Poslední díl.
BRIAN
To, že Justin zmizel za Jennifer do kuchyně, mi trochu ztížilo situaci, nevěděl jsem, jak se chovat, co dělat a co říkat, což je dost divné, protože já vždycky vím všechno, ale teď jsem jen stál jak solný sloup s Gusem v náruči, který mi vyprávěl, co dnes zažil ve školce a mně z toho začínala jít pomalu hlava kolem, neberte to špatně, svého syna miluji nade vše, ale když vám vypráví o všech těch dětských radovánkách, které jste vy nikdy nezažil, je pak těžké to poslouchat, každopádně jsem to obstál a následně jsem ho propustil ze své náruče, poněvadž byla na řadě Debbie s Vicem, kteří si jeho zážitky taky bez pochyby musejí vyslechnout, jen oni pro to budou mít asi trochu větší pochopení!
Já jsem se následně přesunul na jednu volnou židli hned vedle toho rozmazleného puberťáka Huntera a samozřejmě, že si neodpustil jeho obvyklé slovní oplzlosti, ale i jeho jsem nakonec ustál, dokud se ke mně ovšem nepřiřítili Emmett, Ted a Maikey...
Maikey: "Do poslední minuty jsem si myslel, že nepřijdeš."
Ted: "Já se do poslední minuty modlil,"...Neodpustil si poznámku.
Emmett: "Říkal jsem vám, že Justinova přesvědčovací schopnost byla úctyhodná."
B: "Hádám, že už to ví všichni?"
Maikey: "Že s tebou Justin téměř vytřel podlahu Babylonu? Že váháš!"...Začal se smát a ti dva šašci se k němu připojili.
B: "Nejsem překvapen, tady se všechno šíří jak mor."
Maikey: "Měl bys vědět, že jsme rádi že jsi tady... Bez tebe by to nebylo ono."
Ted: "Přesně tak, klidná večeře by byla divná."
B: "Haha!"...Zvedl jsem se a raději jsem se od nich vzdálil, naneštěstí to nebylo na míle daleko.
Bohužel mi na sezení zbylo pouze místo na pohovce vedle těhotné Melanie, která mě hned od začátku vytáčí, no vlastně, kdo ne tady z přítomných? Nikdo... Vlastně Gus, ten jediný mi tu dělá radost, řekl bych ještě Justin, ale ten je kdo ví kde!
B: "Tak jak se máme, těhulko?"
Melanie: "Vážně? Jsem chodící koule, která co nevidět vyletí do povětří."
B: "Takže hádám, že nic moc."
Melanie: "Hádáš dobře."
B: "Promiň, že jsem se ptal."
Melanie: "Ty se nikdy neomlouváš, rozhodně ne mně a to ani ironicky, takže si to odpusť."
B: "Doufám, že tohle jsou jen tvé hormony a že až to škvrně z tebe vyleze, budeš zase normální."
Mel se na mě podívala takovým zvláštním způsobem, nebylo to rozhořčení, vztek a ani nic podobného, spíš jako by byla ráda za to, co jsem řekl.
Melanie: "Jo doufej,"...Konečně se usmála.
Lindsay: "Tak co tu vy dva vytváříte?"
B: "Snažíme se nezabít."
Lindsay: "A jak vám to jde?"
Melanie: "Zatím dýcháme."
Lindsay: "Bude skvělé, když to tak i zůstane."
B: "Uděláme, co bude v našich silách."
Musím uznat, že ve finále to tady není tak špatné, vlastně je to lepší, než jsem si myslel, popravdě si ani nedokážu odvodit přesný důvod toho, proč jsem sem nechtěl jít a to asi nejspíš proto, že to nevím... Jen jsem si opět zkrátka musel hrát na vola, jinak bych to asi nebyl já! Ale pokud co nevidět neuvidím Justina, asi začnu být nepříjemný!
Molly: "Tak pojďte, večeře je na stole."
Hunter: "Konečně!"
Ben: "Klídek."
Hunter: "Jsem hladově klidnej!"
Maikey: "Tak pojď, abys nám neumřel."
Všichni jsme se za Molly vydali jako stádo na hlad umírajících slonů jako bychom se předháněli, kdo tam bude dřív a dostane nejlepší porci... Tedy to dělali oni, já jsem přeci slušně vychovaný!
B: "Dobrý večer, Jennifer,"...Uvědomil jsem si, že jsme se ještě nepřivítali.
Jennifer: "Ráda tě vidím, Briane."
J: "On tebe taky,"...Ozvalo se za mnou.
B: "Samozřejmě."
Jennifer: "To jsem ráda... A teď už se do toho konečně pusťme, než mi tu umřete hlady."
Bylo to jako by dala povel lvům, všichni zabrali nějaké místo a začali si nabírat jídlo, to já a Justin jsme se pohodlně usadili vedle sebe a nikam nespěchali, spíš jsme se jen kochali výhledem na naši rodinu... Je hezké sejít se takhle pohromadě a nemůžu uvěřit tomu, že si to připouštím. No a následně jsme se i my dva pustili do té skvěle vypadající a určitě výborně chutnající večeře!
Debbie: "Jennifer, nesháníš práci? Bylo to totiž vynikající, mohla by si pracovat v mé jídelně."
