Nový díl.
JUSTIN
Debbie mi nakázala, abych jí okamžitě následoval dovnitř, bylo mi jasné, že to, co bude následovat, nebude rozhodně nic příjemného, ale nakonec jsem jí poslechl a šel za ní. Posadila mě k jednomu volnému stolu, na chvíli si odběhla a následně se vrátila s hrnkem kafe. Hádám, že na mě poznala, že ho opravdu potřebuju, jinak bych sebou nejspíš praštil přímo na stůl. Hned na to se naproti mně posadila a zadívala se mi vševědoucně do očí, bylo to opravdu nepříjemné a tak jsem se snažil rozptýlit tím, že jsem se napil svého kafe, no nepomohlo to a tak jsem raději místo toho spustil...
J: "Nevím, Debb, fakt nevím."
Debbie: "Ještě jsem se tě na nic ani nezeptala."
J: "To si ani nemusela, je mi naprosto jasné, že se chceš zeptat, co se stalo a já rovnou říkám, že fakt nevím."
Debbie: "Něco vědět musíš, když s sebou taháš tu tašku."
J: "Včera jsem přišel domů z práce, Brian seděl u počítače se skleničkou a jen se na mě tak zvláštně díval, zeptal jsem se ho, co se děje a on mi na to odpověděl, že chce, abych odešel a už se nevracel."
Podle všeho se mi jí podařilo zaskočit, nestává se totiž moc často, že by Debbie nedokázala nic říct. Ale přesně to se právě dělo - jen na mě nevěřícně zírala a mlčela.
Debbie: "On se zbláznil."
J: "Asi to tak bude. Ale já už fakt končím."
Debbie: "Co tím, sakra, myslíš?"
J: "To, že udělám přesně to, co chce - nechám ho být."
Debbie: "Sunshine..."
J: "Nesnaž se mě přemlouvat, už toho mám jednoduše dost, Brian bude navždy zabedněný pitomec, který nedokáže skousnout ten fakt, že se milujeme a bude mě neustále odhánět a já o to už zkrátka nestojím."
Ted: "Ať už jste si s tím idiotem udělali cokoliv, prosím, vyřešte si to,"...Zničehonic se vedle mě posadil a vypadal, že rozhodně nezažil nic pěkného.
Debbie: "Co se stalo tobě?"
Ted: "Brian se chová jako idiot."
J: "A to je nějaká novinka?"
Ted: "Asi to pro tebe bude překvapením, ale tentokrát je to horší - na všechny ječí a vůbec se nesoustředí a to byl ve firmě asi jen deset minut. Pak mi nakázal, abych mu z jídelny přinesl co nejrychleji krůtí sendvič, jinak že se prý mám rozloučit s místem."
Výborně, Brian je ten, kdo může za celý tenhle nepořádek a nakonec si to klidně ještě vylévá na ostatních! Jak nečekané!
Debbie: "Tak a dost!"...Shodila ze sebe zástěru a vydala se ke dveřím.
J: "Kam jdeš, Debb?"
Debbie: "Kam bys řekl,"...Opustila jídelnu v opravdu rozčíleném stavu.
Nevěděl jsem, zda mám být rád za to, že ho jde sprdnout anebo naopak nerad, protože už mě nebaví, jak je to pokaždé ona, kdo musí bojovat za náš vztah, protože my dva toho nejsme schopní.
Ted: "Proč mám pocit, že jsem něco nepostřehl?"
J: "S Brianem jsme se rozešli."
Ted: "Co prosím?"
J: "Lépe řečeno - on se rozešel se mnou."
Ted: "Ale pro-pro-proč?"
J: "Dobrá otázka. Na to se budeš muset zeptat jeho. A teď pokud mě omluvíš, jdu si zařídit bydlení."
Sice jsem o pokoj požádal Debbie, ale nějak mi došlo, že to je to poslední místo, kde bych teď chtěl být, pokud nemám zájem o dennodenní přednášky na téma Brian.
Máma: "Zlato, co tady děláš?"
J: "Jen jsem šel kolem tak mě napadlo, že se stavím."
Máma: "S tou taškou?"...Zadívala se na ni.
J: "Fajn, nešel jsem tak úplně kolem."
Máma: "Dám postavit na čaj a ty si důkladně připrav, co mi řekneš."
Začínal jsem mít pocit, že ani tahle volba nebyla ta nejlepší, ale když si to tak vezmu, ona asi dobrá volba ani neexistuje, ať už bych šel ke komukoliv, každá konverzace, kterou bychom měli, by se nakonec stočila k Brianovi.
Máma: "Dáš si něco k tomu čaji?"
J: "Ne nemám hlad, ale děkuju."
Máma: "V tom případě můžeš rovnou začít."
J: "Rád bych ti řekl všechny detaily, ale ty já nemám, můžu říct jen tolik, že mě Brian prostě vyhodil a já teď nemám kde bydlet."
Máma: "Kdy už se, sakra, začnete chovat jako dospělí?"
J: "Já jsem nic neudělal."
Máma: "No právě. Místo, abys teď dělal něco pro to, abys byl s ním, jsi tady a stěžuješ si. Copak ses už nepoučil? Ty ho miluješ. A ano je to tvrdohlavý poleno, který se tě snaží odehnat, ale i on miluje tebe a určitě tě nevyhodil bezdůvodně."
Říkám vám, nestačil jsem zírat, nejen, že jsem věděl, že má pravdu, i když si to nechci připouštět. Ale taky jsem nemohl uvěřit tomu, že ještě před pár lety nedokázala vyslovit jeho jméno a teď po mně chce, abych o něj bojoval, i když to byl on, kdo se vzdal mě.
J: "Máš pravdu, neříkám, že ne. Ale tebe by už neunavovalo být neustále odhánena někým, koho miluješ?"
Máma: "Kdybych věděla, že mě odhání právě proto, že on miluje mě, tak ne. Láska je ten nejkrásnější, ale zároveň nejbolestivější pocit na světě, za který ale stojí bojovat."
Podle všeho se jí podařilo to, oč se snažila, nasadila mi brouka do hlavy a já o tom musel prakticky až do večera přemýšlet. Nakonec jsem byl v bodě, kdy už se to nedalo vydržet a chtěl jsem to ze sebe vyventilovat a to jsem mohl jedině kreslením. Když jsem však zjistil, že jsem se u Briana nechal veškeré věci, co jsou na to potřeba, myslel jsem, že se snad zblázním.
Máma: "Ty někam jdeš, zlato?"
J: "Jenom ven, za pár hodin se vrátím."
Máma: "Dobře a hlavně se už neopíjej."
J: "Neboj, jedna kocovina byla až dost."
Vydal jsem se rovnou k Brianovi domů, bylo to zvláštní, protože jsem vůbec nebyl nervózní, spíš naopak - popoháněl mě adrenalin a vztek zároveň. Šel jsem si sice jen pro svoje věci, ale věděl jsem, že to neskončí jen u toho. Může se totiž stát, že v následujících okamžicích se buď všechno ještě víc zhorší anebo právě naopak zlepší.
No comments:
Post a Comment