Nový díl.
JUSTIN
Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale najednou jsem stál před máminým domem. Už je to pár dlouhých týdnů, co jsem tu byl naposledy, nemluvě o tom, že moje nadání na to zavolat jí zpátky, kdykoliv mám od ní zmeškaný hovor, je na bodu mrazu. Zdá se, že Brian není jediný, kdo se mnou momentálně trpí kvůli mé práci. I když dá se tomu říkat vůbec práce? Pořád si nalhávám, že je to práce, jako jakákoliv jiná, ale čím víc se mi Brian snaží dokázat opak, tím víc tomu sám začínám věřit. Ale stále nejsem připravený se jen tak vzdát a opět tahat z jeho peněženky. Nechci se cítit jako nějaký vydržovaný studentík, co má svého zachránce Briana Kinneyho vždy k dispozici. Chci, abychom si s Brianem byli rovni, jsme snad partneři, tedy on by to nikdy nepřiznal, ale vím, že už mě dávno nebere jen jako otravnou kouli na noze. A právě pro to je pro něj tak velkým problémem vidět mě věčně vyčerpaného anebo svlečeného na baru v Babylonu. Ale ač se zdá, že jsem nejspíš opravdu tvrdohlavý, je to jediná možnost, jak být konečně samostatný a ne věčně závislý na Brianově pomoci.
Molly: "Brácha?"...Ozvalo se za mnou.
J: "Mo-Molly?"
Molly: "Proč tady jen tak stojíš a nejdeš dovnitř?"
J: "Jen jsem..."
Molly: "Měl bobky z mámy. To se ti nedivím, pořád mluví o tom, že tě půjde navštívit, jen co bude mít volno a nakope ti zadek."
J: "To řekla?"
Molly: "A rozhodně ne takhle mile."
Buď to moje sestra extrémně přehání anebo jsem opravdu v háji. A něco mi říká, že to bohužel bude ta možnost B. A to moje máma ani neví, co po nocích dělám, takže bude složitější vysvětlit, proč jsem se jí teď tak nějak vyhýbal, ale rozhodně nemám v plánu, aby zjistila pravdu.
Molly: "Tak pojď, ať to máš z krku... a ať se konečně můžu pobavit,"...Vysmívala se mi.
J: "Ty jsi škodolibá."
Molly: "Naučil si mě to dobře."
Bože, je to jen chvíle, kdy byla malá a roztomilá, teď se zdá, že se hodně rychle začíná dostávat do puberty, opravdu mámě nezávidím.
V předsíni jsem si sundal bundu a boty a následně jsem následoval tu úžasnou vůni linoucí se z kuchyně. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem jedl jednu z máminých dobrot.
J: "Ahoj,"...Zastihl jsem jí zrovna, když vyndávala maso z trouby.
Máma: "Justine?"...Skoro ten pekáč upustila, jak jsem jí šokoval.
J: "Pozor!"
Máma: "Dobrý mám to. Kde se tu bereš? Nebo ještě líp... co s tebou, sakra, bylo?"
J: "Měl jsem hodně práce."
Máma: "Tak moc, že si mi nemohl opětovat jeden z těch 20 hovorů?"
J: "To jsem asi mohl... jen jsem pořád unavený, buď jsem v práci, nebo ve škole."
Máma: "To ti nemůže dát Debb trochu volno?"
Až teď mi došlo, že říct, že jsem pořád v práci, byl opravdu blbej nápad. Protože moje máma je schopná zavolat Debbie, aby mě tolik nemučila a jak jí asi Debbie vysvětlí, že se ve skutečnosti v noci nakrucuju v Babylonu?
J: "Mám ještě jednu práci... taky nějaká jídelna, roznáším tam většinou v noci, abych si vydělal na tu školu."
Máma: "Zlato, říkala jsem ti, že ti s tím pomůžu. Podívej se na sebe, vypadáš jako zombie.. a jsi tak hubený."
