VAROVÁNÍ 18+
Brian's POV
Justin byl jako na trní, připadalo mi to extra roztomilé, je to asi hodina, co jsme se zase dali oficiálně dohromady a já už o něm dokážu přemýšlet jen jako o svém příteli a ne o někom, kdo mi dvanáct let dělal ze života peklo svou nepřítomností... zkrátka na to chci zapomenout a vrhnout se s ním do báječného života, který nás spolu určitě čeká. Kdo by to byl řekl tenkrát, když tak stál u Babylonu opřený o sloup, vyřazující svou nevinností a roztomilostí, že se z mé jedné obyčejné noci z mnoha stane láska na celý život... Já, Brian Kinney, jsem to, sakra, někam dotáhl! Nepotřebuju ani peníze ani svoje ego a ani nějakou známost na každou noc, stačí mi ON - protože on je všechno.
Ale teď už zpátky k Daphne, protože ano, opravdu rodí, ten prcek si řekl, že v jejím bříšku už je jednoduše nuda a chce ven, naštěstí podle doktorů není takovýhle předčasný porod až takový problém, takže by oba měli být v pořádku. To však ale nemění nic na tom, že tahle nemocniční čekárna je plná bláznů, která se nemůže dočkat toho, co z Daphne vypadne a především, zda budou oba opravdu v pohodě.
B: "Co kdyby ses na chvíli posadil? Jsem si jistý, že tvoje pochodování ten porod neurychlí."
J: "Co ty víš?"...Rozhodil rukama, musel jsem usmát.
B: "Vím, ale to je asi vedlejší. A teď už se posaď."
J: "Vážně? Jsme spolu, jak dlouho? Hodinu? A ty už mi rozkazuješ?"
Přiznávám, trochu mě zaskočil, jen jsem na něj zíral a sám sebe se ptal, co se, sakra, právě stalo, ale když se na mě následně usmál tím svým proradným úsměvem, hned jsem věděl, že si se mnou jenom hraje.
B: "Ty máš takový štěstí, že jsme zrovna v nemocnici, aspoň ti někdo dá náplast, až ti dám co proto."
J: "Jsem dítě štěstěny."
Melanie: "Vy dva jste tak ukecaný, najděte si pokoj a užijte si konečně."
Lindsay: "Zlato?"
Melanie: "Ehm?"
Lindsay: "Uvědomuješ si, že se tu právě nachází dvě děti?"
B: "Tři! Jsem si jistý, že Daphne každou chvílí vyprdne to škvrně."
Gus: "Dvě, protože já už nejsem dítě."
J.R: "To sotva!"
Gus: "Zmlkni."
Lindsay: "Hele vy dva, klídek!"
Nemohl jsem se ubránit úsměvu, ale zároveň jsem cítil takové prázdno, došlo mi, co všechno jsem s Gusem promeškal a že už opravdu není žádné dítě, tedy moje dítě je a vždycky jím zůstane, ale ty roky, o které jsem přišel, ty mi nikdo nevynahradí, můžu jenom doufat, že ty následující budu moct žít v jeho životě.
Gus: "Tati?"...Posadil se ke mně, celkem mě to zaskočilo.
B: "Jo?"...Podíval jsem se na Justina a ten pochopil, že bych s ním chtěl zůstat o samotě.
Gus: "Víš, přemýšlel jsem, že bych za tebou mohl jezdit každý měsíc na víkend... jestli bys chtěl."
B: "Jestli bych chtěl? Víš moc dobře, že pokud nepřijedeš ty, tak mě budete mít v Kanadě neustále a jsem si jistý, že tvoje mámy budou extra nadšený."
Melanie: "To mě radši někdo zabte."
B: "Vidíš, všichni se mámě rádi... jedna velká šťastná rodina."
Gus: "Já jsem se fakt narodil do rodiny bláznů."
B: "To se teda vsaď."
Gus: "Každopádně jsem rád, že sem můžu jezdit... i když doufám, že vám se strejdou Justinem nebudu zaclánět?"
B: "Vzhledem k tomu, že tě jako prcka přebaloval a pomáhal mi s hlídáním..."
Gus: "Pomáhal?"
B: "Dobře, já pomáhal jemu. Zkrátka chci říct, že bude nadšený, když s tebou bude moct trávit čas."
Gus: "Já taky... přemýšlel jsem, že by mi mohl pomoct, začal jsem malovat."
B: "Další Picasso v rodině?"
Ještě nedávno jsem myslel, že už se mnou nikdy nepromluví a teď jsme se spolu smáli a řešili to, že za mnou bude jezdit... může můj život být ještě lepší?
Maikey: "Bože, co jim tak trvá?"
Ted: "Je to porod, ne donášková služba."
