Nová povídka.
JUSTIN
Od chvíle, co Brian dorazil z práce, panuje v loftu tichá a dusná atmosféra. Vím moc dobře, že by mi chtěl něco říct, něco opravdu pěkného, ale radši se drží zpátky a vlastně dělá, že tu nejsem, protože jinak by asi vyletěl. Já ho chápu, ale pro jednou taky musí on pochopit mě - já tohle musím zvládnout sám.
J: "Musím do práce,"...Oznámil jsem mu, zatímco jsem se obouval.
B: "Ty tomu říkáš práce?"...Pohrdavě se uchechtl.
J: "Briane... už jsme o tom mluvili."
B: "Ty si mluvil, já jsem poslouchal a myslel si svoje. Proč mě nenecháš, abych ti pomohl?"
J: "Jako milionkrát předtím? Už takhle ti budu všechno splácet do konce života, nech mě jednou se o sebe postarat."
B: "Tomuhle říkáš starat se o sebe?"
J: "Peníze jako peníze a není to tak hrozný."
B: "Jo o to se Sap rozhodně postará."
Nemohl jsem se rozhodnout, zda se o mě Brian víc bojí anebo zda víc žárlí na Sapa, ačkoliv ono není na co žárlit, je to jen hnusnej slizskej chlap, od kterého jsem si musel nechat vykouřit, abych mohl tancovat na baru a víc si vydělat. Věc, o které Brian rozhodně nemusí vědět.
J: "Budu v pohodě,"...Něžně jsem ho políbil a potom jsem se otočil k odchodu.
Brianův pohled jsem cítil v zádech, až dokud se za mnou nezavřely dveře. Vím, že tohle pro něj není snadné, sakra, i já sám zrovna nejásám, ale ty peníze potřebuju, Brian už toho pro mě udělal tolik, že bych se styděl, žádat ho o pomoc znova, tohle prostě musím zvládnout sám.
Sap: "Jdeš pozdě."
J: "Promiň, zdržel jsem se."
Sap: "Tak ať se to neopakuje, jestli si chceš tuhle práci udržet."
S odporným pohledem mě sjel od hlavy až k patě a jazykem si zvlhčil rty... nevěděl jsem, že tohle se dá udělat i v té hnusné verzi. Co bych dal za to, aby se na mě díval Brian jako na toho jediného, ale právě teď jsem rád, že se na mě vůbec podívá. Nemluvě o tom, když zrovna tančím, to se radši dívá všude možně, jen ne na mě.
Rychle jsem se převlékl, omyl - rychle jsem se svlékl a pak jsem upaloval na bar. Nebudu lhát, dnes jsem rozhodně nebyl ve své kůži, nejen že jsem byl pekelně unavený, ale uvědomuji si i to, jaký tohle všechno má dopad na náš vztah s Brianem. Z toho rozhodně radost nemám a byl bych rád, kdyby mě Brian chápal, proč tohle dělám, cítil bych se pak mnohem lépe, ale s jeho výčitkami se jednoduše cítím naprosto mizerně.
"Co to s tebou dneska je? Sap se dívá, chceš, aby tě vyhodil?" ani nevím, jak se ten kluk jmenuje, vím jen to, že vždycky tančí vedle mě, tady se lidi moc nekamarádíčkují, ale rozhodně jsem mu byl vděčný za to, že mě probral a já do toho zase dal všechno, co jsem mohl.
Maikey: "Justine!"
Paráda, člověk má po hodině kroucení se na baru pár minut pauzu a musí jí strávit s někým, kdo plně podporuje Briana a jeho odpor k mé práci.
J: "Ahoj, Maikey."
Maikey: "Brian tu není?"
J: "Vidíš ho snad?"
Maikey: "Jen jsem myslel, jestli něco nevíš."
J: "Nevím."
Opět to udělal - zase po mně hodil ten pohled! Pohled, který jasně říká, že jsem nevděčnej malej zmetek, kterej Brianovi ubližuje.
J: "Jestli mi chceš něco říct, tak navrhuji, abys to udělal hned."
Maikey: "Já jsem jenom..."
B: "Aaahh, dva nejdůležitější lidi v mém životě,"...Zčistajasna se objevil.
