V dobrém i ve zlém(6)

Poslední díl.

JUSTIN

Nejdřív jsem byl na Briana hrozně naštvaný, ale nakonec mi došlo, že to, co řekl, řekl jenom, aby pro něj bylo snazší se mě zbavit, což sice nezní o moc líp, ale je to Brian a ten nedělá nic bezdůvodně. V tomhle případě bylo tím důvodem to, že si určitě myslí, že mi dělá službu. Že na tom budu líp, pokud se od něj budu držet dál. Že mám v životě důležitější věci na práci, než se starat o něj. Právě teď se považuje za poškozené zboží a s tím bych se přeci neměl zahazovat. Jako by snad nemoc byla nějaká vada na kráse, no on to tak určitě vidí. Jako by snad to, že se o něj chci postarat, znamenalo, že z něho dělám chudáka. Jednoduše mu nestačí, že ho prostě miluju a chci tu pro něj být v dobrém i ve zlém. Na tohle by mi určitě odpověděl, že nejsme nějaká manželská dvojice a ať si tyhle řeči strčím někam, ale já to tak opravdu myslím. On to ale nechce slyšet. Nejspíš ho teda budu muset přimět poslouchat.

B: "To si snad děláš srandu,"...Vtrhl jsem mu bez zaklepání do kanceláře.

J: "Ani trochu."

B: "Ráno se tě zbavím a o pár hodin později tě mám zase na krku?"

J: "Měl jsem v jídelně o čem přemýšlet..."

B: "To se vsadím."

J: "A došel jsem k závěru, že se nenechám jen tak odehnat."

B: "To ani nemusíš, prostě mě jen ignoruj, když mě někde uvidíš."

J: "Miluješ mě, já vím, že jo, jinak bys tohle nedělal, kdybych ti byl ukradený, neřešil bys to, zda tě uvidím slabého, unaveného nebo třeba zvracet. Bylo by ti to fuk, ale ty se bojíš, že pokud mě nevyhodíš sám, tak tě nakonec opustím... Ale to neudělám, kdy už to konečně pochopíš?"

---

Zdálo se, že jsem mu vzal řeč. Jen se na mě díval, tvář měl nečitelnou, ale v očích jsem viděl jakousi úlevu. Jako by tohle bylo to, co potřeboval slyšet. Něco mi však říkalo, že stále nemám vyhráno.

B: "Už si skončil?"

J: "A ty? Přestaneš se chovat jako idiot a necháš mě ti pomoct?"

B: "Nepotřebuju tvou pomoc."

J: "Protože zvládneš všechno sám, že?"

B: "Přesně tak."

Kdyby nebyl nemocný, tak po něm snad něco hodím. Jak může být člověk tak moc tvrdohlavý? Co člověk, ale on! Nikdo tvrdohlavější než Brian fakt neexistuje!

J: "Nejsi Bůh, Briane!"

B: "Zvláštní, když jsme se poznali, tak sis myslel něco jiného."

J: "Víš moc dobře, jak jsem to myslel."

Ted: "Oh, promiň... Nevěděl jsem, že tu máš Justina,"...Díky, Tede, ty fakt umíš vejít!

B: "Bylo by hezký, kdyby se všichni konečně naučili klepat."

Ted: "Promiň. Jen jsem myslel, že probereme tu prezentaci na zítra, všichni jsou v zasedačce."

B: "Už jdu... Justin je stejně na odchodu."

J: "To teda nejsem..."

B: "Věř nebo ne, ale znám způsoby, jak tě přimět odejít."

Ted: "Možná byste měli odejít oba, nevypadáš zrovna zdravě, Briane."

B: "Jo, čím to bude,"...Začal se smát.

Ted: "Nějak nechápu."

B: "Šokující. Tak můžeme jít?"

Ted: "Jo... Jasně."

J: "Briane?"

Bez odpovědi opustil kancelář a já nebyl daleko od toho ho uškrtit! Fakt by mě zajímalo, jak dlouho to chce ještě takhle vést! Ale jak jsem řekl, já se nehodlám jen tak vzdát! Proto jsem se rozhodl, že se z jeho kanceláře nehnu ani na krok, dokud se nevrátí. Nenapadlo mě však, že to bude tak rychlé a že kolem mě prosviští rovnou na záchod.

Ted: "Myslím, že je mu dost zle. Měl bys ho vzít domů."

J: "Jo to řekni jemu, je zabedněný."

B: "Jsem přímo tady, pokud vám to nevadí."

Ted: "Fakt bys měl jít domů, vyležet to a zítra bude líp."

B: "Mně nebude líp ještě nějakou dobu."

Ted: "Proč? Co se děje?"

B: "Justine? Nechceš se s ním podělit o tu informaci? Jsem si jistý, že umíráš touhou, abys měl na své straně někoho dalšího, kdo mě bude komandovat."

J: "Myslím, že tohle je na tobě."

Bez dalších slov jsem opustil jeho kancelář. Věděl jsem, že pokud mu to chce říct, tak bych u toho neměl být. Šel jsem čekat k jeho autu v naději, že brzo dorazí a nechá mě ho odvést domů.

B: "Co tu pořád děláš?"

J: "Čekám na tebe. Jak to vzal?"

B: "Byl nadšený, očekává, že nechám Kinnetic převést na něj, až tu nebudu."

J: "Briane! Můžeš prosím přestat? Uvědomuješ si vůbec, jak moc se o tebe bojím? A ty si tu klidně vtipkuješ?!"

Zdálo se, že jsem ho tímhle zaskočil, protože ke mně přišel blíž a jen se na mě díval. Nic ale neříkal, jako by se snad bál promluvit. A udělal dobře, za další blbý kecy bych ho asi už propleskl!

