Nový díl.
JUSTIN
Někdy opravdu Debbie závidím, že se k Brianovi dokáže dostat tak, jak já ne a přesvědčí ho k věcem, ke kterým já nedokážu, byla opravdu úžasná a Brian nakonec svolil k tomu, aby se to konalo u něho v loftu, dokonce se chová úplně jinak, jako kdyby se původně vůbec nesnažil ten večírek sabotovat, jako kdyby se na to naopak těšil, a já si nejsem jistý, jestli mě tahle jeho změna názoru má těšit anebo naopak děsit, ale to už je asi jedno protože zbývá už jen pár hodin a všechno vypukne.
Brian ráno odešel brzy především proto, že Emmett si stojí za rčením "Čím dřív, tím líp," takže u nás byl už v 8 hodin, aby to tady dal pořádně do kupy a zrealizoval svoje představy a nápady!
J: "Stejně nechápu, jak ho Debb dokázala přesvědčit."
Emmett: "Na tom nezáleží, hlavní je, že to máme v kapse."
J: "Já vím, ale stejně mi to vrtá hlavou."
Emmett: "Třeba prostě usoudil, že je na čase ze sebe přestat dělat vola."
J: "Tomu ani ty sám nevěříš."
Emmett: "No tak co jiného by za tím bylo?"
J: "Toho se právě bojím."
Na to znám Briana bohužel až moc dobře, abych uvěřil, že za tím jsou pouze dobré úmysly, něco mi prostě říká, že tohle nebude tak jednoduché, jak si všichni myslíme anebo snad už Brianovi křivdím jen proto, že vím čeho je schopný a opravdu tentokrát usoudil, že by nebylo na škodu jednou udělat taky něco dobrého? No jedno je opravdu jisté - brzy to zjistím!
Připadal jsem si jak poslušný skautík, Emmett mě v jednom kuse peskoval, kam, co mám položit, kam to mám posunout, kde to mám pověsit, dokonce jsem musel mít i vyhraněný slovník, jen aby to bylo podle jeho představ, on v podstatě jen stál, koukal a ukazoval co, kde a jak. Doufal jsem, že ten večírek pro mě bude odpočinkový, že jen prostě přijdu, sednu si a budu upíjet skleničku něčeho dobrého a ne, že ten večírek v podstatě uspořádám za rozkazování Emmetta Honneycutta, protože to je vážně vyčerpávající a sebevražedné!
Umím si Briana živě představit, až spatří, co jsme mu vyvedli s jeho milovaným loftem, neříkám, že to vypadá špatně, spíš naopak, je to úžasné a musím uznat, že Emmett má opravdu dobrý vkus a vysokou škálu nápadů, ale tady jde o Briana a jeho odsuzovací schopnosti, takže se trochu bojím, že to nepřivítá zrovna nejlépe, ale s jistotou můžu říct, že pokud se bude chovat alespoň nějak na něho normálně tak ho nemine jedna vášnivá odměna.
Ani si nedokážete představit, jakou jsem měl radost, když dorazily Lindsay a Melanie a okamžitě se zapojily do realizace Emmettových nápadů a já si tak alespoň na chvíli mohl sednout a jen tiše přihlížet tomu, co tam za doprovodu Emmetta vytvářejí. Musím říct, že na Melanie bylo vidět, že by Emmettovi nejradši něco omlátila o hlavu za to, jak jí komandoval, ale když si nakonec uvědomila, že se nachází v království samotného Briana Kinneyho a že už by jí přizabil jen za to, že mu sahá na věci tak se raději krotila a jen v duchu nadávala, ani radši nechci vědět, do čeho všeho.
Melanie: "Tak komu z vás se podařilo přesvědčit slavného Briana Kinneyho, aby se to konalo u něho doma?"
Lindsay: "Přesně to by mě taky zajímalo, co si na něho použil, Justine?"
J: "No ve skutečnosti to byla Debb."
Lindsay: "Debb?"
J: "Jo, nevím, jak to dokázala, ale dokázala."
Melanie: "Vsadím se, že mu tajně podstrčila peníze."
