Přiznej si to!(5)

Nový díl. - Zítra bohužel nejspíš nastane jednodenní pauza nějak tento týden nestíhám Pokusím se ten díl napsat dnes večer, ale není jisté, že na to budu mít čas, takže s největší pravděpodobností bude další díl až v pondělí tak mi to promiňte

BRIAN

O tom, že se mi domů vůbec nechtělo, asi nemusím nikoho přesvědčovat, snad bych byl momentálně i vděčný za to, kdyby ta chladná, prázdná a tichá místnost o čtyřech stěnách zmizela z povrchu zemského, až tak moc mě návrat tam a uvědomění si skutečnosti, že je Justin doopravdy pryč, děsí a jsem kvůli tomu klidně ochotný podstoupit Debbiiny přednášející a do všeho se vrtající nálety, protože přesně před jídelnou právě teď stojím a dodávám si odvahu k tomu, abych vešel dovnitř a to především proto, že tam nenarazím jen na Debbie, ale i na ostatní šašky a hezky už přes sklo vidím, jak se tam pěkně ládují citrónovými řezy a upíjejí k tomu kávu a jsou to Emmett, Lindsay a Maikey... Já jdu normálně do jámy lvové, můžu si oficiálně říkat sebevrah!

---

Maikey: "Jsem v šoku, ty žiješ?"

B: "Očividně."

Emmett: "Asi s Justinem prožili vášnivou noc."

Lindsay: "Podle toho, jak vypadáš, bych to taky hádala... Nebo se snad mýlíme?"...Mrkla po mně.

B: "Ne, jste úžasní,"...Zabodl jsem svůj zadek na barovou židli.

Maikey: "On řekl, že jsme úžasní, slyšeli jste to taky?"

B: "Můžu dostat kafe?"...Ignoroval jsem jejich poznámky a snažil se sehnat Debb a její zázračnou kávu.

Debbie: "Máš odvahu se ukázat."

B: "Nemůžeš mě dneska nechat?"

Maikey: "Co se děje?"

Debbie: "Do toho ti nic není, zlato."

B: "Přesně tak... Zlato."

Maikey: "Něco se očividně děje, nemyslíte, že máme právo to vědět?"

Emmett: "Nebo nám alespoň můžete naznačit."

Lindsay: "Žádný naznačování, chci to slyšet."

Debbie: "No tak se předveď,"...Rozhodila ruce a já byl prakticky zahnán do kouta.

Začal jsem pohledem přeskakovat z jednoho na druhého a u všech panoval jeden a ten samý výraz - zvědavý! Myslel jsem, že se tomuhle nějakým zázrakem vyhnu nebo jsem alespoň doufal, že to nebude tak rychlé, ale jak se zdálo, na vybranou jsem momentálně neměl...

B: "Justin je pryč."

Emmett: "Jak pryč?"

B: "Prostě fuč... Odešel ode mě a včera odletěl."

Maikey: "Děláš si srandu?"

Lindsay: "To snad nemyslíš vážně?"

B: "Věřte nebo ne, ale nedělám a myslím."

Všichni se na mě vrhli jako supy a začali mě zpovídat a především nazývat všemožnými "úžasnými" přezdívkami, tedy téměř všichni... Debbie naopak neřekla ani slovo a jen se na mě dívala a to mi nepřišlo ani trochu normální, to Debbie by mě tu měla bombardovat otázkami a pohlavkovat za to, že jsem ho nechal odejít, ale místo toho se zdálo, že o jeho odchodu věděla dřív, než jsem to tu vyslovil nahlas a to se mi nelíbí!

B: "Teď už můžu dostat to kafe?"

Lindsay: "Jak můžeš vůbec myslet na to, že bys pil kafe?"

B: "Normálně?"...Zdvihl jsem obočí.

Emmett: "Měl bys ho získat zpátky."

B: "Hned, jak vypiju kafe,"...Má ironie začínala mít hloubku.

Maikey: "Přeci ho nenecháš odejít."

B: "Už odešel."

Maikey: "Ale pořád se může vrátit, jenže čím déle budeš čekat, tím menší šance."

Lindsay: "Jo, měl bys to alespoň zkusit."

Emmett: "Za pokus nic nedáš... A navíc, vaše láska je silná."

B: "Do hajzlu, můžete mě nechat?! Nemám v plánu ho získávat zpátky, protože to nechci, jasný? Takhle je to prostě lepší! Běžte se, kurva, vycpat!"...Zvedl jsem se a zamířil jsem si sednout k jednomu z volných stolů, naštěstí mě nikdo z nich nenásledoval, akorát Debbie mi nakonec přinesla kafe, ale zase hned odešla, jako by snad nechtěla sdílet ani společný metr podlahy!