B: "Ukázalo se, že mu na mně opravdu záleží, div mě neobjal a nezačal brečet. Musel jsem utéct."

Poznal jsem, že se snaží změnit přístup, nejspíš pochopil, jak se na celou tuhle záležitost vlastně dívám já. A ulevilo se mi, dokonce jsem se zmohl i na úsměv.

J: "Chci tu pro tebe být. Tím, že mě odeženeš, mi nijak nepomůžeš, chci ti pomoct."

Brian mlčel a já věděl, že jeho světlá chvilka je pryč a on se opět vrátí k tomu odmítavému postoji. Mohl bych snad čekat něco jiného?

B: "Fajn. Ale když řeknu, že něco nechci, tak to prostě budeš respektovat."

Zvedl jsem k němu pohled a nevěřícně na něj zíral. Opravdu řekl to, co si myslím, že řekl? Nebo mám z toho zoufalství už halucinace?

B: "Řekni něco, než si to rozmyslím."

J: "Platí,"...Pomalu jsem vykřikl radostí.

B: "Tak v tom případě... Jedeme domů?"

J: "Jo - domů."

Věděl jsem, že v tomhle stavu by neměl řídit, ale pokud bych se s ním o tom hádal, mohl by tenhle zázrak vyprchat dřív, než vůbec začal. Proto jsem ho nechal a zvládl to docela obstojně na to, jak mu bylo špatně.

Nicméně nemůžu ani popsat, jak velkou radost mi udělal, když pro jednou dal stranou svoje ego a upřednostnil mě. Dal mi najevo, že mu na mně záleží dost na to, aby zkrátka spolkl svojí hrdost a nechal mě mu pomoct. Víc mi svou lásku dokazovat ani nemusí.

V dobrém i ve zlém(5)

Nový díl. - 18+

BRIAN

Lítost a povzbudivé řeči mi vždycky doslova naháněli husinu, leze mi to jednoduše krkem. Ale Debbie mi toho právě teď projevila až nadbytek, nejhorší ale bylo to, že jsem byl rád. Potřeboval jsem někoho, kdo mě obejme a řekne, že to bude dobrý. Někoho, kdo je pro mě tak důležitý jako ona, není sice moje biologická máma, ale je to prostě máma a ta to vědět musí, ať se mi to líbí nebo ne.

Byl jsem však rád, že mě nakonec nechala odejít, sice jsem jí ve finále musel utěšovat já a říkat, že jsem na dobré cestě k uzdravení nebo aspoň to říká doktor, já jsem na dobrý cestě leda tak k záchodu, abych se vyzvracel. Ale nějak jsem jí uklidnit musel. Hned na to jsem rychle vypadnul, jinak by mi ještě řekla, že budu spát u ní doma. Kdybych však tušil, co mě čeká, jakmile otevřu dveře loftu, tak bych se sem tak nehnal...

B: "Co tady děláš?"

J: "Bydlím tu."

B: "Tak to sis asi spletl adresu, jdi k mámě."

J: "Jak víš, že jsem byl u ní?"

B: "Maikey."

J: "Takže tě nezajímám, ale stejně se informuješ, kde jsem?"

B: "On mi to řekl sám."

---

Justin se zarazil jako by snad opravdu doufal, že jsem se informoval sám a tímhle oznámením jsem ho zklamal. Ale co může čekat od někoho jako já? Neumím dávat najevo zájem a city, i kdybych chtěl tak to neudělám.

B: "Musíš jít,"...Přišel jsem k němu blíž a ucítil z něho alkohol, nemluvě o těch skleněných očí.

J: "Nikam nejdu, nebudu se pořád opakovat."

B: "To máš pravdu, že nejdeš, jdi si lehnout na pohovku."

Ví moc dobře, jak nesnáším, když pije sám a stejně to teď udělal, to jediné, co teď můžu udělat já, je nechat ho z toho vyspat a pak mu popřát šťastnou cestu.

J: "Já se o tebe starat nemůžu? Ale ty o mě jo?"

B: "Přesně,"...Tlačil jsem ho před sebou k pohovce.

J: "Tak o to nestojím, stejně jako ty."

B: "Jasně, jasně,"...Povalil jsem ho na ni, on ještě něco zamumlal a hned na to usnul.

Musel jsem ho chvíli pozorovat a usmívat se, ať se mi to líbí nebo ne, ten kluk je prostě to, co potřebuju. Nemůžu být ale sobec a chtít, aby si kvůli mně kazil život, to bych mu neudělal.

Vzápětí jsem se vydal dát si rychlou sprchu a pak jsem prakticky hned usnul. Vzbudilo mě až ráno mé oblíbené nutkání zvracet, které jsem jen tak tak stihl k záchodu. A když jsem se následně vrátil k posteli, zjistil jsem, že Justin slovu pohovka moc nerozumí.

B: "Vstávej."

J: "Hmmm."

B: "Dělej,"...Strhl jsem z něj deku.

J: "Briane!"

B: "Buď rád, že jsem tě tu nechal a teď běž otravovat život jiným."

J: "Můžu si aspoň dát sprchu?"

B: "Ale rychlou."

Justin se s úsměvem zvedl a vydal se do koupelny. Kdybych toho byl schopný, tak ho snad uškrtím. A to nejen za tu jeho provokaci, ale taky za to, že jsem za ním chtěl do té sprchy tak moc jít, ale nemohl jsem, nejen, že si ho musím držet od těla, ale se svým mužstvím, co mi ještě pár týdnů nebudu fungovat, bych si leda tak mohl plácat o stěnu sprcháče.

B: "Justine, dělej! Musím do Kinneticu."

J: "Už jsem hotov."

Otočil jsem se k němu a to, co jsem uviděl, mě málem zabilo! Stál přede mnou nahý, mokrý a vzrušený... Myslel jsem, že jsem se dostal do pekla.

