Musím to zvládnout sám(6)

Poslední díl. - 15+

BRIAN

Když jsem se svým trickem dorazil do loftu, zdálo se, že mi nic nezabrání v tom, abych mu vyšukal mozek z hlavy. Jediné, na co jsem totiž dokázal myslet, bylo to, abych zkrátka přišel na jiné myšlenky, než je Justin a to, co dělá v Babylonu a se Sapem. Myslel jsem, že už z toho všeho snad zešílím. A ten černovlasý vysoký a snad dobře obdařený trick stojící přede mnou, měl zajistit, že tyhle myšlenky na chvíli zmizí do neznáma.

Začal jsem z něho strhávat oblečení a on zase ze mě, když jsme následně byli už jen v trenkách, nějak jsme se dostali do ložnice a na postel. Snažil jsem se, fakt moc jsem se snažil, moje ruce a moje rty pracovaly na jeho těle a ty jeho zase na tom mém... ale něco jako vzrušení stále nepřicházelo. Místo toho se moje podvědomí snažilo přimět mě k výčitkám. A když se ten trick následně snažil za pomocí jazyka vytvořit mokrou cestičku po mé hrudi a mém břiše až k lemu mých trenek, něco ve mně se zkrátka nebylo schopné uvolnit a když se hned na to pokusil ze mě stáhnout trenky, aby mi vykouřil, naprosto jsem zešílel...

B: "Počkej, dost."

Tohle jsem snad nikdy v životě neudělal. Tedy udělal, ale asi jen v momentech, kdy jsem usoudil, že ten kluk je buď neschopnej anebo... neschopnej. Nikdy ne kvůli někomu... kvůli Justinovi. Chtěl jsem se mu částečně tímhle způsobem pomstít, ale když to vezmu kolem a kolem, není to prostě správný. Kdybych si chtěl jenom tak užít, nic by mě nezastavilo a on to ví, dokonce mě miluje takového, ale tohle je něco jiného... tohle by se mu nelíbilo ani trochu.

Sakra, Kinney, od kdy přemýšlíš nad tím, co by se mu líbilo a co ne? Od kdy tě vůbec trápí, že bys mu mohl ublížit?

Ani nevíte, jak mě děsí, že bych si na to mohl odpovědět asi takhle - od začátku.

---

Trick: "Bude se ti to líbit, uvidíš."

B: "Za prvé - tolik si nefandi. A za druhé - musíš jít."

Trick: "Ale... myslel jsem..."

B: "Jo, to já taky, ale změna plánů."

Trick: "Všichni říkají, že noc s Brianem Kinneym stojí za všechno... nemyslím si."

B: "Sorry, že jsem zkazil tvoje iluze."

Trick: "Blbče."

Nevěděl jsem, zda se zasmát anebo to přijmout jako skutečnost. Udělal jsem jednoduše obojí. A následně jsem si na kraji postele zapálil cigaretu a čekal na to, až se oblíkne a zmizí, zatímco jsem se snažil vymyslet, co udělat s Justinem, aby konečně pochopil, že je na čase přijmout mojí pomoc.

Trick: "Nech mě hádat, to ten kluk?"

B: "Cože?"...Zašklebil jsem v naprostém nepochopení.

Trick: "Všichni v Babylonu už dávno vědí, že ta tvoje nálepka single, by potřebovala aktualizaci... nazdar."

Vyděsilo mě to, ale ne tolik, kolik by ve skutečnosti mělo. Jako by nějaká část mě už přestala řešit to, jak mě ostatní ve spojení s Justinem uvidí. Je totiž asi jedno, jak moc se tomu budu bránit, dokud je Justin se mnou, nikdo mi neuvěří.

Když jsem následně uslyšel, jak otevírá dveře, ulevilo se mi, potřeboval jsem zkrátka, aby vypadnul, pak bych si nalil skleničku a v posteli bych se pokusil vymyslet novou strategii na Justina... jenomže to, co jsem následně uslyšel, mi překazilo plánování "Kdo, sakra, jsi?"

Když jsem pochopil, že Justin je doma, okamžitě jsem, stále oděný pouze ve trenkách, vystřelil z ložnice a zamířil jsem rovnou ke dveřím, kde si Justin a můj dnešní trick stáli tváří v tvář... musel jsem z toho nahlas polknout.

Trick: "Samozřejmě, že jsi to ty."

J: "Co prosím?"

Trick: "Ale nic,"...Trick se kolem něho protáhl a odešel pryč.

A Justin mě následně začal probodávat pohledem, vůbec jsem nevěděl, jak z toho ven, na jednu stranu jsem nechtěl, aby se někdy dozvěděl, že jsem odmítl sex na jednu noc kvůli výčitkám vůči němu, ale zároveň nechci, aby si myslel, že jsem si tu v době jeho nepřítomnosti užíval, abych se mu pomstil... kurva, to je dilema.

B: "Eh,"...Výmluvně jsem pokrčil rameny, protože jsem prostě nevěděl, co mu říct.

J: "Doufám, že byl aspoň dobrej,"...Rozešel se do ložnice a ztratil se mi v koupelně.

Já tam zůstal stát jako opařený a přemýšlel jsem nad tím, zda by nebylo lepší prostě odtud utéct a nejlíp zmizet ze země. Ale následně jsem usoudil, že bude lepší čelit naším problémům... ach jo, co se to se mnou děje?

Vstoupil jsem do koupelny a uviděl Justina, jak stojí pod provazci horké vody. V tu chvíli jsem na pár vteřin zapomněl na všechno a jen jsem si užíval pohled na jeho krásné nahé tělo. Potom jsem ze sebe sundal trenky a vlezl jsem si k němu.

J: "Briane, vyděsil si mě."

B: "Pššš,"...Vzal jsem mýdlo a začal jsem mu mýt záda.

Čekal jsem, že se bude bránit, ale neudělal to, vlastně bych řekl, že si to dokonce užíval. Myslím, že nejsem jediný, komu chyběly naše doteky.

