Přiznej si to!(7)

Poslední díl. - 18+

BRIAN

Držel jsem ho a měl jsem pocit jako by to byla snad celá věčnost, co jsem ho držel naposledy, svlékal jsem ho a měl jsem pocit jako by to bylo snad milion let od té doby, co jsem jeho dokonalé tělo viděl naposledy, líbal jsem ho a měl jsem pocit jako bych do teď umíral od chvíle, co jsem ho líbal naposledy... Nedokázal jsem se ho zkrátka nabažit, byl tady a já ho potřeboval bez ohledu na to, že ještě před pár minutami jsem ho chtěl zabít!

---

Zavítali jsme téměř svlečení do Maikeyho, teď už tedy spíš Justinova pokoje a zůstali jsme stát uprostřed místnosti. Jednou rukou jsem jej držel za zátylek, zatímco jsem smáčel své rty v těch jeho a druhou rukou jsem hladil jeho rozkrok přes trenky, sténal mi do úst a dlaněmi svíral moje pozadí. Užívali jsme si vzájemné doteky jako bychom se snad necítili celé věky!

J: "Bože, chyběl si mi,"...Zavzdychal.

B: "Dokaž to,"...Olízl jsem mu ohryzek.

Justin si okamžitě klekl na kolena a stáhl mi trenky, už z toho pocitu, že přede mnou klečí, jsem měl pocit, že se udělám. Jeho ruka mě pevně stiskla a začala dělat silné tahy nahoru a dolu, opakoval to stále dokola, byla to naprostá rozkoš a já sotva stál na nohou! Následně mě olízl od kořene až ke špičce, kterou vzápětí začal sát a poté si můj penis postupně sunul do úst, mohl jsem myslet jen na to, jak moc nadaná ústa má a jak moc bych se mu do nich chtěl udělat, ale víc než to, jsem chtěl vyšukat mu mozek z hlavy a tak jsem své vyvrcholení zadržoval, i když on mi to vůbec neusnadňoval...

B: "Dost,"...Zastavil jsem jej těsně před svým orgasmem a on samolibě usmál, taky, že měl proč, je úžasnej!

J: "Lehni si,"...Pošeptal.

Nic jsem nenamítal a pozadu jsem začal popocházet, až jsem nakonec zavadil o postel, posadil jsem se na ní a následně jsem si lehl, Justin zůstal stát a přímo před mými zraky si svlékl spodky a dal se mi pořádně na obdiv, už jen z pohledu na něj jsem tvrdl víc a víc!

B: "Pojď ke mně... Hned!"

Usmál se a následně se přemístil za mnou, zalehl mne svým dokonalým tělem a líbal můj hrudník, každou z bradavek sál, tiskl v zubech a dráždil jazykem, prožíval jsem naprostou slast!

Justin následně zašmátral v nočním stolku, odkud vytáhl kondom a já si jej navlékl. Následně se na mě obkročmo posadil a můj penis se do něj ihned vnořil až po okraj. Pomalu se nadzvedával a já se snažil přirážet, to mi však bylo pevným stisknutím jeho rukou na mých bocích zatrhnuto a tak to nakonec zůstalo na Justinovi, který nás nakonec dovedl k bouřlivému orgasmu!

Poté jsme vyčerpáním skončili v objetí - on měl svou hlavu položenou na mé hrudi a já ho vískal ve vlasech, zatímco jsme oba mlčeli a snažili se předstírat, že se nic z předchozích dnů nestalo...

B: "Justine?"...Odvážil jsem se.

J: "Ještě ne... Ještě to nekažme."

B: "Nemůžeme předstírat, že se nic nestalo."

J: "Můžeme... Je to snadné."

B: "No právě, snadné věci jsou zabijáci... Nechci, aby se opakovalo tvé rozhodnutí zmizet mi ze života."

Moje hlava mi právě teď říkala, že jsem totální idiot a naprostá citlivka, když jsem si něco takového dovolil říct, ale naopak moje srdce si ulevilo z pocitu toho, že jsem to říct dokázal!

J: "Tím chceš říct?"

B: "Že chci, aby ses vrátil domů."

J: "I přes to, co jsem udělal?"

B: "Nic si neudělal."

J: "Ublížil jsem ti."

B: "Nejsem žádnej padavka."

J: "To nejsi... Ale opravdu jsem ti ublížil."

B: "Prosím tě, bylo mi báječně."

J: "Jo, to jsem slyšel... Ted tě definoval jako ožralého ducha."

B: "Ty si s ním mluvil?"...Zhrozil jsem se.

J: "Hledal jsem tě a to i v Kinneticu."

B: "Já ho zabiju!"

J: "Nemusíš, je to dobrej kamarád a ty to víš."

B: "Tak mu alespoň uříznu končetinu."

J: "To je od tebe velmi ohleduplné."

Oba jsme se začali smát jako nějací blázni, ale když ten smích nakonec začínal být delší, oba jsme si uvědomili, že se smějeme jen pro to, abychom nemuseli mluvit, nakonec se Justin však posadil a těmi svými kukadly se na mě podíval jako bych snad umíral!

B: "Tvůj pohled mě děsí."

J: "Tebe neděsí nic."

B: "Věř nebo ne, ale i Brian Kinney má občas z něčeho strach."

J: "Jako třeba z čeho?"

B: "No tak například z toho, že z Babylonu jednou bude klub jen pro lesby."

J: "Hej!"...Bouchl mě.

Jeho smích mě naprosto zahřál u srdce, tolik mi chybělo se na něj moci podívat, že jsem se z toho málem zbláznil! Já teď vím stoprocentně jen jednu věc a to tu, že už bez něho nikdy v životě nechci být už ani minutu, ať už pro to budu muset udělat cokoliv! On je vším, co chci, vším, co potřebuji a od chvíle, co ho znám, se můj život naprosto změnil, stal se ze mě lepší člověk, stal se ze mě někdo, kdo miluje a to jsem bez něho neuměl!

B: "Například mám strach z toho, že tě ztratím... Protože tě miluju,"...Roztřásl se mi hlas.

J: "Co?"...Vydechl.

B: "Slyšel si... Miluju tě,"...Tentokrát jsem opakoval o něco rázněji.

Justin se ihned vrhl na mé rty a já mu polibky okamžitě začal oplácet, cítil jsem v sobě něco, co nedokážu nikdy žádnými slovy popsat, ale bylo to nenahraditelné!

B: "Vrať se domů,"...Zašeptal jsem.

Podíval se na mě těma svýma krásně modrýma očima a přikývl na souhlas, v ten moment jsem si opět něžně podrobil jeho rty a následně jsme se oddali nádhernému milování, po kterém jsme se společně ihned vrátili k nám domů!

Přiznej si to!(6)

Nový díl.