B: "Justine..."

J: "Chci tě,"...Přišel ke mně blíž a natiskl se na mě.

B: "Víš, že nemůžu."

Chytil mi ruku a položil jí na svou erekci. Hned na to zašeptal "Chci, aby si mi to udělal." Nebyl jsem daleko od toho vyskočit z kůže.

Věděl jsem, že bych ho od sebe měl odstrčit a utíkat pryč, nejlíp na druhou stranu zeměkoule, ale sakra je to Justin! A pokud si s ním můžu sex užít aspoň tímto způsobem, že ho uspokojím... No řekli byste 'ne'?

Otočil jsem ho zády k posteli a následně jsem ho tlakem na hruď přiměl, aby si sednul. Moje rty se přisály na ty jeho, takhle vášnivě jsem ho nelíbal ani nepamatuju. Do teď jsem se mu musel vyhýbat, ale momentálně mi nic nebránilo. Hned na to jsem jazykem začal klesat od jeho krku až k jeho rozkroku, který jsem mezitím dráždil rukou. Justin se položil a já si začal hrát s jeho špičkou, jen jsem ji párkrát obkroužil jazykem. Hned na to jsem ho pojal celého a bral jsem si ho, dokud jsem ho nepřivedl k velmi bouřlivému orgasmu.

Poslouchat, jak ho vydýchává, byla rajská hudba pro moje uši. Nakonec ale i ta hudba přestala a já si uvědomil, jak moc blbej nápad to byl. O kolik těžší teď bude ho poslat pryč.

B: "Myslím, že teď už opravdu můžeš jít... Ber to jako rozloučení."

Justin ke mně zvedl nevěřícný pohled a já věděl, že to jsem řekl fakt dost blbě. Myslel jsem, že mě na místě zabije.

J: "Běž do hajzlu."

Zvedl se z postele, zašel do koupelny, odkud se za chvíli vrátil oblečený. Chvíli se na mě díval jako by snad čekal, že něco řeknu a když pochopil, že na to nemám koule, v tomhle případě doslova, odešel beze slova pryč.

Připadal jsem si jako totální kretén, ale jak říkám, je to pro něj to nejlepší.

Hned na to jsem se připravil a vydal se do Kinneticu a ne zrovna v tom nejlepším stavu. Nejen, že jsem se nedokázal zbavit myšlenek na Justina, ale taky se ozval můj žaludek a hlava, která dostala včera dost zabrat.

Ted: "Briane... Ty jsi tady."

B: "Nevím, jestli si to slyšel, ale je to moje firma."

Ted: "Jasně já jen... Včera sis vzal volno... A co to máš na obočí?"

B: "A tak to volno beru zase zpátky. Nic tam nemám."

Ted: "Ale vždyť ho máš sešitý."

B: "Nekecej,"...Zavřel jsem se v kanceláři.

Možná, že jít sem opravdu nebyl ten nejlepší nápad, ale jedno jsem věděl jistě - kdybych zůstal doma, bylo by to pro mě mnohem horší a o to jsem fakt neměl zájem.

V dobrém i ve zlém(4)

Nový díl.

BRIAN

Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout. Tohle byl důvod, proč jsem Justinovi zabalil všechny věci a bez vysvětlení ho vyhodil. Doufal jsem, že to pro něj bude poslední kapka a on mě nechá být. Štvalo mě to, vlastně víc než to, protože vím, že se mi dostal pod kůži víc, než je zdrávo, což je důvodem toho, že s ním chci opravdu být. Ale v momentě, co jsem zjistil, že mám rakovinu, jsem věděl, že si ho musím držet od těla. Nejprve jsem jen trávil čas dlouho do večera v práci, pak jsem začal chodit do Babylonu bez něj, což mu ani moc nevadilo, sám toho měl až nad hlavu a přiznejme si, bez jedné koule by si se mnou ani moc neužil, proto jsem se mu za každou cenu vyhýbal. Jenže nakonec jsem pochopil, že to nic nevyřeší, že dříve nebo později si mého chování začne všímat a začne se zajímat, co se děje a to jsem nemohl dopustit, proto jsem ho vyhodil dřív, než k tomu došlo. A téměř mi to vyšlo, nezdálo se, že by chtěl nějak odmlouvat, poznal jsem na něm, že už toho má po krk a i když to zabolelo, věděl jsem, že je to tak pro něj lepší, je v nejlepších letech, které by si měl užívat a ne se starat o mrzáka jako já. Jenže stačilo, aby se za mnou stavila Debbie v práci a pěkně mi to vybarvila. Dala mi jasně najevo, že pokud to nedám dohromady tak ho opravdu ztratím navždy. Nechtěl jsem o tom slyšet, sice jsem se ho zbavit chtěl, ale ve skutečnosti jsem si neuměl představit život bez něj. Debbie mi však ten obrázek dokázala pěkně popsat. A já tak hned po své již druhé chemoterapii zamířil do baru, věděl jsem, že se nejspíš zabiju, ale bylo mi to jedno. Místo toho to ale dopadlo tak, že Justin mě našel ksichtem přilepeným v mojí koupelně, zavolal mi záchranku a pak samozřejmě zjistil, že jsem na své poslední cestě do pekla, z čehož by rozhodně měla velkou radost moje matka. A pak se nezapomněl stavit, aby mi řekl, že ode mě neodejde, jenže to je to poslední, co právě teď potřebuju - aby se o mě staral.

Maikey: "Briane, jsi tu?"

Zakroutil jsem očima. Fakt jsem právě teď nepotřeboval žádnou návštěvu, natož tu Maikeyho. Jenže se zdá, že můj loft je něco jako muzeum, do kterého si každý vejde, kdy se mu zachce.

---

Maikey: "Tady jsi, můžu dál?"...Našel mě v posteli.