B: "Nemůžu vědět, jestli byl dobrej,"...Přiznal jsem bez mučení.

J: "Co?"...Otočil se ke mně.

B: "Poslal jsem ho domů, jasný?"

Začal se usmívat jako pitomec, nevěděl jsem, zda mu za to nafackovat, protože ví, jak tohle nesnáším anebo ho zulíbat, protože byl prostě nádherný.

J: "Dal jsem výpověď."

B: "Coo?"...Nevěřícně jsem na něj zíral.

J: "Byl jsem idiot, no oba víme, že jsem byl horší, než to... myslel jsem si, že to zvládnu sám a nepřemýšlel jsem nad tím, co vlastně dělám a že se tím ničím a že ničím lidi kolem sebe včetně tebe... a vím, že víš, co jsem musel udělat, abych se dostal na bar a je mi ze sebe hrozně... a fakt mě to všechno mrzí."

Nemůžu ani popsat to, jakou úlevu jsem v tu chvíli cítil. Měl jsem pocit, že mě čeká hodně těžká a dlouhá cesta předtím, než se mi podaří přivést ho k rozumu, ale jak se zdá, přišel k němu konečně sám.

B: "Znamená to, že konečně přijmeš mojí pomoc?"

J: "Pokud jí pořád nabízíš. Ale bude to něco jako půjčka, vrátím ti to."

B: "Jo, to známe."

J: "Hele!"...Už nemohl nic říct, protože jsem mu pusu zacpal polibkem.

A za tím polibkem následovaly další a další. Nemusím vám asi ani říkat, co následovalo hned potom. To, co jsem chtěl tak hrozně dlouho a nemohl to mít. To, co by mi žádný trick nedal. Protože jedině s Justinem to můžu zažívat takové, jaké to zažívám. Nevím, co to je, nevím, jestli jsem se zbláznil anebo opravdu zamiloval, i když jsem se tomu tak bránil... vím jen to, že Justina potřebuju a chci, aby byl v bezpečí. Nikdy nic nemusí zvládat sám a já bych měl pochopit, že nikdy nemusím být znova sám, pokud si dovolím být s tímhle modrookým bláznem šťastný.

Musím to zvládnout sám(5)

Nový díl.

JUSTIN

Cítil jsem se opravdu hrozně. Když jsem slezl z toho baru, tak jsem měl poprvé po dlouhé době pocit, že mám nad sebou opět kontrolu, že můžu dělat, co chci a nemusím si říkat o svolení Sapa. Poprvé jsem měl pocit, že pouze nepřihlížím tomu, jak se to mezi mnou a Brianem sype jako domeček z karet, ale že opravdu bojuji o můj vztah s ním. Jenže stačilo tak málo jako Sapovo pohrození vyhazovem a já se opět stáhl do své tvrdohlavé ulity, která dala přednost vlastní potřebě si něco dokázat, než Brianovi. A ano je mi z toho pěkně mizerně. Do teď jsem si to tolik neuvědomoval, myslel jsem si, že Brianovi jde jen o to, abych se nenakrucoval v Babylonu a že chce být za toho prince, v jeho případě spíš krále, na bílým koni, co mě vždycky od všeho zachrání... ale myslím, že ve skutečnosti mu jde spíš o to, abych nedělal něco, co mě jednou může i zničit. Vždyť to, co dělám, není ani trochu správný... je to ponižující, nebezpečný, pokud přijde na bílý prášek, kterým mě Sap dopuje a vlastně nejen ten a hlavně si kvůli tomu ničím vztahy s lidmi, které miluji... ničím si vztah s Brianem. A proč vlastně? Kvůli svojí hrdosti? Možná je na čase pochopit, že nic nemusím zvládat sám, pokud mám kolem sebe lidi, kteří mi vždy pomůžou, jen abych se nedostal do problémů... a do těch se já teď rozhodně dostal.

Sap: "To, co se dneska stalo, se už nebude opakovat, jasný? Tady v Babylonu jsi můj... Kinney bude muset počkat."

Tolikrát už mi řekl, že v Babylonu jsem jenom jeho, že jsem to už dokonce začal přecházet a brát to jako skutečnost... jenže když to řekl teď, uvědomil jsem si, že jediný, komu patřím, jsem já sám... jenom já můžu rozhodnout o tom, co budu dělat a je na čase udělat správnou věc.

A pak samozřejmě patřím Brianovi, který si to zaslouží vědět po tom všem, co si se mnou musel vytrpět v mém období naprosté pomatenosti.

J: "Jmenuje se Brian a jsem si celkem jistý, že patřím jemu a ne tobě."

Sap: "Co prosím?"

J: "Slyšels."

Sap: "Doporučuju ti, aby ses zklidnil nebo..."

J: "Nebo mě vyhodíš? Není třeba - končím sám."

---

Nemůžu ani popsat, jaká radost se rozproudila mým tělem, když jsem to dokázal říct nahlas. Bylo to jako bych do teď žil ve vězení vytvořeném mnou a najednou jsem se z něho dostal na svobodu. Sakra, jak jsem mohl být celou dobu tak hloupý a zabedněný?

To, co jsem ale pociťoval, když jsem následně bez dalšího slova odešel, zatímco Sap na mě nevěřícně koukal, se nedá ani vyjádřit slovy, bylo to, jak když odcházím z pekla zpátky na zem.

Maikey: "Justine, všude tě hledám!"...Narazil jsem na něj zrovna, když jsem se dral mezi těmi davy tancujících gayů a snažil se najít Briana.

Z toho pekla jsem se asi ještě úplně nedostal, protože jak znám Maikeyho a jeho věčnou touhu krýt Brianovi záda, tak je mi úplně jasný, že teď si něco poslechnu. Ale, sakra, na tohle já nemám čas... musím mluvit s Brianem a za všechno se mu omluvit!