Nevím, co mě zarazilo víc - fakt, že Brian už měl docela dost napito anebo to, co řekl. Jo rozhodně to druhé, ale z nějakého mně neznámého důvodu jsem to jen tak přešel.
Sap: "Kde jsi? Pauza skončila."
B: "Měl bys utíkat, ať o něco nepřijdeš."
Moje nervy začaly opravdu pracovat. Kolikrát jsem já musel respektovat Brianovo rozhodnutí? Kolikrát jsem se musel jenom dívat na to, jak něco dělá špatně? Kolikrát?!
Sap: "Jdeme,"...Sap mi položil ruku na můj nahý bok a vedl mě pryč.
Stačil jsem se ještě na Briana podívat a viděl jsem ten pohled říkající, že na tohle se dívat nedokáže. Pak už jsem jenom viděl jeho záda odcházející pryč.
V tu chvíli jsem hned věděl, že tahle celá situace se zhoršila. Nejen, že Brian si myslí, že se tu nakrucuju jako nějaká striptérka, on teď i viděl, že můj nechutnej šéf má na mě chuť a jsem si dost jistej, že i když si stojí za tím statusem, že je single a že ke mně nemá vyhrazená žádná práva, tak tohle rozhodně nenechá alespoň bez poznámky.
Sap: "Byl bych rád, kdybys makal a necukroval s přítelem."
J: "Jen jsem s ním mluvil... vlastně ani to ne."
Sap: "To mě nezajímá. Kinney tu má celej Babylon kluků, ty seš teď můj."
Jeho prsty projely mými vlasy na zátylku a po těle se mi prohnala husina. Jediný důvod, proč tohohle chlapa trpím, je ten, že tuhle práci opravdu potřebuju. Nebudu nikoho žádat o pomoc, tohle si jednoduše pro jednou zařídím po svém, protože jiná možnost není, leda ta, že se na tu školu fakt už vykašlu.
Ani jsem si neuvědomoval, že dneska pracuju přes čas, tak nějak jsem byl pohlcen myšlenkami a zároveň i tím bílým práškem, kterým mě Sap tak rád dopuje. Proto když jsem zjistil, že je chvíli před čtvrtou, zpanikařil jsem a rychle se vydal domů, i když jsem věděl, že mě tam vlastně nečeká nic pěkného.
Když jsem přišel, všude už bylo ticho a zhasnuto, přišlo mi to divné, pokaždé, co jsem přišel pozdě, tak Brian čekal, ale tentokrát mi chtěl asi ukázat, že je mu jedno, kde jsem a co dělám. Být to pravda, tak bych snad byl pro jednou i rád, ale já moc dobře vím, že tentokrát není ani trochu v pohodě ohledně toho, co dělám.
J: "Briane?"
Ani nevím, proč jsem to udělal, buď to opravdu spal anebo to alespoň minimálně předstíral, bylo mi jasné, že se mnou mluvit rozhodně nebude. A nemluvil.
Chtěl jsem si dát ještě sprchu, ale věděl jsem, že pokud chci ráno vstát, musím jít okamžitě do postele. Jakmile jsem se do ní svalil, ještě jsem Briana políbil do vlasů a následně jsem naprosto vytuhl.
Když se však následně, jako že snad hned další minutu, ačkoliv to bylo asi o dvě hodiny dýl, ozval ten zvonící krám, byl jsem rozhodnutý, že to budu ignorovat. Dokud ze mě Brian nestrhl peřinu...
J: "Briane!"
B: "Myslel jsem, že sis našel práci, abys měl na školu a ne aby ses dohnal k takovému vyčerpání, že nedokážeš dojít ani na první hodinu."
J: "Půjdu tam, jen ne teď. Ještě si chvilku přispím."
B: "Nebo můžeš zavolat Sapovi, aby ti dal volno, a ty si to dospíš dneska večer."
J: "Nemůžu, slíbil jsem mu, že dneska tam budu dřív."
Brian nahodil přesně ten výraz, který jsem čekal a ještě ho doprovázel cuknutím lícních kostí. Nemohlo mě tedy překvapit, že zase zapnul budík a nechal ho stát uprostřed místnosti, na což odešel pryč. Rozhodně budu mít co napravovat, ale Brian pro jednou musí pochopit, že to zvládnu sám!
No comments:
Post a Comment