J: "Říkal jsem ti, že tvoje peníze nechci, s Molly je potřebujete."
Máma: "No a co Brian?"
J: "Mami..."
Máma: "No co, má jich hodně a jsem si jistá, že ti rád pomůže."
J: "On by mi rád pomohl, ale já nechci... potřebuju se o sebe začít starat sám."
Máma: "Je ti 18, nemyslíš, že na to máš ještě dost času?"
Ach jo, zdá se, že moje máma má odpověď na všechno. Ano je mi 18 a pravděpodobně kdybych ještě bydlel pod máminou střechou a držel se její sukně, tak by všechno bylo jinak, ale já už s ní nebydlím, já bydlím s Brianem, se svým 30 letým partnerem, který potřebuje, aby po jeho boku byl někdo schopný se o sebe postarat a ne jen nějaké 18 leté děcko, co si od něj pořád bude brát peníze na sváču a další věci.
J: "Mami, nemohli bychom to nechat být? Slibuju, že kdybych to nezvládal, řeknu si o pomoc."
Máma: "Slibuješ?"
J: "Ano!"
Máma: "Doufám, že to myslíš vážně... mám o tebe jenom strach."
J: "Já vím. Ale teď už bych si dal radši tu dobrotu, co si udělala."
Máma: "Neboj se, dostaneš hodně velkou porci, potřebuješ přibrat."
No přibrat je to poslední, co bych potřeboval, pochybuju, že by mě Sap dál zaměstnával, kdyby se ze mě stal špekatej tlouštík, ale rozhodně nepohrdnu máminým kuřetem a brambory.
Jen co jsem se nadlábl a věnoval své mámě se sestrou ještě nějakou chvíli, tak jsem se nakonec vydal domů, abych se vysprchoval a převlékl. Doufal jsem tak nějak, že narazím na Briana, bylo teprve chvíli po deváté, ale bohužel jsem neměl to štěstí. Myslím, že dneska se hodně snažil, aby vyrazil do Woody's co nejrychleji. Ach jo, tohle mě opravdu ubíjí, miluju ho tak moc, že mám pocit, že se zblázním, pokud nás tohle rozdělí víc, než už se stalo a zároveň nejsem schopný udělat to, co je třeba, abych ho mohl zase mít. Tohle je opravdu bezvýchodná situace.
Sap: "Tady tě mám, už jsem se bál, že si zapomněl."
J: "Neboj se, jen jsem se trochu zdržel."
Sap: "Tak ať se to neopakuje, potřebuju tě tam nahoře, kluci tady tě žerou."
Sapova chlípná ruka mě pohladila zezadu po zátylku a po těle mi naskákala husina. Když mi však opět nabídl ten bílý prášek, něco ve mně zkrátka nedokázalo odolat, jako by to byla jediná možnost, jak se přemoct a tu noc přetrpět. A hned co to začalo působit, jsem byl zase plný energie a dával jsem své tělo opět na obdiv v těch nejvíc sexy pohybech, v jakých jsem jenom mohl.
A pak jsem zahlédl Maikeyho a hned na to Briana. Díval se na mě... ten pohled byl - zklamaný, zničený, bezmocný... Srdce se mi v tu chvíli snad zastavilo. Cítil jsem se vážně hrozně, nedokázal jsem si ani představit, jaký to vůbec musí pro Briana být vidět mě takhle. Sice se nikdy nepřizná, že mě miluje, ale všichni víme, že to tak je... a vidět každý den, jak se tu nakrucuju před celým Babylonem, který by mě měl nejraději ve své posteli, pro něj musejí být muka. Sakra, proč nejsem schopný udělat to, co chce... to, co potřebujeme, abychom byli v pohodě? Asi proto, že si chci dokázat, že to zvládnu sám i bez jeho pomoci a ta touha to zvládnout je víc, než umím vyjádřit. Jenže... opravdu mi to stojí za to, abych ho třeba ztratil úplně?
No comments:
Post a Comment