Emmett: "Jo, což je důvod, proč donášková služba stojí za houby, protože jsem si jistý, že i ten porod bude rychlejší."
B: "Vy tři jste fakt hříčka přírody."
Emmett: "Kušuj!"
Když jsem se tak rozhlížel po čekárně a viděl, jak tu všichni sedí, zívají a nedočkavě čekají na výsledek, uvědomil jsem si, jak moc tu Debbie chybí, kdyby tu teď byla určitě by nás všechny komandovala a byla by prostě šílená... šíleně úžasná, myslím, že se s její ztrátou zkrátka nikdy plně nevypořádám.
Když v tom se ale následně otevřely dveře porodního sálu, ze kterých vyšel Eric - konečně vím, jak se jmenuje - s tím malým uzlíčkem štěstí v náruči.
J: "Proboha! Je Daphne v pořádku a co miminko?"
B: "Nech ho se nadechnout."
Eric: "Daph byla úžasná a obě jsou v pořádku..."
Emmett: "Obě?"
Eric: "Je to holčička."
Lindsay: "Je nádherná,"...Ne jen ona se nad ní rozplývala.
Maikey: "Jak se jmenuje?"
Eric: "Ehm... s Daphne jsme nechtěli nic říkat, protože jsme nevěděli pohlaví, ale měli jsme jasnou volbu, pokud to bude holčička, takže... jmenuje se Deborah, po tvojí mámě... po vaší Debbie."
Maikey: "Proboha..."
V tu chvíli celá čekárna utichla, nejde ani popsat, jak silný okamžik to byl, nikdo z nás jednoduše neměl slova, dokázali jsme se jenom dívat na tu malou se slzami v očích a věřit tomu, že pro nás všechny je to začátek něčeho úžasného.
B: "Všichni už odcházejí... půjdeme taky?"
J: "Kam?"
B: "Kam asi? Domů."
J: "Ou... já... předpokládal jsem..."
B: "Co?"
J: "Že půjdu k mámě."
B: "Prosím?"
J: "Nechci, aby to bylo moc rychlé nebo tak..."
B: "Ty si ze mě právě teď děláš srandu, že jo?"
J: "Jo dělám,"...Začal se smát jako blázen.
B: "Já tě snad zabiju,"...Políbil jsem ho.
J: "I když... není to moc rychlé?"
B: "Čekal jsem na tebe 12 let, myslíš, že jsem ochotný čekat ještě dýl?"
J: "Máš pravdu."
Čapl mě za ruku a už jsme běželi do auta, dokonce jsem z toho zapomněl i na Emmetta, ale jsem si jistý, že on si nějak poradí, přeci jen už je velkej kluk.
Jel jsem autem jako blázen, nechtěl jsem to jednoduše oddalovat, tak moc jsem Justina chtěl a on chtěl mě, nebylo nic, co by nás mohlo zastavit. Ale zastavilo...
B: "Jak dlouho tu budeme ještě sedět?"
J: "Já nevím."
B: "Dobře, super odpověď."
J: "Já jenom..."
B: "Co?"
J: "Asi jsem nervózní."
B: "Z čeho, proboha? Už jsem tě viděl,"...Uchechtl jsem se.
J: "A já viděl tebe... ale je to 12 let."
B: "Ještě před týdnem ses tu na mě vrhal v ručníku."
J: "To bylo jiné, byl jsem opilý, měl jsem za to, že je konec a..."
B: "A nic. Čekali jsme na sebe tak dlouho, milujeme se a chceme se... nemusíš být nervózní."
J: "Tak moc tě chci,"...Natáhl se ke mně, aby mě políbil.
B: "Tak na co čekáme?"
J: "Už na nic."
Justin s úsměvem vystoupil a vydal se dovnitř. Já ale ještě chvilinku seděl a snažil se uklidnit svoje splašeně tlukoucí srdce, nemusí vědět, že i já jsem nervózní jak něco!
A pak jsem vystoupil a šel za ním dovnitř, to, co jsem našel, však způsobilo, že moje srdce jelo nanovo. Ode dveří totiž vedla cestička z jeho oblečení až do ložnice.
B: "Wow,"...Našel jsem ho ležícího v posteli v celé své kráse. Musel jsem si skousnout ret.
J: "Myslím, že jsi na řadě."
Přišel jsem až k posteli a začal si sundávat oblečení, Justin ze mě nespouštěl oči, byl jsem z něho úplně v háji, to ani nejde popsat.
Když jsem si sundal každý kousek, šel jsem k němu, vlastně na něj, lehl jsem si na to jeho dokonalé tělo a jen si hrál s jeho vlasy, zatímco jsem se na něho díval, ten úsměv, co mi věnoval, byl k nezaplacení.
B: "Ty ani nevíš, jak moc tě miluju."
J: "Vím, protože tě miluju úplně stejně."