JUSTIN

Daphne se na mě dívala způsobem, který říkal, že se z mého obličeje snaží něco kloudného vyluštit, ale já si nebyl vůbec jistý tím, že se jí to podaří, v hlavě jsem měl totiž naprostý zmatek, poněvadž jsem se pokoušel přijít na to, co se vlastně stalo, že jsme se s Brianem dostali až tam, kde právě teď jsme, ale nemohl jsem na nic přijatelného přijít, všechno to jsou totiž hlouposti, nic z toho není tak závažné, abych přemýšlel dokonce nad tím, že odletím pryč a už se nevrátím, Brian nic neudělal, jen byl tím, kým je a já hlupák se ho snažil změnit, přinutit jej, aby si přiznal, že mě miluje, přitom on to už dávno udělal, Daphne má ve všem, co mi právě teď řekla, pravdu - on mě miluje a ví to! Jen mi to nedokáže říct, nic víc v tom není, tak co mě to, proboha, popadlo, že jsem začal tak najednou vyvádět, proč jsem všechno zničil jen pro to, abych si něco dokázal? Tohle vědomí mě snad zabije!

---

Daphne: "Tak už si procitl?"

J: "Podělal jsem to."

Daphne: "Gratuluji! Došlo ti to!"

J: "Chtěl jsem po Brianovi, aby si přiznal, že mě miluje a při tom tu šlo o to, abych si já přiznal, že už to dávno udělal a každým dnem mi to říká - svými gesty, svým chováním... Bože, já jsem idiot."

Daphne: "Jsi... Ale to on taky, když tě nechal jít."

J: "Musel... On už je takový, je to neuvěřitelně silný chlap, ale já jsem jeho slabost, kterou si nemůže dovolit, jenže on mě i přesto potřebuje a miluje."

Daphne: "Měl bys ho najít."

J: "Nemůžu za ním jen tak přijít."

Daphne: "Proč ne?"

J: "Myslí si, že jsem odletěl, zabije mě, když zjistí, že jsem se schovával... A pak zabije ještě Debbie za to, že mě schovávala."

Daphne: "Nemyslím si, že máš zrovna na vybranou, pokud ho nechceš ztratit."

J: "Sakra, tohle jsem fakt pohnojil."

Daphne: "Tím, že budeš zpytovat svědomí, to do pořádku nedáš."

J: "Ani nevím, kde bych ho měl hledat."

Daphne: "Začni doma... Prostě hledej."

Zvedl jsem se ze země a začal jsem pochodovat od ničeho k ničemu jako nějaký blázen nebo spíš idiot, který zničil všechno, co mohl! Brianovi jsem vyrval srdce, jen abych zabránil tomu, že on ho vyrve mě!

Daphne: "Můžeš se zastavit?"

J: "Měl bych skočit z okna."

Daphne: "A já pak můžu zavolat Brianovi, aby tě přišel seškrabávat z chodníku."

J: "Ten by mě možná tak přišel podupat za to, jak jsem s ním vymetl."

Daphne: "Chováš se jak holka, Justine... Buď chlap a běž si pro něj."

J: "Máš pravdu, jdu si pro něj!"

Daphne: "Tak je to správně... Běž za ním, tygře!"

J: "Jdu za ním!"

Doslova jsem si popoběhl ke dveřím, nazul jsem si boty, oblékl bundu a odhodlaně jsem se chystal odejít, když v tom jsem všechno odhodlání ztratil...

J: "Já nemůžu,"...Sesunul jsem se podél zdi na zem.

Daphne: "Jak nemůžeš?"

J: "Pošle mě do háje."

Daphne: "Tam pošlu já tebe, jestli se nevzmužíš!"

J: "Jsem bačkora!"

Daphne: "Justine!"...Kopla mě do holeně.

J: "Au! Si normální?"

Daphne: "Za chvíli tě kopnu i do tý druhý a pak rovnou mezi nohy, jestli za ním okamžitě nevystřelíš!"

J: "Fajn, už jdu!"...Zvedl jsem se a vyšel ze dveří.

Daphne: "A neposer to."

J: "Díky za radu... A co takhle ještě chvilku..."

Daphne: "Měj se!"...Zabouchla mi před nosem.

Zůstal jsem tam zírat na zavřené dveře a doufal jsem, že mi je zase otevře, ale když jsem jaksi pochopil, že jediné, co asi teď dělá, je koukání se do kukátka a vysmívání se mi, rozhodl jsem se vydat do boje!

Začal jsem přesně tam, kde mi Daphne poradila - u Briana doma, ale jediné, co jsem tam našel, bylo prázdno a ticho a tak jsem se zase otočil a zamířil jsem rovnou do Kinneticu...

J: "Ahoj, Tede, je tu Brian?"

Ted: "Justine, co tu děláš? Nemáš být pryč?"

J: "Je to složitější... Tak je tu?"

Ted: "Není, dneska vůbec nepřišel."

J: "Sakra,"...Ulevil jsem si.

Ted: "Co se mezi vámi děje?"

J: "To je taky složitý... Potřebuju ho najít."

Ted: "Přes noc byl u mě, ale ráno utekl a nevím, kam šel... Zkoušel si to doma?"

J: "Jako první... Počkat, on byl u tebe?"

Ted: "V noci se u mých dveří zjevil jako duch - ožralej duch."

J: "Za to můžu já."

Ted: "Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, musíte to vyřešit... Je totálně v háji."

J: "Nejdřív ho musím najít."

Ted: "Zkus jídelnu, tam by mohl být."

J: "Mám tam namířeno, ale se svým štěstím ho tam nenajdu."

Ted: "Kdyby přišel sem, tak ti dám vědět."

J: "Díky, Tede, zatím se měj."

Ted: "Držím pěsti."

Vydal jsem se rovnou do jídelny a cestou jsem měl pocit, že se ze mě snad stane silně věřící, nikdy v životě jsem se tak moc nemodlil a neprosil toho nahoře, aby jsem Briana našel, jenže když jsem došel k jídelně, poslal jsem Boha do háje... Díval jsem se přes sklo několik minut a viděl jsem jen Debbie poletující mezi stoly, po Brianovi nebylo ani památky! Nejprve jsem chtěl jít dovnitř, ale nakonec jsem to nedokázal, poslouchat Debbie se mi momentálně nechtělo a tak zbývalo se jen opět zašít u ní doma a umřít!

Šel jsem pomalým tempem a hlavu jsem měl svěšenou, měl jsem pocit jako bych dnes prohrál bitvu, jako bych opět ztratil kus něčeho, co mi říkalo, že s Brianem máme pořád šanci! Když jsem však nakonec dorazil až k Debbiinimu domu, nevěřil jsem vlastním očím...

B: "Tady seš, ty idiote!"

J: "Briane, co...?"

B: "Tak ty ses tu schovával, jo? Blahopřeju, málem jsem kvůli tobě zešílel... Si šťastnej?"

