Nový díl.
JUSTIN
Seděl jsem přikovaný na sedadle spolujezdce vedle tichého Briana a v hlavě jsem si přehrával všemožné scénáře dnešního večera a ani jeden z nich neměl dobrý konec, což může znamenat jen dvě věci, buď to jsem přímo neskutečný pesimista, který všechno vidí černě anebo to zkrátka nedopadne dobře!
Tohle je vážně ironií osudu, myslím ta skutečnost, že to byl Brian, koho jsem nejprve musel přemlouvat nutit a kdo ví co ještě, aby na tu večeři přistoupil a ve finále je to on, kdo uklidňuje mě a snaží se zabránit tomu, abych náhodou nevyskočil za jízdy z auta a neutekl někam hodně daleko! Ze všeho nejhorší na tom je, že tam budou naprosto všichni, koho známe, kdybychom byli pozvaní jen my dva, nikdo by se o té možné ostudě anebo případně naprosto zničené večeři, nemusel dozvědět, ale takhle je to jako bych si nahý stoupl na jeviště a všichni tomu byli svědky, kteří mi to budou připomínat až do mé smrti a nejen mně, ale i Brian to pak nebude mít moc jednoduché, pokud se něco zvorá anebo se zkrátka neudrží a vyletí, to ho pak všichni budou propichovat vražedným pohledem a bude nucen poslouchat jedovaté poznámky... Divím se, že mě radši nezabil místo toho, že na to přistoupil!
J: "Je ti jasné, že když se něco podělá, budeme mít terč na zádech?"
B: "Justine, nesnažíš se mě nenápadným způsobem donutit otočit auto, že ne?"
J: "Možná by to bylo lepší, vyhnuli bychom se případným katastrofám."
B: "To nám opravdu tak málo věříš?"
Nevím, jestli si to Brian uvědomuje, ale za posledních 36 hodin se již několikrát vyjádřil způsobem, který říká, že nejsme on a já, ale 'my' a nejen to, chová se zkrátka úplně jinak, snaží se mě uklidnit, dává mi najevo, že jsem pro něj důležitý a kvůli mně je i ochotný podstoupit tuhle sebevražednou misi... To prostě je láska, ať si říká, kdo chce, co chce a to především on, protože já vím, že mě miluje, jinak by tohle všechno nedělal! Jen je asi lepší, že se k tomu nijak nevyjadřuji, Brian je za to pokaždé, kdy se zapomene kontrolovat a nějak se prořekne, ať už slovně, gesty nebo tělem, že jsem pro něho něco víc, rád, že se v tom za každou cenu nesnažím nijak šťourat a prostě se jen usměji, protože kdybych na něj vytahoval poznámky typu "Vím, že mě miluješ, právě teď to dokazuješ," nejspíš bych ublížil jeho egu, jeho povaze, jeho vnitřnímu já a to nechci, protože vím, co tyhle věci pro něj znamenají!
J: "Máš pravdu, my to zvládneme... A když tak, jak už jsme říkali, alespoň všechny pobavíme."
B: "Konečně trochu optimismu."
J: "Díky tobě,"...Pohladil jsem mu hřbet ruky.
Brian se na mne jen podíval a nepatrně se usmál, bylo to milé, příjemné a především uklidňující! Jsem rád, že zrovna on je tím, koho přivedu domů na večeři bez ohledu na to, že ho má máma už celkem dobře zná, protože teď ho uvidí v jiném světle, pochopí proč a co na něm tak moc miluji, proč nejsem i přes to, jak mi někdy dokáže ublížit nebo je přímo na zabití, schopný ho opustit a proč chci zrovna s ním zůstat už navždy!
B: "Tak připravený?"...Stáli jsme před máminými dveřmi.
J: "Ani ne, ty?"
B: "Nijak zvlášť."
J: "Měl bych zazvonit, jinak opravdu utečeme, i když..."
B: "Nic takového,"...Stiskl dlouze zvonek.
Bylo dobře, že to udělal, já bych to pravděpodobně nedokázal, třásly se mi ruce způsobem, že to nebylo hezké, opravdu si nedokážu vysvětlit, proč mám až takové nervy jen z hloupé večeře, ale zkrátka mám!