Emmett: "Anebo na něho prostě použila to, co obvykle."
J: "Co myslíš?"
"Tebe."...Ozvalo se jednohlasně.
Už zase jsem byl u toho, že jsem nevěděl, jestli mi tahle představa má dělat radost anebo mě má naopak děsit, protože přeci jen vím, jak Brian nesnáší, když proti němu někdo používá mě a jeho city, které ke mně určitě cítí, to se potom nezná, i když se to snaží nedávat najevo, ale pokud ho k tomu opravdu přesvědčilo právě tohle tak mě to doslova hřeje u srdce, protože jestli to vážně dělá kvůli mně tak mě musí stoprocentně milovat!
Jakmile jsme všichni splnili poslední část Emmettovo fantazie, tak jsme náš večírek mohli označit za oficiální a už jen čekat, kdy ostatní dorazí, ale já jsem především čekal na Briana, potřeboval jsem se zbavit toho pocitu, že na nás kuje pikle a ujistit se, že všechno dopadne dobře.
Měl jsem pocit, že se ze mě dnes stal dekoratér a vrátný, protože pokaždé když někdo zaklepal tak jsem to byl já, kdo musel jít otevřít. Nejprve to byli Maikey s Benem, potom Daphne s jejím přítelem Shawnem, které jsem pozval já, následně se dostavil i Theodhor a poslední, kdo nám scházeli, byli Debb s Carlem a samozřejmě Brian, trochu jsem se začínal bát, že jeho pomstou bude, že se vůbec nedostaví.
Konečně se ozvalo klepání a i když jsem věděl, že má Brian klíče tak jsem tak nějak podvědomě doufal, že by za těmi dveřmi mohl stát...
J: "Ahoj,"...Vítal jsem trochu zklamaněji, když jsem zjistil, že to opravdu není Brian.
Debbie: "Jsme tu dobře? Podle tvého výrazu se mi zdá, že večírek je o dům dál."
J: "Promiň, Debb, jen jsem myslel, že to je Brian. Ahoj Carle."
Carl: "Ahoj."
Debbie: "Počkat, on tu ještě není?"
J: "Zatím ne a pojďte dovnitř."
Zatímco se Carl přemístil k ostatním nebo spíš k těm chlebíčkům a šampaňskému, u kterých stáli, tak Debb zůstala u mě a bylo mi úplně jasné, že z toho bude zase nějaká přednáška.
Debbie: "A zkoušel si mu volat?"
J: "Ne a ani mu volat nebudu."
Debbie: "On určitě přijde, uvidíš."
J: "Anebo naopak ne, aby se nám pomstil."
Debbie: "Ale prosím tě, kdyby se chtěl pomstít tak si najde jiný způsob a něco mi říká, že tentokrát to opravdu dopadne dobře a víš proč?"
J: "Proč Debb?"
Debbie: "Kvůli tobě, on tě miluje a ví, jak ses těšil."
J: "Doufám, že máš pravdu."
Debbie: "Mám, uvidíš a teď se pustíme do toho jídla konečně."
J: "Souhlasím."
Vím, že za spojením "pohodový večírek" si člověk představí šílenou nudu a i já jsem se to zprvu představoval, ale teď musím uznat, že to tak opravdu není. Všichni se skvěle bavíme, přikusujeme chlebíčky, pijeme šampaňské a vlníme se do rytmu pomalejší hudby. Od chvíle, co jsem poznal Briana, jsem si myslel, že můj večer už nikdy nebude probíhat takhle - bez sexu, bez chlastu, drog a hudby na plné koule, ale dnes je to přesně tak a já na tom nevidím nic špatného, sejít se s lidmi, na kterých mi záleží a které miluju a jen tak si povídat a vidět, že jsou šťastní. Ale i tak byl kousek ve mně smutný, protože Brian se pořád nedostavil a měl jsem trochu strach, že se ani neuráčí přijít.
Maikey: "On přijde, uvidíš,"...Nečekaně si ke mně přisedl.
J: "Proč jsi si tím tak jistý?"
Maikey: "Protože ho znám, on se o to nenechá připravit a ví, jak moc ti na tom záleží."