J: "Tak si mě našel, takže řekni, co potřebuješ a rychle, mám naspěch."

Maikey: "Dobře, takže... vím, že je mi do toho asi velký nic... ale musím to říct, protože Brian to sám neudělá a už mě nebaví dívat se na to, jak je z toho v háji... zkrátka to, co děláš, ho ničí. Nahlas by to nikdy nepřiznal, ale vidím to na něm... miluje tě tak moc, že vidět tě tam nahoře, je pro něj peklo. A když dokonce ví, co si musel udělat, aby ses dostal na bar, tak..."

J: "Počkat, počkat... cože?"

Maikey: "Do hajzlu... tohle jsem asi říkat neměl."

J: "Brian to ví?"

Maikey: "No, nechci ti kazit iluze o tom, jak diskrétní je tvoje práce... ale tady vědí všichni, co stojí za tím, aby ses dostal k tancování na baru."

V tu chvíli mi málem vyskočilo srdce z hrudi. Jedna věc je ta, že mě Brian musel denně sledovat při tancování na baru, zatímco mě osahávaly chtivé ruce snažící se mi dát bankovky za lem trenek, ale to, že ví, jak jsem se k tomu dostal, to je věc druhá a mnohem horší. Vždyť, co si teď o mně musí, proboha, myslet? Že se prodávám a jdu přes mrtvoly? Že jsem nechutný? Že jsem... bože můj!

J: "Musím ho najít."

Maikey: "Už tady není. Seřval mě a pak se sebral a zmizel."

J: "Seřval tě?"

Maikey: "Jo, viděl jsem to, jak si seskočil kvůli němu z baru a pak to, jak se do toho vložil Sap... tak jsem chtěl vědět, o co šlo... a on mi řekl, ať se zeptám tebe a jemu dám pokoj."

Do hajzlu! Ani jsem si neuvědomoval, co všechno to s Brianem musí dělat. Vždyť ho znám, on je známý tím, že raději nic necítí, než aby se tím nechal ovlivňovat, ale pokud přijde na mě a všechny, koho má rád, tak všichni víme, že cítí a že se tím nechává ovlivňovat víc, než kdokoliv... a teď kvůli mně to odnáší nejen on, ale i lidi kolem něj, protože si na nich vybíjí svůj vztek kvůli mně.

J: "Tentokrát jsem to fakt podělal."

Maikey: "A to se ti všichni snažíme říct od samého začátku, jenže tys to nechtěl slyšet... jsi tak zabedněný."

J: "Neboj se, už jsem to pochopil, před chvílí jsem se Sapem skončil."

Maikey: "Počkat, co?"

J: "Dal jsem výpověď, jasný? Už chápu, že ze sebe nemusím dělat tohle, abych si vydělal na školu... musím si prostě nechat pomoct."

Maikey: "No tak být tebou, Briana hodně rychle najdu a přesně tohle mu řeknu... věř mi, že se mu neskutečně uleví."

J: "Bojím se, že už je... třeba pozdě."

Maikey: "Zbláznil ses nebo co? Pokud přijde na tebe, má Brian vždy růžové brýle a promine ti první poslední... jen mu musíš říct to, co potřebuje slyšet."

Už jsem se ani chvíli nerozmýšlel a rychle jsem opustil prostory Babylonu. Srdce mi tlouklo o sto šest a několikrát jsem skoro zakopl o svoje vlastní nohy, ale když jsem následně stál před dveřmi loftu... tak jsem se cítil ještě hůř. Vůbec jsem netušil, co Brianovi řeknu. Neberte mě špatně, Brian nemá problém s tím, že bych si měl užívat kolem, ale tohle je něco jiného... to, co jsem Sapovi dovolil, překračuje zkrátka všechny meze a já jsem idiot, který to dovolil kvůli vlastní hrdosti... musím to s Brianem zkrátka dát do pořádku.

Nečekal jsem tedy už na nic a chystal jsem se otevřít dveře, jenomže ty se přede mnou najednou samy otevřely a v nich stál... no rozhodně to nebyl Brian!

Musím to zvládnout sám(4)

Nový díl.

BRIAN

Měl jsem co dělat, abych se na něj dokázal dívat, ale zároveň jsem z něj nedokázal spustit oči. Bylo to, jako bych se chtěl mučit a zároveň jeho přivést k šílenství. Snažil se to nedávat najevo, ale viděl jsem, že mu můj pohled nedělá dobře. A přál jsem mu to. Jenže mě to zároveň děsilo, já nejsem tenhle typ lidí, co dávají až tak okatě najevo, jak se cítí. Já to nedávám najevo vůbec, je to jen pouhá známka slabosti a tou já rozhodně netrpím. Ale s ním se zkrátka nejsem schopný ovládat, mám dojem, že čím víc se o to snažím, tím hůř mi to jde. Nechci, aby věděl, co se mi honí hlavou, ale zároveň bych si na něj nejradši vyřval hlasivky a dal mu pěkně najevo, co si o tomhle všem myslím. I když on už to ví a nezajímá ho to. Je tak zatraceně tvrdohlavý. Pořád si myslí, že když mě požádá o pomoc, že to z něj dělá sociální případ. Na jednu stranu ho chápu, všichni víme, jak se cítím ohledně toho, že bych měl někoho žádat o pomoc, natož tak peněžní, ale zároveň vím, že v bezvýchodné situaci bych se zkrátka musel přemoct a on v ní je, ať si to přizná nebo ne. To, že nakrucuje zadkem na baru Babylonu, ho rozhodně nespasí, ba naopak - může ho to dokonce zničit a to je to, čemu se snažím zabránit především.

Maikey: "Dneska je tam nějak brzo."

B: "Jo, Sap si ho očividně dost oblíbil."

Maikey: "Už si s ním mluvil o... eh, o tamtom?"

B: "O čem?"

Maikey: "No o tom... ty víš."

