Nový díl.
BRIAN
Přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout. Tohle byl důvod, proč jsem Justinovi zabalil všechny věci a bez vysvětlení ho vyhodil. Doufal jsem, že to pro něj bude poslední kapka a on mě nechá být. Štvalo mě to, vlastně víc než to, protože vím, že se mi dostal pod kůži víc, než je zdrávo, což je důvodem toho, že s ním chci opravdu být. Ale v momentě, co jsem zjistil, že mám rakovinu, jsem věděl, že si ho musím držet od těla. Nejprve jsem jen trávil čas dlouho do večera v práci, pak jsem začal chodit do Babylonu bez něj, což mu ani moc nevadilo, sám toho měl až nad hlavu a přiznejme si, bez jedné koule by si se mnou ani moc neužil, proto jsem se mu za každou cenu vyhýbal. Jenže nakonec jsem pochopil, že to nic nevyřeší, že dříve nebo později si mého chování začne všímat a začne se zajímat, co se děje a to jsem nemohl dopustit, proto jsem ho vyhodil dřív, než k tomu došlo. A téměř mi to vyšlo, nezdálo se, že by chtěl nějak odmlouvat, poznal jsem na něm, že už toho má po krk a i když to zabolelo, věděl jsem, že je to tak pro něj lepší, je v nejlepších letech, které by si měl užívat a ne se starat o mrzáka jako já. Jenže stačilo, aby se za mnou stavila Debbie v práci a pěkně mi to vybarvila. Dala mi jasně najevo, že pokud to nedám dohromady tak ho opravdu ztratím navždy. Nechtěl jsem o tom slyšet, sice jsem se ho zbavit chtěl, ale ve skutečnosti jsem si neuměl představit život bez něj. Debbie mi však ten obrázek dokázala pěkně popsat. A já tak hned po své již druhé chemoterapii zamířil do baru, věděl jsem, že se nejspíš zabiju, ale bylo mi to jedno. Místo toho to ale dopadlo tak, že Justin mě našel ksichtem přilepeným v mojí koupelně, zavolal mi záchranku a pak samozřejmě zjistil, že jsem na své poslední cestě do pekla, z čehož by rozhodně měla velkou radost moje matka. A pak se nezapomněl stavit, aby mi řekl, že ode mě neodejde, jenže to je to poslední, co právě teď potřebuju - aby se o mě staral.
Maikey: "Briane, jsi tu?"
Zakroutil jsem očima. Fakt jsem právě teď nepotřeboval žádnou návštěvu, natož tu Maikeyho. Jenže se zdá, že můj loft je něco jako muzeum, do kterého si každý vejde, kdy se mu zachce.
Maikey: "Tady jsi, můžu dál?"...Našel mě v posteli.
B: "Pokud vím, tak už si tady,"...Otočil jsem se k němu.
Maikey: "Proboha, co se ti stalo?"
B: "Nic."
Maikey: "Vždyť máš sešitý obočí."
B: "Měl jsem pocit, že ztrácím svoje kouzlo, tak jsem si řekl, že s jizvou budu sexy víc, než kdy dřív."
Maikey: "A vzal si to hlavou o skříň?"
B: "Potřebuješ něco, Maikey?"
Maikey: "Jen jsem se chtěl ujistit, že si v pohodě, celý den ses neukázal, Ted říkal, že sis vzal volno v Kinneticu a nebereš telefon..."
B: "Možná proto, že nechci, aby mě někdo otravoval."
Pohled, jakým se na mě zadíval, byl děsivý. Jako by mě snad litoval nebo co! A to ještě ani neví, že mám rakovinu. O důvod víc, proč mu to neříkat. Něco mi ale říká, že pokud to ví Justin, za chvíli to budou vědět všichni.
Maikey: "Briane..."...Posadil se ke mně na postel.
B: "Maikey..."
Maikey: "Je mi líto, že jste se s Justinem rozešli..."
B: "Mně ne,"...Nevím, jestli jsem přesvědčoval jeho anebo sebe.
Maikey: "Ale když budeš chtít, tak to můžeš napravit."