J: "Já nevím Maikey známe ho přece moc dobře na to, abychom uvěřili, že s tím jen tak souhlasil."
Maikey: "Musíme jednou věřit, že se rozhodl udělat něco dobrého."
J: "Že to říkáš zrovna ty, který si mi říkal, že on se nikdy nezmění, že nikdy neudělá nic dobrého, jen abychom neviděli, jak moc mu na nás záleží."
Maikey: "Ano na nás, ale ne na tobě, jestli sis nevšiml tak on už se ty city k tobě ani moc nesnaží skrývat."
Dnes se mě všichni snaží přesvědčit o tom, že mě Brian miluje a že tohle všechno dělá kvůli mně, ale abych tomu uvěřil tak to potřebuju slyšet od člověka, od kterého to nikdy v životě neuslyším.
Maikey se následně vrátil zpátky k Benovi a já zůstal u své skleničky šampaňského, abych se alespoň trochu dostal do nálady a abych tak nemusel myslet na to, že jsem tu jediný bez své drahé polovičky. Bylo těžké sledovat, jak jsou spolu všichni šťastní a tancují spolu ploužák, zatímco já tu sedím nad hromadou chlebíčků a každou chvílí kontroluju telefon a dveře, ale celkem zbytečně. Tedy alespoň do chvíle, než jsem zaslechl klíč v zámku...
J: "Už jsem myslel, že nedorazíš,"...Vítal jsem jej u dveří.
B: "Na pohodový večírek u sebe doma? O to se přece nepřipravím,"...Políbil mě.
J: "A co tě tak zdrželo?"
B: "Jen jsem ještě něco zařizoval."
J: "A co?"
B: "Uvidíš, ale teď bych se rád zúčastnil toho vašeho večírku."
J: "Tak pojď."
Nevím proč, ale něco se mi ani trochu nezdálo, ale i tak jsem se to snažil ignorovat, abych náhodou sám sobě nevložil brouka do hlavy, který už tam ale podle všeho asi byl.
Brian se choval až nějak moc slušně, ale za to bych měl být asi rád, že zase nevyvedl nějakou hovadinu a trochu mě mrzí, že jsem mu tak křivdil, takže to později budu muset nějak napravit!
J: "Tak co žiješ?"...Přisedl jsem si k němu na pohovku.
B: "Zatím ano."
J: "Vidíš, já ti říkal, že to nebude taková hrůza."
B: "Ty máš vždycky pravdu, Sunshine."
J: "Já vím,"...Něžně jsem ho políbil.
B: "Nechceš si zatančit?"
J: "Co?"
B: "Slyšels,"...Zničehonic se zvedl a zamířil se mnou na "parket"
Omotal jsem mu ruce kolem krku a on ty své kolem mého pasu. Můj mozek se to snažil vstřebat a pochopit, tohle Brianovo chování, ale moje srdce naopak bušilo radostí. To, že ke mně něco cítí, takhle veřejně přede všemi nikdy najevo nedal, ale dnes se choval úplně jinak, dokonce mě i několikrát něžně políbil a já se téměř rozplynul. Ale pak jsem si něčeho všiml, něčeho čeho už jsem si měl všimnout dávno - jeho oči - bylo v nich doslova čitelné, že on má něco za lubem. A pak se rozeznělo hlasité klepání...
Debbie: "My ještě někoho čekáme?"
Ted: "Pokud umím dobře počítat tak jsme všichni."
J: "Briane, co se děje?"...Okamžitě jsem pochopil, že v tomhle bude mít prsty on.
Brian ode mě najednou popošel a stoupl si tak, abychom na něho všichni viděli a mně v ten moment bylo úplně jasné, že tohle vůbec nedopadne dobře...
B: "Asi bych vám měl něco říct - myslíte si, že na mě uděláte štěněčí oči a já roztaju? Myslíte si, že za mnou pošlete Justina a já najednou svolím ke všemu? A Debb, myslíš si, že když na mě použiješ ty svoje mateřské sklony a přednášky, tak já budu skákat tak, jak ty pískneš? Tak to jste se všichni šeredně spletli, a když jste chtěli večírek u mě tak ho máte mít! A začněme tím, že přivítáte pár mých hostů."