B: "Pokud vím, tak už si tady,"...Otočil jsem se k němu.

Maikey: "Proboha, co se ti stalo?"

B: "Nic."

Maikey: "Vždyť máš sešitý obočí."

B: "Měl jsem pocit, že ztrácím svoje kouzlo, tak jsem si řekl, že s jizvou budu sexy víc, než kdy dřív."

Maikey: "A vzal si to hlavou o skříň?"

B: "Potřebuješ něco, Maikey?"

Maikey: "Jen jsem se chtěl ujistit, že si v pohodě, celý den ses neukázal, Ted říkal, že sis vzal volno v Kinneticu a nebereš telefon..."

B: "Možná proto, že nechci, aby mě někdo otravoval."

Pohled, jakým se na mě zadíval, byl děsivý. Jako by mě snad litoval nebo co! A to ještě ani neví, že mám rakovinu. O důvod víc, proč mu to neříkat. Něco mi ale říká, že pokud to ví Justin, za chvíli to budou vědět všichni.

Maikey: "Briane..."...Posadil se ke mně na postel.

B: "Maikey..."

Maikey: "Je mi líto, že jste se s Justinem rozešli..."

B: "Mně ne,"...Nevím, jestli jsem přesvědčoval jeho anebo sebe.

Maikey: "Ale když budeš chtít, tak to můžeš napravit."

B: "Vypadám, že chci?"

Maikey: "Popravdě? Jo."

Tohle jsem nehodlal poslouchat. Zvedl jsem se z postele a vydal se rovnou do kuchyně pro vodu, kterou bych mohl spláchnout aspirin na tu třeštící hlavu. Maikeyho však ani chvíli neváhal a šel za mnou.

B: "Mohl by si už jít?"

Maikey: "Co je s tebou, Briane? V tuhle dobu jsi dávno v Babylonu a teď tu jen ležíš, vypadáš jak když ses někým porval a nechceš se mnou ani mluvit."

B: "Mám svoje důvody."

Maikey: "A od kdy se mi s nimi nesvěřuješ?"

B: "Od té doby, co jsem velkej kluk, co se rozhoduje sám."

Maikey: "A kdy došlo k tomuhle osvícení?"

B: "Běž už, prosím tě."

Maikey: "Fajn, jak chceš. Jen jsem se snažil pomoct."

Není to tak, že bych se ho chtěl za každou cenu zbavit, vlastně bych právě teď potřeboval někoho, kdo by mě přivedl na jiné myšlenky. Jenže to už bych tu rovnou mohl mít Justina, který by mě držel v posteli, krmil a nenechal by mě ani samotného dojít na záchod, jsem si totiž jistý, že Maikey by se snažil o to samé a to nemám zapotřebí.

Maikey: "Justin je mimochodem u Jennifer, kdyby tě to zajímalo."

B: "Nezajímá."

Maikey: "Jak jinak,"...Zabouchl za sebou dveřmi.

Ve skutečnosti mě to ale opravdu zajímalo. To, že jsem ho vyhodil, protože mu nechci zničit život, ještě neznamená, že už o něm nechci slyšet. Ani to, že bych chtěl, aby neměl kde bydlet, protože já ho o jednu postel připravil. Vím, že to jak jsem se k němu zachoval, bylo hnusné, ale nakonec pochopí, že pro něj to bylo to nejlepší.

Když už jsem měl po krk toho sezení a čumění do zdi, rozhodl jsem se, že se trochu projdu. Babylon ani Woody's mě pro změnu nelákali, za to jsem ale po dlouhé době dostal chuť na jídlo a tak jsem zamířil rovnou do jídelny. Věděl jsem, že je to blbej nápad, ale doma už bych nejspíš zešílel.

Debbie: "Ty vypadáš. Kdo tě přetáhl?"

B: "Asi bys ráda slyšela, že Justin, ale ten to nebyl."

Debbie: "A co se ti teda stalo?"

B: "Jen nehoda, nic o čem bych chtěl mluvit anebo na to třeba vzpomínat, už takhle to ublížilo mému egu."

Debbie: "Fajn. Tak co si dáš?"

B: "Dal bych si hranolky."

Debbie: "Hranolky? Teď? Je noc."

B: "Prostě na ně mám chuť."

Debbie: "No tak teda hranolky."

Člověk, který si prochází chemoterapií, dennodenním zvracením a neustálou nechutí k jídlu, prostě jednou dojde do bodu, kdy by sežral celou ledničku a v tom jsem momentálně já.

Debbie: "Tady to máš."

B: "Bože, to voní."

Debbie: "Ty máš teplotu? Tohle by sis nedal ani normálně."

B: "Jak normálně? Je snad něco jinak?"

Debbie: "Krom faktu, že si opět odkopl Justina? Ne všechno v pohodě,"...Nezapomněla na velkou dávku ironie.

B: "Měl jsem k tomu důvod."

Debbie: "Jaký? Že si větší idiot, než obvykle?"

B: "Rakovinu,"...Zničehonic mi uniklo z úst.

Nešel jsem sem proto, že bych jí to chtěl říct, ale najednou jsem věděl, že to musím udělat, aby pochopila, proč jsem Justina odehnal. Jenže se zdálo, že jsem Debb přivodil menší infarkt. Zírala na mě se slzama v očích a já se v tu chvíli zlomil.