Molly: "Jako vždy pozdě."
J: "Ahoj, ségra, taky tě rád vidím... Kde je máma?"
Molly: "Hostí hosty, já jsem vrátný."
B: "No a jde ti přímo brilantně."
Molly: "Tebe taky ráda vidím."
B: "Dokážu si to představit."
Molly zakoulela očima div jí nezůstaly vzhůru nohama a následně nás pustila dovnitř, ihned to ve mně probudilo staré vzpomínky na to, jak jsem přišel ze školy nebo od Daphne domů a první, co jsem ucítil, byla mámina právě udělaná večeře... Miluju žití s Brianem, ale musím se přiznat, že domov mi opravdu někdy hodně chybí.
Oba jsme se u dveří odstrojili a následně jsme se vydali za Molly, která nás dovedla rovnu do obývacího pokoje, kde už všichni spokojeně seděli a čekali na to, až to všechno vypukne...
B: "Nazdárek vespolek."
Gus: "Tatiii!"...Okamžitě se mu vrhnul do náruče.
J: "Ahoj, všichni."
B: "Bohužel, všichni,"...Neodpustil si rýpnout do Teda, pro kterého byla poznámka určena.
Ted: "Vždy je čest být s tebou v jedné místnosti."
B: "To je."
Debbie: "Nebudete se tu popichovat celý večer, že ne?"
B: "Copak, vadilo by ti to?"
Debbie: "Mně a všem ostatním."
Maikey: "Neboj, mami, oni se budou ovládat, že kluci?"
Ted: "Já určitě, pokud i on."
B: "Žádný problém."
Melanie: "Větší pravděpodobnost, že spadne meteorit, než že on se bude ovládat."
Lindsay: "Mel!"
Emmett: "Já si Teddyho pohlídám."
Vic: "Tahle večeře bude ještě zábavná."
Debbie: "Hele!"...Přistál mu pohlavek.
Vic: "Sestro!"
Debbie: "Nemáš mít hloupé poznámky."
Ben: "Co kdybychom si našli jiné téma na mluvení?"
Hunter: "Nebo bychom místo mluvení mohli už jít konečně jíst, můj žaludek začíná být nespolupracující."
J: "Půjdu zjistit, jak to mámě jde."
Začínal se mi doslova svírat žaludek a ne proto, že bych měl hlad, ale proto, že být svědkem toho jejich dohadování hned takhle na začátku, nevěstilo nic dobrého, poněvadž když je Brian nějak vyprovokován, je pak už jen otázkou času, kdy nastane jeho okamžik pomsty a nerad bych, aby uprostřed večeře započal nějakou slovní potyčku, která by vyústila v jeho útěk!
J: "Potřebuješ pomoc?"...Zavítal jsem za mámou do kuchyně.
Máma: "Zlato, vy už jste tady... Teda jste tu oba, že?"
J: "Ano, je tu i Brian, neboj."
Máma: "To je dobře,"...Políbila mě na uvítání na tvář.
J: "Máš toho až nad hlavu, co?"
Máma: "Je to tak vidět?"
J: "Jde ti to skvěle, jen si neumím představit, že bych někdy hostil 15 hladových krků včetně svého."
Máma: "Nevím, co mě to popadlo... Prostě jsem jeden večer chtěla strávit nějak hezky a zatím se mi vše hroutí pod rukama."
J: "Pomůžu ti, chceš?"
Máma: "Budu moc ráda."
J: "To já budu rád... Už si ani nemůžu vzpomenout, kdy naposledy jsme společně vařili."
Máma: "Je na čase si udělat nové vzpomínky."
Usmál jsem se na ni a následně jsem si vzal svou zástěru z dětství, kterou máma nebyla schopna vyhodit i přes to, že už není nijak využívána, nejspíš pořád doufala, že si jednoho dne spolu zase něco uvaříme a schovávala si ji na tu příležitost.
Je až neuvěřitelné, jak nám to v kuchyni spolu funguje, jako bychom měli jeden mozek a každý ví, co ten druhý udělá, prostě jsme tým, to se nijak nezapře a díky tomu ve finále vzniklo jídlo, kterým určitě nikdo nepohrdne!
No comments:
Post a Comment