Nový díl.
JUSTIN
Cítil jsem se opravdu hrozně. Když jsem slezl z toho baru, tak jsem měl poprvé po dlouhé době pocit, že mám nad sebou opět kontrolu, že můžu dělat, co chci a nemusím si říkat o svolení Sapa. Poprvé jsem měl pocit, že pouze nepřihlížím tomu, jak se to mezi mnou a Brianem sype jako domeček z karet, ale že opravdu bojuji o můj vztah s ním. Jenže stačilo tak málo jako Sapovo pohrození vyhazovem a já se opět stáhl do své tvrdohlavé ulity, která dala přednost vlastní potřebě si něco dokázat, než Brianovi. A ano je mi z toho pěkně mizerně. Do teď jsem si to tolik neuvědomoval, myslel jsem si, že Brianovi jde jen o to, abych se nenakrucoval v Babylonu a že chce být za toho prince, v jeho případě spíš krále, na bílým koni, co mě vždycky od všeho zachrání... ale myslím, že ve skutečnosti mu jde spíš o to, abych nedělal něco, co mě jednou může i zničit. Vždyť to, co dělám, není ani trochu správný... je to ponižující, nebezpečný, pokud přijde na bílý prášek, kterým mě Sap dopuje a vlastně nejen ten a hlavně si kvůli tomu ničím vztahy s lidmi, které miluji... ničím si vztah s Brianem. A proč vlastně? Kvůli svojí hrdosti? Možná je na čase pochopit, že nic nemusím zvládat sám, pokud mám kolem sebe lidi, kteří mi vždy pomůžou, jen abych se nedostal do problémů... a do těch se já teď rozhodně dostal.
Sap: "To, co se dneska stalo, se už nebude opakovat, jasný? Tady v Babylonu jsi můj... Kinney bude muset počkat."
Tolikrát už mi řekl, že v Babylonu jsem jenom jeho, že jsem to už dokonce začal přecházet a brát to jako skutečnost... jenže když to řekl teď, uvědomil jsem si, že jediný, komu patřím, jsem já sám... jenom já můžu rozhodnout o tom, co budu dělat a je na čase udělat správnou věc.
A pak samozřejmě patřím Brianovi, který si to zaslouží vědět po tom všem, co si se mnou musel vytrpět v mém období naprosté pomatenosti.
J: "Jmenuje se Brian a jsem si celkem jistý, že patřím jemu a ne tobě."
Sap: "Co prosím?"
J: "Slyšels."
Sap: "Doporučuju ti, aby ses zklidnil nebo..."
J: "Nebo mě vyhodíš? Není třeba - končím sám."
Nemůžu ani popsat, jaká radost se rozproudila mým tělem, když jsem to dokázal říct nahlas. Bylo to jako bych do teď žil ve vězení vytvořeném mnou a najednou jsem se z něho dostal na svobodu. Sakra, jak jsem mohl být celou dobu tak hloupý a zabedněný?
To, co jsem ale pociťoval, když jsem následně bez dalšího slova odešel, zatímco Sap na mě nevěřícně koukal, se nedá ani vyjádřit slovy, bylo to, jak když odcházím z pekla zpátky na zem.
Maikey: "Justine, všude tě hledám!"...Narazil jsem na něj zrovna, když jsem se dral mezi těmi davy tancujících gayů a snažil se najít Briana.
Z toho pekla jsem se asi ještě úplně nedostal, protože jak znám Maikeyho a jeho věčnou touhu krýt Brianovi záda, tak je mi úplně jasný, že teď si něco poslechnu. Ale, sakra, na tohle já nemám čas... musím mluvit s Brianem a za všechno se mu omluvit!
J: "Tak si mě našel, takže řekni, co potřebuješ a rychle, mám naspěch."
Maikey: "Dobře, takže... vím, že je mi do toho asi velký nic... ale musím to říct, protože Brian to sám neudělá a už mě nebaví dívat se na to, jak je z toho v háji... zkrátka to, co děláš, ho ničí. Nahlas by to nikdy nepřiznal, ale vidím to na něm... miluje tě tak moc, že vidět tě tam nahoře, je pro něj peklo. A když dokonce ví, co si musel udělat, aby ses dostal na bar, tak..."
J: "Počkat, počkat... cože?"
Maikey: "Do hajzlu... tohle jsem asi říkat neměl."
J: "Brian to ví?"
Maikey: "No, nechci ti kazit iluze o tom, jak diskrétní je tvoje práce... ale tady vědí všichni, co stojí za tím, aby ses dostal k tancování na baru."
V tu chvíli mi málem vyskočilo srdce z hrudi. Jedna věc je ta, že mě Brian musel denně sledovat při tancování na baru, zatímco mě osahávaly chtivé ruce snažící se mi dát bankovky za lem trenek, ale to, že ví, jak jsem se k tomu dostal, to je věc druhá a mnohem horší. Vždyť, co si teď o mně musí, proboha, myslet? Že se prodávám a jdu přes mrtvoly? Že jsem nechutný? Že jsem... bože můj!
J: "Musím ho najít."
Maikey: "Už tady není. Seřval mě a pak se sebral a zmizel."
J: "Seřval tě?"
Maikey: "Jo, viděl jsem to, jak si seskočil kvůli němu z baru a pak to, jak se do toho vložil Sap... tak jsem chtěl vědět, o co šlo... a on mi řekl, ať se zeptám tebe a jemu dám pokoj."
Do hajzlu! Ani jsem si neuvědomoval, co všechno to s Brianem musí dělat. Vždyť ho znám, on je známý tím, že raději nic necítí, než aby se tím nechal ovlivňovat, ale pokud přijde na mě a všechny, koho má rád, tak všichni víme, že cítí a že se tím nechává ovlivňovat víc, než kdokoliv... a teď kvůli mně to odnáší nejen on, ale i lidi kolem něj, protože si na nich vybíjí svůj vztek kvůli mně.
J: "Tentokrát jsem to fakt podělal."
Maikey: "A to se ti všichni snažíme říct od samého začátku, jenže tys to nechtěl slyšet... jsi tak zabedněný."
J: "Neboj se, už jsem to pochopil, před chvílí jsem se Sapem skončil."
Maikey: "Počkat, co?"
J: "Dal jsem výpověď, jasný? Už chápu, že ze sebe nemusím dělat tohle, abych si vydělal na školu... musím si prostě nechat pomoct."
Maikey: "No tak být tebou, Briana hodně rychle najdu a přesně tohle mu řeknu... věř mi, že se mu neskutečně uleví."
J: "Bojím se, že už je... třeba pozdě."
Maikey: "Zbláznil ses nebo co? Pokud přijde na tebe, má Brian vždy růžové brýle a promine ti první poslední... jen mu musíš říct to, co potřebuje slyšet."
Už jsem se ani chvíli nerozmýšlel a rychle jsem opustil prostory Babylonu. Srdce mi tlouklo o sto šest a několikrát jsem skoro zakopl o svoje vlastní nohy, ale když jsem následně stál před dveřmi loftu... tak jsem se cítil ještě hůř. Vůbec jsem netušil, co Brianovi řeknu. Neberte mě špatně, Brian nemá problém s tím, že bych si měl užívat kolem, ale tohle je něco jiného... to, co jsem Sapovi dovolil, překračuje zkrátka všechny meze a já jsem idiot, který to dovolil kvůli vlastní hrdosti... musím to s Brianem zkrátka dát do pořádku.
Nečekal jsem tedy už na nic a chystal jsem se otevřít dveře, jenomže ty se přede mnou najednou samy otevřely a v nich stál... no rozhodně to nebyl Brian!
No comments:
Post a Comment