Poslední díl. - 18+
JUSTIN
Ani nevím, jak bych se měl cítit. Nervózně? Vyděšeně? Znechuceně kvůli svému otci? Právě teď cítím jednoduše jediné a to Brianovo obavy, které na mě z něho přímo křičí. Vím, že se snaží být silný, jako, že všechno bude v pohodě, a i kdyby ne, tak jako, že on bude v pořádku, že nemám důvod se o něj bát, že bych měl myslet jenom na sebe. Ale já nemůžu, znám Briana a vím, co to s ním udělá, pokud to dneska nevyjde v můj prospěch. Vím, že mi nehrozí žádný velký trest, ale půl roku, co mi Melanie doslova vydupala, ale i tak za půl roku se toho může stát opravdu hodně, Briana to může zničit. A i když si asi myslíte, že jsem blázen, když se bojím o to, co bude s Brianem vzhledem k tomu, že jsem to já, komu hrozí vězení kvůli homofobnímu, idiotskému otci, tak nějak cítím, že já to zvládnu, musím, ale Brian? Zkrátka se bojím.
B: "Můžeš se na mě přestat koukat, jako bych se měl sesypat? Já budu v pohodě!"
J: "Koukám jenom na to, jak zápasíš s tou kravatou... můžu pomoct?"
Nepřiznal by to ani, kdybych mu vyhrožoval vraždou, to, že byl natolik nervózní, že si ani nebyl schopný uvázat kravatu, ale hlavní bylo, že pomoct si nakonec nechal.
J: "Tak hotovo,"...Usmál jsem se, co nejvíc jsem mohl, nechtěl jsem, aby měl ještě větší obavy, než už má, jenom proto, že se budu usmívat uměle.
B: "Nechceš mi utřít i zadek náhodou?"
J: "Briane?"...Chytil jsem jeho obličej do dlaní.
B: "Hm?"
J: "Budu v pohodě."
B: "A říká snad někdo, že nebudeš?"
J: "Tvůj výraz... tvoje chování... TY!"
B: "Promiň... nechci ti to ještě zhoršovat."
J: "Nezhoršuješ nebo možná jo, ale jenom proto, že se o tebe pak bojím."
B: "O mě? Mně nic nehrozí, já se nemám čeho bát... ale ty, Justine, jestli... jestli..."
J: "Pššš,"...Přiložil jsem mu prst na rty a políbil ho.
A když jsem se od něho zase vzápětí odtáhl, naše oči se střetly a tak nějak jsme se oba do sebe zahleděli, nedalo se to vydržet - začali jsme se vášnivě líbat.
B: "Justine... za půl... hodiny.... tam... máme... být."
J: "Dost času na to, abych si užil svůj poslední sex s tebou."
Vím, že mu tahle věta moc nepřidala na náladě, myslím ta část 'poslední sex', protože on se snaží držet toho přesvědčení, že večer budu spát v naší posteli a ne na nějaké palandě se spolubydlícím. Jenže pokud tohle je opravdu naše poslední možnost, jelikož dalších šest měsíců se neuvidíme, protože jak tak znám Briana, on za mnou na návštěvní hodiny rozhodně nepřijde, ne proto, že by tím dal najevo svou lásku ke mně, ale proto, že by to pak snášel ještě hůř, tak jí musíme využít.
J: "Prosím,"...Zašeptal jsem u jeho rtů.
A Brian mě opět začal líbat a hned na to i svlékat. Dotýkal se mě jako bych byl z porcelánu, pečoval o mě takovým něžným způsobem, že jsem se téměř vznášel. Brian mě pomiloval způsobem, že jsem měl pocit, že se rozplynu na milion kousíčků. A když jsem následně vyvrcholil a on společně se mnou, nemohli jsme se zbavit těch přihlouplých zamilovaných úsměvů.
J: "Teď už bychom asi opravdu měli jít,"...Zasmál jsem se.
B: "Co kdybychom utekli? Někam daleko."
J: "Chytli by nás."
B: "Schováme se."
J: "Najdou nás."
B: "Takže tam asi fakt budeme muset jít?"
J: "Bohužel."
I když bych nejradši utekl s Brianem někam hodně daleko a schovával bych se s ním klidně do konce života, věděl jsem, že tomuhle budu muset jednoduše čelit, budu muset čelit svému otci, který pro mě už vlastně není nic víc, než pouhý dárce spermatu.
Melanie: "Tady jste, konečně!"
B: "Trochu jsme se zdrželi."
Melanie: "Jsem ráda, že jste si užili... já se tu jen snažím zachránit tvůj zadek."
J: "Promiň, Mel."
Melanie: "Hlavně mi řekni, že ti v hlavě něco zůstalo ze včera?"
J: "Všechno, zvládnu to."
Melanie: "Fajn, za pět minut jdeme na řadu, takže máš ještě dost času na to všem říct, jak moc je máš rád."
J: "To mě má povzbudit?"
Melanie: "Ne, ale uklidnit... všichni jsou tu kvůli tobě a nikdo tě nenechá prohrát, i kdyby měli násilím vydírat soudkyni."