Nemohl jsem tomu uvěřit, nevěděl jsem, jestli se mám vztekat a něco mu omlátit o hlavu nebo se smát nad tím, že nás zase všechny přelstil anebo brečet, protože všechna ta naděje, že tohle všechno dělá jen kvůli mně, se najednou rozplynula.
Brian zamířil rovnou ke dveřím, a když je otevřel tak jsem nemohl uvěřit, vlastně nikdo z nás nemohl uvěřit vlastním očím - těmi dveřmi vstoupilo zhruba šest tricků, jejichž oblečení zahrnovalo pouze šňůrku v zadku. Následně se Brian přemístil k věži, ve které místo pohodové hudby pustil něco podobného, jako hrají v Babylonu a pěkně na plné pecky, že jsme ani jeden druhého neslyšeli. Všichni jsme stáli jak opaření a jen jsme na něho koukali, jak se nechává obšťastňovat trickami, zatímco si zapaluje jointa.
B: "Užijte si večírek dámy a pánové,"...Provokativně se usmál.
V tu chvíli můj pohár s nervy přetekl a já měl pocit, že ho snad zabiju, takhle mě nikdy v životě nenaštval. Co nenaštval? On mě přímo nasral!
J: "Dost!"...Zařval jsem z celých plic.
Zamířil jsem rovnou k věži, kterou jsem doslova vyrval ze zásuvky, aby ta zatracená hudba přestala hrát.
J: "Vypadněte! Okamžitě!"...Řval jsem na tricky, kteří se následně sebrali a opravdu odešli.
Brian se na mě jen díval, jako kdybych se zbláznil, ale já si v ten moment opravdu připadal jako blázen, protože jen ten si může myslet, že by Brian Kinney mohl milovat.
Melanie: "Tohle se ti opravdu povedlo, Briane."
Lindsay: "Styď se."
Melanie: "Ten ani neví, co to znamená."
Emmett: "Opravdu ti moc děkuju za to, že si všechno parádně zkazil."
Ted: "Jsi idiot, ale to už předpokládám, víš."
Všichni mu řekli, co měli na srdci a následně odešli pryč a ani jsem se jim nedivil, protože ani já jsem neměl náladu se na něho dívat, ale i tak jsem čekal na to, až si ho vychutná Debbie, abych pak mohl i já.
B: "Copak, taky mi chceš něco říct?"
Debbie: "Není třeba, protože moc dobře víš, co bych ti řekla, jen mi prosím nechoď na oči. Jdeš, Sunshine?"...Zeptala se, když odcházela.
J: "Běž napřed, za chvíli přijdu."
Počkal jsem až se Debbie vzdálí z doslechu a poté jsem zamířil rovnou k němu, ani jsem nevěděl, co přesně mu chci říct, ale v tu chvíli jsem byl připravený mu to dát pořádně sežrat.
J: "Spokojenej?"
B: "Co?"
J: "Ptám se, jestli si spokojenej? Máš, co si chtěl - vyhrál si! Všichni tě nenávidí!"
Viděl jsem, jak se v jeho očích zalesklo, když jsem použil slovo "nenávidí" ale ještě víc ho vyděsilo to slovo "všichni", protože pochopil, že i já to cítím stejně, poněvadž v tu chvíli jsem na něho byl doslova nenávistně naštvaný.
B: "Nech mě být, Justine."
J: "S radostí,"...Zamířil jsem ke dveřím.
B: "Kde budeš?"...Zeptal se, než jsem vyšel.
J: "Tady rozhodně ne."
Tohle opravdu byla poslední kapka a já jsem přesvědčený o tom, že on se opravdu nikdy nezmění a že tohle jeho představení byl způsob, jak nám všem vzkázat, že jsme mu všichni naprosto u prdele a že je mu úplně jedno, jestli budeme v jeho v životě a pokud je to jedno jemu, tak proč bych se měl, sakra, zajímat já?
No comments:
Post a Comment