Musím to zvládnout sám(2)

Nový díl. - Dnes opět o něco dýl Asi si říkáte, co se mnou je... tak já vám to tedy vysvětlím - začala jsem chodit do nové práce, takže můj čas na psaní se opět o něco omezil, hrůza já vím Takže je dost možné, že tohle zmatené zveřejňování, kdy díl bude až v odpoledních hodinách nebo další den, se asi bude někdy stávat, tudíž se vám předem omlouvám

Každopádně teď už vám přeji, abyste si užili nový díl

JUSTIN

Ve škole jsem byl úplně vyřízený, dalo mi opravdu hodně velkou práci udržet oči otevřené a ne vždy se mi to podařilo. Proto jsem od učitelů taky schytal pár pokárání, ale nic z toho se rozhodně nevyrovná Brianovu vzteku. Dnes na něm bylo víc, než znát, že nehodlá respektovat moje ponocování, abych si vydělal na školu, když pak nejsem ani schopný do ní dojít. Nebudu lhát, pravdu má, ta práce ze mě vysává veškerou energii a při představě, že bych prakticky hned po ní měl vyrazit do školy, se mi dělá špatně. Nejradši bych celé dny prospal, ale jsem si vědom toho, že takhle to dál prostě nejde. Jenže té práce se nevzdám, nemůžu, je mi jedno, co Brian říká a nabízí, nemůžu po něm neustále žádat, aby mi pomáhal, tohle prostě musím zvládnout sám. Jen stejně tak musím vymyslet, jak fungovat ve škole... protože pokud to nedokážu, tak je tu pak už jen jedna možnost a to ta, že ve škole jednou pro vždy skončím. Jenže se děsím toho, co to bude pro mě a Briana znamenat. I když tady snad jde o mojí budoucnost, ne? Ale zároveň... tu budoucnost chci prožít s ním. Bože můj, tohle je opravdu k zešílení!

Debbie: "Probůh, ty dneska vypadáš."

J: "Ty jsi všímavá."

Debbie: "A ty drzej."

J: "Promiň, Debb, jenom jsem fakt unavenej."

Debbie: "To se nedivím, když..."

J: "Prosím, ne ty, nezačínej ještě ty."

Debbie: "Nech mě hádat, Brian s tím vůbec nesouhlasí?"

J: "Spíš by byl radši, kdybych bral jeho peníze, než abych si vydělal sám."

Debbie: "Zlato, myslím, že mu jde spíš o tvé bezpečí... víš, že tě miluje."

J: "Vím, jen..."...Ani jsem to nestihl doříct a už jsem ho viděl ve dveřích jídelny.

Debbie: "No to bude ještě zajímavé."

J: "Povídej mi o tom."

---

Debbie se odporoučela jinam a já si poprvé přál, aby zůstala a klidně mi dávala přednášky, bál jsem se totiž toho, co mě od Briana čeká. Jenže když se na mě následně podíval a myslím tím jen tak ledabyle jako bych tam snad ani nebyl a změnil svůj směr na bar, věděl jsem, že teď už jsme na tom opravdu špatně. Sakra, Briane, to nemůžeš pochopit, že se chci o sebe postarat sám bez tvé pomoci pro jednou?!

Připadal jsem si jak blázen, když jsem tam tak propichoval Brianovi záda, na jednu stranu jsem si říkal, že mě tohle opravdu ničí, s Brianem jsme nikdy neměli vztah jak ze škatulky, ale vždy jsme si užívali blízkost toho druhého, teď se zdá, že se na mě ani nedokáže podívat... a na druhou stranu si říkám, že když nedokáže respektovat to, jak věci zvládám, i když to možná není ideální, tak nemůžu být přeci já ten, co by měl chodit za ním a omlouvat se.

Debbie: "Myslím, že se ti hodí,"...Postavila přede mě hrnek kafe.

J: "Děkuju... ale asi bych potřeboval kýbl, abych se v něm utopil."

Debbie: "Kvůli únavě nebo kvůli Brianovi?"

J: "Co bys řekla?"

Debbie: "Že bys s ním měl promluvit."

Povzdechl jsem si. Jak si s ním mám asi mluvit, když nechce slyšet nic z toho, co bych mu chtěl říct? Já vím, že se mu nelíbí, co dělám a vím, že má o mě strach... ale sakra, proč prostě nemůže věřit tomu, že se o sebe dokážu postarat a ještě líp proč mi nedá tu možnost, abych to dokázal?

Nakonec jsem ale došel k závěru, že pokud chci, aby se mnou ještě někdy mluvil normálně, budu se muset aspoň nějak snažit, abych si to u něj napravil.

J: "Ahoj."

Několik vteřin trvalo, než se ke mně vůbec otočil, bylo to, jako by zatrnul a zároveň mě v tom chtěl nechat vykoupat a když se následně podíval tak se jen tak na půl usmál a nic neřekl.

J: "Můžu si sednout?"

B: "Já tu židli nevlastním."

J: "Já vím, jen jsem... to je jedno,"...Sedl jsem si.

B: "Tak co potřebuješ?"

J: "Jak dlouho to takhle bude?"

B: "Co?"

J: "To, že se mnou nemluvíš."

B: "Já s tebou mluvím, nevšiml sis?"

J: "Víš moc dobře, jak to myslím."

B: "Nevím, jak to myslíš, Justine, já podle všeho už nevím vůbec nic... jen ti dávám prostor, aby ses o sebe postaral, přesně tak, jak si chtěl."

J: "Ach jo, tohle nemá cenu."

Vzdal jsem to a prostě odešel pryč. Brian teď zkrátka nebyl v náladě, kdy by mi chtěl být poblíž. Chápu ho a zároveň nechápu. Na tohle máme zkrátka oba odlišný názor a myslím, že se nikdy neshodneme. Jenže, co to pak bude znamenat pro nás? Bojím se nad tím jen přemýšlet...

BRIAN

Jestli jsem ho někdy chtěl přetrhnout jako hada, tak teď to asi určitě udělám. Jak, sakra, může být takhle tvrdohlavej? To je pro něj opravdu lepší se někde nakroucet na baru a nechat se očumovat celým Babylonem, zatímco mu šéfuje ten nechutnej slizoun, než aby přijal moje peníze? Sakra práce! Ani neví, jak moc mě ničí, když se ho nemůžu dotýkat a být s ním, ale já se radši připravím o tohle, než abych mu dal pocit, že jsem v pohodě s tím, co dělá, protože nejsem, ani trochu a nikdy nebudu. Takže buď to hodně rychle dostane rozum anebo... nebo nevím!

Debbie: "Pěkně si ho odbil."

B: "Ještě ty začínej."

Debbie: "Možná by si s ním měl zkusit promluvit, místo tohohle odstrkování."

B: "Já s ním mluvit zkoušel, nechce mě poslouchat."

Debbie: "Mně se nelíbí o nic víc to, co dělá, ale pokud je tu někdo, kdo mu to dokáže vymluvit, jsi to ty."

B: "Jestli sis nevšimla, tak já už se pokoušel."

Debbie: "Asi ne dost."

Bože můj, tohle mi ještě sházelo! Říká to, jako by snad věděla, co mám dělat. A jestli to ví, tak by mi to honem rychle měla říct, protože já nevím. Jsem z toho naprosto zoufalej, je hrozný si to přiznat, ale ničí mě vidět Justina v Babylonu dělat to, co tam dělá.