JUSTIN
Mohl jsem tušit, že když dorazím před dveře loftu, kterému jsem ještě včera říkal domov, tak mě najednou veškerá odvaha přejde. Zničehonic jsem nevěděl ani, jak se jmenuju, natož proč jsem vlastně tady. Tak moc mě setkání s ním, když vím, že o něj nestojí, děsilo. Včera byl mým přítelem, dnes někým, koho se bojím vidět, protože je mi jasné, jak na mou přítomnost zareaguje. Tělem bude říkat, jak moc po mně touží, ale slova budou nakonec silnější. Ta slova mě opět vyženou pryč a já budu mít znovu zlomené srdce. Brian Kinney - lamač mého srdce. A já ho i přes to stále miluji, nejspíš navždy milovat budu. Zároveň jsem však už unavený z toho neustálého bojování o to, aby mě konečně přijal. O to, aby se nebál mě milovat. Zkrátka je to vyčerpávající.
J: "Briane?"...Otevřel jsem ty těžké kovové dveře.
Ale všude byla tma. Nedávalo mi to smysl, zdálo se, že je pryč, ale nevěřím tomu, že by nechal jen tak otevřené dveře. To se Brianovi nepodobá. Však si vzpomeňte na to, jak jsem zapomněl zapnout alarm, Briana vykradli a já pak zažil dobrodružství v podobě New Yorku, protože mě vykopl. Tady zkrátka něco nehraje.
J: "Briane?"...Zkusil jsem to hlasitěji, ale stejně se mi nedostalo žádné odpovědi.
Rozhodl jsem se proto zapátrat po světle a hned na to jsem se snažil najít to, pro co jsem přišel. Rovnou jsem si řekl, že Brianovu nepřítomnosti využiju, abych si odskočil. To jsem však netušil, co mě čeká, jakmile otevřu dveře koupelny.
J: "Proboha, Briane!"
Ležel na zemi a vypadal naprosto příšerně, měl na sobě svůj pracovní oblek a zdálo se, že tu leží už nějakou chvíli. Byl mimo, celý se třásl a na obočí měl krvácející ranku. Byl jsem naprosto vystrašený a nechápal jsem, co se s ním děje.
Udělal jsem to jediné, co jsem mohl - zavolal jsem záchranku a nehnul jsem se od něj, dokud nedorazila. Tak moc jsem se o něj bál. Nechali mě jet s ním v sanitce, sice jsem použil lež, jako, že jsem jeho přítel, ale vlastně ještě včera to byla pravda, takže na tom nesejde, hlavní bylo, že jsem byl u něho.
Když si ho v nemocnici převzali, řekli mi, ať počkám v čekárně. Myslel jsem, že se tam snad zblázním, Věděl jsem, že bych měl někomu zavolat, ale část mě to udělat nechtěla, potřeboval jsem být jediný, kdo bude u jeho probuzení.
Doktor: "Pan Taylor?"
J: "Jo to jsem já... Jak je na tom?"
Doktor: "Měl v sobě slušnou dávku alkoholu a s těmi léky, co bere to nebyla ta nejlepší kombinace, takže jsme mu dali kapačku a taktéž jsme mu zašili ránu na obočí..."
J: "Počkejte, jaké léky?"
Doktor: "Ty, co bere kvůli chemoterapii..."
J: "Che-che-co?"
Doktor: "Chemoterapii... Vy nevíte, že má rakovinu?"
Celý svět se se mnou začal točit a následně se mi podlomila kolena, dopadl jsem díky bohu na židli, jinak bych si pěkně natloukl kostrč. Ale čert vem mojí kostrč... O čem to ten doktor, sakra, mluví? Brian nemá rakovinu!
Doktor: "Omlouvám se, myslel jsem, že to víte."
J: "Nic mi neřekl. Já... Jak vážné to je?"
Doktor: "Díky operaci, kterou podstoupil a s probíhající chemoterapií má vysokou šanci na uzdravení..."
J: "Operaci? Proboha. Kdy?"
Doktor: "Předminulý týden."
Pomalu jsem si začal srovnávat myšlenky. Vzpomněl jsem si na to, jak Brian nečekaně odcestoval na pár dní pryč a když se vrátil, choval se zvláštně, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Měl jsem toho tolik na práci, nějak mě nenapadlo, že by v tom mohlo být něco takového. Dá se říct, že jsme se ani moc nevídali, oba jsme byli od rána do večera v práci a zatímco on šel do Babylonu, tak já se válel doma u televize anebo kreslil a o sexu ani nemluvě.
Možná proto, že jsem na něj neměl čas, jsem si ani nevšiml, v jakém stavu je a možná proto mě vyhodil. Nebo jen nechtěl, abych se o něj staral. Sakra, kdo to má vědět, když mi nikdy nic neřekne?!
