Nová povídka. - Tak tu máme povídku trošku s předstihem, včera jsem dostala maturitní vysvědčení, takže mi vědomí, že je to školní peklo konečně za mnou, dalo velkou motivaci psát... tudíž doufám, že si čtení užijete 
JUSTIN
Hned jak jsem se probudil, věděl jsem, že je něco špatně - tak za prvé, bolela mě hlava způsobem, že jsem měl za to, že v ní mám asi tisíce střepů a za druhé, hned jsem poznal, že nejsem doma. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a začal jsem poznávat věci kolem sebe a pak mi na mysli přistála jediná myšlenka - proč jsem, sakra, u Maikeyho a Bena?! Tohle se mi vůbec nelíbilo a něco mi říkalo, že to bude ještě horší, nemohl jsem si sice moc nebo spíš vůbec vybavit, co přesně se stalo, že jsem skončil tady, ale když už jsem se kvůli tomu opil tak, že moje paměť je totálně v háji a dokonce ležím na skoro rozpadlém gauči u Maikeyho doma, tak je rozhodně hodně věcí špatně!
Hunter: "Vyspal ses dobře?"...Kriste pane, na jeho existenci jsem taky dočista zapomněl!
J: "Díky za infarkt."
Hunter: "Kdykoliv. Rád bych ti dělal společnost, ale ti dva nesnesitelně touží po tom, abych se vzdělával, tak zas někdy."
Ten kluk je fakt na zabití, dokázal mi skvěle pít krev, už když se snažil dostat Brianovi do kalhot, lépe řečeno, když chtěl, aby Brian měl zájem o to dostat se do těch jeho, no a teď... Počkat, když už mluvím o Brianovi, fakt nevím, jak mu vysvětlím, že jsem se nedostavil domů.
Maikey: "Brý ráno."
J: "Dobrý bych zrovna neřekl."
Maikey: "To se vsadím. Můžeš mi říct, co se ti stalo?"
J: "A já doufal, že to řekneš ty mně."
Maikey: "Aha, paměť ti nefunguje. Z toho, co vím, tak ti můžu říct jen tolik, že jsem tě odtáhl od Woody's až ke mně domů s támhletím,"...Ukázal rukou kamsi.
Z posledních sil jsem zvedl hlavu a zadíval se tam - to, co jsem uviděl, způsobilo, že mi silně píchlo u srdce. Byla to taška s mými věcmi a mně se začínalo po kouskách vybavovat, co přesně se stalo.
J: "Brian mě vykopnul."
Maikey: "Co, prosím?"
J: "Jop, na to samý jsem se ptal já jeho, když mi řekl 'vezmi si věci a jdi, nechci tě tady' a ty věci už jsem měl mimochodem zabalený, když jsem se vrátil domů z práce... takže na tohle ti asi nic neřeknu."
Maikey: "Ale proč by tě...?"
J: "Protože je to sebestřednej zmetek, proto."
Ačkoliv jsem říkal tohle, v mysli jsem měl pravý opak, vlastně se mi chtělo doslova brečet, protože jsem to nechápal, nevěděl jsem, proč by mi tohle Brian dělal, proč by mě vyhodil, aniž by mi řekl důvod, ale udělal to a já teď ležím u Maikeyho, snažím se vzpamatovat z kocoviny a nevím, co budu dělat se svým životem, protože upřímně? Bez Briana ani nemá smysl žít.
Maikey: "Určitě to musí mít nějaké dobré vysvětlení, Brian by tě jen tak nevyhodil... Vždyť tě miluje, všichni to víme."
J: "Jo to jsem si taky myslel do včera."
Maikey: "Tak za ním zkus zajít."
J: "Dal mi dost jasně najevo, že se o to nemám pokoušet."
Maikey: "A to se necháš jen tak odradit a vzdáš to? Na to oba moc dobře víme, že ho až moc miluješ."
J: "Už mám zkrátka dost toho, že nakonec vždy dojde do bodu, kdy si vzpomene na to, kým byl přede mnou a chce se tam vrátit, což zapříčiní, že dělá vše pro to, abych pochopil, že mě ve svém životě nechce a myslím, že tohle už byla jednoduše poslední kapka."
Maikey se nadechoval k další odpovědi, ale nakonec usoudil, že to nemá smysl a za to jsem byl opravdu rád, už fakt nevím, co víc bych mu řekl, jen abych ho přesvědčil o tom, že už to nemá cenu řešit... i když něco mi říká, že se snažím přesvědčit hlavně sebe. Já jsem ale zkrátka už moc unavený na to, abych se snažil Briana přimět mě milovat tak, jak chci, už prostě nemůžu.
Maikey: "A co chceš teda dělat?"
J: "Nevím. Ale jako vždy si nějak poradím. Díky za nocleh."
Sesbíral jsem svoje odrovnané tělo z gauče, vzal jsem si tašku se svými věcmi a následně jsem opustil Maikeyho byt, jenže v momentě, co se za mnou zavřely dveře, se mi podlomila kolena a já podél zdi dopadl rovnou na zadek, byl jsem fakt totálně v háji!
Chvíli mi trvalo, než jsem se zase dokázal postavit na nohy a pak jsem rychle pospíchal na vzduch, protože jinak by to se mnou nejspíš praštilo.
Nakonec jsem se nějakým zázrakem dobelhal až k jídelně, ale nedokázal jsem do ní hned vlézt, nejprve jsem se přes sklo potřeboval ujistit, že tam není Brian, a když se tak stalo, chtěl jsem jít dovnitř, něco mě však zastavilo - zahlédl jsem Brianovo auto i s ním uvnitř naproti přes ulici, jen se na mě díval, téměř bez mrknutí a následně rychle nastartoval a odjel. Myslel jsem, že se snad na místě rozbrečím anebo zastřelím!
Debbie: "Sunshine? Proč tady stojíš v té zimě, pojď dovnitř."
J: "Huh?"...Absolutně jsem jí nevnímal, stále jsem se díval na místo, kudy ještě před chvíli odjížděl Brian.
Debbie: "Justine, co je?"
J: "Myslím, že tě budu muset o něco požádat."
Debbie: "O co, zlato?"
J: "Nepronajala si ještě nikomu můj starý pokoj, že ne?"
Debbie na mě vytřeštila oči a následně si s kroucením hlavy povzdychla. Nedivil jsem se jí, je to prakticky stále se opakující písnička. Stejně jako ona jsem z toho už prostě unavený. Miluju ho víc, než cokoliv, ale už zkrátka nemůžu, všechno se vždy v nějakém bodě, když už se zdá, že můžeme být opravdu šťastní, rozpadne. A i když k sobě nakonec pokaždé najdeme cestu, tak si nejsem jistý, že to tak bude i v tomhle případě, možná, že je opravdu na čase, aby se naše cesty rozdělily - nadobro.
No comments:
Post a Comment