B: "Že vím, že si ho od Sapa musel nechat vykouřit, aby se dostal na bar?"

Maikey: "Ehm."

B: "Ne a ani to nemám v plánu."

Maikey: "Ale..."

B: "Žádné ale, je dospělej, dělá vlastní rozhodnutí a já mu do toho nehodlám mluvit."

Maikey: "To si trošku protiřečíš, nemyslíš? Navíc, to ti to nevadí?"

Dělá si srandu? Samozřejmě, že mi to vadí. Co vadí? Já tu představu přímo nenávidím, kdykoliv mi obrázek toho naskočí v hlavě, mám chuť něco rozmlátit. Nebo kdykoliv vidím Sapa, jak na něj sahá tou svojí nechutnou rukou, mám chuť mu jí zlomit. A nemůžu ani popsat kolikrát už mi hlavou projela myšlenka na to, co s ním Justin dělá, kdykoliv jsou spolu někde zalezlý a řeší "pracovní" věci. Já z toho, kurva, šílím! Ale co můžu dělat? Co já, Brian Kinney - nic mě nezajímá, nemám city - můžu dělat?

---

B: "Jak jsem řekl, je to jeho věc."

Maikey: "No jak myslíš."

Cuklo mi v lícních kostech. Proč si, sakra, všichni myslí, že je všechno tak hrozně snadné? Debb má za to, že bych si s ním měl promluvit, protože na mě rozhodně dá a nezajímá jí ten fakt, že tentokrát už ho nezajímám ani já. A Maikey si podle všeho myslí, že jsem ten typ lidí, co rád o věcech mluví... sakra, zná mě vůbec?

B: "Radši nám dojdu pro pití."

Až když jsem to dořekl, tak mi došlo, co za kravinu jsem to vlastně řekl a že jsem si to především pěkně zavařil. Ale co už, teď už zkrátka není cesty zpět. Dojdu nám pro pití... na bar... kde se Justin nakrucuje... žádný problém. Jo, rozhodně žádný problém, já to zvládnu levou zadní.

Samozřejmě jsem ale šel na tu stranu baru, kde netancoval. Připadal jsem si jako idiot, ale jsem si celkem jistý, že by to nedopadlo dobře být mu moc nablízku.

B: "Dvakrát Jima Beama, prosím."

Než jsem se nadál, stály přede mnou dvě skleničky, ale bohužel, než jsem se stihl sebrat a odejít, stál přede mnou dokonce i Justin. Tedy přede mnou ani tak ne, spíš nade mnou. Moje oči začaly pomalu stoupat po jeho nohách, přes rozkrok a břicho až k jeho obličeji. Nevěděl jsem, co dřív, zda obdivovat jeho krásu anebo ho z toho baru stáhnout a odvléct pryč klidně násilím.

J: "Briane... Briane, můžeme si, prosím, promluvit?"...Sotva lapal po dechu, zatímco se na mě snažil mluvit a do toho stále tancovat.

B: "Řekl bych, že máš dost práce, nerad bych tě u toho rušil,"...Vzal jsem skleničky a otočil jsem se k odchodu.

J: "Sakra, Briane,"...Zničehonic mě zastavila jeho ruka držící mě za paži.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co udělal. On opravdu slezl z baru před očima Sapa ve své pracovní době, jen aby mě zastavil? Nakonec mu možná nejsem tak ukradený, jak jsem si myslel.

B: "To se nebojíš, že tě Sap vyhodí?"...Rýpnul jsem si.

J: "Momentálně se bojím toho, že to uděláš ty."

Zarazil mě, opravdu mě totiž nenapadlo, že by si tohle mohl myslet. Ano mám na něj neskutečný vztek a nenávidím to, co dělá se svým životem, se svým tělem a s námi, ale že bych ho vyhodil? To nikdy. Všichni víme, že teď už bych to nedokázal. Ať se mi to líbí nebo ne, dostal se mi pod kůži a mnohem dál. Život bez něj už si ani nechci představit. Ale to, aby dostal rozum... jo to chci.

B: "Já..."

Sap: "Můžeš mi říct, co to má znamenat? Mazej zpátky na bar."

J: "Potřebuju jenom pět minut."

Sap: "Máš pět vteřin nebo končíš."

Nebyl jsem daleko od toho, abych mu jednu natáhl. Ale víc jsem se momentálně soustředil na to, co Justin udělá... všechno ve mně doufalo, že ho někam pošle a dá mu nejlíp výpověď. Jenomže...

J: "Promluvíme si doma, dobře?"

Nic jsem mu na to neodpověděl a jenom jsem se díval na to, jak se vrací zpátky na bar. Ten chlípnej hajzl po mě ještě hodil jeden ironický úsměv a já mu skoro utrhl hlavu, kdybych neměl tak vysokou úroveň sebeovládání.

Maikey: "Co se stalo?"

B: "Nic, tady máš pití."

Maikey: "Ale viděl jsem, že..."

B: "Sakra, přestaň mě konečně vyslýchat, jestli chceš něco vědět, běž se zeptat Justina a při té příležitosti mě pak můžeš informovat, protože já vím asi tolik jako ty."

Z toho vzteku jsem ztratil veškerou kontrolu. Nejprve to odnesl Maikey a následně jsem šel udělat něco, co jsem momentálně opravdu potřeboval, i když jsem věděl, že to není dobrý nápad. Ale od kdy já tohle řeším? Tohle jsem já a nic a nikdo ani Justin mi v tom nebude bránit. On nechce, abych mu bránil v jeho věcech, takže i já si můžu dělat, co chci a nepotřebuju k tomu jeho svolení, v tom jsme se myslím už dávno shodli. Takže přesně proto právě teď sedím v autě se svým trickem a mám namířeno rovnou domů.

Musím to zvládnout sám(3)

Nový díl.

