Večírek(6)

Poslední díl. - 18+

JUSTIN

Tohle jsem potřeboval nějak zpracovat a v Pittsburghu by se mi to rozhodně nepodařilo, ne kdy jsem věděl, že na Briana můžu narazit prakticky kdekoliv a to by asi nedopadlo dobře. Kdybych jen trochu tušil, co má v plánu tak bych nikdy tak moc netoužil, aby na ten večírek dorazil a alespoň na jeden večer předstíral, že jsme pár. Nikdy by mě nenapadlo, že by byl něčeho takového schopný... No ovšem, že byl vždyť, je to přece všemohoucí Brian Kinney, kterého nikdy nikdo před ničím nezastaví, co chce, to prostě udělá a je mu jedno, koho tím naštve nebo, komu tím ublíží!

---

Vím, že jde jenom o blbej večírek, který je každému u zadku nebo ne tak doslova, ale každý, teda až na Emmetta, přežije, že se to prostě podělalo, ale tady jde o ten princip, o to, že jsem alespoň jednou chtěl ostatním ukázat, že jsme s Brianem víc než jen parťáci na sex, že jsme prostě něco víc a že se opravdu milujeme, ale to jsem toho chtěl bohužel příliš a já si to až teď uvědomuji!

Ale nejhorší na tom všem je, že i když jsem na něho hrozně naštvanej tak mi svým způsobem šíleně chybí, jsem zvyklý se k němu každou noc tisknout a poslední dva dny jsem se musel spokojit pouze s polštářem a nejsem si moc jistý, zda se to dnes po mém příjezdu změní, jestli Brian vůbec bude mít zájem, abych se vrátil, a i když jsme se vlastně pohádali tak se k němu vrátit chci, jen je na něm, jak on to vyřeší.

Bylo mi úplně jasné, že mi sem nezavolá, ale i tak jsem v to naivně doufal, ale dost zbytečně! Tenhle můj útěk z Pittsburghu byla vlastně taková moje pomsta za to, že se chová jako idiot a taky, aby pochopil, že mu tohle jen tak neprojde, že já nejsem jen jeho hračka, kterou zapne a vypne, kdykoliv se mu zachce. Takže tentokrát může zapomenout na to, že to budu já, kdo se bude doprošovat!

Daph: "To už zase kontroluješ telefon?"

J: "Promiň, jen..."

Daph: "On ti nezavolá, to přece víš."

J: "Jo vím, ale pořád v to doufám."

Daph: "Hele on ví, že to tentokrát opravdu podělal a neodváží se ti zavolat, bojí se, že by to posral ještě víc, podle mě to chce jen vyřešit z očí do očí."

J: "Anebo bude jako obvykle dělat, že se nic nestalo."

Daph: "Taky možnost, ale myslím, že musí být hrozně naštvaný, že si jen tak odjel a nic mu neřekl."

J: "A co jsem mu měl říct? "Briane, promiň, chci si od tebe odpočinout, za pár dní se vrátím?" Nemyslím si."

Daph: "To asi ne, ale i tak dobře mu z toho asi není a taky si tak trochu porušil tu vaši dohodu."

J: "To už je jeho problém."

Daph: "Tomu přece sám nevěříš, ty ho miluješ."

J: "Zdá se mi to nebo ho obhajuješ?"

Daph: "No svým způsobem ano, oba přece víme, jaký je a že nic nedělá bez důvodu."

J: "Jo ten důvod je, že chtěl všechny nasrat."

Daph: "K tomu si mohl najít i jiný způsob, v tomhle bude něco jiného."

Daphne se podařilo toho brouka v mé hlavě zvětšit na maximum a po zbytek cesty do Pittsburghu jsem nemohl myslet na nic jiného než na to, že Brian tohle opravdu udělal z nějakého jiného důvodu a ne jen proto, aby všechny nasral. Otázkou však zůstává, proč to udělal?

A taky mi hlavou tak trochu vrtalo, že jsem opravdu porušil tu naši dohodu, která obsahuje buď doma do tří, ale já v tu chvíli byl tak vytočený, že to bylo vlastně oprávněné, takže to Brian bude muset skousnout! Ale něco mi říká, že mi to přeci jen dá nějak sežrat, aby alespoň část svojí viny hodil na mě.

Jakmile jsme zastavili před Brianovým a možná, že i mým domem, tak jsem šíleně ztuhnul. Ani za boha se mi z toho auta nechtělo vylézt, ale věděl jsem, že je to moje jediná možnost, protože jsem opravdu pochyboval, že by mě Daphne nechala přežívat ve svém autě.

Daph: "Tímhle nic nevyřešíš, jen to oddaluješ."

J: "Já vím, jen mě prostě nech si myslet, že mi to pomáhá."

Daph: "Fajn, jen pokud tu nebudeme sedět do večera."

J: "Fajn, vždyť já už jdu."

Daph: "Držím palce."

J: "Díky, ale taky tak trochu počítej s tím, že jsem do hodiny u tebe."

Daph: "Ale neblázni, vy to vyřešíte."

J: "Doufám."

Daph: "Určitě ano, zatím ahoj."

J: "Ahoj."

Pozoroval jsem, jak odjíždí a dokonce jsem tam stál ještě pár minut po tom, co její auto bylo už dávno pryč a tak nějak jsem chtěl, abych v něm seděl s ní, ale nedalo se nic dělat, dala mi dost jasně najevo, že to mám vyřešit a vlastně to je to, co mám teď v plánu, protože o Briana opravdu nechci přijít, ačkoliv je to pitomec!

Asi po pár minutách, kdy jsem se ještě nadechoval čerstvého vzduchu než zamířím do toho dusna, jsem se vydal nahoru hezky po schodech, abych oddálil nevyhnutelné a pak, když jsem stál před dveřmi, tak jsem měl pocit, že to po schodech vezmu zase dolů, ale po dvou a možná, že i po držce, jak budu spěchat, ale nakonec, když jsem usoudil, že to opravdu není dobrý nápad, tak jsem chtěl vstoupit... Teda samozřejmě do chvíle, než jsem si uvědomil, že nemám klíče. "Shit!"

Tak teď jsem byl doslova nahraný nebo možná, že i někde hluboko v prdeli. Měl jsem pouze dvě možnosti, buď to se hned teď sebrat a jít se k někomu schovat do doby, než po mě bude vyhlášeno celostátní pátrání anebo sebrat, lépe řečeno vycucnout všechen zbytek mé odvahy až z paty a zaklepat... No a vzhledem k tomu, že by mě všichni vykopli a já bych stejně zase skončil tady, tak jsem se té představy vzdal a velmi silně zaklepal a možná že i zabušil, aby už z klepání poznal, že to se mnou nebude mít jednoduché!

B: "Ztracený chlapec se vrátil,"...Rýpnul si, jakmile otevřel.

J: "Já se neztratil, byl jsem na dovolené,"...Oplatil jsem mu.

B: "A cestou si ztratil klíče?"

J: "Spíš jsem si je vůbec nevzal, když jsem odsud ve spěchu odcházel."

B: "A jak ses dostal přes ty dolní dveře?"

J: "Byly otevřené, a co to tady vůbec hraješ za hru, čekáš, že ti řeknu, že jen dělám, že nemám klíče nebo co?"

B: "To nehrozí, Sunshine."

J: "To je mi naprosto jasné a pustíš mě konečně dovnitř nebo budeme stát mezi dveřmi?"

B: "A co potřebuješ?"

J: "Prosím?"

B: "Ptám se, co potřebuješ, já ti to když tak podám."

Tak tomuhle jsem opravdu nemohl uvěřit! On naprosto všem zničí večírek, mě veřejně poníží a donutí mě ho na pár hodin nenávidět a nakonec se jako ten ublížený tváří on a dokonce tady na mě zkouší strategii, že pokud jsem z jeho bytu odešel tak už nemám žádný nárok se do něho vrátit. No řekněte mi, kdo by ho nezabil?

J: "Vsadím se, že se v tom přímo vyžíváš."

B: "Ani ne, jen čekám, až mi řekneš, co ti mám podat, abych pak zase mohl zavřít dveře."

J: "To nemyslíš vážně?"

B: "Co?"

J: "Tohle! To už mě jako ani nepustíš dovnitř?"

B: "A jak mám vědět, že to chceš, to ty sis jen tak odjel pryč a ani mi neřekl, kam nebo, kdy se vrátíš, tak jsem předpokládal, že o návrat sem nebudeš mít ani zájem."

J: "Ty jsi, kurva, neuvěřitelný!"

B: "Stejně jako ty."

Už jsem se někdy zmínil o tom, že ho znám až moc dobře? Tak teď jsem to mohl říct stoprocentně, on totiž hrál hru, na kterou mu mile rád přistoupím!

J: "Fajn! Tak mi podej kartáček na zuby, trenky, nějaké tričko a kalhoty... A víš ty co? Podej mi rovnou všechno, ať si pro to nemusím chodit po částech."

