Nový díl.
BRIAN
Neměl jsem ani ponětí o tom, co se s ním děje. Věděl jsem ale, že je na mě kvůli tomu hodně naštvaný. Protože Justin, kterého znám, by se mi bez zaváhání vrhl kolem krku a nic a nikdo by mu v tom nezabránil. Tenhle Justin šlehal plameny od chvíle, co mě spatřil. Znám ho bohužel až moc dobře a vím, že když má se mnou nějaký problém, tak dělá všechno pro to, aby se mi vyhýbal. A přesně to dělal - ano mluvím o tom, jak jsem se ho pokusil bezmyšlenkovitě políbit a on uhnul. V tu chvíli jsem se chtěl propadnout klidně do samotného pekla, i tam bych totiž nezažíval tak příšerný pocit jako v tu chvíli v jídelně. Justin a vztek dohromady je něco, co mi může hodně znepříjemnit život. A já se na něj celou dobu tak těšil, což je sice přiznání obrovských rozměrů, ale je to tak. A všichni kolem mě mi to akorát komplikovali tím neustálým popichováním, že jsem bez něho jako tělo bez duše.
Ted: "Briane?"...Luskl mi prsty před obličejem.
B: "Uvědomuješ si vůbec, že bych tě nejradši zabil?"
Ted: "Věř nebo ne, ale uvědomuju. Nemůžu za to, že si mimo."
B: "Co chceš?"...Zavrčel jsem.
Ted: "Tvůj podpis na tohle... a na tohle."
B: "Ještě něco?"...Ptal jsem se otráveně, jakmile jsem splnil jeho požadavky.
Ted: "To bude všechno... Vlastně Justin už je zpátky, že? Jak se tam měl?"
B: "Vím já?"
Ted: "Je to tvůj přítel, bydlíš s ním a..."
B: "Už můžeš jít,"...Přerušil jsem ten jeho výčet.
Nasadil ten svůj obvyklý výraz, kdy mu všechno dojde a já jen toužil po tom něco po něm hodit. Díky bohu se ale zdejchnul dřív, než jsem měl tu možnost.
Následující hodiny v práci pro mě snad byly ještě horší, než když tu Justin nebyl, to mi sice chyběl tak moc, že jsem se nedokázal ani soustředit, ale právě teď jsem věděl, že by se stačilo zvednout a během 20 minut s ním být, háček byl v tom, že on o to očividně nestál a já nevěděl proč, bylo to k zešílení!
JUSTIN
Nechtěl jsem Debbie nic vysvětlovat, byl jsem pryč celé dva týdny a stačilo, abych byl doma pět minut a všechno se s Brianem zase zkomplikovalo, to už snad není ani smůla, ale prokletí. Nejspíš bych jí už byl k smíchu. I ona už podle mě došla k závěru, že čekání na zázrak v případě Briana Kinneyho nemá smysl. Jenže já jsem možná o pár let starší, ale naivita toho 17letého kluka se mě bohužel tak nějak pořád drží. A proto se právě teď snažím svůj vztek ventilovat skrz otroctví zdejším strávníkům, kteří by mě nejradši dostali do postele a je pravda, že právě teď bych si možná i dal říct. Chtěl bych jednoduše udělat něco, čím bych to Brianovi vrátil.
Debbie: "Jestli si myslíš, že budeš dělat, jak moc práce máš a budeš se mi vyhýbat, dokud nepozorovaně neutečeš, tak si na omylu."
J: "A já doufal, že mi to vyjde."
Debbie: "Co ti udělal?"
J: "Co bys řekla?"
Debbie: "Kdybych měla představu, tak se tě neptám. Byl si pryč 14 dní, Brian tu byl jak tělo bez duše, teď si zpátky pár hodin a už je mezi vámi něco špatně."
J: "V noci jsem přišel domů a hádej, co on právě dělal v naší posteli... ačkoliv věděl, že se mám během pár hodin vrátit."
Debbie: "To si děláš srandu?"
J: "To bych rád, ale nedělám."
Debbie: "Hádám, že za to ale můžu já."
J: "A jak, prosím tě? Držela si mu zbraň u hlavy a nutila ho k tomu?"
Debbie: "To sice ne, ale pořád jsem ho popichovala a..."
J: "Na tom nesejde, Debb, udělal to, jestli si mu ty nebo někdo jinej něco řekl, to je vedlejší. On se rozhodl sám."
Debbie: "To je asi pravda. Ale myslím, že nemá cenu se kvůli tomu trápit."
J: "Věř mi, Debb, že se netrápím. Já mám takový vztek jako nikdy za celý náš vztah."
Přísahám bohu, že mi šla skoro pára od uší, vlastně od všech tělních otvorů. Já fakt ani nedokážu popsat, jak se cítím. Já vím, že to není nic, co bych neznal, ale sakra, Brian byl v poslední době jako vyměněný a i kdyby nebyl, mohl si svoje chutě zahnat kdykoliv předtím, když věděl, že se mám dnes vrátit a hlavně kdekoliv jinde, jen ne v naší posteli, ale zkrátka stačilo, abych na 14 dní odjel a on nejen, že si rychle užíval těsně před mým návratem, ale ještě k tomu u nás doma. Já si připadám jak žárlivá ženská, ale zkrátka jsem vytočený!
Debbie: "Je to Brian."
J: "Opravdu mě začíná unavovat slyšet přesně tohle pokaždé, když něco udělá - jako by snad byl jediný na světě, kdo může být omluvený za všechno."
Debbie: "To jsem neřekla, jen to, že jemu je jedno, co dělá, nemůžeš očekávat..."
J: "Že by toho litoval nebo se dokonce omluvil? Obzvlášť mně?"
Debbie: "Měl bys za ním jít."
Jo to mi stačilo jako odpověď, opravdu nemůžu očekávat, že zrovna mně by se Brian za něco omlouval. A popravdě si ani nejsem jistý, že bych o to stál, chtěl bych, aby se začal chovat jinak, ale toho se nikdy nedočkám!
J: "Nechci s ním mluvit."
Debbie: "Nemůžeš se mi vyhýbat."
J: "Vlastně můžu. Jdu za Maikeym do krámku."
Debbie: "Tak s tím si padnete do noty."
J: "Proč?"
Debbie: "Včera se spolu pohádali."
J: "Co prosím? Oni dva? Kvůli čemu?"
Debbie: "Maikey mi nic neřekl, jako vždy zatloukal."
J: "Jak jinak, jeho věrný parťák, i kdyby mu Brian vyhrožoval smrtí tak si to nechá líbit."
Na konci věty mi došlo, že před Debb mluvím o jejím synovi a i když jsem to myslel vážně a i ona si je toho vědoma, pohledem jsem se jí omluvil.
J: "Můžu už jít? Potřebuju přijít na jiné myšlenky a myslím, že probírat nápady na RAGE mi může pomoct."
Debbie: "Jen běž a urovnejte to spolu."
J: "Jojo."
Jediným uchem mi to šlo dovnitř a druhým ven. To poslední, nad čím teď chci přemýšlet, je Brian a to, jak to s ním urovnám, když on je ten, kdo to podělal. Pro jednou to prostě bude on, kdo přijde za mnou a urovná to, já už se vzdávám!
No comments:
Post a Comment