V dobrém i ve zlém(3)

JUSTIN

Mohl jsem tušit, že když dorazím před dveře loftu, kterému jsem ještě včera říkal domov, tak mě najednou veškerá odvaha přejde. Zničehonic jsem nevěděl ani, jak se jmenuju, natož proč jsem vlastně tady. Tak moc mě setkání s ním, když vím, že o něj nestojí, děsilo. Včera byl mým přítelem, dnes někým, koho se bojím vidět, protože je mi jasné, jak na mou přítomnost zareaguje. Tělem bude říkat, jak moc po mně touží, ale slova budou nakonec silnější. Ta slova mě opět vyženou pryč a já budu mít znovu zlomené srdce. Brian Kinney - lamač mého srdce. A já ho i přes to stále miluji, nejspíš navždy milovat budu. Zároveň jsem však už unavený z toho neustálého bojování o to, aby mě konečně přijal. O to, aby se nebál mě milovat. Zkrátka je to vyčerpávající.

J: "Briane?"...Otevřel jsem ty těžké kovové dveře.

Ale všude byla tma. Nedávalo mi to smysl, zdálo se, že je pryč, ale nevěřím tomu, že by nechal jen tak otevřené dveře. To se Brianovi nepodobá. Však si vzpomeňte na to, jak jsem zapomněl zapnout alarm, Briana vykradli a já pak zažil dobrodružství v podobě New Yorku, protože mě vykopl. Tady zkrátka něco nehraje.

J: "Briane?"...Zkusil jsem to hlasitěji, ale stejně se mi nedostalo žádné odpovědi.

Rozhodl jsem se proto zapátrat po světle a hned na to jsem se snažil najít to, pro co jsem přišel. Rovnou jsem si řekl, že Brianovu nepřítomnosti využiju, abych si odskočil. To jsem však netušil, co mě čeká, jakmile otevřu dveře koupelny.

---

J: "Proboha, Briane!"

Ležel na zemi a vypadal naprosto příšerně, měl na sobě svůj pracovní oblek a zdálo se, že tu leží už nějakou chvíli. Byl mimo, celý se třásl a na obočí měl krvácející ranku. Byl jsem naprosto vystrašený a nechápal jsem, co se s ním děje.

Udělal jsem to jediné, co jsem mohl - zavolal jsem záchranku a nehnul jsem se od něj, dokud nedorazila. Tak moc jsem se o něj bál. Nechali mě jet s ním v sanitce, sice jsem použil lež, jako, že jsem jeho přítel, ale vlastně ještě včera to byla pravda, takže na tom nesejde, hlavní bylo, že jsem byl u něho.

Když si ho v nemocnici převzali, řekli mi, ať počkám v čekárně. Myslel jsem, že se tam snad zblázním, Věděl jsem, že bych měl někomu zavolat, ale část mě to udělat nechtěla, potřeboval jsem být jediný, kdo bude u jeho probuzení.

Doktor: "Pan Taylor?"

J: "Jo to jsem já... Jak je na tom?"

Doktor: "Měl v sobě slušnou dávku alkoholu a s těmi léky, co bere to nebyla ta nejlepší kombinace, takže jsme mu dali kapačku a taktéž jsme mu zašili ránu na obočí..."

J: "Počkejte, jaké léky?"

Doktor: "Ty, co bere kvůli chemoterapii..."

J: "Che-che-co?"

Doktor: "Chemoterapii... Vy nevíte, že má rakovinu?"

Celý svět se se mnou začal točit a následně se mi podlomila kolena, dopadl jsem díky bohu na židli, jinak bych si pěkně natloukl kostrč. Ale čert vem mojí kostrč... O čem to ten doktor, sakra, mluví? Brian nemá rakovinu!

Doktor: "Omlouvám se, myslel jsem, že to víte."

J: "Nic mi neřekl. Já... Jak vážné to je?"

Doktor: "Díky operaci, kterou podstoupil a s probíhající chemoterapií má vysokou šanci na uzdravení..."

J: "Operaci? Proboha. Kdy?"

Doktor: "Předminulý týden."

Pomalu jsem si začal srovnávat myšlenky. Vzpomněl jsem si na to, jak Brian nečekaně odcestoval na pár dní pryč a když se vrátil, choval se zvláštně, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Měl jsem toho tolik na práci, nějak mě nenapadlo, že by v tom mohlo být něco takového. Dá se říct, že jsme se ani moc nevídali, oba jsme byli od rána do večera v práci a zatímco on šel do Babylonu, tak já se válel doma u televize anebo kreslil a o sexu ani nemluvě.

Možná proto, že jsem na něj neměl čas, jsem si ani nevšiml, v jakém stavu je a možná proto mě vyhodil. Nebo jen nechtěl, abych se o něj staral. Sakra, kdo to má vědět, když mi nikdy nic neřekne?!

Snažil jsem se z něj dostat veškeré informace a zjištění, že Brian má rakovinu byla jedna věc, ale že má dokonce rakovinu varlete, to je věc druhá, protože pro Briana to jsou v tomto případě dvojnásobná muka. A jsem si dost jistý, že to byl o důvod víc, proč mi nic neřekl, protože on to bere tak, že už není víc dokonalý... Jenže on je pro mě dokonalý ve všech ohledech, nic takového by to změnit nemohlo. Ale vysvětlit mu to je prakticky nemožné.

Doktor: "Řeknu vám to takhle, následujících pár měsíců pro něj nebude zrovna procházka růžovým sadem, bude potřebovat někoho, kdo na něj dohlédne, postará se o jeho léky, stravu a o to, aby se moc nepřetěžoval..."

J: "Jo to jste nepoznal Briana Kinneyho."

Doktor: "Něco mi říká, že vy budete ten pravý na to, abyste se o něj postaral... Přeci jen jste jeho kontakt pro případ nouze."

Zvedl jsem k němu nevěřícný pohled. Čekal bych klidně i Theodhora jako jeho kontakt v případu nouze, ale sebe ani omylem. Šokoval mě a zároveň rozradostnil. I když jen na moment, s Brianem v tomhle stavu, nemůžu být šťastný ani z takových maličkostí, které jsou v případě Briana naprostá nukleární exploze. Teď jde především o to, aby mě nechal mu pomoct.