JUSTIN

Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale najednou jsem stál před máminým domem. Už je to pár dlouhých týdnů, co jsem tu byl naposledy, nemluvě o tom, že moje nadání na to zavolat jí zpátky, kdykoliv mám od ní zmeškaný hovor, je na bodu mrazu. Zdá se, že Brian není jediný, kdo se mnou momentálně trpí kvůli mé práci. I když dá se tomu říkat vůbec práce? Pořád si nalhávám, že je to práce, jako jakákoliv jiná, ale čím víc se mi Brian snaží dokázat opak, tím víc tomu sám začínám věřit. Ale stále nejsem připravený se jen tak vzdát a opět tahat z jeho peněženky. Nechci se cítit jako nějaký vydržovaný studentík, co má svého zachránce Briana Kinneyho vždy k dispozici. Chci, abychom si s Brianem byli rovni, jsme snad partneři, tedy on by to nikdy nepřiznal, ale vím, že už mě dávno nebere jen jako otravnou kouli na noze. A právě pro to je pro něj tak velkým problémem vidět mě věčně vyčerpaného anebo svlečeného na baru v Babylonu. Ale ač se zdá, že jsem nejspíš opravdu tvrdohlavý, je to jediná možnost, jak být konečně samostatný a ne věčně závislý na Brianově pomoci.

Molly: "Brácha?"...Ozvalo se za mnou.

J: "Mo-Molly?"

Molly: "Proč tady jen tak stojíš a nejdeš dovnitř?"

J: "Jen jsem..."

Molly: "Měl bobky z mámy. To se ti nedivím, pořád mluví o tom, že tě půjde navštívit, jen co bude mít volno a nakope ti zadek."

J: "To řekla?"

Molly: "A rozhodně ne takhle mile."

Buď to moje sestra extrémně přehání anebo jsem opravdu v háji. A něco mi říká, že to bohužel bude ta možnost B. A to moje máma ani neví, co po nocích dělám, takže bude složitější vysvětlit, proč jsem se jí teď tak nějak vyhýbal, ale rozhodně nemám v plánu, aby zjistila pravdu.

---

Molly: "Tak pojď, ať to máš z krku... a ať se konečně můžu pobavit,"...Vysmívala se mi.

J: "Ty jsi škodolibá."

Molly: "Naučil si mě to dobře."

Bože, je to jen chvíle, kdy byla malá a roztomilá, teď se zdá, že se hodně rychle začíná dostávat do puberty, opravdu mámě nezávidím.

V předsíni jsem si sundal bundu a boty a následně jsem následoval tu úžasnou vůni linoucí se z kuchyně. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem jedl jednu z máminých dobrot.

J: "Ahoj,"...Zastihl jsem jí zrovna, když vyndávala maso z trouby.

Máma: "Justine?"...Skoro ten pekáč upustila, jak jsem jí šokoval.

J: "Pozor!"

Máma: "Dobrý mám to. Kde se tu bereš? Nebo ještě líp... co s tebou, sakra, bylo?"

J: "Měl jsem hodně práce."

Máma: "Tak moc, že si mi nemohl opětovat jeden z těch 20 hovorů?"

J: "To jsem asi mohl... jen jsem pořád unavený, buď jsem v práci, nebo ve škole."

Máma: "To ti nemůže dát Debb trochu volno?"

Až teď mi došlo, že říct, že jsem pořád v práci, byl opravdu blbej nápad. Protože moje máma je schopná zavolat Debbie, aby mě tolik nemučila a jak jí asi Debbie vysvětlí, že se ve skutečnosti v noci nakrucuju v Babylonu?

J: "Mám ještě jednu práci... taky nějaká jídelna, roznáším tam většinou v noci, abych si vydělal na tu školu."

Máma: "Zlato, říkala jsem ti, že ti s tím pomůžu. Podívej se na sebe, vypadáš jako zombie.. a jsi tak hubený."

J: "Říkal jsem ti, že tvoje peníze nechci, s Molly je potřebujete."

Máma: "No a co Brian?"

J: "Mami..."

Máma: "No co, má jich hodně a jsem si jistá, že ti rád pomůže."

J: "On by mi rád pomohl, ale já nechci... potřebuju se o sebe začít starat sám."

Máma: "Je ti 18, nemyslíš, že na to máš ještě dost času?"

Ach jo, zdá se, že moje máma má odpověď na všechno. Ano je mi 18 a pravděpodobně kdybych ještě bydlel pod máminou střechou a držel se její sukně, tak by všechno bylo jinak, ale já už s ní nebydlím, já bydlím s Brianem, se svým 30 letým partnerem, který potřebuje, aby po jeho boku byl někdo schopný se o sebe postarat a ne jen nějaké 18 leté děcko, co si od něj pořád bude brát peníze na sváču a další věci.

J: "Mami, nemohli bychom to nechat být? Slibuju, že kdybych to nezvládal, řeknu si o pomoc."

Máma: "Slibuješ?"

J: "Ano!"

Máma: "Doufám, že to myslíš vážně... mám o tebe jenom strach."

J: "Já vím. Ale teď už bych si dal radši tu dobrotu, co si udělala."

Máma: "Neboj se, dostaneš hodně velkou porci, potřebuješ přibrat."

No přibrat je to poslední, co bych potřeboval, pochybuju, že by mě Sap dál zaměstnával, kdyby se ze mě stal špekatej tlouštík, ale rozhodně nepohrdnu máminým kuřetem a brambory.

Jen co jsem se nadlábl a věnoval své mámě se sestrou ještě nějakou chvíli, tak jsem se nakonec vydal domů, abych se vysprchoval a převlékl. Doufal jsem tak nějak, že narazím na Briana, bylo teprve chvíli po deváté, ale bohužel jsem neměl to štěstí. Myslím, že dneska se hodně snažil, aby vyrazil do Woody's co nejrychleji. Ach jo, tohle mě opravdu ubíjí, miluju ho tak moc, že mám pocit, že se zblázním, pokud nás tohle rozdělí víc, než už se stalo a zároveň nejsem schopný udělat to, co je třeba, abych ho mohl zase mít. Tohle je opravdu bezvýchodná situace.

