Večeře(6)

Poslední díl.

BRIAN

To, že Justin zmizel za Jennifer do kuchyně, mi trochu ztížilo situaci, nevěděl jsem, jak se chovat, co dělat a co říkat, což je dost divné, protože já vždycky vím všechno, ale teď jsem jen stál jak solný sloup s Gusem v náruči, který mi vyprávěl, co dnes zažil ve školce a mně z toho začínala jít pomalu hlava kolem, neberte to špatně, svého syna miluji nade vše, ale když vám vypráví o všech těch dětských radovánkách, které jste vy nikdy nezažil, je pak těžké to poslouchat, každopádně jsem to obstál a následně jsem ho propustil ze své náruče, poněvadž byla na řadě Debbie s Vicem, kteří si jeho zážitky taky bez pochyby musejí vyslechnout, jen oni pro to budou mít asi trochu větší pochopení!

---

Já jsem se následně přesunul na jednu volnou židli hned vedle toho rozmazleného puberťáka Huntera a samozřejmě, že si neodpustil jeho obvyklé slovní oplzlosti, ale i jeho jsem nakonec ustál, dokud se ke mně ovšem nepřiřítili Emmett, Ted a Maikey...

Maikey: "Do poslední minuty jsem si myslel, že nepřijdeš."

Ted: "Já se do poslední minuty modlil,"...Neodpustil si poznámku.

Emmett: "Říkal jsem vám, že Justinova přesvědčovací schopnost byla úctyhodná."

B: "Hádám, že už to ví všichni?"

Maikey: "Že s tebou Justin téměř vytřel podlahu Babylonu? Že váháš!"...Začal se smát a ti dva šašci se k němu připojili.

B: "Nejsem překvapen, tady se všechno šíří jak mor."

Maikey: "Měl bys vědět, že jsme rádi že jsi tady... Bez tebe by to nebylo ono."

Ted: "Přesně tak, klidná večeře by byla divná."

B: "Haha!"...Zvedl jsem se a raději jsem se od nich vzdálil, naneštěstí to nebylo na míle daleko.

Bohužel mi na sezení zbylo pouze místo na pohovce vedle těhotné Melanie, která mě hned od začátku vytáčí, no vlastně, kdo ne tady z přítomných? Nikdo... Vlastně Gus, ten jediný mi tu dělá radost, řekl bych ještě Justin, ale ten je kdo ví kde!

B: "Tak jak se máme, těhulko?"

Melanie: "Vážně? Jsem chodící koule, která co nevidět vyletí do povětří."

B: "Takže hádám, že nic moc."

Melanie: "Hádáš dobře."

B: "Promiň, že jsem se ptal."

Melanie: "Ty se nikdy neomlouváš, rozhodně ne mně a to ani ironicky, takže si to odpusť."

B: "Doufám, že tohle jsou jen tvé hormony a že až to škvrně z tebe vyleze, budeš zase normální."

Mel se na mě podívala takovým zvláštním způsobem, nebylo to rozhořčení, vztek a ani nic podobného, spíš jako by byla ráda za to, co jsem řekl.

Melanie: "Jo doufej,"...Konečně se usmála.

Lindsay: "Tak co tu vy dva vytváříte?"

B: "Snažíme se nezabít."

Lindsay: "A jak vám to jde?"

Melanie: "Zatím dýcháme."

Lindsay: "Bude skvělé, když to tak i zůstane."

B: "Uděláme, co bude v našich silách."

Musím uznat, že ve finále to tady není tak špatné, vlastně je to lepší, než jsem si myslel, popravdě si ani nedokážu odvodit přesný důvod toho, proč jsem sem nechtěl jít a to asi nejspíš proto, že to nevím... Jen jsem si opět zkrátka musel hrát na vola, jinak bych to asi nebyl já! Ale pokud co nevidět neuvidím Justina, asi začnu být nepříjemný!

Molly: "Tak pojďte, večeře je na stole."

Hunter: "Konečně!"

Ben: "Klídek."

Hunter: "Jsem hladově klidnej!"

Maikey: "Tak pojď, abys nám neumřel."

Všichni jsme se za Molly vydali jako stádo na hlad umírajících slonů jako bychom se předháněli, kdo tam bude dřív a dostane nejlepší porci... Tedy to dělali oni, já jsem přeci slušně vychovaný!

