Nová povídka.
BRIAN
"Přiznej si to!" To se přece tak snadno řekne! Ta ženská se už nejspíš dočista zbláznila, když říká tohle! Jinak opravdu vážně nevím, jak si to mám vysvětlit! Říká to, jako by to mělo být něco neuvěřitelně jednoduchého, jako kdybych s tím neměl mít naprosto žádný problém a jako by to už vůbec nemělo být ani trochu proti mé přirozenosti a povaze! Jako kdyby moje láska k Justinovi byla strašně snadná na vyjadřování a projevování!
B: "Neotravuj mě už konečně!"
Debbie: "Zlato, až tě začnu otravovat, tak to poznáš, tomu věř."
B: "No tak v tom případě přestaň s tím, co děláš, ať už je to cokoliv."
Debbie: "Snažím se ti pomoct a s tím já přestat nehodlám, Jsi jako můj syn... Sakra, Jsi můj syn a záleží mi na tobě, ale za to, co si mu zase udělal, bych tě nakopala do zadku sama."
B: "Díky za tak hlubokomyslnou přednášku... A teď, pokud mě omluvíš, jdu kamkoliv jinam."
Debbie: "Nedělej to, Briane."
B: "Co nemám dělat - jít jinam?"
Debbie: "Neodháněj ho od sebe... Ne po tom všem."
B: "Já ho neodháním, on se rozhodl odejít sám."
Debbie: "Ale kvůli čemu to asi udělal? Kvůli tobě!"
B: "Už na začátku jsem mu říkal, že pro něj nejsem dost dobrej, že si má najít kluka svého věku a žít s ním pohádkový život, za to, že mě neposlechl, nemůžu."
Debbie: "A kdy si ty naposledy někoho poslechl?"
Jo tak to byla trefa do černého! Na to si totiž opravdu nepamatuju a ani si nejsem jistý tím, že se někdy něco takového stalo... Pravděpodobnější je, že nestalo! Ale o to tu teď přeci nejde!
B: "No, děkuji ti za báječný večer, ale teď už tě opravdu opustím... Woody's zrovna není místo ke konverzování,"...Zvedl jsem se z barové židličky a snažil se zmizet.
Debbie: "Víš alespoň, kde je?"...Zastavila mě.
Dobrá otázka! Protože tohle by zajímalo i mě, poněvadž i přesto, jak moc se snažím vyzařovat nezájmem, je pravdou, že mám hrůzu z toho, že se ke mně už nevrátí!
B: "Ne, že by mě to zajímalo."
Věděl jsem, že to přijde, ale právě teď jsem to nečekal a především nepotřeboval, každopádně ta facka sedla jako ulitá!
Debbie: "Hraj si na bezcitného idiota nebo na cokoliv jiného, ale nikdy neříkej něco takového o nikom... Mohlo by se mu něco stát, pokud si to neuvědomuješ!"
B: "Dobře, chápu to, jasný? Zkusím ho sehnat."
Jakmile jsem jí ujistil v tom, že se ho pokusím najít, otočila se a odešla bez jediného slova, věděl jsem, že je na mě naštvaná a že mě právě teď proklíná, ale na to, abych se to pokusil napravit, jsem neměl sílu ani náladu.
V momentě, co jsem si byl jistý, že už tu není nikdo z mých "blízkých," kdo by mě ničil svou přítomností, usedl jsem zase zpět na bar a objednal si silný drink, jenže jsem ho zkrátka nedokázal vypít a tak jsem jen seděl a přemýšlel nad svým neskutečně posraným životem!
Neměl jsem vůbec na nic náladu "Nemám zájem," jsem musel vyslovit asi tak 10x a pomalu mi z toho začínalo hrabat, nicméně nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslel, dokud se neukázal...
J: "Ahoj."
B: "Co tu děláš?"
J: "Sám nevím."
B: "S tím ti asi nepomůžu."
J: "Nečekal jsem, že bys pomohl."
Cuknutí v lícních kostech jsem se snažil skrýt, ale myslím, že si toho i tak všiml, každopádně mi to mohlo být jedno, zdá se totiž, že nějaký vracení se domů, nemá v plánu...
B: "Co děláš s tou taškou?"
J: "Odjíždím."
Jestli mi předtím cukly lícní kosti tak teď jsem sebou snad cukl celý! Projel mnou pocit naprosté hrůzy a bezmoci!
B: "Kam?"
J: "Ještě nevím... Přemýšlel jsem o tom celý den."
B: "Kdy se vrátíš?"
J: "Nic mě tu nedrží, Briane, nemám důvod se vracet."
B: "Tak v tom případě asi šťastnou cestu,"...Sebral jsem se a vydal jsem se ven.
Šel jsem, jak nejrychleji jsem dokázal, ale spíš jsem měl pocit, že se nadnáším, jako bych své tělo vůbec neovládal, byl jsem naprosto paralyzován tím, co řekl a nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že ho ztratím, část mě se však topila v neuvěřitelném vzteku za to, že to řekl!
J: "To mě jako vážně necháš odjet?"...Ozvalo se za mnou.
B: "A co mám dělat? Sám ses rozhodl a navíc nic tě tu přece nedrží!"
J: "Nenapadlo tě třeba, že jsem to řekl jen proto, aby ses nějak vyjádřil?"
B: "A jak asi?"
J: "Třeba nejezdi, by stačilo! Ale ty nejsi schopný ani toho, nikdy si nepřiznáš, že ti na mně záleží... Že mě miluješ."
B: "Pláčeš na špatném hrobě,"...Otevřel jsem dveře od auta a chystal se nastoupit.
J: "Naser si!"
V ten okamžik jsem se zarazil a nedokázal jsem udělat jediný pohyb, bylo to jako by mi srdcem prohnal nůž a několikrát jím otočil.
B: "To by sis přál? Abych tě žadonil, abych si klekl na kolena a prosil tě, ať neodjíždíš, ať mě neopouštíš, že bez tebe nedokážu žít... To bys chtěl?"
J: "Jo, ale ty si to nedokážeš ani přiznat... Takže je asi jasný, že půjdu a ty mě už nikdy neuvidíš, jak sis už od začátku přál,"...Mávnul na taxík, který se u něj okamžitě zastavil.
Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí, věděl jsem, že teď je to možná naposledy, co ho vidím, že se ho už nikdy víc nedotknu, že už ho nepolíbím ani neobejmu... Že ho už nikdy nebudu mít!
B: "Proč Justine?"
J: "Co - proč?"
B: "Proč mě miluješ? Nerozumím tomu."
J: "Na tom už nesejde,"...Nastoupil do taxi a odjel.
Svezl jsem se podél svého auta k zemi a zrychleně jsem dýchal, proklínal jsem se, proklínal jsem každého na této zemi, cítil jsem se tak bezmocný jako nikdy v životě, měl jsem pocit, že na místě zemřu... Chtěl jsem zemřít, protože si ani ve snu nedokážu představit jedinou vteřinu bez něj, natož zbytek života! Díky němu jsem žil a miloval, ale teď nemám nic... Jen sebe a svou věčnou samotu!
No comments:
Post a Comment