Přiznej si to!(4)

Nový díl.

JUSTIN

Po odchodu Debbie do jídelny jsem měl pocit, že snad zešílím, nechápu, jak tady v tom obrovském domě přežívá úplně sama obzvlášť po tom, co tu s Vicem prožila snad celý svůj život a on se teď rozhodl začít žít svůj vlastní život s Rodneym, což pro ní je obzvlášť těžké a ne jednou se proto pohádali, avšak jejich sourozenecká láska je natolik silná, že vzájemné ignorování jim nikdy moc dlouho nevydrží, ale i tak to nemění nic na tom, že být tu sám, je opravdu šílené obzvlášť, když moji hlavu zaměstnávají pouze jediné myšlenky a to na osobu, kterou jsem tak dlouho hluboce miloval a stále miluji, jen nevím, zda spolu ještě někdy budeme, protože to rozhodnutí nezáleží jen na mně a to pak mám pocit, že snad radši skočím z okna, než abych se tu dál mučil posloucháním vlastní hlavy!

---

Nedokážu si ani představit, jak to v Debbiiným domě mám přežít celých 48 hodin, během kterých mám vymyslet co dál, když tyto uplynulé dvě hodiny pro mě zatím představovaly jen naprostá muka a jediné, k čemu jsem došel, je uvědomění si toho, že jsem totálně v hajzlu! Vždyť já se musím doslova schovávat, jen abych náhodou nenarazil na chlapa, který pro mě představuje to nejlepší a zároveň to nejhorší v mém životě, dokonce ho nenávidím za to, že ho tak bezhlavě miluju, každá myšlenka na něj mě ještě víc bolí, každá kost, každý sval v mém těle mi připomínají mou ztrátu, mou prázdnotu v srdci, to, že jsem o něj přišel a mou bezmoc z toho, že nemůžu udělat naprosto nic, čím bych ho přiměl uvědomit si, co ke mně ve skutečnosti cítí! Mám pocit, že se snad za chvíli doopravdy zblázním!

Daphne: "Prosím?"...Po nekonečném vyzvánění se mi to konečně uráčila zvednout.

J: "No ne, ty si to zvedla,"...Dobíral jsem si jí.

Daphne: "Justine?"

J: "Ne, tvoje babička... Samozřejmě, že jsem to já."

Daphne: "Promiň, dělá mi problém poznat tvůj hlas vzhledem k tomu, že jsem s tebou již měsíc nemluvila."

J: "Já vím, Daph, promiň, měl jsem toho hodně."

Daphne: "A hádám, že tvůj telefonát znamená, že toho máš ještě víc a hodila by se ti kamarádčina rada?"

J: "Znáš mě dobře."

Daphne: "Znám, nemusím tě ani vidět a mám tě prokouknutého."

J: "Jsi prostě nejlepší."

Daphne: "Lichotkami si to u mě jen tak nevyžehlíš."

J: "A co takhle návštěvou a přinesením něčeho dobrého k jídlu?"

Daphne: "Fajn, přines pizzu a uvidíme co dál."

J: "Za chvilku jsem u tebe."

Daphne: "Budu tě očekávat."

Zaklapl jsem telefon a běžel jsem si vzít rychle něco na sebe, nejprve jsem se zarazil nad tím, zda si náhodou nemám vzít něco nenápadného, v čem by mě Brian, kdybych na něho náhodou někde narazil, nepoznal, ale okamžitě jsem si uvědomil, že i kdybych si na hlavu nasadil pytel tak mě pozná a to především podle mého zadku, který na mě miluje, kterého se rád dotýká, líbá ho, laská ho a především v něm svým penisem hledá to nejlepší uspokojení na světě a... Sakra! Myšlenky na Briana a to především sexuální, jsou pro mě právě teď tabu!

Jakmile jsem se dooblékl, tak jsem radši ještě Debb na papírek napsal vzkaz, kam jdu, protože jsem nevěděl, zda se vrátím dřív než ona a vím, že by měla strach, kdyby mě tu nenašla. Poté jsem ještě skočil pro pizzu, o kterou mě Daph požádala a hned potom jsem se konečně vydal k ní...