J: "Briane, prosím tě..."

B: "Nejradši bych tě zabil... Co tě to napadlo za krávovinu?"

J: "Můžeš zmlknout?"

B: "Zmlknout? Ani omylem! Mám ti toho totiž ještě hodně co říct, ty nevděčnej, malej zmetku!"

J: "Drž už tu klapačku!"...Pověsil jsem se mu na krk a začal jsem jej vášnivě líbat.

Chvíli se bránil, ale nakonec se jeho ruce přesunuly na můj pas a jeho jazyk začal silněji pracovat, byli jsme v naprostém zápalu polibků a neexistovala žádná šance, že se od sebe odtrhneme! Nakonec jsem odemkl dveře a za vzájemného strhávání svršků a vášnivého líbání, jsme se začali přesouvat po schodech do mého pokoje...

Přiznej si to!(5)

Nový díl. - Zítra bohužel nejspíš nastane jednodenní pauza nějak tento týden nestíhám Pokusím se ten díl napsat dnes večer, ale není jisté, že na to budu mít čas, takže s největší pravděpodobností bude další díl až v pondělí tak mi to promiňte

BRIAN

O tom, že se mi domů vůbec nechtělo, asi nemusím nikoho přesvědčovat, snad bych byl momentálně i vděčný za to, kdyby ta chladná, prázdná a tichá místnost o čtyřech stěnách zmizela z povrchu zemského, až tak moc mě návrat tam a uvědomění si skutečnosti, že je Justin doopravdy pryč, děsí a jsem kvůli tomu klidně ochotný podstoupit Debbiiny přednášející a do všeho se vrtající nálety, protože přesně před jídelnou právě teď stojím a dodávám si odvahu k tomu, abych vešel dovnitř a to především proto, že tam nenarazím jen na Debbie, ale i na ostatní šašky a hezky už přes sklo vidím, jak se tam pěkně ládují citrónovými řezy a upíjejí k tomu kávu a jsou to Emmett, Lindsay a Maikey... Já jdu normálně do jámy lvové, můžu si oficiálně říkat sebevrah!

---

Maikey: "Jsem v šoku, ty žiješ?"

B: "Očividně."

Emmett: "Asi s Justinem prožili vášnivou noc."

Lindsay: "Podle toho, jak vypadáš, bych to taky hádala... Nebo se snad mýlíme?"...Mrkla po mně.

B: "Ne, jste úžasní,"...Zabodl jsem svůj zadek na barovou židli.

Maikey: "On řekl, že jsme úžasní, slyšeli jste to taky?"

B: "Můžu dostat kafe?"...Ignoroval jsem jejich poznámky a snažil se sehnat Debb a její zázračnou kávu.

Debbie: "Máš odvahu se ukázat."

B: "Nemůžeš mě dneska nechat?"

Maikey: "Co se děje?"

Debbie: "Do toho ti nic není, zlato."

B: "Přesně tak... Zlato."

Maikey: "Něco se očividně děje, nemyslíte, že máme právo to vědět?"

Emmett: "Nebo nám alespoň můžete naznačit."

Lindsay: "Žádný naznačování, chci to slyšet."

Debbie: "No tak se předveď,"...Rozhodila ruce a já byl prakticky zahnán do kouta.

Začal jsem pohledem přeskakovat z jednoho na druhého a u všech panoval jeden a ten samý výraz - zvědavý! Myslel jsem, že se tomuhle nějakým zázrakem vyhnu nebo jsem alespoň doufal, že to nebude tak rychlé, ale jak se zdálo, na vybranou jsem momentálně neměl...

B: "Justin je pryč."

Emmett: "Jak pryč?"

B: "Prostě fuč... Odešel ode mě a včera odletěl."

Maikey: "Děláš si srandu?"

Lindsay: "To snad nemyslíš vážně?"

B: "Věřte nebo ne, ale nedělám a myslím."

Všichni se na mě vrhli jako supy a začali mě zpovídat a především nazývat všemožnými "úžasnými" přezdívkami, tedy téměř všichni... Debbie naopak neřekla ani slovo a jen se na mě dívala a to mi nepřišlo ani trochu normální, to Debbie by mě tu měla bombardovat otázkami a pohlavkovat za to, že jsem ho nechal odejít, ale místo toho se zdálo, že o jeho odchodu věděla dřív, než jsem to tu vyslovil nahlas a to se mi nelíbí!

B: "Teď už můžu dostat to kafe?"

Lindsay: "Jak můžeš vůbec myslet na to, že bys pil kafe?"

B: "Normálně?"...Zdvihl jsem obočí.

Emmett: "Měl bys ho získat zpátky."

B: "Hned, jak vypiju kafe,"...Má ironie začínala mít hloubku.

Maikey: "Přeci ho nenecháš odejít."

B: "Už odešel."

Maikey: "Ale pořád se může vrátit, jenže čím déle budeš čekat, tím menší šance."

Lindsay: "Jo, měl bys to alespoň zkusit."

Emmett: "Za pokus nic nedáš... A navíc, vaše láska je silná."

B: "Do hajzlu, můžete mě nechat?! Nemám v plánu ho získávat zpátky, protože to nechci, jasný? Takhle je to prostě lepší! Běžte se, kurva, vycpat!"...Zvedl jsem se a zamířil jsem si sednout k jednomu z volných stolů, naštěstí mě nikdo z nich nenásledoval, akorát Debbie mi nakonec přinesla kafe, ale zase hned odešla, jako by snad nechtěla sdílet ani společný metr podlahy!

Nevím, jak se mi tam podařilo vydržet, hlavním důvodem asi nejspíš bude, že nechci domů, nicméně v jídelně jsem proseděl celé odpoledne a ignoroval všechny, kteří se pokusili o nějaký kontakt se mnou, samozřejmě kromě Debbie a problém je v tom, že právě s tou jedinou jsem si chtěl doopravdy promluvit, to však bylo očividně nemožné!

Nakonec, když už v jídelně nezbyl nikdo jiný krom strávníků a právě Debbie, rozhodl jsem se zamířit zase zpět na bar a bez toho, aniž by promluvila, jsem byl rozhodnutý neodejít!

B: "Věděla si to,"...Začal jsem.

Debbie: "O čem to mluvíš?"

B: "Víš moc dobře... To, že je Justin pryč."

Debbie: "Jak tě to napadlo?"

B: "Znám tě od svých 14, Debb, až moc dobře znám a vím, co dokážeš, když tě naštvu... Měla si minimálně vlepit pohlavek, když jsem řekl, že odešel, ty si však jen mlčela jako hrob."

Debbie: "Zkouším jiný přístup."

B: "Ty tak!"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Co chceš, abych ti řekla?"

B: "Byl u tebe, než odletěl, že ano?"

