Nový díl.
BRIAN
Vzbudil jsem s pocitem obrovské střepiny zabodnuté přímo v mém zabedněném, odmítáním lásky zahořklém mozku a měl jsem pocit, že snad vyskočím z vlastní kůže, jak mi bylo neskutečně zle! Když se mi nějakým zázračným způsobem podařilo odlepit víčka od sebe, začal jsem zkoumat prostředí kolem sebe a věděl jsem jedno naprosto jistě - doma rozhodně nejsem! Ale v momentě, co jsem zahlédl něco celkem známého, se mi náhle ulevilo, tedy rozhodně ne tolik, jak by nesjpíš mělo, protože jsem se právě nacházel přímo v království samotného... Bože, to snad ne - Teda Schmidta!
Začal jsem se pomalu přesouvat do sedící pozice a při tom jsem málem ohodil Tedův konferenční stolek, nejspíš bych se nad tou představou zasmál, kdybych si byl jistý, že se fakt nepozvracím! Když jsem nakonec seděl, pokoušel jsem se srovnat si své vzpomínky na včerejší večer a všechno to končilo u Justina sedajícího si do taxíku, dál nic, jako by se všechno vypařilo, jako bych pomalu zapomněl i svoje jméno... Což by snad ani tak špatný nebylo vzhledem k tomu, jaký jsem hovado!
Ted: "Jsi vzhůru,"...Ozvalo se, aniž bych to čekal.
B: "Kurva! Si normální?!"
Ted: "A jsi to ty... Jak nečekané,"...Zašuškal si pod vousy.
Jenže já místo toho, abych si jej nějak taky dobíral, jsem si vzpomněl na to, jaké to bylo, když to byl právě Justin, kdo mě pokaždé nějak překvapil vždy, když jsem to nejméně čekal a způsobil mi svým počínáním téměř srdeční zástavu... Teď je však, kdo ví kde, a pravděpodobně mě nenapravitelně nenávidí!
B: "Co se stalo?"
Ted: "Kdy?"
B: "Bože, já snad mluvím s mentálem... Včera! A jak jsem se dostal sem?!"
Ted: "No ne, pan Kinney má amnézii."
B: "Mohl bys mě nepřipravovat o poslední zbytky důstojnosti?"
Ted: "Fajn, co přesně chceš vědět?"
B: "Nejlíp všechno."
Ted: "Řeknu ti jenom to, co vím já, protože nemám absolutní ponětí o tom, proč ses tak zřídil... Každopádně asi ve dvě ráno se na mé dveře ozvalo hlasité klepání, okamžitě jsem vystřelil z postele v domnění, že jde o něco akutního, no a když jsem otevřel dveře a uviděl tě tam stát, pokud se tomu tak ve tvém stavu dalo říkat, měl jsem pocit, že snad sním anebo spíš zažívám noční můru, ale ptát se tě na to, co tu děláš, jsem nemohl, poněvadž ses pozval dovnitř sám a beze slova sis šel ustlat rovnou na mou pohovku a po chvilce vzpamatovávání se jsem tě přikryl a šel spát taky... A teď bys mi konečně mohl ty říct, co se ti, sakra, stalo?"