No to jste měli vidět ten plamen, co mu vyšlehl z očí, myslím, že tohle nečekal, ale i tak byl odhodlaný si dál trvat na svém a udělat ze sebe chudáka, jenže tohle mu já nedopřeju.

B: "Tak si to běž zabalit sám,"...Ustoupil mi, abych mohl vejít.

J: "Díky,"...Vešel jsem.

Zamířil jsem rovnou do ložnice a začal jsem si "balit" věci, dělal jsem to hezky pomalu, abych Briana vytočil k nepříčetnosti a on se na mě jen díval a já na něm moc dobře viděl, že jediné, na co myslí, je, že by mě nejraději povalil na postel a ošukal nejtvrději, jak umí a já jsem byl rozhodnutý ho pěkně vyprovokovat.

J: "Myslíš, že bych mohl použít sprchu, když jsem tu naposledy? U Daphne na chatě není nic moc vzdáleného čisté vodě a já celkem páchnu."

B: "Jak je libo."

J: "Děkuju."

Přímo před ním jsem se začal odstrojovat, hezky jeden kousek oblečení za druhým... Začal jsem tím nejmenším - ponožkami, poté mikinu, po které následovalo velmi pomalé rolování trička nahoru, zatímco jsem sledoval, jak se Brianovi začíná zvětšovat boule na kalhotách. Následně jsem si rozepnul poklopec a pěkně pomalu jsem ze sebe začal stahovat kalhoty, tak abych Brianovi dal na obdiv svou bouli, která mu následně byla poskytnuta v celé kráse, když jsem ze sebe stáhnul i trenky. Brian se držel jen tak tak, ale i tak se držel, musel jsem uznat, že má velmi dobré sebeovládání, když dokázal odolat mému nahému tělu se ztopořeným penisem. Jakmile jsem dokončil show určenou jen pro oči Briana Kinneyho, tak jsem zamířil do sprchy a opravdu jsem nemohl uvěřit tomu, že Brian tam za mnou nepřišel - buď to si k orgasmu dopomohl sám, zatímco jsem se sprchoval anebo má jiné plány...

Následně jsem vyšel z koupelny oděný jen do ručníku kolem pasu s doznívajícími kapičkami na mém těle a poté jsem se zbavil i toho proklatého ručníku - nebudu se přece oblékat s ním, že? Samozřejmě, že můj záměr byl úplně jiný!

Věděl jsem, že to, co právě udělám, Briana už v žádném případě nedokáže držet stranou a přesně o to mi šlo, takže jsem následně obešel postel tak, aby mě Brian zezadu krásně viděl a poté jsem se přehnul dopředu a dal jsem mu tak na obdiv tu část mého těla, kam se moc rád velmi často vrací a ani jsem se nenadál a už jsem cítil, jak u mě stojí nebo jsem spíš cítil prsty, které do mě okamžitě strčil a já velmi nahlas zasténal...

Narovnal jsem se a jeho prsty do mě zajely ještě hlouběji, krouživými pohyby mě přiváděl k šílenství, zatímco mě líbal a jemně kousal na krku a rameni. Měl jsem pocit, že se zblázním, když mě druhou rukou začal honit a okusoval mi ušní lalůček, opravdu mi připadalo, jako kdybych s ním sex nezažil minimálně měsíc a ne jen pouhé dva dny. Následně ze mě vyndal prsty a já jen nesouhlasně zakňučel a poté jsem se k němu otočil čelem, aby si mohl podmanit mé rty, což okamžitě udělal a jazyky jsme si strkali až hluboko do krku.

B: "Ošukám tě! Budu tě šukat celý den!"

J: "Udělej to! Hned!"

Brian si mě k sobě velmi rychle otočil zády, nasadil si kondom a pak se do mě natlačil jako blázen, asi na vteřinu jsem měl pocit, že se nikdy v životě už neposadím, jak mě to zabolelo, ale Brian se mi následně něžně omluvil polibkem na krk a poté začal přirážet, aby nás oba dovedl tam, kam jsme rychle potřebovali! Jeho přírazy i rychlost začínaly nabírat na síle a následně jsme se oba svíjeli ve velmi bouřlivém orgasmu, na který jen tak nezapomeneme, na což jsme se vyčerpaně sesunuli k zemi.

J: "Hádám, že teď už tu jsem zase vítaný?"

B: "Jen když mi slíbíš, že už nikdy neodjedeš bez toho, abys mi dal vědět?"

J: "No pokud zase neposereš nějaký večírek, který mám pocit, že už stejně nikdy nebude tak slibuju."

B: "Platí,"...Políbil mě.

J: "Dobře."

B: "A jen taková maličkost, zatímco si tu nebyl, tak jsem s ostatními domluvil další večírek tentokrát bez tricků."

J: "Co?"

B: "Uvidíš,"...Znovu mě políbil.

Nebyl jsem si jistý, zda mám věřit tomu, že tentokrát ten večírek, který podle všeho naplánoval Brian, dopadne dobře, ale mohl jsem si být jistý tím, že Brian plní sliby a rozhodně jsem nezapomněl na ten, který mi dal před chvílí a to ten, že mě bude šukat celý den, což jsem si následně taky vybral a užili jsme si ne jeden nezapomenutelný orgasmus. Musím říct, že udobřující sex je opravdu ten nejlepší!

Večírek(5)

Nový díl.

BRIAN

Já jsem opravdu takovej idiot! Co jsem si, sakra, myslel, že dělám? Vždyť jediného, čeho jsem tím docílil je, že mě teď všichni nenávidí, ano všichni, včetně Justina a já budu rád, pokud se mnou ještě někdy promluví. Justin šel radši k někomu přespat, předpokládám, že k Debbie, než aby musel strávit noc ve stejném bytě jako já a když odcházel tak se ani nezdálo, že by měl v plánu se vrátit. Tak moc jsem ho mezi těmi dveřmi chtěl zastavit a omluvit se mu, ale radši jsem ho nechal jít, než abych musel zradit sám sebe, svoje ego!

---

Když jsem se ráno probudil tak mi bylo opravdu mizerně a byl jsem na sebe hrozně nasranej, kdybych se nechoval jako idiot tak by teď Justin ležel vedle mě. Ani jsem nevěděl, kam mám jít, v Kinneticu bych narazil na Teda, v jídelně na Debb s Justinem, no vlastně s mým štěstím tam narazím na všechny, ale já, kurva, nejsem žádný posera, takže se osprchuju, obléknu a půjdu se najíst tam, kde jím už od svých 14 let a nikdy mi nic nezabránilo, abych tam vkročil, takže to dnes bude stejné. Ale to se asi lehce řekne nebo v mém případě spíš pomyslí, než udělá, protože jakmile jsem stál před jídelnou, tak jsem měl doslova bobky!

Debbie: "Ty máš teda odvahu sem přijít,"...Pustila se do mě hned, jak jsem vešel.

B: "Hlad je silná věc,"...Bránil jsem se.

Jak jsem řekl, já mám opravdu neuvěřitelně kurevský štěstí - to víte, že tu byli všichni a hleděli na mě, jak supy na svou kořist! Teda vlastně skoro všichni, ať už jsem se kouknul kamkoliv, tak Justina jsem nikde neviděl a nevím, zda jsem si v tu chvíli měl spíš oddychnout anebo vraždit, protože jsem tak nějak podvědomě doufal, že se mi to s ním podaří vyřešit.

Debbie: "To si myslíš, že ti dám vůbec talíř natož jídlo?"

Emmett: "Jaký byl zbytek večírku? Doufám, že sis ho užil."

B: "No tak se hned nečerti, chtěl jsem vám to trochu okořenit."

Lindsay: "Víš, že jsi idiot, Briane?"

B: "Někdo už mi to včera říkal, myslím, že si to byl ty, Tede?"

Ted: "Já osobně a klidně to zopakuju."

Maikey: "Můžeš říct, jak si nám to mohl udělat a především Justinovi?"

Melanie: "A nech si ty své výmluvy, buď tak hodnej."

Ben: "To žádáš trochu moc."

Připadalo mi, jako kdyby se doslova předháněli, kdo z nich mi to dá víc sežrat a komu se podaří mi říct tu nejlepší křivdu nebo urážku. Mozek už se mi z nich doslova vařil a modlil jsem se, aby ty svoje klapačky zavřely, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že si to zcela oprávněně zasloužím, takže jsem je dál nechal si mě vychutnávat, ale tak trochu jsem byl myšlenkami jinde, lépe řečeno u Justina a toho, kde se právě teď asi nachází.

B: "Můžete mi, kurva, říct, co po mě vlastně chcete?!"...Můj pohár trpělivosti přetekl.

Emmett: "Co třeba omluvu?"

Melanie: "Anebo vysvětlení, kromě toho, že jsi idiot."

Lindsay: "Stačilo by jenom říct - proč."

Maikey: "Ale toho se mi asi nedočkáme, že?"

Debbie: "Víte co? Nechte nás,"...Vložila se do toho.

B: "No to mi ještě scházelo,"...Sarkasticky jsem přisadil.