Sap: "Tady tě mám, už jsem se bál, že si zapomněl."

J: "Neboj se, jen jsem se trochu zdržel."

Sap: "Tak ať se to neopakuje, potřebuju tě tam nahoře, kluci tady tě žerou."

Sapova chlípná ruka mě pohladila zezadu po zátylku a po těle mi naskákala husina. Když mi však opět nabídl ten bílý prášek, něco ve mně zkrátka nedokázalo odolat, jako by to byla jediná možnost, jak se přemoct a tu noc přetrpět. A hned co to začalo působit, jsem byl zase plný energie a dával jsem své tělo opět na obdiv v těch nejvíc sexy pohybech, v jakých jsem jenom mohl.

A pak jsem zahlédl Maikeyho a hned na to Briana. Díval se na mě... ten pohled byl - zklamaný, zničený, bezmocný... Srdce se mi v tu chvíli snad zastavilo. Cítil jsem se vážně hrozně, nedokázal jsem si ani představit, jaký to vůbec musí pro Briana být vidět mě takhle. Sice se nikdy nepřizná, že mě miluje, ale všichni víme, že to tak je... a vidět každý den, jak se tu nakrucuju před celým Babylonem, který by mě měl nejraději ve své posteli, pro něj musejí být muka. Sakra, proč nejsem schopný udělat to, co chce... to, co potřebujeme, abychom byli v pohodě? Asi proto, že si chci dokázat, že to zvládnu sám i bez jeho pomoci a ta touha to zvládnout je víc, než umím vyjádřit. Jenže... opravdu mi to stojí za to, abych ho třeba ztratil úplně?

Musím to zvládnout sám(2)

Nový díl. - Dnes opět o něco dýl Asi si říkáte, co se mnou je... tak já vám to tedy vysvětlím - začala jsem chodit do nové práce, takže můj čas na psaní se opět o něco omezil, hrůza já vím Takže je dost možné, že tohle zmatené zveřejňování, kdy díl bude až v odpoledních hodinách nebo další den, se asi bude někdy stávat, tudíž se vám předem omlouvám

Každopádně teď už vám přeji, abyste si užili nový díl

JUSTIN

Ve škole jsem byl úplně vyřízený, dalo mi opravdu hodně velkou práci udržet oči otevřené a ne vždy se mi to podařilo. Proto jsem od učitelů taky schytal pár pokárání, ale nic z toho se rozhodně nevyrovná Brianovu vzteku. Dnes na něm bylo víc, než znát, že nehodlá respektovat moje ponocování, abych si vydělal na školu, když pak nejsem ani schopný do ní dojít. Nebudu lhát, pravdu má, ta práce ze mě vysává veškerou energii a při představě, že bych prakticky hned po ní měl vyrazit do školy, se mi dělá špatně. Nejradši bych celé dny prospal, ale jsem si vědom toho, že takhle to dál prostě nejde. Jenže té práce se nevzdám, nemůžu, je mi jedno, co Brian říká a nabízí, nemůžu po něm neustále žádat, aby mi pomáhal, tohle prostě musím zvládnout sám. Jen stejně tak musím vymyslet, jak fungovat ve škole... protože pokud to nedokážu, tak je tu pak už jen jedna možnost a to ta, že ve škole jednou pro vždy skončím. Jenže se děsím toho, co to bude pro mě a Briana znamenat. I když tady snad jde o mojí budoucnost, ne? Ale zároveň... tu budoucnost chci prožít s ním. Bože můj, tohle je opravdu k zešílení!

Debbie: "Probůh, ty dneska vypadáš."

J: "Ty jsi všímavá."

Debbie: "A ty drzej."

J: "Promiň, Debb, jenom jsem fakt unavenej."

Debbie: "To se nedivím, když..."

J: "Prosím, ne ty, nezačínej ještě ty."

Debbie: "Nech mě hádat, Brian s tím vůbec nesouhlasí?"

J: "Spíš by byl radši, kdybych bral jeho peníze, než abych si vydělal sám."

Debbie: "Zlato, myslím, že mu jde spíš o tvé bezpečí... víš, že tě miluje."

J: "Vím, jen..."...Ani jsem to nestihl doříct a už jsem ho viděl ve dveřích jídelny.

Debbie: "No to bude ještě zajímavé."

J: "Povídej mi o tom."

---

Debbie se odporoučela jinam a já si poprvé přál, aby zůstala a klidně mi dávala přednášky, bál jsem se totiž toho, co mě od Briana čeká. Jenže když se na mě následně podíval a myslím tím jen tak ledabyle jako bych tam snad ani nebyl a změnil svůj směr na bar, věděl jsem, že teď už jsme na tom opravdu špatně. Sakra, Briane, to nemůžeš pochopit, že se chci o sebe postarat sám bez tvé pomoci pro jednou?!

Připadal jsem si jak blázen, když jsem tam tak propichoval Brianovi záda, na jednu stranu jsem si říkal, že mě tohle opravdu ničí, s Brianem jsme nikdy neměli vztah jak ze škatulky, ale vždy jsme si užívali blízkost toho druhého, teď se zdá, že se na mě ani nedokáže podívat... a na druhou stranu si říkám, že když nedokáže respektovat to, jak věci zvládám, i když to možná není ideální, tak nemůžu být přeci já ten, co by měl chodit za ním a omlouvat se.

Debbie: "Myslím, že se ti hodí,"...Postavila přede mě hrnek kafe.

J: "Děkuju... ale asi bych potřeboval kýbl, abych se v něm utopil."

Debbie: "Kvůli únavě nebo kvůli Brianovi?"

J: "Co bys řekla?"

Debbie: "Že bys s ním měl promluvit."

