Nová povídka.
JUSTIN
Kdybych před 14 dny věděl, že mi Brianova přítomnost bude tak moc chybět, nikdy bych se od Daphne nenechal přemluvit k tomu, abych s ní jel na hory. Jenže ona mě tak moc přemlouvala, přeci jen po rozchodu s tím pitomcem potřebovala nějaké odreagování. Ale já a Brian jsme jaksi ve fázi, kdy nám všechno šlape jako hodinky. Jako by se snad Brian konečně smířil s tím faktem, že jsem jeho přítel. Jasně, nahlas to stejně nikdy nepřizná, ale to, že si to uvědomuje a přijímá to, je pro mě nejdůležitější. A asi si dovedete představit ta muka, která mě celé dva týdny provázela - Daphne brečící, Daphne nadávající, Daphne lhostejná ke všemu kolem a ta hrozná touha po tom mít Briana u sebe!
Daphne: "Tak vítej doma."
J: "Díky, že si mě sem hodila."
Daphne: "Nenechám tě přeci jít pěšky po tom, co si musel poslouchat moje hysteráky celé dva týdny."
J: "Jo to je pravda,"...Zasmál jsem se.
Daphne: "A pořádně se s Brianem přivítejte."
J: "Neboj, přesně to mám v plánu."
Daphne následně odjela a já se s úsměvem vydal dovnitř. Zjištění, že nejede výtah, mi moje nadšení nijak nezkazilo, ale je pravda, že to oddalovalo to, čeho jsem se tak moc nemohl dočkat. Když jsem vyšplhal ty otravné schody, chvíli jsem se zdržel přede dveřmi, abych nasbíral trochu vzduchu do plic. A následně jsem opravdu potichu začal otevírat dveře, chtěl jsem ho překvapit. Měl totiž za to, že dorazím až ráno a ne v noci, proto jsem věděl, že bude dost zaskočený. U dveří jsem odložil svojí tašku a sundal si boty, abych nedělal rámus. A potom jsem se začal pomalu plížit do ložnice, odkud vycházelo světlo. Byl jsem tak vzrušený, srdce mi tlouklo jako o život a úsměv jsem měl od ucha k uchu.
Pak jsem ale zaslechl podivné zvuky, které přestávaly být tolik podivné, čím víc jsem se přibližoval ke vchodu ložnice, a když jsem následně nakoukl dovnitř, nemusel jsem už ani hádat - mohl bych snad někdy očekávat, že já a Brian dosáhneme někdy něčeho jako je monogamie, věrnost či snad plnohodnotné partnerství, kdy nestrká ptáka do každého, koho ještě neměl? Těžko. Proto jsem se na patě zase otočil, nazul si boty a i s taškou jsem loft zase opustil.
Daphne: "Neříkej mi, že..."
J: "Ani se neptej. Můžu dovnitř?"
Daphne: "Tak pojď."
Zamířil jsem rovnou na pohovku, kde jsem se zoufalstvím doslova svalil. Vím, že by mě tohle od Briana už ani nemělo překvapovat, ale ono to tak je. Dalo by se říct, že jsem vzteky bez sebe!
Daphne: "Tak co se stalo?"
J: "Brian neudržel ptáka v kalhotách, to se stalo. Věděl, že se mám ráno vrátit, tak toho rychle využil... v naší posteli,"...Krve by se ve mně nedořezalo.
Daphne: "To je fakt idiot. Být to já, tak ho vytáhnu z postele a vykopu před barák."
J: "Být to můj loft, tak bych to udělal. Ale v tomhle případě bych před tím barákem skončil já. A já idiot si myslel, že se na mě těší. Sice nebyl schopnej ani zavolat, ale prostě... Myslel jsem..."
Daphne: "Mám nám něco nalít? Myslím, že to oba potřebujeme."
J: "Jo, buď tak hodná."
Daph nám z lednice vytáhla víno a následující hodinu jsme při jeho upíjení trávili tím, že jsme probírali Briana a toho idiota, co se na Daph vykašlal. Myslím, že náš slovník jsme dost obohatili novými přezdívkami. A následně jsme se oddali tolik potřebnému spánku.