Debbie: "Ty mlč a vy nás prosím nechte."

To poslední, co jsem právě teď potřeboval, byla další Debbiina přednáška o tom, že bych měl zpytovat svědomí a že bych se měl zamyslet nad svými činy a nad tím, že každému jen ubližuji, když je nade vše úplně jasné, že mi na nich záleží - bože, chraň mě!

B: "Tak co sis pro mě připravila tentokrát?"

Debbie: "Že jsi idiot, to už víš a myslím, že to ještě dlouho uslyšíš, ale chci, abys věděl, že už jsem tě pochopila..."

B: "Co si pochopila?"

Debbie: "Nepřerušuj mě! Pochopila jsem, proč si to celý udělal - bylo to kvůli němu."

B: "O čem to tu mluvíš, Debb?"

Debbie: "Kdyby šlo jen o nás tak by sis našel plno jiných způsobů, jak nám ukázat, že jsme ti ukradení, i když to tak není, ale pro Justina sis potřeboval připravit divadýlko..."

B: "Myslím, že půjdu."

Debbie: "Sedni si na zadek a poslouchej!"

B: "Ty jsi šílená,"...Posadil jsem se zpět.

Debbie: "Děsila tě představa toho, že bychom si mi ostatní a především Justin mysleli, že si to všechno udělal kvůli němu, že si byl ochotný tam přijít a ještě to nechat udělat u sebe doma jen proto, že si mu chtěl udělat radost, protože ho miluješ a to si nemohl dovolit, aby zjistil, že?"

Nikdy opravdu nepochopím, jak to ta ženská dělá, že ze mě dokáže vyčíst věci, které si ani já sám neuvědomuji, ale tentokrát jsem si to uvědomoval až moc dobře, jen jsem tak nějak doufal, že se mi to podaří zakrýt, že se jí nepodaří zjistit, že to představení bylo především jen kvůli tomu, aby Justin nezjistil, jak moc ho vlastně miluju a že jsem pro něho ochotný a schopný udělat prakticky cokoliv, to, že jsem chtěl ostatní prostě jen nasrat a ukázat jim, že mě nemůžou ovládat, byla vlastně jen taková zástěra, která na Debbie bohužel neplatí.

B: "Co jako chceš, abych ti na tohle řekl? Že máš pravdu? Nebo co čekáš?"

Debbie: "Popravdě já už od tebe ani nic nečekám, včera ses předvedl přímo parádně, ale někdo jiný by si zasloužil vysvětlení."

B: "A to jako kdo?"

Debbie: "Nedělej blbýho, ty víš moc dobře."

B: "Nepotřebuju mu nic vysvětlovat."

Debbie: "Takže ti nebude vadit, když se domů nevrátí?"

B: "Pochybuju, že by kvůli tomu dělal takovou scénu."

Debbie: "To si jen myslíš, Briana, ale tentokrát už přetekl i jeho pohár."

B: "Já ho znám, on se vrátí."

Debbie: "Pokud se mu tam nezalíbí."

B: "O čem to mluvíš?"

Debbie: "Justin ráno odjel."

V tu chvíli se mi snad zastavilo srdce a já na ní jen tupě zíral, nedokázal jsem tak nějak vstřebat to, co mi právě řekla... Počkat, co mi to vlastně řekla? Kam Justin odjel a kdy se vůbec vrátí nebo spíš, jestli se vůbec vrátí, protože já bych se sám k sobě nevrátil, jenže já Justina potřebuju!

Debbie: "No nekoukej na mě tak."

B: "O čem to mluvíš, kam odjel?"

Debbie: "Řekl, že potřebuje na chvíli vypadnout z Pittsburghu a přiznejme si, že oba víme, že tím myslel od tebe."

Jakmile to vyslovila tak mi bylo naprosto jasné, že jsem to projel na celé čáře a že mi tohle Justin jen tak neodpustí a myslím, že to není kvůli tomu, že jsem zničil ten jejich večírek, ale proto že jsem mu dal najevo, že je mi naprosto jedno, jestli zjistí, jak moc je mi ukradený, i když opak je pravdou a to, že mi na něm záleží víc, než na čemkoliv jiném v mém životě a taky vím, že tohle bude chtít víc než jen "Promiň!"

Debbie: "Takže jsem mu dala pár dní volna a Daphne ho vzala k sobě na chatu."

Alespoň něco pozitivního, protože Daphne je trošku takovej anděl, protože i když si myslí, že jsem idiot tak se vždycky snaží Justina přesvědčit o opaku. Je to vlastně taková Debb v mladší verzi a pokud je Justin s ní tak mám jistotu, že se mi vrátí, teda alespoň doufám.

Debbie: "Tentokrát si to opravdu podělal, Briane."

B: "To už vím taky, věř mi."

Debbie: "Já ti věřím, ale tím to nevyřešíš. Být tebou tak už začnu střádat plány, abych to napravila."

B: "A kdy se vrátí?"

Debbie: "Asi za dva nebo tři dny."

B: "Skvělý,"...Spíš jsem zklamaně zašeptal.

Debbie: "Alespoň si příště promyslíš následky, než něco uděláš."

B: "Budu si to pamatovat,"...Ironicky jsem odvětil.

Takhle to podělat můžu opravdu jedině já a nikdo jiný! Já popravdě ani nevím, co mě to vlastně popadlo, když jsem tak nějak tušil, že to vůbec nemůže dopadnout dobře, ale asi jsem jen myslel, že udělám to, co obvykle - ukážu jim, že mi na nich nezáleží, ačkoliv to tak není a oni pak budou pár dní naštvaní a pak se zase budeme vesele bavit dál, ale ani ve snu mě nenapadlo, že tím od sebe odeženu toho, koho miluji nade vše a bez něho jsem prakticky nikdo!

Večírek(4)

Nový díl.

JUSTIN

Někdy opravdu Debbie závidím, že se k Brianovi dokáže dostat tak, jak já ne a přesvědčí ho k věcem, ke kterým já nedokážu, byla opravdu úžasná a Brian nakonec svolil k tomu, aby se to konalo u něho v loftu, dokonce se chová úplně jinak, jako kdyby se původně vůbec nesnažil ten večírek sabotovat, jako kdyby se na to naopak těšil, a já si nejsem jistý, jestli mě tahle jeho změna názoru má těšit anebo naopak děsit, ale to už je asi jedno protože zbývá už jen pár hodin a všechno vypukne.

Brian ráno odešel brzy především proto, že Emmett si stojí za rčením "Čím dřív, tím líp," takže u nás byl už v 8 hodin, aby to tady dal pořádně do kupy a zrealizoval svoje představy a nápady!

---

J: "Stejně nechápu, jak ho Debb dokázala přesvědčit."

Emmett: "Na tom nezáleží, hlavní je, že to máme v kapse."

J: "Já vím, ale stejně mi to vrtá hlavou."

Emmett: "Třeba prostě usoudil, že je na čase ze sebe přestat dělat vola."

J: "Tomu ani ty sám nevěříš."

Emmett: "No tak co jiného by za tím bylo?"

J: "Toho se právě bojím."

Na to znám Briana bohužel až moc dobře, abych uvěřil, že za tím jsou pouze dobré úmysly, něco mi prostě říká, že tohle nebude tak jednoduché, jak si všichni myslíme anebo snad už Brianovi křivdím jen proto, že vím čeho je schopný a opravdu tentokrát usoudil, že by nebylo na škodu jednou udělat taky něco dobrého? No jedno je opravdu jisté - brzy to zjistím!

Připadal jsem si jak poslušný skautík, Emmett mě v jednom kuse peskoval, kam, co mám položit, kam to mám posunout, kde to mám pověsit, dokonce jsem musel mít i vyhraněný slovník, jen aby to bylo podle jeho představ, on v podstatě jen stál, koukal a ukazoval co, kde a jak. Doufal jsem, že ten večírek pro mě bude odpočinkový, že jen prostě přijdu, sednu si a budu upíjet skleničku něčeho dobrého a ne, že ten večírek v podstatě uspořádám za rozkazování Emmetta Honneycutta, protože to je vážně vyčerpávající a sebevražedné!

Umím si Briana živě představit, až spatří, co jsme mu vyvedli s jeho milovaným loftem, neříkám, že to vypadá špatně, spíš naopak, je to úžasné a musím uznat, že Emmett má opravdu dobrý vkus a vysokou škálu nápadů, ale tady jde o Briana a jeho odsuzovací schopnosti, takže se trochu bojím, že to nepřivítá zrovna nejlépe, ale s jistotou můžu říct, že pokud se bude chovat alespoň nějak na něho normálně tak ho nemine jedna vášnivá odměna.

Ani si nedokážete představit, jakou jsem měl radost, když dorazily Lindsay a Melanie a okamžitě se zapojily do realizace Emmettových nápadů a já si tak alespoň na chvíli mohl sednout a jen tiše přihlížet tomu, co tam za doprovodu Emmetta vytvářejí. Musím říct, že na Melanie bylo vidět, že by Emmettovi nejradši něco omlátila o hlavu za to, jak jí komandoval, ale když si nakonec uvědomila, že se nachází v království samotného Briana Kinneyho a že už by jí přizabil jen za to, že mu sahá na věci tak se raději krotila a jen v duchu nadávala, ani radši nechci vědět, do čeho všeho.