To už nešlo odolat a začal jsem ho líbat, on mi polibky vášnivě oplácel, zatímco mi prsty přejížděl po zádech, mrazilo mě z toho a vzrušovalo mě to zároveň. Vzápětí jsem ho začal líbat na krk, poté na hruď a klesal jsem níž a níž, moc dobře jsem věděl, jak moc mě tam Justin chce. A já chtěl vidět to blaho v jeho tváři... které se dostavilo hned, jak jsem ho pojal do úst. Prohnul se v zádech a zasténal. Užíval si mé počínání a já si užíval jeho reakce. A Justin mi po chvíli dopřával stejnou slast, nejde vyjádřit, jak moc dobře jsem se cítil.
Po chvíli jsem ho vytáhl zpátky k sobě, abych se mohl zase přisát na ty jeho rty. Ale dál už jsem čekat nemohl, chtěl jsem ho tak moc. Proto jsem vzal kondom ze svého nočního stolku a nechal ho mi ho navléknout. Justin se položil na záda a já se vměstnal mezi jeho stehna, hlavou mi v tu chvíli šrotovalo 'jako poprvé' a následně jsem do něho pronikl. Bylo to neuvěřitelné. A to ani nemluvím o tom, když jsme oba současně vyvrcholili.
J: "Jak jsem se tohohle mohl vzdát?"
B: "Povídej mi o tom."
Začali jsme se smát, najednou jsme věděli, že už se dál nechceme zlobit na to, co nás rozdělilo a tak jsme se prostě jenom smáli.
J: "Mám hlad."
B: "Vzhledem k tomu, že jsme Emmetta někde zapomněli a já nevařím, tak..."
J: "Tak to zbývá na mě."
B: "Přesně. A když už v tom budeš, tak bych si dal jambalayu."
J: "Je noc."
B: "A? Neměl jsem jí dlouho, dýl čekat nehodlám."
J: "Dobře, ale pomůžeš mi."
B: "Můžu tě líbat na krk, zatímco budeš dělat kouzla?"
J: "Platí."
Oba jsme se vydali do kuchyně a vrhli se na tu dobrotu a já plnil svou pomoc tím, že jsem líbal ten jeho úžasný krk. V tu chvíli jsem věděl, že i kdybych měl v pekle shořet, tak se tohohle už nikdy v životě nevzdám.
Justin's POV
O pár měsíců později
Všechno dopadlo perfektně, vlastně ještě líp, než perfektně! Nemůžu ani popsat, jak šťastný život právě teď s Brianem vedeme, po tom všem, co jsme si vytrpěli, si to jednoduše zasloužíme. Já se rozhodl vrátit zpátky do Pitts, je to jednoduše můj domov, mám tu celou svou rodinu a palác, který je mým a Brianovým domovem. Do New Yorku ale stále jezdím na výstavy. Brian ten se rozhodl vrátit do Kinneticu se Synthiou ho opět vedou jako partneři a jde jim to jako na drátkách, dokonce se jim podařilo přesvědčit Teda, aby se vrátil, chvíli to trvalo, ale když se mu Brian asi po tisící za všechno omluvil a řekl mu, že ho vážně potřebuje... no ledy se prostě prolomily. Emmett ten se dokázal víc než vzpamatovat, našel si svoje bydlení a někoho, kdo o něj projevuje velký zájem, samozřejmě Emmett nemá ještě zahojené srdce a nejspíš ani nikdy plně mít nebude, ale rozhodl se, že na to půjde pomalu. Maikey s Benem zapracovali na svém vztahu a dokázali ho zachránit, všechno jim perfektně šlape. Daphne mi dokázala znovu odpustit a s Ericem a Deborah žijí doslova pohádkový život. Gus za námi každý měsíc jezdí, občas dokonce i s Linds, Mel a J.R. a my jezdíme za nimi do Kanady, abychom neztratili kontakt, pochopili jsme, jak moc je důležití udržovat kontakt s lidmi, které milujeme, ať už jsou daleko sebevíc. Máma ta je šťastná, že jsem tu zůstal, opravdu pro ni bylo těžké, když jsem byl pryč a pro mě vlastně taky. Všichni se zkrátka pravidelně vídáme na rodinných večeřích alespoň jednou měsíčně, takže nehrozí, že bychom se zase rozdělili. Všechno je zkrátka úžasné.
Moc rád bych řekl i něco o Debbie, ale nemůžu, je pryč a já jen doufám, že se tam seshora na nás všechny dívá. A že se jí líbí ty květiny, co jí s Brianem nosíme, vlastně, co jí nosíme všichni na její hrob.
Jo a ještě něco, Brian mě znovu požádal o ruku... Jasně, že jsem řekl ANO!
No comments:
Post a Comment