Debbiin výraz zkameněl a já v ten okamžik věděl odpověď, tedy alespoň jsem myslel, že vím, nic jiného než to mi ani říct nemohla, vysvětlilo by mi to naprosto všechno a část mě by si možná i ulevila, kdybych věděl, že poslední, s kým Justin byl, než odletěl, byla právě Debb, protože bych měl jistotu, že se možná vrátí, pokud mu promluvila do duše!

B: "Tak co - byl?"

Debbie: "Omluv mě... Musím odnést objednávku."

Měl jsem pocit jako by přede mnou snad utíkala a záměrně se vyhýbala odpovědi, což mě šíleně vytáčelo, nechtěl jsem toho po ní snad tolik, nedej bože příliš, chtěl jsem pouze znát odpověď a mít alespoň v něčem jistotu!

Byla to snad celá věčnost, začínal jsem nabírat dojmu, že chce, abych k té židli přirostl, aby pak ona mohla bez problémově uprchnout, jenže nakonec, když už nebyl nikdo, koho by musela obsluhovat, opět se mi musela postavit čelem...

B: "Odpovíš mi konečně? Byl u tebe nebo ne?"

Debbie: "Byl... Pořád je."

Civěl jsem na ní s pootevřenou pusou, neschopný jediného slova, byla to jako rána z čistého nebe a vlastně jsem si nebyl vůbec jistý tím, zda je tohle skutečnost!

B: "O čem to, sakra, mluvíš?"

Debbie: "On neodletěl, Briane, nedokázal to."

B: "A co jako teď u tebe dělá... Schovává se? Nebo spíš ty ho tam schováváš?"...Začínal jsem být vážně namíchnutý.

Debbie: "Chtěl, abych mlčela, alespoň do zítra, aby si to srovnal v hlavě a vymyslel co dál."

B: "Tyhle nápady může mít opravdu vždycky jenom on."

Debbie: "Nechal si ho odejít, co si čekal?"

B: "A co čekal on? Že za mnou přijde a já se zblázním od radosti?"

Debbie: "Říkej si, co chceš, ale já vím, že vědomí toho, že si ho možná navždy ztratil, tě málem zabilo."

B: "Na tohle vážně nemám náladu,"...Sebral jsem se a zmizel jsem odtamtud, jak nejrychleji to šlo.

Ihned jsem nasedl do auta a bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se vydal rovnou k Debbie domů, měl jsem takový vztek, že bych ho snad momentálně dokázal i zabít, až ho uvidím, zmetka proradnýho! Nechal mě posledních 16 hodin v domnění, že je pryč a že jsem ho nejspíš nadobro ztratil a on si přitom hřeje zadek u Debbie doma... No já se fakt neznám!

Jakmile jsem zastavil před domem, okamžitě jsem se vydal dovnitř, ale ihned jsem zjistil, že dveře jsou zamčené atak jsem začal hlasitě bouchat do dveří a jen jsem čekal, kdy se přede mnou objeví, jenže nic takového se nekonalo a tak jsem to po pár minutách vzdal a s vědomím, že snad zešílím, pokud ho v nejbližší době neuvidím, jsem se chystal odejít, jenže v momentě, co jsem se otočil, stál přímo za mnou...

Přiznej si to!(4)

Nový díl.

JUSTIN

Po odchodu Debbie do jídelny jsem měl pocit, že snad zešílím, nechápu, jak tady v tom obrovském domě přežívá úplně sama obzvlášť po tom, co tu s Vicem prožila snad celý svůj život a on se teď rozhodl začít žít svůj vlastní život s Rodneym, což pro ní je obzvlášť těžké a ne jednou se proto pohádali, avšak jejich sourozenecká láska je natolik silná, že vzájemné ignorování jim nikdy moc dlouho nevydrží, ale i tak to nemění nic na tom, že být tu sám, je opravdu šílené obzvlášť, když moji hlavu zaměstnávají pouze jediné myšlenky a to na osobu, kterou jsem tak dlouho hluboce miloval a stále miluji, jen nevím, zda spolu ještě někdy budeme, protože to rozhodnutí nezáleží jen na mně a to pak mám pocit, že snad radši skočím z okna, než abych se tu dál mučil posloucháním vlastní hlavy!

---

Nedokážu si ani představit, jak to v Debbiiným domě mám přežít celých 48 hodin, během kterých mám vymyslet co dál, když tyto uplynulé dvě hodiny pro mě zatím představovaly jen naprostá muka a jediné, k čemu jsem došel, je uvědomění si toho, že jsem totálně v hajzlu! Vždyť já se musím doslova schovávat, jen abych náhodou nenarazil na chlapa, který pro mě představuje to nejlepší a zároveň to nejhorší v mém životě, dokonce ho nenávidím za to, že ho tak bezhlavě miluju, každá myšlenka na něj mě ještě víc bolí, každá kost, každý sval v mém těle mi připomínají mou ztrátu, mou prázdnotu v srdci, to, že jsem o něj přišel a mou bezmoc z toho, že nemůžu udělat naprosto nic, čím bych ho přiměl uvědomit si, co ke mně ve skutečnosti cítí! Mám pocit, že se snad za chvíli doopravdy zblázním!

Daphne: "Prosím?"...Po nekonečném vyzvánění se mi to konečně uráčila zvednout.

J: "No ne, ty si to zvedla,"...Dobíral jsem si jí.

Daphne: "Justine?"

J: "Ne, tvoje babička... Samozřejmě, že jsem to já."

Daphne: "Promiň, dělá mi problém poznat tvůj hlas vzhledem k tomu, že jsem s tebou již měsíc nemluvila."

J: "Já vím, Daph, promiň, měl jsem toho hodně."

Daphne: "A hádám, že tvůj telefonát znamená, že toho máš ještě víc a hodila by se ti kamarádčina rada?"

J: "Znáš mě dobře."

Daphne: "Znám, nemusím tě ani vidět a mám tě prokouknutého."

J: "Jsi prostě nejlepší."

Daphne: "Lichotkami si to u mě jen tak nevyžehlíš."

J: "A co takhle návštěvou a přinesením něčeho dobrého k jídlu?"

Daphne: "Fajn, přines pizzu a uvidíme co dál."

J: "Za chvilku jsem u tebe."

Daphne: "Budu tě očekávat."

Zaklapl jsem telefon a běžel jsem si vzít rychle něco na sebe, nejprve jsem se zarazil nad tím, zda si náhodou nemám vzít něco nenápadného, v čem by mě Brian, kdybych na něho náhodou někde narazil, nepoznal, ale okamžitě jsem si uvědomil, že i kdybych si na hlavu nasadil pytel tak mě pozná a to především podle mého zadku, který na mě miluje, kterého se rád dotýká, líbá ho, laská ho a především v něm svým penisem hledá to nejlepší uspokojení na světě a... Sakra! Myšlenky na Briana a to především sexuální, jsou pro mě právě teď tabu!