Snažil jsem se z něj dostat veškeré informace a zjištění, že Brian má rakovinu byla jedna věc, ale že má dokonce rakovinu varlete, to je věc druhá, protože pro Briana to jsou v tomto případě dvojnásobná muka. A jsem si dost jistý, že to byl o důvod víc, proč mi nic neřekl, protože on to bere tak, že už není víc dokonalý... Jenže on je pro mě dokonalý ve všech ohledech, nic takového by to změnit nemohlo. Ale vysvětlit mu to je prakticky nemožné.
Doktor: "Řeknu vám to takhle, následujících pár měsíců pro něj nebude zrovna procházka růžovým sadem, bude potřebovat někoho, kdo na něj dohlédne, postará se o jeho léky, stravu a o to, aby se moc nepřetěžoval..."
J: "Jo to jste nepoznal Briana Kinneyho."
Doktor: "Něco mi říká, že vy budete ten pravý na to, abyste se o něj postaral... Přeci jen jste jeho kontakt pro případ nouze."
Zvedl jsem k němu nevěřícný pohled. Čekal bych klidně i Theodhora jako jeho kontakt v případu nouze, ale sebe ani omylem. Šokoval mě a zároveň rozradostnil. I když jen na moment, s Brianem v tomhle stavu, nemůžu být šťastný ani z takových maličkostí, které jsou v případě Briana naprostá nukleární exploze. Teď jde především o to, aby mě nechal mu pomoct.
J: "Můžu za ním?"
Doktor: "Právě teď spí, ale můžete."
Následoval jsem jej, až k Brianovu pokoji, kde mě nechal stát. Asi pochopil, že potřebuju chvíli, než se odvážím vstoupit a taky, že jsem jí fakt potřeboval. Prostě jsem se bál. Ale nakonec jsem sebral veškerou odvahu k tomu, abych vzal za kliku a vstoupil.
Bylo děsivé vidět ho takhle, ale zároveň jsem pocítil úlevu. I přes to všechno byl v pořádku - živý, a to pro mě bylo to nejdůležitější. Sedl jsem si do křesla hned vedle jeho postele, věděl jsem, že to nebude moc příjemné spaní, ale nechtěl jsem ho opustit. Netrvalo dlouho a usnul jsem.
Sestra: "Halo, probuďte se."
J: "Hmmm."
Sestra: "Hey!"
J: "Co, co je?"
Sestra: "Musíte odejít, potřebuji tu uklidit."
Podíval jsem se na Brianovu postel a uviděl, že je prázdná. V tu chvíli mě nepředstavitelně bodlo u srdce... Kde, sakra, je?!
J: "Kde je Brian?"
Sestra: "Pak Kinney byl propuštěn na revers asi před půl hodinou."
J: "Co? A proč mě nevzbudil?"
Sestra: "Požádal mě, abych vás nebudila, dokud nebude pryč."
J: "A vy jste ho prostě poslechla?"
Sestra: "Dal mi dvacet dolarů."
Nevěděl jsem, co mě má zarážet víc, jestli ta drzá sestra anebo Brian, který byl dokonce ochotný zaplatit za to, jen aby mi nepozorovaně utekl. Tohle je fakt síla!
S nepříjemným tónem jsem se s ní "rozloučil" a následně jsem se vydal rovnou k Brianovi domů. Byl jsem tam tak rychle, že jsem u loftu málem vyplivl plíce. Rozhodně mě to ale nezastavilo před tím, abych dal Brianovi čočku.
J: "Ty si se zbláznil!"...Zahlédl jsem ho u pohovky, na kterou se zrovna chtěl položit, zatímco si držel zmrzlou zeleninu na obočí.
B: "To spíš ty. Ty si vlezl do bytu, kde nebydlíš."
J: "Prosím tě, přestaň! Proč si mi neřekl, že si nemocný? A proč si, sakra, odešel z nemocnice tak rychle?"
B: "Nejspíš pro to, že jsem nechtěl, abys to věděl. A proto, že jsem nechtěl, abys šel se mnou. Na tom ale očividně moc nesejde, stejně si tady."
J: "A nechystám se odejít, potřebuješ pomoct."
B: "Aby ses mohl vyžívat v péči o mrzáka? Ne, díky! A teď padej,"...Šel rovnou ke mně.
J: "Nikam nejdu."
B: "Buď to půjdeš po dobrým nebo po zlým."
J: "Nejdu!"
B: "Vypadni,"...Vystrčil mě ze dveří a následně je zabouchl.
Začal jsem do nich bušit, ale bylo to bezvýznamné, Brian neotevřel. Myslel jsem, že snad zešílím. Jak může být někdo tak tvrdohlavý i za takových situací? Sakra práce!
No comments:
Post a Comment