J: "Můžu za ním?"

Doktor: "Právě teď spí, ale můžete."

Následoval jsem jej, až k Brianovu pokoji, kde mě nechal stát. Asi pochopil, že potřebuju chvíli, než se odvážím vstoupit a taky, že jsem jí fakt potřeboval. Prostě jsem se bál. Ale nakonec jsem sebral veškerou odvahu k tomu, abych vzal za kliku a vstoupil.

Bylo děsivé vidět ho takhle, ale zároveň jsem pocítil úlevu. I přes to všechno byl v pořádku - živý, a to pro mě bylo to nejdůležitější. Sedl jsem si do křesla hned vedle jeho postele, věděl jsem, že to nebude moc příjemné spaní, ale nechtěl jsem ho opustit. Netrvalo dlouho a usnul jsem.

Sestra: "Halo, probuďte se."

J: "Hmmm."

Sestra: "Hey!"

J: "Co, co je?"

Sestra: "Musíte odejít, potřebuji tu uklidit."

Podíval jsem se na Brianovu postel a uviděl, že je prázdná. V tu chvíli mě nepředstavitelně bodlo u srdce... Kde, sakra, je?!

J: "Kde je Brian?"

Sestra: "Pak Kinney byl propuštěn na revers asi před půl hodinou."

J: "Co? A proč mě nevzbudil?"

Sestra: "Požádal mě, abych vás nebudila, dokud nebude pryč."

J: "A vy jste ho prostě poslechla?"

Sestra: "Dal mi dvacet dolarů."

Nevěděl jsem, co mě má zarážet víc, jestli ta drzá sestra anebo Brian, který byl dokonce ochotný zaplatit za to, jen aby mi nepozorovaně utekl. Tohle je fakt síla!

S nepříjemným tónem jsem se s ní "rozloučil" a následně jsem se vydal rovnou k Brianovi domů. Byl jsem tam tak rychle, že jsem u loftu málem vyplivl plíce. Rozhodně mě to ale nezastavilo před tím, abych dal Brianovi čočku.

J: "Ty si se zbláznil!"...Zahlédl jsem ho u pohovky, na kterou se zrovna chtěl položit, zatímco si držel zmrzlou zeleninu na obočí.

B: "To spíš ty. Ty si vlezl do bytu, kde nebydlíš."

J: "Prosím tě, přestaň! Proč si mi neřekl, že si nemocný? A proč si, sakra, odešel z nemocnice tak rychle?"

B: "Nejspíš pro to, že jsem nechtěl, abys to věděl. A proto, že jsem nechtěl, abys šel se mnou. Na tom ale očividně moc nesejde, stejně si tady."

J: "A nechystám se odejít, potřebuješ pomoct."

B: "Aby ses mohl vyžívat v péči o mrzáka? Ne, díky! A teď padej,"...Šel rovnou ke mně.

J: "Nikam nejdu."

B: "Buď to půjdeš po dobrým nebo po zlým."

J: "Nejdu!"

B: "Vypadni,"...Vystrčil mě ze dveří a následně je zabouchl.

Začal jsem do nich bušit, ale bylo to bezvýznamné, Brian neotevřel. Myslel jsem, že snad zešílím. Jak může být někdo tak tvrdohlavý i za takových situací? Sakra práce!

V dobrém i ve zlém(2)

Nový díl.

JUSTIN

Debbie mi nakázala, abych jí okamžitě následoval dovnitř, bylo mi jasné, že to, co bude následovat, nebude rozhodně nic příjemného, ale nakonec jsem jí poslechl a šel za ní. Posadila mě k jednomu volnému stolu, na chvíli si odběhla a následně se vrátila s hrnkem kafe. Hádám, že na mě poznala, že ho opravdu potřebuju, jinak bych sebou nejspíš praštil přímo na stůl. Hned na to se naproti mně posadila a zadívala se mi vševědoucně do očí, bylo to opravdu nepříjemné a tak jsem se snažil rozptýlit tím, že jsem se napil svého kafe, no nepomohlo to a tak jsem raději místo toho spustil...

J: "Nevím, Debb, fakt nevím."

Debbie: "Ještě jsem se tě na nic ani nezeptala."

J: "To si ani nemusela, je mi naprosto jasné, že se chceš zeptat, co se stalo a já rovnou říkám, že fakt nevím."

Debbie: "Něco vědět musíš, když s sebou taháš tu tašku."

J: "Včera jsem přišel domů z práce, Brian seděl u počítače se skleničkou a jen se na mě tak zvláštně díval, zeptal jsem se ho, co se děje a on mi na to odpověděl, že chce, abych odešel a už se nevracel."

Podle všeho se mi jí podařilo zaskočit, nestává se totiž moc často, že by Debbie nedokázala nic říct. Ale přesně to se právě dělo - jen na mě nevěřícně zírala a mlčela.

---

Debbie: "On se zbláznil."

J: "Asi to tak bude. Ale já už fakt končím."

Debbie: "Co tím, sakra, myslíš?"

J: "To, že udělám přesně to, co chce - nechám ho být."

Debbie: "Sunshine..."

J: "Nesnaž se mě přemlouvat, už toho mám jednoduše dost, Brian bude navždy zabedněný pitomec, který nedokáže skousnout ten fakt, že se milujeme a bude mě neustále odhánět a já o to už zkrátka nestojím."

Ted: "Ať už jste si s tím idiotem udělali cokoliv, prosím, vyřešte si to,"...Zničehonic se vedle mě posadil a vypadal, že rozhodně nezažil nic pěkného.

Debbie: "Co se stalo tobě?"

Ted: "Brian se chová jako idiot."

J: "A to je nějaká novinka?"