B: "Dobrý večer, Jennifer,"...Uvědomil jsem si, že jsme se ještě nepřivítali.

Jennifer: "Ráda tě vidím, Briane."

J: "On tebe taky,"...Ozvalo se za mnou.

B: "Samozřejmě."

Jennifer: "To jsem ráda... A teď už se do toho konečně pusťme, než mi tu umřete hlady."

Bylo to jako by dala povel lvům, všichni zabrali nějaké místo a začali si nabírat jídlo, to já a Justin jsme se pohodlně usadili vedle sebe a nikam nespěchali, spíš jsme se jen kochali výhledem na naši rodinu... Je hezké sejít se takhle pohromadě a nemůžu uvěřit tomu, že si to připouštím. No a následně jsme se i my dva pustili do té skvěle vypadající a určitě výborně chutnající večeře!

Debbie: "Jennifer, nesháníš práci? Bylo to totiž vynikající, mohla by si pracovat v mé jídelně."

Jennifer: "Děkuji za tak úžasnou nabídku, ale budu muset odmítnout, každopádně Justin pomáhal, takže to není jen mou zásluhou."

J: "To není pravda, udělal jsem jen pár drobností."

Debbie: "Justine, nechceš se určitě dohadovat se svou matkou?"...Propalovala ho pohledem.

J: "To bych si nedovolil."

Debbie: "To je dobře."

Vic: "Sestro, ty víš jak nastolit pořádek."

Debbie: "Ano, díky tobě, musela jsem tě neustále peskovat a zůstalo to ve mně až do teď."

Vic: "Rád jsem ti posloužil."

Jakmile jsme všichni dojedli tak Jennifer a taky Justinovi, byly směřovány pochvaly, ode mě pro Jennifer to byla slovní a Justin dostane později trochu jinou... Už teď se nemohu dočkat!

Následně jsme se zase přesunuli do obýváků a začali tam živě diskutovat od počasí přes naše práce až po Debbiino nejoblíbenější téma a to boj za práva gayů a lesbiček... Člověk by se už z té ženské jednou zbláznil, ale zase na druhou stranu, udělala toho pro nás včetně mě tolik, že si nezaslouží nic jiného, než jen vděk a lásku!

Lindsay: "Jennifer, děkujeme moc za pohoštění, ale budeme muset jít, Gus už klimbá očima."

Melanie: "A já se taky potřebuju natáhnout nebo ti tu porodím."

Jennifer: "Tak já vás vyprovodím."

Lindsay: "Děkujeme."

Všichni jsme se s nimi rozloučili a následně se ostatní vrátili k jejich diskuzi, zatímco já jsem neustále pozoroval Justina, nemohl jsem z něho zkrátka spustit oči, kdykoliv se usmál, projel mnou neuvěřitelný pocit štěstí, doslova jsem se topil v jeho dokonalosti!

Postupem času se všichni začali rozutíkat, jako poslední nás opustili Emmett s Tedem a Vic s Debbie, čímž jsme s Jennifer zůstali o samotě, když nás i Molly nakonec opustila a šla na kutě... Musím říct, že i přes to, jak to bylo zvláštní, cítil jsem se příjemně!

Seděli jsme s Justinem na pohovce vedle sebe a Jennifer byla naproti nám, neustále se nás na něco vyptávala, byla to taková menší zpověď, která jí nejspíš měla určit, jak moc vhodný pro Justina jsem a gesto, které jsem nakonec udělal, jí muselo přesvědčit o tom, že já ho doopravdy miluji... Zkrátka jsem se nedokázal ovládnout a jeho ruku jsem chytil do té své, tak, že se naše prsty propletly, v ten okamžik jsem cítil, jako by mým tělem poletovali motýlci a brouzdalo mravenčení!

J: "Měli bychom jít, je pozdě."

B: "Jo, ráno brzo vstáváme do práce."

Jennifer: "Chápu, sice bych si s vámi byla schopna povídat do rána, ale propouštím vás."