Povzdechl jsem si. Jak si s ním mám asi mluvit, když nechce slyšet nic z toho, co bych mu chtěl říct? Já vím, že se mu nelíbí, co dělám a vím, že má o mě strach... ale sakra, proč prostě nemůže věřit tomu, že se o sebe dokážu postarat a ještě líp proč mi nedá tu možnost, abych to dokázal?

Nakonec jsem ale došel k závěru, že pokud chci, aby se mnou ještě někdy mluvil normálně, budu se muset aspoň nějak snažit, abych si to u něj napravil.

J: "Ahoj."

Několik vteřin trvalo, než se ke mně vůbec otočil, bylo to, jako by zatrnul a zároveň mě v tom chtěl nechat vykoupat a když se následně podíval tak se jen tak na půl usmál a nic neřekl.

J: "Můžu si sednout?"

B: "Já tu židli nevlastním."

J: "Já vím, jen jsem... to je jedno,"...Sedl jsem si.

B: "Tak co potřebuješ?"

J: "Jak dlouho to takhle bude?"

B: "Co?"

J: "To, že se mnou nemluvíš."

B: "Já s tebou mluvím, nevšiml sis?"

J: "Víš moc dobře, jak to myslím."

B: "Nevím, jak to myslíš, Justine, já podle všeho už nevím vůbec nic... jen ti dávám prostor, aby ses o sebe postaral, přesně tak, jak si chtěl."

J: "Ach jo, tohle nemá cenu."

Vzdal jsem to a prostě odešel pryč. Brian teď zkrátka nebyl v náladě, kdy by mi chtěl být poblíž. Chápu ho a zároveň nechápu. Na tohle máme zkrátka oba odlišný názor a myslím, že se nikdy neshodneme. Jenže, co to pak bude znamenat pro nás? Bojím se nad tím jen přemýšlet...

BRIAN

Jestli jsem ho někdy chtěl přetrhnout jako hada, tak teď to asi určitě udělám. Jak, sakra, může být takhle tvrdohlavej? To je pro něj opravdu lepší se někde nakroucet na baru a nechat se očumovat celým Babylonem, zatímco mu šéfuje ten nechutnej slizoun, než aby přijal moje peníze? Sakra práce! Ani neví, jak moc mě ničí, když se ho nemůžu dotýkat a být s ním, ale já se radši připravím o tohle, než abych mu dal pocit, že jsem v pohodě s tím, co dělá, protože nejsem, ani trochu a nikdy nebudu. Takže buď to hodně rychle dostane rozum anebo... nebo nevím!

Debbie: "Pěkně si ho odbil."

B: "Ještě ty začínej."

Debbie: "Možná by si s ním měl zkusit promluvit, místo tohohle odstrkování."

B: "Já s ním mluvit zkoušel, nechce mě poslouchat."

Debbie: "Mně se nelíbí o nic víc to, co dělá, ale pokud je tu někdo, kdo mu to dokáže vymluvit, jsi to ty."

B: "Jestli sis nevšimla, tak já už se pokoušel."

Debbie: "Asi ne dost."

Bože můj, tohle mi ještě sházelo! Říká to, jako by snad věděla, co mám dělat. A jestli to ví, tak by mi to honem rychle měla říct, protože já nevím. Jsem z toho naprosto zoufalej, je hrozný si to přiznat, ale ničí mě vidět Justina v Babylonu dělat to, co tam dělá.

Musím to zvládnout sám(1)

Nová povídka.

JUSTIN

Od chvíle, co Brian dorazil z práce, panuje v loftu tichá a dusná atmosféra. Vím moc dobře, že by mi chtěl něco říct, něco opravdu pěkného, ale radši se drží zpátky a vlastně dělá, že tu nejsem, protože jinak by asi vyletěl. Já ho chápu, ale pro jednou taky musí on pochopit mě - já tohle musím zvládnout sám.

J: "Musím do práce,"...Oznámil jsem mu, zatímco jsem se obouval.

B: "Ty tomu říkáš práce?"...Pohrdavě se uchechtl.

J: "Briane... už jsme o tom mluvili."

B: "Ty si mluvil, já jsem poslouchal a myslel si svoje. Proč mě nenecháš, abych ti pomohl?"

J: "Jako milionkrát předtím? Už takhle ti budu všechno splácet do konce života, nech mě jednou se o sebe postarat."

B: "Tomuhle říkáš starat se o sebe?"

J: "Peníze jako peníze a není to tak hrozný."

B: "Jo o to se Sap rozhodně postará."

Nemohl jsem se rozhodnout, zda se o mě Brian víc bojí anebo zda víc žárlí na Sapa, ačkoliv ono není na co žárlit, je to jen hnusnej slizskej chlap, od kterého jsem si musel nechat vykouřit, abych mohl tancovat na baru a víc si vydělat. Věc, o které Brian rozhodně nemusí vědět.

---

J: "Budu v pohodě,"...Něžně jsem ho políbil a potom jsem se otočil k odchodu.

Brianův pohled jsem cítil v zádech, až dokud se za mnou nezavřely dveře. Vím, že tohle pro něj není snadné, sakra, i já sám zrovna nejásám, ale ty peníze potřebuju, Brian už toho pro mě udělal tolik, že bych se styděl, žádat ho o pomoc znova, tohle prostě musím zvládnout sám.

Sap: "Jdeš pozdě."

J: "Promiň, zdržel jsem se."

Sap: "Tak ať se to neopakuje, jestli si chceš tuhle práci udržet."

S odporným pohledem mě sjel od hlavy až k patě a jazykem si zvlhčil rty... nevěděl jsem, že tohle se dá udělat i v té hnusné verzi. Co bych dal za to, aby se na mě díval Brian jako na toho jediného, ale právě teď jsem rád, že se na mě vůbec podívá. Nemluvě o tom, když zrovna tančím, to se radši dívá všude možně, jen ne na mě.