Jennifer: "Děkuji za tak úžasnou nabídku, ale budu muset odmítnout, každopádně Justin pomáhal, takže to není jen mou zásluhou."
J: "To není pravda, udělal jsem jen pár drobností."
Debbie: "Justine, nechceš se určitě dohadovat se svou matkou?"...Propalovala ho pohledem.
J: "To bych si nedovolil."
Debbie: "To je dobře."
Vic: "Sestro, ty víš jak nastolit pořádek."
Debbie: "Ano, díky tobě, musela jsem tě neustále peskovat a zůstalo to ve mně až do teď."
Vic: "Rád jsem ti posloužil."
Jakmile jsme všichni dojedli tak Jennifer a taky Justinovi, byly směřovány pochvaly, ode mě pro Jennifer to byla slovní a Justin dostane později trochu jinou... Už teď se nemohu dočkat!
Následně jsme se zase přesunuli do obýváků a začali tam živě diskutovat od počasí přes naše práce až po Debbiino nejoblíbenější téma a to boj za práva gayů a lesbiček... Člověk by se už z té ženské jednou zbláznil, ale zase na druhou stranu, udělala toho pro nás včetně mě tolik, že si nezaslouží nic jiného, než jen vděk a lásku!
Lindsay: "Jennifer, děkujeme moc za pohoštění, ale budeme muset jít, Gus už klimbá očima."
Melanie: "A já se taky potřebuju natáhnout nebo ti tu porodím."
Jennifer: "Tak já vás vyprovodím."
Lindsay: "Děkujeme."
Všichni jsme se s nimi rozloučili a následně se ostatní vrátili k jejich diskuzi, zatímco já jsem neustále pozoroval Justina, nemohl jsem z něho zkrátka spustit oči, kdykoliv se usmál, projel mnou neuvěřitelný pocit štěstí, doslova jsem se topil v jeho dokonalosti!
Postupem času se všichni začali rozutíkat, jako poslední nás opustili Emmett s Tedem a Vic s Debbie, čímž jsme s Jennifer zůstali o samotě, když nás i Molly nakonec opustila a šla na kutě... Musím říct, že i přes to, jak to bylo zvláštní, cítil jsem se příjemně!
Seděli jsme s Justinem na pohovce vedle sebe a Jennifer byla naproti nám, neustále se nás na něco vyptávala, byla to taková menší zpověď, která jí nejspíš měla určit, jak moc vhodný pro Justina jsem a gesto, které jsem nakonec udělal, jí muselo přesvědčit o tom, že já ho doopravdy miluji... Zkrátka jsem se nedokázal ovládnout a jeho ruku jsem chytil do té své, tak, že se naše prsty propletly, v ten okamžik jsem cítil, jako by mým tělem poletovali motýlci a brouzdalo mravenčení!
J: "Měli bychom jít, je pozdě."
B: "Jo, ráno brzo vstáváme do práce."
Jennifer: "Chápu, sice bych si s vámi byla schopna povídat do rána, ale propouštím vás."
Jennifer se společně s námi vydala ke dveřím, kde se s Justinem loučila dlouhým objetím, měl jsem z toho pocit, že ho snad už nikdy nepustí, ale naštěstí se tak nakonec stalo, jen jsem si nebyl jistý tím, zda se mi jen nezdálo to, co se následně odehrálo - Jennifer objala i mě, nebylo to sice tak dlouhé jako s Justinem, ale bylo to stejně příjemné, ani nevím, co jsem v ten okamžik cítil, ale část mě se toho objetí nechtěla vzdát, ale nakonec to bylo nutné, abychom se mohli dostat domů.
J: "Zase se stavíme."
Jennifer: "To doufám, ne že tě zase několik týdnů neuvidím."
J: "Neboj... Měj se,"...Políbil ji na tvář.
Jennifer: "Ahoj, zlato... A ty se mi o něj postarej,"...Upřela svůj pohled na mě.
B: "Postarám."
Poté jsme se konečně dostali až do auta a chvíli jsme jen beze slova seděli jako bychom se snažili si vzpomínky z dnešního večera nějak ukotvit na pevno v hlavě.
J: "Dopadlo co celkem dobře."
B: "Myslím, že líp to ani nešlo."
J: "Děkuju ti za to, jak ses choval."
B: "Neměl jsem důvod chovat se jinak."
J: "Nemyslím jen to... Třeba to, jak si mě chytl za ruku, myslím, že máma je přesvědčena o tom, že si pro mě ten pravý."
B: "Ale já to neudělal proto, abych jí něco dokazoval, udělal jsem to proto, že jsem chtěl."
J: "Víš, že tě miluju?"
B: "Říkáš mi to celkem často... Takže ano - vím."
J: "To je dobře,"...Vrhl se na mé rty.
Jeho polibky mi toho dávaly najevo tolik, že jsem se nemohl cítit jinak, než jako v naprostém ráji a minimálně v miliontém nebi... Někdy se sám sebe ptám, jak je možné, že zrovna já jsem tím, kdo měl to štěstí a potkal jeho? Ale pokud se mnou už navždy zůstane, na odpovědi nezáleží - Je pro mě zkrátka vším!
No comments:
Post a Comment