Melanie: "Tak komu z vás se podařilo přesvědčit slavného Briana Kinneyho, aby se to konalo u něho doma?"

Lindsay: "Přesně to by mě taky zajímalo, co si na něho použil, Justine?"

J: "No ve skutečnosti to byla Debb."

Lindsay: "Debb?"

J: "Jo, nevím, jak to dokázala, ale dokázala."

Melanie: "Vsadím se, že mu tajně podstrčila peníze."

Emmett: "Anebo na něho prostě použila to, co obvykle."

J: "Co myslíš?"

"Tebe."...Ozvalo se jednohlasně.

Už zase jsem byl u toho, že jsem nevěděl, jestli mi tahle představa má dělat radost anebo mě má naopak děsit, protože přeci jen vím, jak Brian nesnáší, když proti němu někdo používá mě a jeho city, které ke mně určitě cítí, to se potom nezná, i když se to snaží nedávat najevo, ale pokud ho k tomu opravdu přesvědčilo právě tohle tak mě to doslova hřeje u srdce, protože jestli to vážně dělá kvůli mně tak mě musí stoprocentně milovat!

Jakmile jsme všichni splnili poslední část Emmettovo fantazie, tak jsme náš večírek mohli označit za oficiální a už jen čekat, kdy ostatní dorazí, ale já jsem především čekal na Briana, potřeboval jsem se zbavit toho pocitu, že na nás kuje pikle a ujistit se, že všechno dopadne dobře.

Měl jsem pocit, že se ze mě dnes stal dekoratér a vrátný, protože pokaždé když někdo zaklepal tak jsem to byl já, kdo musel jít otevřít. Nejprve to byli Maikey s Benem, potom Daphne s jejím přítelem Shawnem, které jsem pozval já, následně se dostavil i Theodhor a poslední, kdo nám scházeli, byli Debb s Carlem a samozřejmě Brian, trochu jsem se začínal bát, že jeho pomstou bude, že se vůbec nedostaví.

Konečně se ozvalo klepání a i když jsem věděl, že má Brian klíče tak jsem tak nějak podvědomě doufal, že by za těmi dveřmi mohl stát...

J: "Ahoj,"...Vítal jsem trochu zklamaněji, když jsem zjistil, že to opravdu není Brian.

Debbie: "Jsme tu dobře? Podle tvého výrazu se mi zdá, že večírek je o dům dál."

J: "Promiň, Debb, jen jsem myslel, že to je Brian. Ahoj Carle."

Carl: "Ahoj."

Debbie: "Počkat, on tu ještě není?"

J: "Zatím ne a pojďte dovnitř."

Zatímco se Carl přemístil k ostatním nebo spíš k těm chlebíčkům a šampaňskému, u kterých stáli, tak Debb zůstala u mě a bylo mi úplně jasné, že z toho bude zase nějaká přednáška.

Debbie: "A zkoušel si mu volat?"

J: "Ne a ani mu volat nebudu."

Debbie: "On určitě přijde, uvidíš."

J: "Anebo naopak ne, aby se nám pomstil."

Debbie: "Ale prosím tě, kdyby se chtěl pomstít tak si najde jiný způsob a něco mi říká, že tentokrát to opravdu dopadne dobře a víš proč?"

J: "Proč Debb?"

Debbie: "Kvůli tobě, on tě miluje a ví, jak ses těšil."

J: "Doufám, že máš pravdu."

Debbie: "Mám, uvidíš a teď se pustíme do toho jídla konečně."

J: "Souhlasím."

Vím, že za spojením "pohodový večírek" si člověk představí šílenou nudu a i já jsem se to zprvu představoval, ale teď musím uznat, že to tak opravdu není. Všichni se skvěle bavíme, přikusujeme chlebíčky, pijeme šampaňské a vlníme se do rytmu pomalejší hudby. Od chvíle, co jsem poznal Briana, jsem si myslel, že můj večer už nikdy nebude probíhat takhle - bez sexu, bez chlastu, drog a hudby na plné koule, ale dnes je to přesně tak a já na tom nevidím nic špatného, sejít se s lidmi, na kterých mi záleží a které miluju a jen tak si povídat a vidět, že jsou šťastní. Ale i tak byl kousek ve mně smutný, protože Brian se pořád nedostavil a měl jsem trochu strach, že se ani neuráčí přijít.

Maikey: "On přijde, uvidíš,"...Nečekaně si ke mně přisedl.

J: "Proč jsi si tím tak jistý?"

Maikey: "Protože ho znám, on se o to nenechá připravit a ví, jak moc ti na tom záleží."

J: "Já nevím Maikey známe ho přece moc dobře na to, abychom uvěřili, že s tím jen tak souhlasil."

Maikey: "Musíme jednou věřit, že se rozhodl udělat něco dobrého."

J: "Že to říkáš zrovna ty, který si mi říkal, že on se nikdy nezmění, že nikdy neudělá nic dobrého, jen abychom neviděli, jak moc mu na nás záleží."

Maikey: "Ano na nás, ale ne na tobě, jestli sis nevšiml tak on už se ty city k tobě ani moc nesnaží skrývat."

Dnes se mě všichni snaží přesvědčit o tom, že mě Brian miluje a že tohle všechno dělá kvůli mně, ale abych tomu uvěřil tak to potřebuju slyšet od člověka, od kterého to nikdy v životě neuslyším.

Maikey se následně vrátil zpátky k Benovi a já zůstal u své skleničky šampaňského, abych se alespoň trochu dostal do nálady a abych tak nemusel myslet na to, že jsem tu jediný bez své drahé polovičky. Bylo těžké sledovat, jak jsou spolu všichni šťastní a tancují spolu ploužák, zatímco já tu sedím nad hromadou chlebíčků a každou chvílí kontroluju telefon a dveře, ale celkem zbytečně. Tedy alespoň do chvíle, než jsem zaslechl klíč v zámku...

J: "Už jsem myslel, že nedorazíš,"...Vítal jsem jej u dveří.

B: "Na pohodový večírek u sebe doma? O to se přece nepřipravím,"...Políbil mě.

J: "A co tě tak zdrželo?"

B: "Jen jsem ještě něco zařizoval."

J: "A co?"

B: "Uvidíš, ale teď bych se rád zúčastnil toho vašeho večírku."

J: "Tak pojď."

Nevím proč, ale něco se mi ani trochu nezdálo, ale i tak jsem se to snažil ignorovat, abych náhodou sám sobě nevložil brouka do hlavy, který už tam ale podle všeho asi byl.

Brian se choval až nějak moc slušně, ale za to bych měl být asi rád, že zase nevyvedl nějakou hovadinu a trochu mě mrzí, že jsem mu tak křivdil, takže to později budu muset nějak napravit!

J: "Tak co žiješ?"...Přisedl jsem si k němu na pohovku.

B: "Zatím ano."

J: "Vidíš, já ti říkal, že to nebude taková hrůza."

B: "Ty máš vždycky pravdu, Sunshine."

J: "Já vím,"...Něžně jsem ho políbil.

B: "Nechceš si zatančit?"

J: "Co?"

B: "Slyšels,"...Zničehonic se zvedl a zamířil se mnou na "parket"

Omotal jsem mu ruce kolem krku a on ty své kolem mého pasu. Můj mozek se to snažil vstřebat a pochopit, tohle Brianovo chování, ale moje srdce naopak bušilo radostí. To, že ke mně něco cítí, takhle veřejně přede všemi nikdy najevo nedal, ale dnes se choval úplně jinak, dokonce mě i několikrát něžně políbil a já se téměř rozplynul. Ale pak jsem si něčeho všiml, něčeho čeho už jsem si měl všimnout dávno - jeho oči - bylo v nich doslova čitelné, že on má něco za lubem. A pak se rozeznělo hlasité klepání...

Debbie: "My ještě někoho čekáme?"

Ted: "Pokud umím dobře počítat tak jsme všichni."

J: "Briane, co se děje?"...Okamžitě jsem pochopil, že v tomhle bude mít prsty on.

Brian ode mě najednou popošel a stoupl si tak, abychom na něho všichni viděli a mně v ten moment bylo úplně jasné, že tohle vůbec nedopadne dobře...

B: "Asi bych vám měl něco říct - myslíte si, že na mě uděláte štěněčí oči a já roztaju? Myslíte si, že za mnou pošlete Justina a já najednou svolím ke všemu? A Debb, myslíš si, že když na mě použiješ ty svoje mateřské sklony a přednášky, tak já budu skákat tak, jak ty pískneš? Tak to jste se všichni šeredně spletli, a když jste chtěli večírek u mě tak ho máte mít! A začněme tím, že přivítáte pár mých hostů."