Daphne: "Páni, i poznat tě mi dělá problém."

J: "No tak, Daph... Nabídka míru,"...Nazdvihl jsem víko krabice, ve kterém se nacházela její nejoblíbenější pizza s extra sýrem navíc.

Daphne: "Fajn, odpouštím ti... Ale nemysli si, že příště taky zabere pizza."

J: "Žádné příště nebude... Slibuji,"...Konečně jsem jí mohl políbit na tvář a vejít dovnitř.

Daphne: "Tak si uděláme pohodlí a ty pak spustíš,"...Začínala být rázná.

J: "Proto jsem tady, potřebuju si promluvit... S mojí nejlepší kamarádkou."

Daphne: "Jsem tady, abych tě vyslechla, to přeci víš."

J: "A doufám, že i poradila?"...Podíval jsem se na ni svým štěněčím pohledem.

Daphne: "Pokusím se."

S Daphne jsme si vzali talířky, skleničky, pití a i s pizzou jsme se přesunuli rovnou na koberec, kde jsme se pohodlně usadili a já jí začal vyprávět pěkně od začátku, co se to stalo a především, proč se to stalo... Během toho, co jsem každou větu vyslovil nahlas, mi začínalo být čím dál tím hůř, protože do teď to byly jen myšlenky v mé hlavě, do teď to nepředstavovalo takovou skutečnost, jako když to právě v tuto chvíli vyšlo skrze mé hrdlo na povrch, najednou jako bych se cítil mnohem víc zničený a bezmocný, najednou jsem v plném nárazu pocítil tu ztrátu!

Jakmile jsem domluvil a jen tak tak jsem zadržoval slzy na krajíčku, očekával jsem Daphninu náruč nebo alespoň utěšující slova, ale místo toho jsem se dočkal pouze jejího nevěřícného výrazu a očividné ztráty schopnosti mluvit...

J: "Tak řekneš už něco? Začínáš mě znervózňovat."

Daphne: "Si blbej?!"...Vpálila mi do obličeje.

J: "Prosím?"...Civěl jsem na ní jak blázen.

Daphne: "Ty si od něj odešel a schováváš se před ním? Děláš si srandu? Chceš ho snad zabít?"

J: "Proč křičíš na mě? On si za to může sám!"

Daphne: "A čím se provinil? Tím, co si věděl už od začátku? Tím, před čím tě varoval od první chvíle, co tě poznal? Tím, že se do tebe zamiloval i přes to, že právě toho se nejvíc bál? A hlavně mi neříkej tím, že ti nedokáže říct, že tě miluje!"

J: "No, no, no..."

Daphne: "Takže mám pravdu!"

J: "Vždyť on si to není ani schopný přiznat! To mám žít s chlapem, který se bojí přiznat si, že mě miluje? A kdo ví, jestli mě vůbec miluje!"

Daphne: "Justine, kdyby si to už dávno nepřiznal, myslíš, že bys byl stále v jeho životě? V životě muže, který si stojí za tím, že nemiluje? Myslíš, že by tě u sebe nechával žít, staral by se o tebe, bojoval by o to, aby tě měl zase pro sebe, když ses rozhodl jít za tím svým slavným houslistou, pomáhal by ti vzpomenout si na to, co si zapomněl, po útoku Hobbse? Dělal by to chlap, který tě nemiluje?"

V ten okamžik se mou hlavou prohnala jen jediná myšlenka... Zničil jsem všechno právě já a ne on? Protože jestli to všechno, co mi právě teď Daphne řekla, je pravda tak za to, že jsme se rozešli, můžu jedině já, to já nás rozehnal, to já jsem se nedokázal smířit s myšlenkou, že mi nikdy neřekne, že mě miluje i přes to, že on mi to říkal každý den svými gesty, svými polibky, svými doteky, svým tělem, ale já jsem to jednoduše odmítal vidět... Sakra, opravdu za to můžu já?