Musel jsem se pousmát, měla pravdu, nikdo z těch lidí tady nedovolí, aby se mi něco stalo, vždycky mi budou krýt záda děj se co děj a především se postarají o Briana, až tu nebudu.
Nejprve jsem zašel za mámou a Molly, obě měly co dělat, aby se nerozbrečely, bylo mi z toho děsně, ale snažil jsem se je uklidnit, že budu v pohodě a že když už nic, tak za půl roku si stihnu udělat jen pár tetování... mělo to úspěch, zasmály se, i když jen na moment. A následně jsem šel obcházet všechny ostatní, nejvíc jsem se zdržel samozřejmě u Debb, která mi dala ne jeden povzbuzující proslov.
Debbie: "Rozumíš?"...Snažila se nerozbrečet, zatímco mi upravovala kravatu, která byla perfektně upravená.
J: "Rozumím."
Melanie: "Justine, jsme na řadě..."
Nebudu lhát, v tu chvíli mi to všechno došlo a zhoupl se mi žaludek, dostal jsem opravdu strach, do teď jsem si z toho dělal srandu nebo jsem myslel na to, jak to budou zvládat ostatní... ale teď v tuhle chvíli mi došlo, že vůbec nevím, jak to zvládnu já sám.
Melanie: "Připravený?"
J: "To jde?"
Melanie: "Aspoň se tak zkus tvářit."
J: "Až uvidím svého otce, tak mu pravděpodobně jednu vrazím a sedět vážně půjdu."
Melanie: "To bych ti nedoporučovala."
B: "Ani já ne,"...Přitáhl si mě k sobě, aby mě políbil.
Melanie: "Přestaň ho zdržovat nebo..."
"Paní Marcusová, můžete na slovíčko?" tak tohle bylo vážně divné, i Mel to zaskočilo, ale toho pohledného kluka v obleku následovala, aby zjistila, o co se jedná. Ihned jsem z toho znervózněl ještě víc.
Debbie: "O co, sakra, jde? Šli ještě na kafe nebo co?"
Všichni z toho začínali být nervózní a to mi na náladě vůbec nepřidávalo, vážně jsme ale nikdo nechápal, kam ten kluk Mel odvedl, když ona je jediná, kdo mě z toho může dostat.
B: "Konečně! Kde si byla? Šla sis taky někam užít?"
Melanie: "Ne šla jsem zjistit, že můžeš jít domů, Justine..."
J: "Co?"
Melanie: "Jak se zdá, tak tvůj otec dostal rozum."
J: "Počkat, co se mi tu snažíš říct?"
Melanie: "Že stáhl obvinění, jsi volný."
Zatímco se všichni ostatní začali radovat a ze všech možných stran mě objímat, já jen stál neschopný žádného slova... nechápal jsem to, vůbec jsem to nechápal. A pak jsem svého otce zahlédl, jak se na mě dívá, nevím, co jsem v tu chvílí cítil, můj vztek nezmizel, přeci jenom mě doslova protáhl peklem, ale malinkatá část mě ho chtěla jít obejmout, i přes to všechno, jenže on se otočil a odešel pryč. V tu chvíli jsem věděl, že tímhle se mezi námi nic nemění, že já pořád budu jeho teplý syn, se kterým se nesmíří.
Lindsay: "Myslím, že bychom to měli jít oslavit."
Maikey: "To rozhodně, zajdeme k Woody's."
B: "Zajdeme ke mně, chlastu mám taky hodně."
Emmett: "Chceš říct, že nás strpíš ve svém loftu?"
Ted: "Ty fakt musíš být šťastný jako blecha."
B: "Můžeme už konečně jít, než mě z vás trefí?"
Debbie: "Buďme tak hodní."
Všichni byli tak šťastní, ale já jsem nemohl, neměl jsem pocit, že bych něco vyhrál, můj otec mě stejně nenávidí a já momentálně nenávidím jeho, jaká je šance, že se z toho někdy dostaneme?
B: "Nesu ti skleničku něčeho dobrého."
J: "Děkuju,"...Vzal jsem si jí a hned jí do sebe vyklopil.
B: "Páni, taková žízeň?"
J: "Spíš se to snažím vstřebat."
B: "Jsi doma, to je hlavní, na ostatní kašli."
J: "Jenom nechápu, proč to udělal... proč to obvinění stáhl."
B: "Protože jsi jeho syn a je jedno, jak moc se sám sebe bude snažit přesvědčit o tom, že nesnese to, jaký jsi... pořád si jednoduše jeho syn."
Někdy mě překvapuje, jak moc chytrý Brian vlastně je a jak moc se snaží o to, abych se cítil šťastně... pořád jednoduše nechápu, proč jsem to zrovna já, koho miluje, komu dovolil být jeho polovičkou. A asi to ani nikdy nepochopím.
Nicméně jsem se tím teď nechtěl zaobírat a jen jsem položil svou hlavu na jeho rameno, zatímco jsem sledoval, jak moje rodina slaví mou volnost.
No comments:
Post a Comment