Nemohl jsem tomu uvěřit, nevěděl jsem, jestli se mám vztekat a něco mu omlátit o hlavu nebo se smát nad tím, že nás zase všechny přelstil anebo brečet, protože všechna ta naděje, že tohle všechno dělá jen kvůli mně, se najednou rozplynula.

Brian zamířil rovnou ke dveřím, a když je otevřel tak jsem nemohl uvěřit, vlastně nikdo z nás nemohl uvěřit vlastním očím - těmi dveřmi vstoupilo zhruba šest tricků, jejichž oblečení zahrnovalo pouze šňůrku v zadku. Následně se Brian přemístil k věži, ve které místo pohodové hudby pustil něco podobného, jako hrají v Babylonu a pěkně na plné pecky, že jsme ani jeden druhého neslyšeli. Všichni jsme stáli jak opaření a jen jsme na něho koukali, jak se nechává obšťastňovat trickami, zatímco si zapaluje jointa.

B: "Užijte si večírek dámy a pánové,"...Provokativně se usmál.

V tu chvíli můj pohár s nervy přetekl a já měl pocit, že ho snad zabiju, takhle mě nikdy v životě nenaštval. Co nenaštval? On mě přímo nasral!

J: "Dost!"...Zařval jsem z celých plic.

Zamířil jsem rovnou k věži, kterou jsem doslova vyrval ze zásuvky, aby ta zatracená hudba přestala hrát.

J: "Vypadněte! Okamžitě!"...Řval jsem na tricky, kteří se následně sebrali a opravdu odešli.

Brian se na mě jen díval, jako kdybych se zbláznil, ale já si v ten moment opravdu připadal jako blázen, protože jen ten si může myslet, že by Brian Kinney mohl milovat.

Melanie: "Tohle se ti opravdu povedlo, Briane."

Lindsay: "Styď se."

Melanie: "Ten ani neví, co to znamená."

Emmett: "Opravdu ti moc děkuju za to, že si všechno parádně zkazil."

Ted: "Jsi idiot, ale to už předpokládám, víš."

Všichni mu řekli, co měli na srdci a následně odešli pryč a ani jsem se jim nedivil, protože ani já jsem neměl náladu se na něho dívat, ale i tak jsem čekal na to, až si ho vychutná Debbie, abych pak mohl i já.

B: "Copak, taky mi chceš něco říct?"

Debbie: "Není třeba, protože moc dobře víš, co bych ti řekla, jen mi prosím nechoď na oči. Jdeš, Sunshine?"...Zeptala se, když odcházela.

J: "Běž napřed, za chvíli přijdu."

Počkal jsem až se Debbie vzdálí z doslechu a poté jsem zamířil rovnou k němu, ani jsem nevěděl, co přesně mu chci říct, ale v tu chvíli jsem byl připravený mu to dát pořádně sežrat.

J: "Spokojenej?"

B: "Co?"

J: "Ptám se, jestli si spokojenej? Máš, co si chtěl - vyhrál si! Všichni tě nenávidí!"

Viděl jsem, jak se v jeho očích zalesklo, když jsem použil slovo "nenávidí" ale ještě víc ho vyděsilo to slovo "všichni", protože pochopil, že i já to cítím stejně, poněvadž v tu chvíli jsem na něho byl doslova nenávistně naštvaný.

B: "Nech mě být, Justine."

J: "S radostí,"...Zamířil jsem ke dveřím.

B: "Kde budeš?"...Zeptal se, než jsem vyšel.

J: "Tady rozhodně ne."

Tohle opravdu byla poslední kapka a já jsem přesvědčený o tom, že on se opravdu nikdy nezmění a že tohle jeho představení byl způsob, jak nám všem vzkázat, že jsme mu všichni naprosto u prdele a že je mu úplně jedno, jestli budeme v jeho v životě a pokud je to jedno jemu, tak proč bych se měl, sakra, zajímat já?

Večírek(3)

Nový díl.

JUSTIN

Tušil jsem, že s tím Brian nebude souhlasit, ale ani ve snu mě nenapadlo, že se k tomu bude stavit až takhle, s takovým odporem a téměř vztekem. Ale co jsem mohl čekat, vždyť ho přece znám, on nikdy nesvolí k něčemu, co sám nechce nebo nevymyslí. Zkoušel jsem naprosto všechno - prosil jsem ho, líbal jsem ho, sváděl jsem ho, přesvědčoval jsem ho - ale ani jedno z toho nebylo dost dobré, jediné čeho jsem se dočkal, bylo, že se ke mně nakonec otočil zády a už se mnou neprohodil ani slovo. Nechápal jsem to, aby kvůli tomu vyváděl až takhle, mi přišlo přes čáru, ale radši jsem jej nechal a dál jsem se v tom už nešťoural. Poté jsem se usnul, jak nejrychleji jsem mohl, abych na to nemusel myslet, a ještě jsem se trochu pomodlil, abych následující ráno přežil!

---

Když jsem se probudil tak se Brian stále oddával spánku, nejprve jsem se chtěl sebrat a odejít, ale když jsem se na něho pořádně zadíval tak jsem nemohl, potřeboval jsem na něho hledět, pozorovat jej, jak spí, vypadal opravdu nádherně a všechen vztek, co jsem na něho měl, se alespoň na chvíli vypařil. Poté jsem se zvedl a zamířil do sprchy, bylo to tak příjemné a uklidňující, ale přeci jen tomu něco chybělo, tedy aspoň do té doby, než se to u mě zjevilo - nahé!

J: "Co to děláš?"...Tázal jsem se, když mě objal.

B: "Co bys řekl?"

J: "No to nevím, proto se tě ptám."

B: "Doufám, že nehodláš předstírat, že si zapomněl na to, jak probíhají naše chvíle ve sprše?"

J: "A ty hodláš předstírat, že se v noci nic nestalo?"

B: "To už jsme zase u toho? Kolikrát ti mám říkat, že s ničím takovým prostě souhlasit nebudu?"

J: "Ale proč? Já to opravdu nechápu! Všichni u tebe byli minimálně stokrát a teď tě to najednou otravuje."

B: "Byli tu, protože jsem je sám pozval a ne proto, aby mi z bytu udělali cirkus."

J: "Jo, ale... Já, já... Sakra!"

B: "Sunshine, podívej se na mě! Podívej."

J: "Co?"...Podíval jsem se mu do očí.

B: "Já takový nejsem, nedělám večírky ani jiný společenský a především ujetý akce, na kterých si všichni říkají, jak jim na těch druhých záleží..."

J: "Jo, protože tobě přece nezáleží na ničem, že?"...Přerušil jsem jej.

B: "Justine, víš moc dobře, že to tak není, ale..."

J: "Tak to alespoň zkus! Prosím!"

B: "Promiň, Justine, ale ne,"...Odešel ze sprchy a následně i z koupelny.

Já ho opravdu asi nikdy nepochopím, vždyť právě teď bylo nade vše úplně jasné, že jediné, co nechce je, aby všichni ostatní viděli, jak moc mu na nich záleží, vím, že kdyby se o tohle nezajímal tak by s tím večírkem u něho doma už dávno souhlasil, ale tenhle jeho blok a strach, že všichni uvidí, že i on má srdce mu nedovolí k tomu svolit.

Následně jsem se taktéž odebral zpátky do ložnice, ale opravdu jsem nečekal, že za těch pět minut už bude vyklizená a Brian bude pryč. Věřil bych, že z toho bytu přímo utíkal, jen aby se mi vyhnul, někdy by si opravdu zasloužil pár přes čumák, aby se mu rozsvítilo a aby si uvědomil, že ukázat své city není zločin!

Raději jsem se oblékl a taky vyklidil území, abych mohl zamířit do jídelny všem oznámit, že musejí najít jiné místo, kde se náš večírek bude konat.

Emmett: "Justine! Zlato, tak co? Tak co?!"...Překvapil mě prakticky mezi dveřmi.

J: "Tak nic,"...Odvětil jsem zklamaně.

Emmett: "Počkat, jak nic?"

J: "Totálně to zašlapal do země.

Debbie: "Jakou měl výmluvu tentokrát?"...Přiřítila se k nám.

J: "Nechce, aby z jeho bytu někdo dělal cirkus."

Debbie: "Já se z něho zblázním."

J: "To mi povídej, choval se jak pitomec a byl pěkně nepříjemný."

Emmett: "Takže hádám, že je po všem - k Maikeymu s Benem a ani k Tedovi se nevejdeme, promiň Debb, ale ani do tvý kuchyně bychom se nenarvali a holky tam mají Guse, takže..."

Debbie: "Tak to teda ne, žádný večírek se rušit nebude, když to neumíte zařídit vy tak si to vyřeším sama,"...Odložila tác a doslova vylítla z jídelny.

Neměl jsem ani páru o tom, co má Debbie za lubem, ale bylo mi naprosto jasné, že bych momentálně nechtěl být na Brianově místě, protože pokud si Debb něco zamane tak to hodlá získat, ať už tou dobrou tak i tou nepříjemnou cestou a něco mi říká, že v případě Briana, to bude ta druhá.