Jakmile jsem se dooblékl, tak jsem radši ještě Debb na papírek napsal vzkaz, kam jdu, protože jsem nevěděl, zda se vrátím dřív než ona a vím, že by měla strach, kdyby mě tu nenašla. Poté jsem ještě skočil pro pizzu, o kterou mě Daph požádala a hned potom jsem se konečně vydal k ní...

Daphne: "Páni, i poznat tě mi dělá problém."

J: "No tak, Daph... Nabídka míru,"...Nazdvihl jsem víko krabice, ve kterém se nacházela její nejoblíbenější pizza s extra sýrem navíc.

Daphne: "Fajn, odpouštím ti... Ale nemysli si, že příště taky zabere pizza."

J: "Žádné příště nebude... Slibuji,"...Konečně jsem jí mohl políbit na tvář a vejít dovnitř.

Daphne: "Tak si uděláme pohodlí a ty pak spustíš,"...Začínala být rázná.

J: "Proto jsem tady, potřebuju si promluvit... S mojí nejlepší kamarádkou."

Daphne: "Jsem tady, abych tě vyslechla, to přeci víš."

J: "A doufám, že i poradila?"...Podíval jsem se na ni svým štěněčím pohledem.

Daphne: "Pokusím se."

S Daphne jsme si vzali talířky, skleničky, pití a i s pizzou jsme se přesunuli rovnou na koberec, kde jsme se pohodlně usadili a já jí začal vyprávět pěkně od začátku, co se to stalo a především, proč se to stalo... Během toho, co jsem každou větu vyslovil nahlas, mi začínalo být čím dál tím hůř, protože do teď to byly jen myšlenky v mé hlavě, do teď to nepředstavovalo takovou skutečnost, jako když to právě v tuto chvíli vyšlo skrze mé hrdlo na povrch, najednou jako bych se cítil mnohem víc zničený a bezmocný, najednou jsem v plném nárazu pocítil tu ztrátu!

Jakmile jsem domluvil a jen tak tak jsem zadržoval slzy na krajíčku, očekával jsem Daphninu náruč nebo alespoň utěšující slova, ale místo toho jsem se dočkal pouze jejího nevěřícného výrazu a očividné ztráty schopnosti mluvit...

J: "Tak řekneš už něco? Začínáš mě znervózňovat."

Daphne: "Si blbej?!"...Vpálila mi do obličeje.

J: "Prosím?"...Civěl jsem na ní jak blázen.

Daphne: "Ty si od něj odešel a schováváš se před ním? Děláš si srandu? Chceš ho snad zabít?"

J: "Proč křičíš na mě? On si za to může sám!"

Daphne: "A čím se provinil? Tím, co si věděl už od začátku? Tím, před čím tě varoval od první chvíle, co tě poznal? Tím, že se do tebe zamiloval i přes to, že právě toho se nejvíc bál? A hlavně mi neříkej tím, že ti nedokáže říct, že tě miluje!"

J: "No, no, no..."

Daphne: "Takže mám pravdu!"

J: "Vždyť on si to není ani schopný přiznat! To mám žít s chlapem, který se bojí přiznat si, že mě miluje? A kdo ví, jestli mě vůbec miluje!"

Daphne: "Justine, kdyby si to už dávno nepřiznal, myslíš, že bys byl stále v jeho životě? V životě muže, který si stojí za tím, že nemiluje? Myslíš, že by tě u sebe nechával žít, staral by se o tebe, bojoval by o to, aby tě měl zase pro sebe, když ses rozhodl jít za tím svým slavným houslistou, pomáhal by ti vzpomenout si na to, co si zapomněl, po útoku Hobbse? Dělal by to chlap, který tě nemiluje?"

V ten okamžik se mou hlavou prohnala jen jediná myšlenka... Zničil jsem všechno právě já a ne on? Protože jestli to všechno, co mi právě teď Daphne řekla, je pravda tak za to, že jsme se rozešli, můžu jedině já, to já nás rozehnal, to já jsem se nedokázal smířit s myšlenkou, že mi nikdy neřekne, že mě miluje i přes to, že on mi to říkal každý den svými gesty, svými polibky, svými doteky, svým tělem, ale já jsem to jednoduše odmítal vidět... Sakra, opravdu za to můžu já?

Přiznej si to!(3)

Nový díl.

BRIAN

Vzbudil jsem s pocitem obrovské střepiny zabodnuté přímo v mém zabedněném, odmítáním lásky zahořklém mozku a měl jsem pocit, že snad vyskočím z vlastní kůže, jak mi bylo neskutečně zle! Když se mi nějakým zázračným způsobem podařilo odlepit víčka od sebe, začal jsem zkoumat prostředí kolem sebe a věděl jsem jedno naprosto jistě - doma rozhodně nejsem! Ale v momentě, co jsem zahlédl něco celkem známého, se mi náhle ulevilo, tedy rozhodně ne tolik, jak by nesjpíš mělo, protože jsem se právě nacházel přímo v království samotného... Bože, to snad ne - Teda Schmidta!

---

Začal jsem se pomalu přesouvat do sedící pozice a při tom jsem málem ohodil Tedův konferenční stolek, nejspíš bych se nad tou představou zasmál, kdybych si byl jistý, že se fakt nepozvracím! Když jsem nakonec seděl, pokoušel jsem se srovnat si své vzpomínky na včerejší večer a všechno to končilo u Justina sedajícího si do taxíku, dál nic, jako by se všechno vypařilo, jako bych pomalu zapomněl i svoje jméno... Což by snad ani tak špatný nebylo vzhledem k tomu, jaký jsem hovado!

Ted: "Jsi vzhůru,"...Ozvalo se, aniž bych to čekal.

B: "Kurva! Si normální?!"

Ted: "A jsi to ty... Jak nečekané,"...Zašuškal si pod vousy.

Jenže já místo toho, abych si jej nějak taky dobíral, jsem si vzpomněl na to, jaké to bylo, když to byl právě Justin, kdo mě pokaždé nějak překvapil vždy, když jsem to nejméně čekal a způsobil mi svým počínáním téměř srdeční zástavu... Teď je však, kdo ví kde, a pravděpodobně mě nenapravitelně nenávidí!

B: "Co se stalo?"

Ted: "Kdy?"

B: "Bože, já snad mluvím s mentálem... Včera! A jak jsem se dostal sem?!"

Ted: "No ne, pan Kinney má amnézii."

B: "Mohl bys mě nepřipravovat o poslední zbytky důstojnosti?"

Ted: "Fajn, co přesně chceš vědět?"

B: "Nejlíp všechno."