Ráno jsem se probudil celkem brzo a nedokázal jsem dál spát. A po chvíli přecházení sem a tam, jsem napsal Daph vzkaz, že musím na vzduch. Místo toho jsem však skončil rovnou v jídelně.
Debbie: "Sunshine! Ty už si zpátky."
J: "Jojo, vrátil jsem se v noci."
Debbie: "A co tu děláš tak brzo? Vždyť nemáš šichtu."
J: "Vlastně jsem doufal, že bys mě nějak zapřáhla. Potřebuju se trochu odreagovat."
Debbie: "Odreagovával ses dva týdny na horách. Takže co se děje?"
J: "Nic, přísahám. Jen ti chci pomoct."
Debbie: "Určitě?"
J: "Ano, Debb, určitě,"...Fakt jsem doufal, že mi uvěří.
Debbie: "Fajn, tak si jdi vzít zástěru."
Skoro jsem jí poděkoval, ale to už by bylo až moc nápadné a ona by tomu nakonec přišla na kloub, to ale ještě aspoň chvíli nepotřebuju. Místo toho jsem se vydal do skladu, kde jsem si vzal vše potřebné a pak jsem se pustil do toho, co obvykle nesnáším, ale právě teď to bylo lepší, než přemýšlet nad Brianem. To jsem však netušil, co mě čeká, když jsem se vzápětí podíval za sebe...
J: "Briane?"...Pomalu jsem nadskočil.
B: "Ty už si zpátky?"...Prohlížel si mě jako nějaký obrázek.
J: "Jo, já... Jo."
B: "A proč nejsi doma? A místo toho tady otročíš?"
Debbie: "Hele!"
Chtěl jsem na něj doslova zakřičet pravdu, že už jsem doma pár hodin a že jsem byl dokonce v loftu, odkud jsem byl vykázán, protože se zkrátka jako vždy neudržel, ale za tu scénu mi to nestálo.
J: "Vrátili jsme se v noci, byl jsem unavený, tak jsem se rozhodl zůstat u Daph. A pak jsem šel rovnou sem, počítal jsem, že se tu dříve či později ukážeš, tak nač chodit domů."
Něco mi říkalo, že jsem ho tím zarazil, ale nic neříkal. Jen mě probodával takovým zvláštním pohledem, který mě děsil a hřál zároveň.
J: "A dáš si něco?"
B: "Spěchám do práce, takže si s sebou vezmu jenom sendvič."
J: "Krůtí?"
B: "Přesně."
J: "Tak já ti ho hned přinesu."
Sám sebe jsem obdivoval za to, jak klidně jsem se dokázal chovat. Nemyslete si ale, uvnitř mě to doslova vřelo. Takový vztek jsem dlouho neměl!
J: "Tady to je."
B: "Díky. A v kolik dneska přijdeš?"
J: "Nevím. Ještě se musím stavit za Maikeym v krámku kvůli RAGE, takže asi pozdě večer."
B: "No tak... Tak dobře."
Viděl jsem na něm, že tuší, že se něco děje, ale neměl ani ponětí co. Přál jsem mu to nevědomí, které s ním dennodenně prožívám já! A když se ke mně následně natáhl, aby mě políbil... Asi na nanosekundu jsem ho málem nechal, dokázal jsem se však včas vzpamatovat...
J: "Musím se vrátit k práci."
Beze slova jsem se otočil a šel jsem se na oko věnovat práci. Cítil jsem v zádech Brianův pohled, ale i tak jsem se neotočil. Až po chvíli jsem se odvážil alespoň nenápadně kouknout a přesně, jak jsem předpokládal, Brian už tam nebyl. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem věděl, že tohle bude mít ještě zajímavou dohru.
"Takže se nic neděje, huh?" Debbie se u mě po pár chvilkách obejvila a já na ni viděl to přesvědčení ze mě dostat všechno!
No comments:
Post a Comment