BRIAN

Tohle je jak z nějaké noční můry - nejprve to je Emmettův bláznivý nápad, ze kterého se vyklube večírek, následně jsem ochuzen o Justina, protože ten se rozhodne, že chce jít a ve finále, kdy už téměř souhlasím, že i já se toho zúčastním tak se dozvím, že ti cvoci si usmysleli, že ten jejich vysněny večírek mají v plánu udělat u mě doma, v mém království a Justin byl naverbovaný k tomu, aby mě přesvědčil, ale to se všichni šeredně spletli, k něčemu takovému nikdy v životě nesvolím!

Věděl jsem, že tím spoustu lidí, na kterých mi záleží, naštvu, ale nejvíc mě děsila představa toho, že na mě bude Justin naštvaný, ale i tak jsem nedovolil, aby odhalili tu část mé "lidské duše", která je miluje stejně, jako oni milují mě, kdybych se přemohl a nechal je to u mě udělat tak by věděli, že ty city, které se všemožnými způsoby u mě snaží najít, tam už dávno jsou a to nesmím dovolit. Zní to hloupě, já vím, ale ani to mě nepřesvědčí k tomu, abych jim dopřál to potěšení, že konečně našli slabou stránku Briana Kinneyho...

Synthia: "Briane..."...Vtrhla mi do kanceláře.

B: "Neumíš snad klepat?"...Přerušil jsem ji.

Synthia: "Promiň, ale máš návštěvu."

B: "Nějací klienti?"

Synthia: "Tvoje skoro máma - Debbie."

Tohle jsem teď opravdu potřeboval, aby si Justin běžel stěžovat člověku, který jediný na mě vždycky platil, který mě vždycky dokázal přesvědčit k věcem, které jsem si zakazoval. Ale dnes jsem odhodlaný bojovat!

B: "A co chce?"

Synthia: "Hádám, že nic příjemného, přiřítila se sem jak uragán."

B: "Jo to ona umí."

Synthia: "A mám jí teda pustit?"

B: "Aspoň bude nějaká sranda, takže jo."

Synthia: "Dobře."

Dokázal jsem si úplně živě představit, jakou řeč má pro mě přichystanou a co všechno mi plánuje vyčíst a především, že hodlá využít Justina a mou lásku k němu, aby mě přesvědčila, ale má odvaha se bránit je poněkud větší, než její přesvědčovací schopnosti, takže se sem táhla celkem zbytečně, když to mohla vzkázat po Justinovi, ale to by se pak připravila o další příležitost mi udělat její srdceryvnou přednášku a seřvat mě na tři doby, jak nějakého usmrkance!

Debbie: "Kinney, ty jeden malej pitomče!"

B: "Taky tě zdravím."

Debbie: "Můžeš mi říct, co máš za problém?"

B: "O žádném nevím - jsem krásný, navždy mladý a šukám jako králík - takže mě opravdu nic nenapadá."

Debbie: "Takže se v tobě nenajde kousek dobra, který by udělal pro své přátele a především pro Justina něco tak banálního?"

B: "To už se to zase točí kolem Justina?"

Debbie: "On tě o to poprosil a..."

B: "Jo, ale kvůli Emmettovi."

Debbie: "Přesně, protože tvůj vlastní kamarád se tě bojí zeptat přímo, aby neschytal jednu z tvých oblíbených urážek, a proto o to poprosil někoho, koho miluješ, ale i toho si ve finále zašlapal do země!"

B: "Já ho nemiluju."

Debbie: "Jo, já zapomněla, ty miluješ jen svůj penis a na nikom z nás ti nezáleží."

B: "Přesně."

Debbie: "Víš, když už nechceš projevit laskavost nám a ani Justinovi tak jí udělej sobě, dokaž sám sobě, že nejsi takový idiot, jakého se ze sebe snažíš udělat."

B: "Fajn."

Debbie: "Co?"

B: "Uděláme to."

Debbie: "Počkat, co?"

B: "Slyšelas, máte mé svolení udělat večírek u mě."

Debbie: "Myslíš to vážně?"

B: "Smrtelně."

Debbie: "A co ta náhlá změna názoru?"

B: "Usoudil jsem, že je na čase ukázat, že i já mám srdce."

Debbie: "Teda, Briane, jsem na tebe hrdá, Justin bude mít radost,"...Mluvila značně zaskočeně.

B: "To se vsadím."

Debbie se následně zase vydala zpět do jídelny, aby mohla oznámit, že ten Brian Kinney, kterému je všechno u prdele, svolil k večírku u něho doma, ale neměla ani páru o tom, že tohle není jejich vítězství, ale moje! Pokud si myslí, že mě mohou ovládat, používat proti mně Justina a přesvědčovat mě těmi svými přednáškami tak se všichni a především Debbie šeredně spletli, oni ještě uvidí večírek, na který jen tak nezapomenou...

Večírek(2)

Nový díl. - 18+

BRIAN

Někdy si opravdu připadám, jako kdybych se nacházel v kolektivu naprostých šílenců, jejichž nápady ani nejdou označit dost zastrašujícím slovem. Stejně jako ten dnešní Emmettův - co to, sakra, je ten pohodový večírek? Jak se tomu vlastně může říkat večírek, když tam není sex ani chlast? Tohle je opravdu hodně velká atrapa heterosexuálů, tak jak si vůbec ten cvok může myslet, že po mě něco takového bude požadovat a já s tím nadšeně budu souhlasit? To dřív zamrzne peklo, do kterého mám stejně podle každého namířeno, než se někomu podaří mě dostat na večírek - omyl, na pohodový večírek. Kurva, já fakt žasnu!

---

A ne jenom že tuhle šílenost cpe do hlavy mně, on se rozhodl, že do toho zasvětí i Justina! V momentě, co mu to začal oznamovat, by se ve mně krve nedořezalo, opravdu jsem se z celého svého srdce modlil, aby to Justin zamítl, aby byl na mé straně a hlavně, aby místo nějakého mega nudného večírku, strávil večer se mnou! Ale ne, on souhlasil, a ještě se pobavil nad představou mě, jak přetrpím večer bez sexu. To se bohužel velice spletl, já nepůjdu na žádný večírek a už vůbec se nenechám připravit o sex - tím myslím o sex s Justinem!

Nechtělo se mi z jídelny odcházet a to především kvůli Justinovi, vždyť kdo by se dobrovolně vzdal pohledu na ten jeho krásný zadek, který se ladně pohybuje mezi stoly a to ani nemluvím o zbytku celého jeho tělo, kterého se nikdy v životě nenabažím! Ale bohužel práce volá, takže mi nezbývalo nic jiného, než tam zamířit a trochu si snížit tep zvýšený díky Emmettovi tím, že svým podřízeným naložím tolik práce, že se jim bude kouřit z hlavy, ale ze všeho nejvíc si vychutnám mého milovaného Teda, který se doufám také brzo dostaví, jinak si může hledat nové zaměstnání...

B: "Theodhore!"...Zavolal jsem si ho do kanceláře, když jsem jej zahlédl přes skleněné dveře.

Ted: "Ano, šéfe?"

B: "Neměl si tady už dávno být?"

Ted: "Myslíš zhruba deset minut?"

B: "I kdyby to byla minuta tak je to dávno!"

Ted: "Hele, kvůli tomu, že se ti ten nápad nelíbí, se hned nemusíš měnit na vola."

B: "Nelíbí? To s tím nemá nic společného, vlastně já s tím večírkem nemám nic společného, to jde mimo mě a už o tom nechci slyšet ani slovo."

Ted: "Tak tomu se asi nevyhneš vzhledem k tomu, že Justin tam má taky namířeno."

Zrudl jsem způsobem, že i rajče je oproti tomu světlé! Pět minut jsem nemyslel na to, že se Justina na jeden večer budu muset vzdát a už se našel někdo, kdo mi to připomněl - opravdu, co víc si přát?!

Ted: "Proč mám pocit, že tě víc než ten večírek sere, že na něj jde i Justin?"

B: "Můžeš mi říct, co to tady zase meleš?"

Ted: "Jen něco, aby sis už konečně uvědomil, že ho miluješ."

B: "Slyšíš to? To tě volají čísla anebo dlažba - vyber si!"

Ted: "Samozřejmě, jak jinak, vyhýbej se tomu, ale stejně tě to dostihne."

B: "Tede!"

Ted: "Neboj, už jdu na to."

Pane bože! Moje nervy už opravdu začínají ztrácet na síle, mám pocit, že se na mě všichni dnes domluvili a rozhodli se mě umučit k smrti, jinak to opravdu nedokážu definovat. Takhle mizerně a vytočeně jsem se už nějaký ten pátek necítil! Opravdu mít něco společného s těma magorama je o hubu!

Dnes jsem měl pocit, že v té práci nevydržím, ve své vlastní firmě, kterou považuji jako za vlastní dítě, sakra, vždyť já se o ní bohužel starám i líp, než o svého syna a i přesto jsem se tu cítil, jak přikovaný a chtěl jsem se co nejrychleji spakovat a vydat se domu za ním. Ale za kým vlastně, když on už má zase šichtu v jídelně? Tohle je vážně den blbec!