Ted: "Asi to pro tebe bude překvapením, ale tentokrát je to horší - na všechny ječí a vůbec se nesoustředí a to byl ve firmě asi jen deset minut. Pak mi nakázal, abych mu z jídelny přinesl co nejrychleji krůtí sendvič, jinak že se prý mám rozloučit s místem."

Výborně, Brian je ten, kdo může za celý tenhle nepořádek a nakonec si to klidně ještě vylévá na ostatních! Jak nečekané!

Debbie: "Tak a dost!"...Shodila ze sebe zástěru a vydala se ke dveřím.

J: "Kam jdeš, Debb?"

Debbie: "Kam bys řekl,"...Opustila jídelnu v opravdu rozčíleném stavu.

Nevěděl jsem, zda mám být rád za to, že ho jde sprdnout anebo naopak nerad, protože už mě nebaví, jak je to pokaždé ona, kdo musí bojovat za náš vztah, protože my dva toho nejsme schopní.

Ted: "Proč mám pocit, že jsem něco nepostřehl?"

J: "S Brianem jsme se rozešli."

Ted: "Co prosím?"

J: "Lépe řečeno - on se rozešel se mnou."

Ted: "Ale pro-pro-proč?"

J: "Dobrá otázka. Na to se budeš muset zeptat jeho. A teď pokud mě omluvíš, jdu si zařídit bydlení."

Sice jsem o pokoj požádal Debbie, ale nějak mi došlo, že to je to poslední místo, kde bych teď chtěl být, pokud nemám zájem o dennodenní přednášky na téma Brian.

Máma: "Zlato, co tady děláš?"

J: "Jen jsem šel kolem tak mě napadlo, že se stavím."

Máma: "S tou taškou?"...Zadívala se na ni.

J: "Fajn, nešel jsem tak úplně kolem."

Máma: "Dám postavit na čaj a ty si důkladně připrav, co mi řekneš."

Začínal jsem mít pocit, že ani tahle volba nebyla ta nejlepší, ale když si to tak vezmu, ona asi dobrá volba ani neexistuje, ať už bych šel ke komukoliv, každá konverzace, kterou bychom měli, by se nakonec stočila k Brianovi.

Máma: "Dáš si něco k tomu čaji?"

J: "Ne nemám hlad, ale děkuju."

Máma: "V tom případě můžeš rovnou začít."

J: "Rád bych ti řekl všechny detaily, ale ty já nemám, můžu říct jen tolik, že mě Brian prostě vyhodil a já teď nemám kde bydlet."

Máma: "Kdy už se, sakra, začnete chovat jako dospělí?"

J: "Já jsem nic neudělal."

Máma: "No právě. Místo, abys teď dělal něco pro to, abys byl s ním, jsi tady a stěžuješ si. Copak ses už nepoučil? Ty ho miluješ. A ano je to tvrdohlavý poleno, který se tě snaží odehnat, ale i on miluje tebe a určitě tě nevyhodil bezdůvodně."

Říkám vám, nestačil jsem zírat, nejen, že jsem věděl, že má pravdu, i když si to nechci připouštět. Ale taky jsem nemohl uvěřit tomu, že ještě před pár lety nedokázala vyslovit jeho jméno a teď po mně chce, abych o něj bojoval, i když to byl on, kdo se vzdal mě.

J: "Máš pravdu, neříkám, že ne. Ale tebe by už neunavovalo být neustále odhánena někým, koho miluješ?"

Máma: "Kdybych věděla, že mě odhání právě proto, že on miluje mě, tak ne. Láska je ten nejkrásnější, ale zároveň nejbolestivější pocit na světě, za který ale stojí bojovat."

Podle všeho se jí podařilo to, oč se snažila, nasadila mi brouka do hlavy a já o tom musel prakticky až do večera přemýšlet. Nakonec jsem byl v bodě, kdy už se to nedalo vydržet a chtěl jsem to ze sebe vyventilovat a to jsem mohl jedině kreslením. Když jsem však zjistil, že jsem se u Briana nechal veškeré věci, co jsou na to potřeba, myslel jsem, že se snad zblázním.

Máma: "Ty někam jdeš, zlato?"

J: "Jenom ven, za pár hodin se vrátím."

Máma: "Dobře a hlavně se už neopíjej."

J: "Neboj, jedna kocovina byla až dost."

Vydal jsem se rovnou k Brianovi domů, bylo to zvláštní, protože jsem vůbec nebyl nervózní, spíš naopak - popoháněl mě adrenalin a vztek zároveň. Šel jsem si sice jen pro svoje věci, ale věděl jsem, že to neskončí jen u toho. Může se totiž stát, že v následujících okamžicích se buď všechno ještě víc zhorší anebo právě naopak zlepší.

V dobrém i ve zlém(1)

Nová povídka. - Tak tu máme povídku trošku s předstihem, včera jsem dostala maturitní vysvědčení, takže mi vědomí, že je to školní peklo konečně za mnou, dalo velkou motivaci psát... tudíž doufám, že si čtení užijete

JUSTIN

Hned jak jsem se probudil, věděl jsem, že je něco špatně - tak za prvé, bolela mě hlava způsobem, že jsem měl za to, že v ní mám asi tisíce střepů a za druhé, hned jsem poznal, že nejsem doma. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a začal jsem poznávat věci kolem sebe a pak mi na mysli přistála jediná myšlenka - proč jsem, sakra, u Maikeyho a Bena?! Tohle se mi vůbec nelíbilo a něco mi říkalo, že to bude ještě horší, nemohl jsem si sice moc nebo spíš vůbec vybavit, co přesně se stalo, že jsem skončil tady, ale když už jsem se kvůli tomu opil tak, že moje paměť je totálně v háji a dokonce ležím na skoro rozpadlém gauči u Maikeyho doma, tak je rozhodně hodně věcí špatně!