Rychle jsem se převlékl, omyl - rychle jsem se svlékl a pak jsem upaloval na bar. Nebudu lhát, dnes jsem rozhodně nebyl ve své kůži, nejen že jsem byl pekelně unavený, ale uvědomuji si i to, jaký tohle všechno má dopad na náš vztah s Brianem. Z toho rozhodně radost nemám a byl bych rád, kdyby mě Brian chápal, proč tohle dělám, cítil bych se pak mnohem lépe, ale s jeho výčitkami se jednoduše cítím naprosto mizerně.

"Co to s tebou dneska je? Sap se dívá, chceš, aby tě vyhodil?" ani nevím, jak se ten kluk jmenuje, vím jen to, že vždycky tančí vedle mě, tady se lidi moc nekamarádíčkují, ale rozhodně jsem mu byl vděčný za to, že mě probral a já do toho zase dal všechno, co jsem mohl.

Maikey: "Justine!"

Paráda, člověk má po hodině kroucení se na baru pár minut pauzu a musí jí strávit s někým, kdo plně podporuje Briana a jeho odpor k mé práci.

J: "Ahoj, Maikey."

Maikey: "Brian tu není?"

J: "Vidíš ho snad?"

Maikey: "Jen jsem myslel, jestli něco nevíš."

J: "Nevím."

Opět to udělal - zase po mně hodil ten pohled! Pohled, který jasně říká, že jsem nevděčnej malej zmetek, kterej Brianovi ubližuje.

J: "Jestli mi chceš něco říct, tak navrhuji, abys to udělal hned."

Maikey: "Já jsem jenom..."

B: "Aaahh, dva nejdůležitější lidi v mém životě,"...Zčistajasna se objevil.

Nevím, co mě zarazilo víc - fakt, že Brian už měl docela dost napito anebo to, co řekl. Jo rozhodně to druhé, ale z nějakého mně neznámého důvodu jsem to jen tak přešel.

Sap: "Kde jsi? Pauza skončila."

B: "Měl bys utíkat, ať o něco nepřijdeš."

Moje nervy začaly opravdu pracovat. Kolikrát jsem já musel respektovat Brianovo rozhodnutí? Kolikrát jsem se musel jenom dívat na to, jak něco dělá špatně? Kolikrát?!

Sap: "Jdeme,"...Sap mi položil ruku na můj nahý bok a vedl mě pryč.

Stačil jsem se ještě na Briana podívat a viděl jsem ten pohled říkající, že na tohle se dívat nedokáže. Pak už jsem jenom viděl jeho záda odcházející pryč.

V tu chvíli jsem hned věděl, že tahle celá situace se zhoršila. Nejen, že Brian si myslí, že se tu nakrucuju jako nějaká striptérka, on teď i viděl, že můj nechutnej šéf má na mě chuť a jsem si dost jistej, že i když si stojí za tím statusem, že je single a že ke mně nemá vyhrazená žádná práva, tak tohle rozhodně nenechá alespoň bez poznámky.

Sap: "Byl bych rád, kdybys makal a necukroval s přítelem."

J: "Jen jsem s ním mluvil... vlastně ani to ne."

Sap: "To mě nezajímá. Kinney tu má celej Babylon kluků, ty seš teď můj."

Jeho prsty projely mými vlasy na zátylku a po těle se mi prohnala husina. Jediný důvod, proč tohohle chlapa trpím, je ten, že tuhle práci opravdu potřebuju. Nebudu nikoho žádat o pomoc, tohle si jednoduše pro jednou zařídím po svém, protože jiná možnost není, leda ta, že se na tu školu fakt už vykašlu.

Ani jsem si neuvědomoval, že dneska pracuju přes čas, tak nějak jsem byl pohlcen myšlenkami a zároveň i tím bílým práškem, kterým mě Sap tak rád dopuje. Proto když jsem zjistil, že je chvíli před čtvrtou, zpanikařil jsem a rychle se vydal domů, i když jsem věděl, že mě tam vlastně nečeká nic pěkného.

Když jsem přišel, všude už bylo ticho a zhasnuto, přišlo mi to divné, pokaždé, co jsem přišel pozdě, tak Brian čekal, ale tentokrát mi chtěl asi ukázat, že je mu jedno, kde jsem a co dělám. Být to pravda, tak bych snad byl pro jednou i rád, ale já moc dobře vím, že tentokrát není ani trochu v pohodě ohledně toho, co dělám.

J: "Briane?"

Ani nevím, proč jsem to udělal, buď to opravdu spal anebo to alespoň minimálně předstíral, bylo mi jasné, že se mnou mluvit rozhodně nebude. A nemluvil.

Chtěl jsem si dát ještě sprchu, ale věděl jsem, že pokud chci ráno vstát, musím jít okamžitě do postele. Jakmile jsem se do ní svalil, ještě jsem Briana políbil do vlasů a následně jsem naprosto vytuhl.

Když se však následně, jako že snad hned další minutu, ačkoliv to bylo asi o dvě hodiny dýl, ozval ten zvonící krám, byl jsem rozhodnutý, že to budu ignorovat. Dokud ze mě Brian nestrhl peřinu...

J: "Briane!"

B: "Myslel jsem, že sis našel práci, abys měl na školu a ne aby ses dohnal k takovému vyčerpání, že nedokážeš dojít ani na první hodinu."

J: "Půjdu tam, jen ne teď. Ještě si chvilku přispím."

B: "Nebo můžeš zavolat Sapovi, aby ti dal volno, a ty si to dospíš dneska večer."

J: "Nemůžu, slíbil jsem mu, že dneska tam budu dřív."

Brian nahodil přesně ten výraz, který jsem čekal a ještě ho doprovázel cuknutím lícních kostí. Nemohlo mě tedy překvapit, že zase zapnul budík a nechal ho stát uprostřed místnosti, na což odešel pryč. Rozhodně budu mít co napravovat, ale Brian pro jednou musí pochopit, že to zvládnu sám!