V ten okamžik jako bych snad procitl, v mé hlavě se začala přehrávat směs obrázků, která mi pomalu poskytovala ztracené vzpomínky na dnešní noc... Vzpomínám si, jak jsem seděl vedle svého auta, naprosto zlomený a zničený, s pocitem, že jsem právě ztratil všechno - svou životní lásku! A když se mi nakonec podařilo sebrat se ze země, mé kroky nesměřovaly domů, ale zase zpět k Woody's, objednával jsem si jak divý s vnitřní prosbou, aby mě ten další drink už konečně zabil, neměl jsem důvod dál žít, ne bez Justina, a tak jsem jen pil a čekal na to slastné vysvobození v podobě bezvědomí, ze kterého se už nikdy neprobudím, jenže když jsem nakonec začal pociťovat, že mě to snad už opravdu zabije, barman mi odmítl nalít další a to i přes to, že jsem já málem vzteky zabil jeho za to, že mi odmítl poskytnout to, co jsem v ten okamžik ze všeho nejvíc potřeboval a tak jsem nakonec Woody's opustil a po svých jsem se vydal domů, jenže v půli cesty jsem se zastavil, sedl jsem si na obrubník a přemýšlel nad tím, jaké to bude, až překročím práh loftu a jediné, co uvidím, bude prázdno a uslyším jen drásavé ticho, Justinova strana postele bude prázdná a studená, nikde se nebudou povalovat jeho výkresy ani oblečení a jeho smích se nebude rozléhat po celé místnosti, zbyde mi v něm jen utrpení v podobě naprosté samoty, té samoty, které jsem se vždycky bál a strach z ní zesílil v momentě, co se v mém životě objevil právě on a to jsem si nemohl způsobit, nedokázal jsem tam dojít a být sám a tak jsem po krátkém rozhodování, ve kterém jsem došel k závěru, že k Maikeymu ani k Debbie nemůžu, poněvadž by mi oba dva tloukli do hlavy, jak to musím dát všechno do pořádku, jsem se vydal právě sem - k tomu nejnudnějšímu příteli v mém životě... Já jsem se asi už vážně zbláznil!
Ted: "Takže?"
B: "Nic. Prostě jsem tě jen chtěl poctít návštěvou."
Ted: "Ze všech lidí, které znáš i neznáš, ses rozhodl jít zrovna za mnou? Vždyť mě nenávidíš!"
B: "Tak to prr... Trochu silné slovo, nemyslíš?"
Ted: "Nikdy si mi nedával najevo nic jiného, promiň, že mám tenhle dojem."
Jo tak v tomhle nemám Theodhorovi opravdu co vyčítat, doopravdy jsem se k němu vždycky choval hnusně a nedával jsem mu ani trochu najevo to, že ho mám ve skutečnosti rád, sakra, já jsem si to nebyl do teď schopný ani přiznat, tak jak si mám, do háje, přiznat, že Justina miluju a ještě mu to říct do očí? Vždyť to nejsem já! Já svoje city schovávám za každou cenu, nezáleží mi na tom, co tím komu způsobím, záleží mi jen na tom, že budu schovaný a nikdo neuvidí, že právě oni jsou má slabost, že kvůli tomu, že bych si připustil, že je mám všechny do jednoho rád a že Justina miluju, se cítím slabý a zranitelný, copak je to tak těžké pochopit?!
Ted: "Tak řekneš mi, co se ti stalo?"...Vyzval mě, když jsem se neměl k mluvení.
B: "Na tom nezáleží, Tede, měl bych jít... Díky, že si mě tu nechal."
Ted: "Neměl jsem to srdce tě vyhodit,"...Usmál se.
B: "Proto jsem možná skončil právě u tebe."
Ted: "Možná... Ví vůbec Justin, kde jsi?"
B: "Neví a myslím, že by ho to ani nezajímalo."
Ted: "Proč to říkáš?"
B: "Odjel... Nadobro."
Ted: "Cože?"...Vytřeštil oči.
B: "Měj se, Teddy,"...Zmizel jsem z jeho bytu jako pára nad hrncem.
Šel jsem pomalým krokem a přemýšlel nad tím vším, co jsem za poslední roky měl a včera jsem to ztratil, Justin byl pro mě vším, byl jenom můj, miloval mě, udělal by pro mě cokoliv, umřel i zabíjel by pro mě, vím to, protože mi to každým dnem dával najevo, každým dnem mi dával najevo svou lásku, to, jak mu na mně neskutečné záleží, to, že se mnou chce strávit zbytek svého života a byl pro to ochotný snášet naprosto vše, mé ego, mou povahu, mé odmítání, mě samotného, nikdo na světě není jako on, nikdo by se mnou nevydržel tak dlouho jako právě on, to všechno jsem si teď uvědomil teď, když jsem to všechno ztratil, Justin mi tohle všechno dával a ode mě chtěl jen jediné - mou lásku, kterou jsem mu nebyl schopný dávat tak, jak si jí zasloužil a to způsobilo, že je nejspíš už navždy pryč!
No comments:
Post a Comment