Hunter: "Vyspal ses dobře?"...Kriste pane, na jeho existenci jsem taky dočista zapomněl!

J: "Díky za infarkt."

Hunter: "Kdykoliv. Rád bych ti dělal společnost, ale ti dva nesnesitelně touží po tom, abych se vzdělával, tak zas někdy."

Ten kluk je fakt na zabití, dokázal mi skvěle pít krev, už když se snažil dostat Brianovi do kalhot, lépe řečeno, když chtěl, aby Brian měl zájem o to dostat se do těch jeho, no a teď... Počkat, když už mluvím o Brianovi, fakt nevím, jak mu vysvětlím, že jsem se nedostavil domů.

Maikey: "Brý ráno."

J: "Dobrý bych zrovna neřekl."

Maikey: "To se vsadím. Můžeš mi říct, co se ti stalo?"

J: "A já doufal, že to řekneš ty mně."

Maikey: "Aha, paměť ti nefunguje. Z toho, co vím, tak ti můžu říct jen tolik, že jsem tě odtáhl od Woody's až ke mně domů s támhletím,"...Ukázal rukou kamsi.

---

Z posledních sil jsem zvedl hlavu a zadíval se tam - to, co jsem uviděl, způsobilo, že mi silně píchlo u srdce. Byla to taška s mými věcmi a mně se začínalo po kouskách vybavovat, co přesně se stalo.

J: "Brian mě vykopnul."

Maikey: "Co, prosím?"

J: "Jop, na to samý jsem se ptal já jeho, když mi řekl 'vezmi si věci a jdi, nechci tě tady' a ty věci už jsem měl mimochodem zabalený, když jsem se vrátil domů z práce... takže na tohle ti asi nic neřeknu."

Maikey: "Ale proč by tě...?"

J: "Protože je to sebestřednej zmetek, proto."

Ačkoliv jsem říkal tohle, v mysli jsem měl pravý opak, vlastně se mi chtělo doslova brečet, protože jsem to nechápal, nevěděl jsem, proč by mi tohle Brian dělal, proč by mě vyhodil, aniž by mi řekl důvod, ale udělal to a já teď ležím u Maikeyho, snažím se vzpamatovat z kocoviny a nevím, co budu dělat se svým životem, protože upřímně? Bez Briana ani nemá smysl žít.

Maikey: "Určitě to musí mít nějaké dobré vysvětlení, Brian by tě jen tak nevyhodil... Vždyť tě miluje, všichni to víme."

J: "Jo to jsem si taky myslel do včera."

Maikey: "Tak za ním zkus zajít."

J: "Dal mi dost jasně najevo, že se o to nemám pokoušet."

Maikey: "A to se necháš jen tak odradit a vzdáš to? Na to oba moc dobře víme, že ho až moc miluješ."

J: "Už mám zkrátka dost toho, že nakonec vždy dojde do bodu, kdy si vzpomene na to, kým byl přede mnou a chce se tam vrátit, což zapříčiní, že dělá vše pro to, abych pochopil, že mě ve svém životě nechce a myslím, že tohle už byla jednoduše poslední kapka."

Maikey se nadechoval k další odpovědi, ale nakonec usoudil, že to nemá smysl a za to jsem byl opravdu rád, už fakt nevím, co víc bych mu řekl, jen abych ho přesvědčil o tom, že už to nemá cenu řešit... i když něco mi říká, že se snažím přesvědčit hlavně sebe. Já jsem ale zkrátka už moc unavený na to, abych se snažil Briana přimět mě milovat tak, jak chci, už prostě nemůžu.

Maikey: "A co chceš teda dělat?"

J: "Nevím. Ale jako vždy si nějak poradím. Díky za nocleh."

Sesbíral jsem svoje odrovnané tělo z gauče, vzal jsem si tašku se svými věcmi a následně jsem opustil Maikeyho byt, jenže v momentě, co se za mnou zavřely dveře, se mi podlomila kolena a já podél zdi dopadl rovnou na zadek, byl jsem fakt totálně v háji!

Chvíli mi trvalo, než jsem se zase dokázal postavit na nohy a pak jsem rychle pospíchal na vzduch, protože jinak by to se mnou nejspíš praštilo.

Nakonec jsem se nějakým zázrakem dobelhal až k jídelně, ale nedokázal jsem do ní hned vlézt, nejprve jsem se přes sklo potřeboval ujistit, že tam není Brian, a když se tak stalo, chtěl jsem jít dovnitř, něco mě však zastavilo - zahlédl jsem Brianovo auto i s ním uvnitř naproti přes ulici, jen se na mě díval, téměř bez mrknutí a následně rychle nastartoval a odjel. Myslel jsem, že se snad na místě rozbrečím anebo zastřelím!

Debbie: "Sunshine? Proč tady stojíš v té zimě, pojď dovnitř."

J: "Huh?"...Absolutně jsem jí nevnímal, stále jsem se díval na místo, kudy ještě před chvíli odjížděl Brian.

Debbie: "Justine, co je?"

J: "Myslím, že tě budu muset o něco požádat."

Debbie: "O co, zlato?"

J: "Nepronajala si ještě nikomu můj starý pokoj, že ne?"

Debbie na mě vytřeštila oči a následně si s kroucením hlavy povzdychla. Nedivil jsem se jí, je to prakticky stále se opakující písnička. Stejně jako ona jsem z toho už prostě unavený. Miluju ho víc, než cokoliv, ale už zkrátka nemůžu, všechno se vždy v nějakém bodě, když už se zdá, že můžeme být opravdu šťastní, rozpadne. A i když k sobě nakonec pokaždé najdeme cestu, tak si nejsem jistý, že to tak bude i v tomhle případě, možná, že je opravdu na čase, aby se naše cesty rozdělily - nadobro.