Nový díl.
JUSTIN
Vystoupil jsem z taxi přímo před letištěm, ale nedokázal jsem se hnout, byl jsem zmrazen svou ztrátou, svou bezmocí, svým strachem z toho, co se stane, pokud na to letadlo opravdu nasednu a už se nevrátím, pokud ho už opravdu nikdy v životě neuvidím!
Moje srdce a má hlava právě vedli boj na život a na smrt, srdce říkalo - zůstaň a hlava - odleť a už se nevracej, v ten okamžik toho na mě bylo zkrátka moc a jediné, co jsem chtěl a především potřeboval, bylo, aby tohle všechno za mě rozhodl někdo jiný, abych věděl, co mám dělat, protože jinak je možné, že se rozhodnu špatně a budu navždy litovat!
Posadil jsem se na jednu z laviček přímo před vchodem a přemýšlel jsem nad tím, co se vlastně stalo, co mě ve skutečnosti vlastně přimělo být tady a rozhodovat se nad svojí budoucností, ve které už Brian možná nikdy nebude hrát žádnou roli... Opět jsme se pohádali, ale tentokrát to bylo jiné, tentokrát jako bych se už vzdával, jako by mi už bylo všechno jedno, moje síly mě už zkrátka opustily a já se rozhodl vycouvat a odejít od něj, potřeboval jsem zkrátka čas, který by mi pomohl se rozhodnout, on se mě nepokoušel zastavit, takže jsem měl zkrátka volnost, kterou jsem potřeboval, abych se rozhodl, jenže když jsem nakonec potřeboval udělat něco, co by mi pomohlo se opravdu správně rozhodnout, Brian opět zklamal a než, aby mi něco řekl, prakticky mi dal požehnání a popřál mi šťastnou cestu a to ve mně vyvolalo neuvěřitelný vztek, v ten moment už jsem věděl, že s ním být nechci, že chci, aby zmizel z mého života, jenže pak jsem vystoupil tady a všechno se změnilo, všechno začalo vyplouvat na povrch a já si začínám uvědomovat, že bez něho žít nedokážu, rozhodně ne do konce svého života!
Debbie: "Zlato, co tady děláš?"
Nakonec jsem se rozhodl ještě nic nezahazovat, věděl jsem, že odletět by nebylo správné, ale přímo devastující pro nás oba, je toho ještě tolik, co musíme vyřešit a o čem si musíme promluvit, než se ukáže, zda se naše cesty opravdu musí rozdělit!
J: "Můžu, prosím, dovnitř?"
Debbie: "Pojď."
J: "Děkuju,"...Ihned jsem zamířil do kuchyně, kde jsem se posadil, jinak bych se snad zhroutil.
Debbie: "Co se stalo? Máš uslzené oči."
J: "Skoro jsem odletěl."
Debbie: "O čem to mluvíš?"
J: "Zabalil jsem si věci rozhodnutý odletět, ale nejdřív jsem šel za Brianem zjistit, jestli mě zastaví a on mě nechal jít, jako bych pro něho nic neznamenal..."
Debbie: "Já ho zabiju."
J: "Nakonec jsem ale na to letadlo nedokázal nastoupit, já se ho nedokážu jen tak vzdát, i přes to, co udělal, ho miluju."
Debbie: "Je to parchant, ale i on miluje tebe, to přece víš."
J: "Já teď nevím nic... Nevím, co budu dělat,"...Začaly mi stékat slzy.
Debbie mě pevně objala a já se jí držel jako klíště, její láska mě právě teď držela nad vodou, nebýt jí nejspíš bych se zbláznil a spadnul na úplné dno! Miluji Briana víc než cokoliv, ale právě teď bych dal všechno za to, abych na pár minut zapomněl, kdo to vlastně je!
Debbie: "Běž se prospat, potřebuješ to."
J: "Myslím, že teď nedokážu usnout."
Debbie: "Alespoň se natáhni, jinak se mi tu složíš."
J: "Co budu dělat, Debb?"
Debbie: "To vymyslíš později."
J: "Nechci, aby věděl, že jsem zůstal."
Debbie: "Co tím myslíš?"
J: "Chci, aby si myslel, že jsem odletěl, alespoň do doby, než vymyslím co dál."
Debbie: "Nemůžeš se před ním schovávat, dříve či později to zjistí, a i kdyby ne, myšlenka, že tě ztratil, ho zničí."
J: "Ta myšlenka mu pomůže si přiznat, co ke mně ve skutečnosti cítí a ukáže se, zda je ochotný s tím něco dělat."
Chvíli mlčela a jen se na mě dívala, jako by se mě snažila nějak pochopit a když se tak nejspíš stalo, dala mi svůj slib, že mu zatím nic říkat nebude, ale já jí musel slíbit, že za ním nakonec zajdu a pokusím se to s ním nějak vyřešit.
Následně jsem se přemístil do Maikeyho/svého pokoje a natáhl jsem se na postel a přesně, jak jsem si myslel, se i stalo - ani za boha se mi nedařilo usnout, při každém zavření očí se mi zjevila Brianova tvář a já mohl myslet jen na to, jak mi chybí a jak moc bych si přál, aby se tohle nikdy nestalo, abychom byli v pohodě a měli jeden druhého, místo toho máme však oba obrovskou díru v srdci!
Po celých dvou hodinách zastavování slz, přemýšlení a představování si jeho tváře se mi nakonec podařilo usnout, ale jakmile se trochu rozednělo, byl jsem zase na nohách, neschopný čehokoliv, jen jsem seděl na pohovce u televize a modlil jsem se za zázrak.
Debbie: "Ty si mi ale ranní ptáče."
J: "Vzbudil jsem tě?"
Debbie: "Ne, mám šichtu přeci."
J: "A jo... Počkat já jí mám taky,"...Uvědomil jsem si.
Debbie: "Dneska a zítra to za tebe vezmu, do té doby máš čas vymyslet, co budeš dělat."
J: "Děkuji a promiň za ty potíže."
Debbie: "Nezpůsobuješ mi potíže, jen starosti... Vy oba. Kdy se konečně poučíte z chyb a budete se milovat tak, jak máte?"...Ptala se spíš sebe než mě, což bylo dobře, nevěděl jsem, co jí na tohle odpovědět, protože ani já nevím, proč to mezi námi musí být takové!
Následně jsem se pokusil být alespoň trochu užitečný a připravil jsem nám snídani, sice to nebyl takový zázrak, jak je ode mě zvykem, ale i tak se to dalo pozřít, tedy Debbie se tak alespoň tvářila.
J: "Je to hrůza, že?"...Musel jsem se zeptat.
Debbie: "Jsem ráda, že seš si toho vědom."
J: "Jsem,"...Sklopil jsem pohled.
Debbie: "Ale ta omeleta je báječná."
J: "Počkat... Teď si říkala, že je to hrůza."
Debbie: "Mluvila jsem o tobě a Brianovi."
J: "Ou,"...Konečně od včerejší rozchodu/nerozchodu s Brianem jsem se dokázal zasmát.
Debbie: "Já se z tebe jednou zblázním,"...Přidala se ke mně.
J: "Já se ze sebe zblázním dřív."
Debbie: "O tom nepochybuji."
Jakmile jsme dosnídali tak se Debbie vydala do jídelny obeznámena tím, že tu pro nikoho nejsem a že ani ona neví, kde se nacházím, sice je těžké něco takového po ní chtít, ale je to lepší, než právě teď stát Brianovi čelem a opět se dočkat jen odmítnutí!
No comments:
Post a Comment