Nevím, jak se mi tam podařilo vydržet, hlavním důvodem asi nejspíš bude, že nechci domů, nicméně v jídelně jsem proseděl celé odpoledne a ignoroval všechny, kteří se pokusili o nějaký kontakt se mnou, samozřejmě kromě Debbie a problém je v tom, že právě s tou jedinou jsem si chtěl doopravdy promluvit, to však bylo očividně nemožné!

Nakonec, když už v jídelně nezbyl nikdo jiný krom strávníků a právě Debbie, rozhodl jsem se zamířit zase zpět na bar a bez toho, aniž by promluvila, jsem byl rozhodnutý neodejít!

B: "Věděla si to,"...Začal jsem.

Debbie: "O čem to mluvíš?"

B: "Víš moc dobře... To, že je Justin pryč."

Debbie: "Jak tě to napadlo?"

B: "Znám tě od svých 14, Debb, až moc dobře znám a vím, co dokážeš, když tě naštvu... Měla si minimálně vlepit pohlavek, když jsem řekl, že odešel, ty si však jen mlčela jako hrob."

Debbie: "Zkouším jiný přístup."

B: "Ty tak!"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Co chceš, abych ti řekla?"

B: "Byl u tebe, než odletěl, že ano?"

Debbiin výraz zkameněl a já v ten okamžik věděl odpověď, tedy alespoň jsem myslel, že vím, nic jiného než to mi ani říct nemohla, vysvětlilo by mi to naprosto všechno a část mě by si možná i ulevila, kdybych věděl, že poslední, s kým Justin byl, než odletěl, byla právě Debb, protože bych měl jistotu, že se možná vrátí, pokud mu promluvila do duše!

B: "Tak co - byl?"

Debbie: "Omluv mě... Musím odnést objednávku."

Měl jsem pocit jako by přede mnou snad utíkala a záměrně se vyhýbala odpovědi, což mě šíleně vytáčelo, nechtěl jsem toho po ní snad tolik, nedej bože příliš, chtěl jsem pouze znát odpověď a mít alespoň v něčem jistotu!

Byla to snad celá věčnost, začínal jsem nabírat dojmu, že chce, abych k té židli přirostl, aby pak ona mohla bez problémově uprchnout, jenže nakonec, když už nebyl nikdo, koho by musela obsluhovat, opět se mi musela postavit čelem...

B: "Odpovíš mi konečně? Byl u tebe nebo ne?"

Debbie: "Byl... Pořád je."

Civěl jsem na ní s pootevřenou pusou, neschopný jediného slova, byla to jako rána z čistého nebe a vlastně jsem si nebyl vůbec jistý tím, zda je tohle skutečnost!

B: "O čem to, sakra, mluvíš?"

Debbie: "On neodletěl, Briane, nedokázal to."

B: "A co jako teď u tebe dělá... Schovává se? Nebo spíš ty ho tam schováváš?"...Začínal jsem být vážně namíchnutý.

Debbie: "Chtěl, abych mlčela, alespoň do zítra, aby si to srovnal v hlavě a vymyslel co dál."

B: "Tyhle nápady může mít opravdu vždycky jenom on."

Debbie: "Nechal si ho odejít, co si čekal?"

B: "A co čekal on? Že za mnou přijde a já se zblázním od radosti?"

Debbie: "Říkej si, co chceš, ale já vím, že vědomí toho, že si ho možná navždy ztratil, tě málem zabilo."

B: "Na tohle vážně nemám náladu,"...Sebral jsem se a zmizel jsem odtamtud, jak nejrychleji to šlo.

Ihned jsem nasedl do auta a bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se vydal rovnou k Debbie domů, měl jsem takový vztek, že bych ho snad momentálně dokázal i zabít, až ho uvidím, zmetka proradnýho! Nechal mě posledních 16 hodin v domnění, že je pryč a že jsem ho nejspíš nadobro ztratil a on si přitom hřeje zadek u Debbie doma... No já se fakt neznám!

Jakmile jsem zastavil před domem, okamžitě jsem se vydal dovnitř, ale ihned jsem zjistil, že dveře jsou zamčené atak jsem začal hlasitě bouchat do dveří a jen jsem čekal, kdy se přede mnou objeví, jenže nic takového se nekonalo a tak jsem to po pár minutách vzdal a s vědomím, že snad zešílím, pokud ho v nejbližší době neuvidím, jsem se chystal odejít, jenže v momentě, co jsem se otočil, stál přímo za mnou...