Takhle nadržený jsem byl naposledy... Vlastně včera a to je to horší, protože vím, že jedině Justin mě dokáže uspokojit, tak, jak potřebuji! I vraždění by momentálně nebylo dostačující!

Nevím, jestli se mi to jen zdálo anebo to byl opravdu nějaký boží trest pro Briana Kinneyho, ale dnes se i čas táhnul, jak slimák. Když nastal večer tak jsem měl pocit, že jsem tu strávil minimálně celý týden, takže v momentě, kdy už jsem měl jistotu, že mě Justin bude čekat doma, tak jsem vypnul počítač, oblékl jsem se a vydal se tam.

Těšil jsem se na něho, jak malej kluk na hračku, opravdu jsem jej už potřeboval cítit a především líbat. Takovýhle chtíč po jeho dokonalém těle mě snad jednoho dne zabije! Jakmile jsem autem dojel až tam, kam jsem nutně potřeboval, tak jsem rychle zamířil nahoru, abych si ho mohl vychutnat... A především jsem se modlil, aby nepadlo slovo "večírek" anebo něco byť hodně vzdáleného tomu. Klíč si se mnou chvíli zahrával, ale naštěstí se mi jím podařilo otočit a mohl jsem vstoupit... Během jediné vteřiny mezi dveřmi mě do obličeje doslova praštila nádherná vůně a všechny moje chuťové buňky se v tu chvíli zbláznily. Postupoval jsem dále do loftu a okamžitě jsem ho spatřil u sporáku, jak tam něco kuchtí se sluchátky v uších a pohupuje se do rytmu očividně velmi dobré hudby. Potichu, i když asi zbytečně, vzhledem k těm sluchátkům, jsem zamířil rovnou k němu a zezadu jsem jej chytnul kolem pasu a políbil na krk...

J: "Briane, vyděsil si mě!"...Otočil se a i když vyděšeně se usmál.

B: "Promiň."

Konečně jsem ho políbil na ty jeho krásné, smyslné a plné rty, ze kterých bych se snad na místě roztál jako zmrzlina. Ta chuť, kterou mi jeho rty dopřávají, je nepopsatelná a to ani nemluvím o jeho jazyku, se kterým jsem se okamžitě propletl a naše polibky jsem v mžiku prohluboval... V tu chvíli jsem opravdu měl pocit, že se rozplynu!

J: "Teď nemůžu, musím to dovařit,"...Vydechl po polibku.

B: "To počká,"...Znovu jsem ho políbil.

J: "Briane,"...Zasténal.

V tu chvíli jsem věděl, že se už žádné vaření konat nebude. A tak jsem vypnul sporák a za ruku jsem si ho odvedl až do ložnice. Tričko jsem mu začal rolovat nahoru a zároveň jsem obšťastňovával jeho krk a následně jsem jej ho zbavil úplně. Jeho bradavky pod mou péči začaly tvrdnout, jak šílené a jeho prsty si pohrávaly s mými vlasy. Poté jsem ho položil na postel a lehl jsem si na něho. Od krku jsem se jazykem přemisťoval přes hruď, pupík a až k linii jeho kalhot, kde jsem ho chvíli dráždil a hladil. Nasledně jsem mu rozepnul pásek i poklopec a rukou jsem ho začal třít přes trenky. Justin vzdychal a sténal, zatímco si opět hrál s mými vlasy a občas i drsněji škubl. Když jsem si pohrál s jeho penisem, tak jsem se opět vrátil k jeho rtům, kterých jsem se něžně zmocnil. Přísahám, že se Justin téměř vznášel vzrušením a pak, když mě překulil pod sebe, no to snad ani nedokážu vyjádřit! Pomalu mě vysvlékl z košile a se zuby i jazykem se snažil dopřát mým bradavkám potěšení a poté se přemístil ke kalhotám, ze kterých mě vysvobodil a taktéž z trenek a díky tomu se mu naskytl pohled na můj ztopořený penis, který toužil po každém jeho doteku, který mi následně byl dopřán společně s jeho ústy. Sténal jsem blahem a neuvěřitelným vzrušením, to co se mnou dělal, se snad ani nedá vyjádřit slovy.

J: "Chci, abys mi to udělal,"...Zavzdychal, když se znovu vrátil k mým rtům.

Opět jsem jej překulil pod sebe a on se otočil, na což jsem si navlékl kondom a opravdu opatrně jsem do něho začal pronikat. Přesně po tomhle pocitu jsem toužil od chvíle, kdy jsem ho opustil v jídelně. Tu slast, kterou mi jeho útroby poskytly, bych mohl prožívat neustále a ani nemluvím o orgasmu, který se mi naskytl a to štěstí v jeho tváři, když se dostavil i ten jeho - to je opravdové blaho.

J: "Měl bych to jít dovařit,"...Chtěl se zvednout, ale já ho zastavil.

B: "Buď u mě, nechoď nikam."

J: "Copak nemáš hlad?"

B: "To počká."

J: "Ale..."

B: "Pšš,"...Políbil jsem ho.

J: "Ty jsi blázen."

B: "Já vím."

Následně si položil hlavu na mou hruď a ruku přehodil přes můj pas a já jej mohl vískat ve vlasech. Přísahal bych, že bych momentálně i skákal radostí, kdybych v náruči neměl Justina a nevychutnával si jeho kůži na té mé.

J: "Briane?"...Ozvalo se po chvíli.

B: "Ano, Sunshine?"

J: "Opravdu nechceš jít na ten večírek?"

A to jsem si myslel, že tohle slovo už nikdy neuslyším! Tohle je opravdu zlý sen a úplně si dokážu představit, co právě teď bude následovat...

B: "Nemám to v plánu."

J: "Prosím!"

B: "A proč? Je to blbost!"

J: "Ale já tě tam chci! Chci tam být s tebou."

B: "Jestli chceš být se mnou, tak tam nechoď."

J: "Tohle je nespravedlivé."

B: "A co bych tam asi dělal, Justine? Já šukám! Nepopíjím šálek čaje ve společnosti magorů!"

J: "To můžeme i potom,"...Mrknul na mě.

B: "Nebo i během, stačí jen, abys tam nešel."

J: "Já tam půjdu, ale byl bych moc rád, kdybys šel se mnou. Bez tebe to nebude ono."

B: "Ale..."

J: "Prosím! Je to jen jeden večer!"

Tohle bylo naprosto nefér - ty jeho štěněčí oči a žalostný výraz s příslibem, že za to dostanu úžasnou odměnu!

Jsem Brian Kinney, kurva fix! Já přežiju cokoliv - kvůli němu ano!

B: "Ale přísahám bohu, že pokud budu chtít tak prostě odejdu."

J: "No je tu ještě taková maličkost..."...Zarazil se.

B: "Jaká?"...Páčil jsem z něho.

J: "Pokud budeš chtít odejít tak nebudeš muset,"...Nervózně se usmál.

B: "Co tím myslíš?"

J: "Emmett tak trošku doufal, že by to mohlo být u tebe doma..."

V tu chvíli jste měli vidět můj obličej. Měl jsem pocit, že jsem právě prožil srdeční zástavu - velmi, velmi silnou zástavu. Ten kluk doslova zešílel nebo já nevím, jak jinak tohle vyjádřit. A to jsem se povzbuzoval s tím, že já všechno přežiju - vlastně ano, přežiju! Tohle totiž vůbec nepřipadá v úvahu!

Večírek(1)

Nová povídka. - Po jednodenní pauze tu máte něco, co vzešlo z naprostého vyčerpání a nedostatku inspirace Tak snad se vám to bude líbit

JUSTIN

Měl jsem pocit, že na mě všechno padá, takhle vyčerpaně jsem se už dlouho necítil a za trochu spánku bych snad i zabíjel. Ranní šichty v jídelně ze mě vysávají veškerou energii, ale Debb jsem slíbil, že jí budu pomáhat, obzvlášť teď, když jsem jediný, kdo jí může být nápomocný, takže mi nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a přežít to! To se však lehce říká, než udělá, obzvlášť, když tu na mě během poletování mezi stoly upřeně hledí Brian. Flirtuje se mnou jen očima, ale i tak mě to zatraceně vzrušuje a já bych se na něho nejraději vrhnul, na to si energii opravdu dokážu najít, ale to si ještě na pár hodin budu muset odpustit.

Bylo mi ho hrozně líto, když tam do něho Ted s Emmettem hustili ty svoje výmysly a on se jen tak tak ovládal a bylo dost znatelné, že i on by nejraději utekl pryč, ale jediné, co ho tu drželo, jsem byl já, to můžu s jistotou říct!

---

J: "Co probíráte?"...Na chvíli jsem se u nich zastavil.

Emmett: "Přesně ten, koho jsem sháněl."

J: "Mě?"

B: "Přehlížej ho."