B: "Vypadám, že chci?"
Maikey: "Popravdě? Jo."
Tohle jsem nehodlal poslouchat. Zvedl jsem se z postele a vydal se rovnou do kuchyně pro vodu, kterou bych mohl spláchnout aspirin na tu třeštící hlavu. Maikeyho však ani chvíli neváhal a šel za mnou.
B: "Mohl by si už jít?"
Maikey: "Co je s tebou, Briane? V tuhle dobu jsi dávno v Babylonu a teď tu jen ležíš, vypadáš jak když ses někým porval a nechceš se mnou ani mluvit."
B: "Mám svoje důvody."
Maikey: "A od kdy se mi s nimi nesvěřuješ?"
B: "Od té doby, co jsem velkej kluk, co se rozhoduje sám."
Maikey: "A kdy došlo k tomuhle osvícení?"
B: "Běž už, prosím tě."
Maikey: "Fajn, jak chceš. Jen jsem se snažil pomoct."
Není to tak, že bych se ho chtěl za každou cenu zbavit, vlastně bych právě teď potřeboval někoho, kdo by mě přivedl na jiné myšlenky. Jenže to už bych tu rovnou mohl mít Justina, který by mě držel v posteli, krmil a nenechal by mě ani samotného dojít na záchod, jsem si totiž jistý, že Maikey by se snažil o to samé a to nemám zapotřebí.
Maikey: "Justin je mimochodem u Jennifer, kdyby tě to zajímalo."
B: "Nezajímá."
Maikey: "Jak jinak,"...Zabouchl za sebou dveřmi.
Ve skutečnosti mě to ale opravdu zajímalo. To, že jsem ho vyhodil, protože mu nechci zničit život, ještě neznamená, že už o něm nechci slyšet. Ani to, že bych chtěl, aby neměl kde bydlet, protože já ho o jednu postel připravil. Vím, že to jak jsem se k němu zachoval, bylo hnusné, ale nakonec pochopí, že pro něj to bylo to nejlepší.
Když už jsem měl po krk toho sezení a čumění do zdi, rozhodl jsem se, že se trochu projdu. Babylon ani Woody's mě pro změnu nelákali, za to jsem ale po dlouhé době dostal chuť na jídlo a tak jsem zamířil rovnou do jídelny. Věděl jsem, že je to blbej nápad, ale doma už bych nejspíš zešílel.
Debbie: "Ty vypadáš. Kdo tě přetáhl?"
B: "Asi bys ráda slyšela, že Justin, ale ten to nebyl."
Debbie: "A co se ti teda stalo?"
B: "Jen nehoda, nic o čem bych chtěl mluvit anebo na to třeba vzpomínat, už takhle to ublížilo mému egu."
Debbie: "Fajn. Tak co si dáš?"
B: "Dal bych si hranolky."
Debbie: "Hranolky? Teď? Je noc."
B: "Prostě na ně mám chuť."
Debbie: "No tak teda hranolky."
Člověk, který si prochází chemoterapií, dennodenním zvracením a neustálou nechutí k jídlu, prostě jednou dojde do bodu, kdy by sežral celou ledničku a v tom jsem momentálně já.
Debbie: "Tady to máš."
B: "Bože, to voní."
Debbie: "Ty máš teplotu? Tohle by sis nedal ani normálně."
B: "Jak normálně? Je snad něco jinak?"
Debbie: "Krom faktu, že si opět odkopl Justina? Ne všechno v pohodě,"...Nezapomněla na velkou dávku ironie.
B: "Měl jsem k tomu důvod."
Debbie: "Jaký? Že si větší idiot, než obvykle?"
B: "Rakovinu,"...Zničehonic mi uniklo z úst.
Nešel jsem sem proto, že bych jí to chtěl říct, ale najednou jsem věděl, že to musím udělat, aby pochopila, proč jsem Justina odehnal. Jenže se zdálo, že jsem Debb přivodil menší infarkt. Zírala na mě se slzama v očích a já se v tu chvíli zlomil.
No comments:
Post a Comment