Ted: "Řeknu ti jenom to, co vím já, protože nemám absolutní ponětí o tom, proč ses tak zřídil... Každopádně asi ve dvě ráno se na mé dveře ozvalo hlasité klepání, okamžitě jsem vystřelil z postele v domnění, že jde o něco akutního, no a když jsem otevřel dveře a uviděl tě tam stát, pokud se tomu tak ve tvém stavu dalo říkat, měl jsem pocit, že snad sním anebo spíš zažívám noční můru, ale ptát se tě na to, co tu děláš, jsem nemohl, poněvadž ses pozval dovnitř sám a beze slova sis šel ustlat rovnou na mou pohovku a po chvilce vzpamatovávání se jsem tě přikryl a šel spát taky... A teď bys mi konečně mohl ty říct, co se ti, sakra, stalo?"

V ten okamžik jako bych snad procitl, v mé hlavě se začala přehrávat směs obrázků, která mi pomalu poskytovala ztracené vzpomínky na dnešní noc... Vzpomínám si, jak jsem seděl vedle svého auta, naprosto zlomený a zničený, s pocitem, že jsem právě ztratil všechno - svou životní lásku! A když se mi nakonec podařilo sebrat se ze země, mé kroky nesměřovaly domů, ale zase zpět k Woody's, objednával jsem si jak divý s vnitřní prosbou, aby mě ten další drink už konečně zabil, neměl jsem důvod dál žít, ne bez Justina, a tak jsem jen pil a čekal na to slastné vysvobození v podobě bezvědomí, ze kterého se už nikdy neprobudím, jenže když jsem nakonec začal pociťovat, že mě to snad už opravdu zabije, barman mi odmítl nalít další a to i přes to, že jsem já málem vzteky zabil jeho za to, že mi odmítl poskytnout to, co jsem v ten okamžik ze všeho nejvíc potřeboval a tak jsem nakonec Woody's opustil a po svých jsem se vydal domů, jenže v půli cesty jsem se zastavil, sedl jsem si na obrubník a přemýšlel nad tím, jaké to bude, až překročím práh loftu a jediné, co uvidím, bude prázdno a uslyším jen drásavé ticho, Justinova strana postele bude prázdná a studená, nikde se nebudou povalovat jeho výkresy ani oblečení a jeho smích se nebude rozléhat po celé místnosti, zbyde mi v něm jen utrpení v podobě naprosté samoty, té samoty, které jsem se vždycky bál a strach z ní zesílil v momentě, co se v mém životě objevil právě on a to jsem si nemohl způsobit, nedokázal jsem tam dojít a být sám a tak jsem po krátkém rozhodování, ve kterém jsem došel k závěru, že k Maikeymu ani k Debbie nemůžu, poněvadž by mi oba dva tloukli do hlavy, jak to musím dát všechno do pořádku, jsem se vydal právě sem - k tomu nejnudnějšímu příteli v mém životě... Já jsem se asi už vážně zbláznil!

Ted: "Takže?"

B: "Nic. Prostě jsem tě jen chtěl poctít návštěvou."

Ted: "Ze všech lidí, které znáš i neznáš, ses rozhodl jít zrovna za mnou? Vždyť mě nenávidíš!"

B: "Tak to prr... Trochu silné slovo, nemyslíš?"

Ted: "Nikdy si mi nedával najevo nic jiného, promiň, že mám tenhle dojem."

Jo tak v tomhle nemám Theodhorovi opravdu co vyčítat, doopravdy jsem se k němu vždycky choval hnusně a nedával jsem mu ani trochu najevo to, že ho mám ve skutečnosti rád, sakra, já jsem si to nebyl do teď schopný ani přiznat, tak jak si mám, do háje, přiznat, že Justina miluju a ještě mu to říct do očí? Vždyť to nejsem já! Já svoje city schovávám za každou cenu, nezáleží mi na tom, co tím komu způsobím, záleží mi jen na tom, že budu schovaný a nikdo neuvidí, že právě oni jsou má slabost, že kvůli tomu, že bych si připustil, že je mám všechny do jednoho rád a že Justina miluju, se cítím slabý a zranitelný, copak je to tak těžké pochopit?!

Ted: "Tak řekneš mi, co se ti stalo?"...Vyzval mě, když jsem se neměl k mluvení.

B: "Na tom nezáleží, Tede, měl bych jít... Díky, že si mě tu nechal."

Ted: "Neměl jsem to srdce tě vyhodit,"...Usmál se.

B: "Proto jsem možná skončil právě u tebe."

Ted: "Možná... Ví vůbec Justin, kde jsi?"

B: "Neví a myslím, že by ho to ani nezajímalo."

Ted: "Proč to říkáš?"

B: "Odjel... Nadobro."

Ted: "Cože?"...Vytřeštil oči.

B: "Měj se, Teddy,"...Zmizel jsem z jeho bytu jako pára nad hrncem.

Šel jsem pomalým krokem a přemýšlel nad tím vším, co jsem za poslední roky měl a včera jsem to ztratil, Justin byl pro mě vším, byl jenom můj, miloval mě, udělal by pro mě cokoliv, umřel i zabíjel by pro mě, vím to, protože mi to každým dnem dával najevo, každým dnem mi dával najevo svou lásku, to, jak mu na mně neskutečné záleží, to, že se mnou chce strávit zbytek svého života a byl pro to ochotný snášet naprosto vše, mé ego, mou povahu, mé odmítání, mě samotného, nikdo na světě není jako on, nikdo by se mnou nevydržel tak dlouho jako právě on, to všechno jsem si teď uvědomil teď, když jsem to všechno ztratil, Justin mi tohle všechno dával a ode mě chtěl jen jediné - mou lásku, kterou jsem mu nebyl schopný dávat tak, jak si jí zasloužil a to způsobilo, že je nejspíš už navždy pryč!

Přiznej si to!(2)

Nový díl.

JUSTIN

Vystoupil jsem z taxi přímo před letištěm, ale nedokázal jsem se hnout, byl jsem zmrazen svou ztrátou, svou bezmocí, svým strachem z toho, co se stane, pokud na to letadlo opravdu nasednu a už se nevrátím, pokud ho už opravdu nikdy v životě neuvidím!

Moje srdce a má hlava právě vedli boj na život a na smrt, srdce říkalo - zůstaň a hlava - odleť a už se nevracej, v ten okamžik toho na mě bylo zkrátka moc a jediné, co jsem chtěl a především potřeboval, bylo, aby tohle všechno za mě rozhodl někdo jiný, abych věděl, co mám dělat, protože jinak je možné, že se rozhodnu špatně a budu navždy litovat!