Emmett: "Kušuj,"...Šťouchl Briana do ramene.

J: "Poví mi někdo, o co jde?"

Emmett: "My jsme přemýšleli..."

Ted: "Ty jsi přemýšlel,"...Vnořil se do toho.

Emmett: "Tak dobře - já jsem přemýšlel..."

J: "O čem?"...Tázal jsem se, když se neměl k dokončení věty.

B: "Nemohl by sis tohle pobláznění nechat pro sebe a nás dva z toho vynechat?"

J: "Může mi někdo konečně říct, o čem to tu mluvíte?"...Naléhal jsem.

Emmett: "Víš, že všechny naše večery se točí jen kolem Babylonu, Woody's a sexu, což není vůbec špatné, ale myslel jsem, že by nebylo nejhorší, kdybychom na na jeden večer všichni, včetně holek a Debb s Carlem, tyhle místa vyměnili za pohodový večírek u někoho doma..."

Vyprskl jsem smíchy a to tu větu ještě ani nedokončil. Emmett se nám opravdu zbláznil, neříkám, že je něco špatného udělat si příjemný večer, kde bychom se všichni sešli a trochu si užili něčeho jiného, než jen šukání a chlastání a šukání, ale jestli tohle chce dokonce i po Brianovi... To ani nejde vyjádřit!

B: "Jsem rád, že souhlasíš se mnou, Sunshine."

J: "Nic takového jsem neřekl."

B: "Ale vždyť se směješ."

J: "Jo, představě tebe na pohodovém večírku bez sexu."

Emmett: "Takže to znamená, že souhlasíš?"

J: "Vzhledem k tomu, že má vyčerpanost už překračuje meze tak budu vděčný za něco, u čeho se nebudu muset nijak moc namáhat."

Poněvadž si mě Debb přivolala k sobě, aby mi dala kázání, že tohle není vykecávací místnost, ale práce, tak jsem neměl pořádnou možnost zaregistrovat, jak to v Brianovi vře a že by mě nejradši nějak umučil za to, že jsem ho takhle "podrazil", ale jak už jsem řekl, něco pohodového mi momentálně přijde vhod, takže se s tím Brian buď bude muset smířit anebo to nechat být.

Dál jsem se věnoval jen práci, ale i tak jsem na ně občas mohl nahlédnout, na Emmettovi bylo znát, jak už využívá svoje kreační a realizační schopnosti, Ted mu jen všechno tiše odsouhlasil anebo taky občas něco nápaditého přisadil, ale o Brianovi bylo jasné, že pro něho by byl i útěk momentálně málo, jen jsem čekal, kdy se tou vidličkou co žmoulal v ruce, zabije, jen aby měl pokoj!

B: "Tohle si odskáčeš,"...Pošeptal mi do ucha, když mě nečekaně chytnul zezadu kolem pasu.

J: "Co máš na mysli?"

B: "Ty víš moc dobře,"...Otočil si mě k sobě čelem.

J: "Myslíš ten večírek? Ale no tak, bude sranda."

B: "Bez sexu? Bez chlastu? Bez zadní místnosti?"

J: "Pořád tam budeš mít mě."

B: "A kdo řekl, že půjdu?"

J: "Jako, že nepřijdeš?"

B: "Nemám to ani v tom nejmenším plánu."

J: "Briane, prosím!"

B: "Nepros! Nejdu tam! A už vůbec nechápu, proč tam chceš jít ty?"

J: "Řekl jsem, že chci něco..."

B: "Odpočinkového, já vím. Ale tohle? Mohl si přece říct mně, já bych se o to postaral,"...Laškovně se na mě pousmál.

J: "To můžeš taky, ale až po večírku,"...Políbil jsem ho.

Debbie: "Hele vy dva, tohle není šmajchljídelna!"...Nečekaně se k nám vetřela.

J: "Myslím, že to dořešíme později."

Debbie: "To bych vám radila,"...Zase se vzdálila.

B: "Není co řešit, ale každopádně na později mám plno plánů,"...Vášnivě mě políbil a pak odešel pryč.

Takhle mě nažhavit a pak si jen tak odejít! To si ještě pěkně odskáče! Měl jsem v kalhotách těsno, že i chůze pro mě byla náročná. A ještě k tomu ta představa těch plánů, co pro nás má nachystané... No sakra! Chci za ním už teď, ale to si asi ještě budu muset hodně dlouhou dobu počkat!

Bylo mi jasné, že ukecat ho k tomu večírku nebude nijak moc snadné... Dobře bude to spíš nemožné, ale já vynaložím veškeré svoje úsilí, aby se mi podařilo ho přesvědčit. Chci, aby tam byl se mnou, sice vím, že podle něho nejsme žádný pár nebo alespoň ne takový oficiální, ale přeci jen pokud se tam máme všichni sejít, tak nechci být jediný, jehož partner nedorazil, takže je jasné, že ho tam musím dotáhnout, i kdybych měl využít všechny svoje přesvědčovací techniky.

Pokračoval jsem raději dál v roznášení objednávek, jelikož mě Debbiin vražedný pohled vytrhl ze všech mých myšlenek a strategií, jak dosáhnout svého cíle. Po chvíli se z jídelny vzdálil i Theodhor, a Emmett tak zůstal na ocet, tedy alespoň do doby, než si mě k sobě zavolal...

Emmett: "Sunshine!"

J: "Chceš si objednat?"

Emmett: "Ne spíš s tebou potřebuju mluvit."

J: "Tak dobře,"...Posadil jsem se naproti němu.

Emmett: "No zhruba takhle... Už mám nápad, téma i den konání, ale chybí mi jedna maličkost, opravdu piďi miďi prťavoučká..."

J: "Mám se bát?"

Emmett: "Je to taková prosba na tebe,"...Zarazil se.

J: "O co jde, Emmette?"

Emmett: "Prosím slib, že to jen tak neodsoudíš, ale když jsme tu tak s Tedem plánovali tak jsme se snažili přijít na místo, kde by se to mohlo konat a mě vždycky za výsledek vyšel..."...Opět se zarazil.

J: "No?"...Tázal jsem se nejistě.

Emmett: "Prostě bychom to chtěli udělat u Briana doma..."

Nikdy by mě nenapadlo, že během jednoho jediného dopoledne stihnu dvakrát neuvěřitelně vyprsknout smíchy a nepočůrat se přitom. Předtím jsem si myslel, že se zbláznil, ale teď jsem byl přesvědčený o tom, že je to naprostý šílenec a sebevrah. Vždyť je to úplně nereálné!

Emmett: "Přestaň se smát!"

J: "Promiň, Emme, ale tohle přece nemůžeš myslet vážně."

Emmett: "Myslím a smrtelně! Nemůžeš mě nechat na holičkách."

J: "To je větší pravděpodobnost, že se dostaneme do Bílého domu, než k Brianovi do loftu,"...Znovu jsem se začal smát.

Emmett: "Jsi moje jediná naděje."

J: "A to jako proč?"

Emmett: "Protože tě Brian miluje a udělá pro tebe cokoliv a protože to musím vyhrát!"

J: "Co vyhrát?"

Emmett: "No my jsme se s Tedem tak trochu vsadili... On si stojí za tím, že Brian to nesvolí a já říkám, že se to u něho konat bude, ale k tomu potřebuju tebe."

J: "Ty jsi se zbláznil!"

Emmett: "Já vím, ale i tak tě moc, moc prosím."

J: "Ale..."

Emmett: "Prosím!"

Tohle bylo naprosto nesplnitelné přání, a i když vím, že mě Brian miluje tak ani něco takového pro mě neudělá. Vždyť jak dlouho si stál za tím, že jeho byt je dost velký jen pro jednoho a teď by si tam měl nasardinkovat tolik bláznů, za které je označuje... To opravdu nepřipadá v úvahu! Ale copak se dalo něco namítat nebo odmlouvat těm Emmettovým štěněčím očím?

J: "Nic ti neslibuji, ale pokusím se."

Emmett: "Bože, ty si zlatíčko,"...Natáhl se ke mně a vlepil mi pusu.

J: "To je vděku."

Emmett: "A moc! Ale asi se budu krotit, přeci jen tohle vidět Brian tak se s večírkem můžu rozloučit a myslím, že i se životem."

J: "Ale nešil."

Emmett: "No já vím, jak umí být žárlivý, ale i tak mockrát děkuju a držím ti palce."

J: "Bude to třeba, ale teď když mě omluvíš, musím se zase vrátit do práce nebo bude mrtvola ze mě."

Emmett: "Dobře, dobře, už tě nebudu zdržovat."

No tak z původního plánu přemluvit Briana k tomu, aby se dostavil na něco, co podle něho nemá logiku ani šmrnc, se stalo, že ho budu muset přemluvit k tomu, aby svolil, že se tahle "nesmyslná akce" bude konat u něho doma nebo spíš v jeho království, kde i já jsem si musel tvrdě vybojovat své místo. No hádám, že to nebude nic jednoduchého a myslím, že ani splnitelného...