dal."

J: "Dobře, skočím ti pro ni,"...Políbil mě a zamířil do kuchyně.

Když v tom se nečekaně rozeznělo hlasité klepání na dveře. Předpokládal jsem, že to bude buď Maikey anebo nějaký takový šašek, jenže když jsem následně otevřel dveře, věděl jsem, že jsem se šeredně zmýlil! Stáli tam dva policisté a já jsem si byl dost jistý, že jsem je neobjednal na naše postelové hrátky. A myslím, že ani Justin ne. Byli skuteční.

B: "Co si přejete, pánové?"

"Bydlí tu Justin Taylor?"

B: "Proč se ptáte?"

"Máme na něj zatykač kvůli napadení."

V ten okamžik jsem cítil, jak se moje srdce zastavuje a můj dech zrychluje. Značilo to snad panický záchvat? Protože mám pocit, že jsem ho právě teď zažíval! A když jsem pak pohlédl na Justina a uviděl ten strach, který mu přímo sálal z očí, tak jsem spatřil ještě něco jiného, byla to snad... Vina?