---

Posadil jsem se na jednu z laviček přímo před vchodem a přemýšlel jsem nad tím, co se vlastně stalo, co mě ve skutečnosti vlastně přimělo být tady a rozhodovat se nad svojí budoucností, ve které už Brian možná nikdy nebude hrát žádnou roli... Opět jsme se pohádali, ale tentokrát to bylo jiné, tentokrát jako bych se už vzdával, jako by mi už bylo všechno jedno, moje síly mě už zkrátka opustily a já se rozhodl vycouvat a odejít od něj, potřeboval jsem zkrátka čas, který by mi pomohl se rozhodnout, on se mě nepokoušel zastavit, takže jsem měl zkrátka volnost, kterou jsem potřeboval, abych se rozhodl, jenže když jsem nakonec potřeboval udělat něco, co by mi pomohlo se opravdu správně rozhodnout, Brian opět zklamal a než, aby mi něco řekl, prakticky mi dal požehnání a popřál mi šťastnou cestu a to ve mně vyvolalo neuvěřitelný vztek, v ten moment už jsem věděl, že s ním být nechci, že chci, aby zmizel z mého života, jenže pak jsem vystoupil tady a všechno se změnilo, všechno začalo vyplouvat na povrch a já si začínám uvědomovat, že bez něho žít nedokážu, rozhodně ne do konce svého života!

Debbie: "Zlato, co tady děláš?"

Nakonec jsem se rozhodl ještě nic nezahazovat, věděl jsem, že odletět by nebylo správné, ale přímo devastující pro nás oba, je toho ještě tolik, co musíme vyřešit a o čem si musíme promluvit, než se ukáže, zda se naše cesty opravdu musí rozdělit!

J: "Můžu, prosím, dovnitř?"

Debbie: "Pojď."

J: "Děkuju,"...Ihned jsem zamířil do kuchyně, kde jsem se posadil, jinak bych se snad zhroutil.

Debbie: "Co se stalo? Máš uslzené oči."

J: "Skoro jsem odletěl."

Debbie: "O čem to mluvíš?"

J: "Zabalil jsem si věci rozhodnutý odletět, ale nejdřív jsem šel za Brianem zjistit, jestli mě zastaví a on mě nechal jít, jako bych pro něho nic neznamenal..."

Debbie: "Já ho zabiju."

J: "Nakonec jsem ale na to letadlo nedokázal nastoupit, já se ho nedokážu jen tak vzdát, i přes to, co udělal, ho miluju."

Debbie: "Je to parchant, ale i on miluje tebe, to přece víš."

J: "Já teď nevím nic... Nevím, co budu dělat,"...Začaly mi stékat slzy.

Debbie mě pevně objala a já se jí držel jako klíště, její láska mě právě teď držela nad vodou, nebýt jí nejspíš bych se zbláznil a spadnul na úplné dno! Miluji Briana víc než cokoliv, ale právě teď bych dal všechno za to, abych na pár minut zapomněl, kdo to vlastně je!

Debbie: "Běž se prospat, potřebuješ to."

J: "Myslím, že teď nedokážu usnout."

Debbie: "Alespoň se natáhni, jinak se mi tu složíš."

J: "Co budu dělat, Debb?"

Debbie: "To vymyslíš později."

J: "Nechci, aby věděl, že jsem zůstal."

Debbie: "Co tím myslíš?"

J: "Chci, aby si myslel, že jsem odletěl, alespoň do doby, než vymyslím co dál."

Debbie: "Nemůžeš se před ním schovávat, dříve či později to zjistí, a i kdyby ne, myšlenka, že tě ztratil, ho zničí."

J: "Ta myšlenka mu pomůže si přiznat, co ke mně ve skutečnosti cítí a ukáže se, zda je ochotný s tím něco dělat."

Chvíli mlčela a jen se na mě dívala, jako by se mě snažila nějak pochopit a když se tak nejspíš stalo, dala mi svůj slib, že mu zatím nic říkat nebude, ale já jí musel slíbit, že za ním nakonec zajdu a pokusím se to s ním nějak vyřešit.

Následně jsem se přemístil do Maikeyho/svého pokoje a natáhl jsem se na postel a přesně, jak jsem si myslel, se i stalo - ani za boha se mi nedařilo usnout, při každém zavření očí se mi zjevila Brianova tvář a já mohl myslet jen na to, jak mi chybí a jak moc bych si přál, aby se tohle nikdy nestalo, abychom byli v pohodě a měli jeden druhého, místo toho máme však oba obrovskou díru v srdci!

Po celých dvou hodinách zastavování slz, přemýšlení a představování si jeho tváře se mi nakonec podařilo usnout, ale jakmile se trochu rozednělo, byl jsem zase na nohách, neschopný čehokoliv, jen jsem seděl na pohovce u televize a modlil jsem se za zázrak.

Debbie: "Ty si mi ale ranní ptáče."

J: "Vzbudil jsem tě?"

Debbie: "Ne, mám šichtu přeci."

J: "A jo... Počkat já jí mám taky,"...Uvědomil jsem si.

Debbie: "Dneska a zítra to za tebe vezmu, do té doby máš čas vymyslet, co budeš dělat."

J: "Děkuji a promiň za ty potíže."

Debbie: "Nezpůsobuješ mi potíže, jen starosti... Vy oba. Kdy se konečně poučíte z chyb a budete se milovat tak, jak máte?"...Ptala se spíš sebe než mě, což bylo dobře, nevěděl jsem, co jí na tohle odpovědět, protože ani já nevím, proč to mezi námi musí být takové!

Následně jsem se pokusil být alespoň trochu užitečný a připravil jsem nám snídani, sice to nebyl takový zázrak, jak je ode mě zvykem, ale i tak se to dalo pozřít, tedy Debbie se tak alespoň tvářila.

J: "Je to hrůza, že?"...Musel jsem se zeptat.

Debbie: "Jsem ráda, že seš si toho vědom."

J: "Jsem,"...Sklopil jsem pohled.

Debbie: "Ale ta omeleta je báječná."

J: "Počkat... Teď si říkala, že je to hrůza."

Debbie: "Mluvila jsem o tobě a Brianovi."

J: "Ou,"...Konečně od včerejší rozchodu/nerozchodu s Brianem jsem se dokázal zasmát.

Debbie: "Já se z tebe jednou zblázním,"...Přidala se ke mně.

J: "Já se ze sebe zblázním dřív."

Debbie: "O tom nepochybuji."

Jakmile jsme dosnídali tak se Debbie vydala do jídelny obeznámena tím, že tu pro nikoho nejsem a že ani ona neví, kde se nacházím, sice je těžké něco takového po ní chtít, ale je to lepší, než právě teď stát Brianovi čelem a opět se dočkat jen odmítnutí!

Přiznej si to!(1)

Nová povídka.

BRIAN

"Přiznej si to!" To se přece tak snadno řekne! Ta ženská se už nejspíš dočista zbláznila, když říká tohle! Jinak opravdu vážně nevím, jak si to mám vysvětlit! Říká to, jako by to mělo být něco neuvěřitelně jednoduchého, jako kdybych s tím neměl mít naprosto žádný problém a jako by to už vůbec nemělo být ani trochu proti mé přirozenosti a povaze! Jako kdyby moje láska k Justinovi byla strašně snadná na vyjadřování a projevování!

