V dobrém i ve zlém(6)

Poslední díl.

JUSTIN

Nejdřív jsem byl na Briana hrozně naštvaný, ale nakonec mi došlo, že to, co řekl, řekl jenom, aby pro něj bylo snazší se mě zbavit, což sice nezní o moc líp, ale je to Brian a ten nedělá nic bezdůvodně. V tomhle případě bylo tím důvodem to, že si určitě myslí, že mi dělá službu. Že na tom budu líp, pokud se od něj budu držet dál. Že mám v životě důležitější věci na práci, než se starat o něj. Právě teď se považuje za poškozené zboží a s tím bych se přeci neměl zahazovat. Jako by snad nemoc byla nějaká vada na kráse, no on to tak určitě vidí. Jako by snad to, že se o něj chci postarat, znamenalo, že z něho dělám chudáka. Jednoduše mu nestačí, že ho prostě miluju a chci tu pro něj být v dobrém i ve zlém. Na tohle by mi určitě odpověděl, že nejsme nějaká manželská dvojice a ať si tyhle řeči strčím někam, ale já to tak opravdu myslím. On to ale nechce slyšet. Nejspíš ho teda budu muset přimět poslouchat.

B: "To si snad děláš srandu,"...Vtrhl jsem mu bez zaklepání do kanceláře.

J: "Ani trochu."

B: "Ráno se tě zbavím a o pár hodin později tě mám zase na krku?"

J: "Měl jsem v jídelně o čem přemýšlet..."

B: "To se vsadím."

J: "A došel jsem k závěru, že se nenechám jen tak odehnat."

B: "To ani nemusíš, prostě mě jen ignoruj, když mě někde uvidíš."

J: "Miluješ mě, já vím, že jo, jinak bys tohle nedělal, kdybych ti byl ukradený, neřešil bys to, zda tě uvidím slabého, unaveného nebo třeba zvracet. Bylo by ti to fuk, ale ty se bojíš, že pokud mě nevyhodíš sám, tak tě nakonec opustím... Ale to neudělám, kdy už to konečně pochopíš?"

---

Zdálo se, že jsem mu vzal řeč. Jen se na mě díval, tvář měl nečitelnou, ale v očích jsem viděl jakousi úlevu. Jako by tohle bylo to, co potřeboval slyšet. Něco mi však říkalo, že stále nemám vyhráno.

B: "Už si skončil?"

J: "A ty? Přestaneš se chovat jako idiot a necháš mě ti pomoct?"

B: "Nepotřebuju tvou pomoc."

J: "Protože zvládneš všechno sám, že?"

B: "Přesně tak."

Kdyby nebyl nemocný, tak po něm snad něco hodím. Jak může být člověk tak moc tvrdohlavý? Co člověk, ale on! Nikdo tvrdohlavější než Brian fakt neexistuje!

J: "Nejsi Bůh, Briane!"

B: "Zvláštní, když jsme se poznali, tak sis myslel něco jiného."

J: "Víš moc dobře, jak jsem to myslel."

Ted: "Oh, promiň... Nevěděl jsem, že tu máš Justina,"...Díky, Tede, ty fakt umíš vejít!

B: "Bylo by hezký, kdyby se všichni konečně naučili klepat."

Ted: "Promiň. Jen jsem myslel, že probereme tu prezentaci na zítra, všichni jsou v zasedačce."

B: "Už jdu... Justin je stejně na odchodu."

J: "To teda nejsem..."

B: "Věř nebo ne, ale znám způsoby, jak tě přimět odejít."

Ted: "Možná byste měli odejít oba, nevypadáš zrovna zdravě, Briane."

B: "Jo, čím to bude,"...Začal se smát.

Ted: "Nějak nechápu."

B: "Šokující. Tak můžeme jít?"

Ted: "Jo... Jasně."

J: "Briane?"

Bez odpovědi opustil kancelář a já nebyl daleko od toho ho uškrtit! Fakt by mě zajímalo, jak dlouho to chce ještě takhle vést! Ale jak jsem řekl, já se nehodlám jen tak vzdát! Proto jsem se rozhodl, že se z jeho kanceláře nehnu ani na krok, dokud se nevrátí. Nenapadlo mě však, že to bude tak rychlé a že kolem mě prosviští rovnou na záchod.

Ted: "Myslím, že je mu dost zle. Měl bys ho vzít domů."

J: "Jo to řekni jemu, je zabedněný."

B: "Jsem přímo tady, pokud vám to nevadí."

Ted: "Fakt bys měl jít domů, vyležet to a zítra bude líp."

B: "Mně nebude líp ještě nějakou dobu."

Ted: "Proč? Co se děje?"

B: "Justine? Nechceš se s ním podělit o tu informaci? Jsem si jistý, že umíráš touhou, abys měl na své straně někoho dalšího, kdo mě bude komandovat."

J: "Myslím, že tohle je na tobě."

Bez dalších slov jsem opustil jeho kancelář. Věděl jsem, že pokud mu to chce říct, tak bych u toho neměl být. Šel jsem čekat k jeho autu v naději, že brzo dorazí a nechá mě ho odvést domů.

B: "Co tu pořád děláš?"

J: "Čekám na tebe. Jak to vzal?"

B: "Byl nadšený, očekává, že nechám Kinnetic převést na něj, až tu nebudu."

J: "Briane! Můžeš prosím přestat? Uvědomuješ si vůbec, jak moc se o tebe bojím? A ty si tu klidně vtipkuješ?!"

Zdálo se, že jsem ho tímhle zaskočil, protože ke mně přišel blíž a jen se na mě díval. Nic ale neříkal, jako by se snad bál promluvit. A udělal dobře, za další blbý kecy bych ho asi už propleskl!

B: "Ukázalo se, že mu na mně opravdu záleží, div mě neobjal a nezačal brečet. Musel jsem utéct."

Poznal jsem, že se snaží změnit přístup, nejspíš pochopil, jak se na celou tuhle záležitost vlastně dívám já. A ulevilo se mi, dokonce jsem se zmohl i na úsměv.

J: "Chci tu pro tebe být. Tím, že mě odeženeš, mi nijak nepomůžeš, chci ti pomoct."

Brian mlčel a já věděl, že jeho světlá chvilka je pryč a on se opět vrátí k tomu odmítavému postoji. Mohl bych snad čekat něco jiného?

B: "Fajn. Ale když řeknu, že něco nechci, tak to prostě budeš respektovat."

Zvedl jsem k němu pohled a nevěřícně na něj zíral. Opravdu řekl to, co si myslím, že řekl? Nebo mám z toho zoufalství už halucinace?

B: "Řekni něco, než si to rozmyslím."

J: "Platí,"...Pomalu jsem vykřikl radostí.

B: "Tak v tom případě... Jedeme domů?"

J: "Jo - domů."

Věděl jsem, že v tomhle stavu by neměl řídit, ale pokud bych se s ním o tom hádal, mohl by tenhle zázrak vyprchat dřív, než vůbec začal. Proto jsem ho nechal a zvládl to docela obstojně na to, jak mu bylo špatně.

Nicméně nemůžu ani popsat, jak velkou radost mi udělal, když pro jednou dal stranou svoje ego a upřednostnil mě. Dal mi najevo, že mu na mně záleží dost na to, aby zkrátka spolkl svojí hrdost a nechal mě mu pomoct. Víc mi svou lásku dokazovat ani nemusí.