---

B: "Neotravuj mě už konečně!"

Debbie: "Zlato, až tě začnu otravovat, tak to poznáš, tomu věř."

B: "No tak v tom případě přestaň s tím, co děláš, ať už je to cokoliv."

Debbie: "Snažím se ti pomoct a s tím já přestat nehodlám, Jsi jako můj syn... Sakra, Jsi můj syn a záleží mi na tobě, ale za to, co si mu zase udělal, bych tě nakopala do zadku sama."

B: "Díky za tak hlubokomyslnou přednášku... A teď, pokud mě omluvíš, jdu kamkoliv jinam."

Debbie: "Nedělej to, Briane."

B: "Co nemám dělat - jít jinam?"

Debbie: "Neodháněj ho od sebe... Ne po tom všem."

B: "Já ho neodháním, on se rozhodl odejít sám."

Debbie: "Ale kvůli čemu to asi udělal? Kvůli tobě!"

B: "Už na začátku jsem mu říkal, že pro něj nejsem dost dobrej, že si má najít kluka svého věku a žít s ním pohádkový život, za to, že mě neposlechl, nemůžu."

Debbie: "A kdy si ty naposledy někoho poslechl?"

Jo tak to byla trefa do černého! Na to si totiž opravdu nepamatuju a ani si nejsem jistý tím, že se někdy něco takového stalo... Pravděpodobnější je, že nestalo! Ale o to tu teď přeci nejde!

B: "No, děkuji ti za báječný večer, ale teď už tě opravdu opustím... Woody's zrovna není místo ke konverzování,"...Zvedl jsem se z barové židličky a snažil se zmizet.

Debbie: "Víš alespoň, kde je?"...Zastavila mě.

Dobrá otázka! Protože tohle by zajímalo i mě, poněvadž i přesto, jak moc se snažím vyzařovat nezájmem, je pravdou, že mám hrůzu z toho, že se ke mně už nevrátí!

B: "Ne, že by mě to zajímalo."

Věděl jsem, že to přijde, ale právě teď jsem to nečekal a především nepotřeboval, každopádně ta facka sedla jako ulitá!

Debbie: "Hraj si na bezcitného idiota nebo na cokoliv jiného, ale nikdy neříkej něco takového o nikom... Mohlo by se mu něco stát, pokud si to neuvědomuješ!"

B: "Dobře, chápu to, jasný? Zkusím ho sehnat."

Jakmile jsem jí ujistil v tom, že se ho pokusím najít, otočila se a odešla bez jediného slova, věděl jsem, že je na mě naštvaná a že mě právě teď proklíná, ale na to, abych se to pokusil napravit, jsem neměl sílu ani náladu.

V momentě, co jsem si byl jistý, že už tu není nikdo z mých "blízkých," kdo by mě ničil svou přítomností, usedl jsem zase zpět na bar a objednal si silný drink, jenže jsem ho zkrátka nedokázal vypít a tak jsem jen seděl a přemýšlel nad svým neskutečně posraným životem!

Neměl jsem vůbec na nic náladu "Nemám zájem," jsem musel vyslovit asi tak 10x a pomalu mi z toho začínalo hrabat, nicméně nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslel, dokud se neukázal...

J: "Ahoj."

B: "Co tu děláš?"

J: "Sám nevím."

B: "S tím ti asi nepomůžu."

J: "Nečekal jsem, že bys pomohl."

Cuknutí v lícních kostech jsem se snažil skrýt, ale myslím, že si toho i tak všiml, každopádně mi to mohlo být jedno, zdá se totiž, že nějaký vracení se domů, nemá v plánu...

B: "Co děláš s tou taškou?"

J: "Odjíždím."

Jestli mi předtím cukly lícní kosti tak teď jsem sebou snad cukl celý! Projel mnou pocit naprosté hrůzy a bezmoci!

B: "Kam?"

J: "Ještě nevím... Přemýšlel jsem o tom celý den."

B: "Kdy se vrátíš?"

J: "Nic mě tu nedrží, Briane, nemám důvod se vracet."

B: "Tak v tom případě asi šťastnou cestu,"...Sebral jsem se a vydal jsem se ven.

Šel jsem, jak nejrychleji jsem dokázal, ale spíš jsem měl pocit, že se nadnáším, jako bych své tělo vůbec neovládal, byl jsem naprosto paralyzován tím, co řekl a nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že ho ztratím, část mě se však topila v neuvěřitelném vzteku za to, že to řekl!

J: "To mě jako vážně necháš odjet?"...Ozvalo se za mnou.

B: "A co mám dělat? Sám ses rozhodl a navíc nic tě tu přece nedrží!"

J: "Nenapadlo tě třeba, že jsem to řekl jen proto, aby ses nějak vyjádřil?"

B: "A jak asi?"

J: "Třeba nejezdi, by stačilo! Ale ty nejsi schopný ani toho, nikdy si nepřiznáš, že ti na mně záleží... Že mě miluješ."

B: "Pláčeš na špatném hrobě,"...Otevřel jsem dveře od auta a chystal se nastoupit.

J: "Naser si!"

V ten okamžik jsem se zarazil a nedokázal jsem udělat jediný pohyb, bylo to jako by mi srdcem prohnal nůž a několikrát jím otočil.

B: "To by sis přál? Abych tě žadonil, abych si klekl na kolena a prosil tě, ať neodjíždíš, ať mě neopouštíš, že bez tebe nedokážu žít... To bys chtěl?"

J: "Jo, ale ty si to nedokážeš ani přiznat... Takže je asi jasný, že půjdu a ty mě už nikdy neuvidíš, jak sis už od začátku přál,"...Mávnul na taxík, který se u něj okamžitě zastavil.

Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí, věděl jsem, že teď je to možná naposledy, co ho vidím, že se ho už nikdy víc nedotknu, že už ho nepolíbím ani neobejmu... Že ho už nikdy nebudu mít!

B: "Proč Justine?"

J: "Co - proč?"

B: "Proč mě miluješ? Nerozumím tomu."

J: "Na tom už nesejde,"...Nastoupil do taxi a odjel.

Svezl jsem se podél svého auta k zemi a zrychleně jsem dýchal, proklínal jsem se, proklínal jsem každého na této zemi, cítil jsem se tak bezmocný jako nikdy v životě, měl jsem pocit, že na místě zemřu... Chtěl jsem zemřít, protože si ani ve snu nedokážu představit jedinou vteřinu bez něj, natož zbytek života! Díky němu jsem žil a miloval, ale teď nemám nic... Jen sebe a svou věčnou samotu!