Jennifer se společně s námi vydala ke dveřím, kde se s Justinem loučila dlouhým objetím, měl jsem z toho pocit, že ho snad už nikdy nepustí, ale naštěstí se tak nakonec stalo, jen jsem si nebyl jistý tím, zda se mi jen nezdálo to, co se následně odehrálo - Jennifer objala i mě, nebylo to sice tak dlouhé jako s Justinem, ale bylo to stejně příjemné, ani nevím, co jsem v ten okamžik cítil, ale část mě se toho objetí nechtěla vzdát, ale nakonec to bylo nutné, abychom se mohli dostat domů.

J: "Zase se stavíme."

Jennifer: "To doufám, ne že tě zase několik týdnů neuvidím."

J: "Neboj... Měj se,"...Políbil ji na tvář.

Jennifer: "Ahoj, zlato... A ty se mi o něj postarej,"...Upřela svůj pohled na mě.

B: "Postarám."

Poté jsme se konečně dostali až do auta a chvíli jsme jen beze slova seděli jako bychom se snažili si vzpomínky z dnešního večera nějak ukotvit na pevno v hlavě.

J: "Dopadlo co celkem dobře."

B: "Myslím, že líp to ani nešlo."

J: "Děkuju ti za to, jak ses choval."

B: "Neměl jsem důvod chovat se jinak."

J: "Nemyslím jen to... Třeba to, jak si mě chytl za ruku, myslím, že máma je přesvědčena o tom, že si pro mě ten pravý."

B: "Ale já to neudělal proto, abych jí něco dokazoval, udělal jsem to proto, že jsem chtěl."

J: "Víš, že tě miluju?"

B: "Říkáš mi to celkem často... Takže ano - vím."

J: "To je dobře,"...Vrhl se na mé rty.

Jeho polibky mi toho dávaly najevo tolik, že jsem se nemohl cítit jinak, než jako v naprostém ráji a minimálně v miliontém nebi... Někdy se sám sebe ptám, jak je možné, že zrovna já jsem tím, kdo měl to štěstí a potkal jeho? Ale pokud se mnou už navždy zůstane, na odpovědi nezáleží - Je pro mě zkrátka vším!

Večeře(5)

Nový díl.

JUSTIN

Seděl jsem přikovaný na sedadle spolujezdce vedle tichého Briana a v hlavě jsem si přehrával všemožné scénáře dnešního večera a ani jeden z nich neměl dobrý konec, což může znamenat jen dvě věci, buď to jsem přímo neskutečný pesimista, který všechno vidí černě anebo to zkrátka nedopadne dobře!

Tohle je vážně ironií osudu, myslím ta skutečnost, že to byl Brian, koho jsem nejprve musel přemlouvat nutit a kdo ví co ještě, aby na tu večeři přistoupil a ve finále je to on, kdo uklidňuje mě a snaží se zabránit tomu, abych náhodou nevyskočil za jízdy z auta a neutekl někam hodně daleko! Ze všeho nejhorší na tom je, že tam budou naprosto všichni, koho známe, kdybychom byli pozvaní jen my dva, nikdo by se o té možné ostudě anebo případně naprosto zničené večeři, nemusel dozvědět, ale takhle je to jako bych si nahý stoupl na jeviště a všichni tomu byli svědky, kteří mi to budou připomínat až do mé smrti a nejen mně, ale i Brian to pak nebude mít moc jednoduché, pokud se něco zvorá anebo se zkrátka neudrží a vyletí, to ho pak všichni budou propichovat vražedným pohledem a bude nucen poslouchat jedovaté poznámky... Divím se, že mě radši nezabil místo toho, že na to přistoupil!

---

J: "Je ti jasné, že když se něco podělá, budeme mít terč na zádech?"

B: "Justine, nesnažíš se mě nenápadným způsobem donutit otočit auto, že ne?"

J: "Možná by to bylo lepší, vyhnuli bychom se případným katastrofám."

B: "To nám opravdu tak málo věříš?"

Nevím, jestli si to Brian uvědomuje, ale za posledních 36 hodin se již několikrát vyjádřil způsobem, který říká, že nejsme on a já, ale 'my' a nejen to, chová se zkrátka úplně jinak, snaží se mě uklidnit, dává mi najevo, že jsem pro něj důležitý a kvůli mně je i ochotný podstoupit tuhle sebevražednou misi... To prostě je láska, ať si říká, kdo chce, co chce a to především on, protože já vím, že mě miluje, jinak by tohle všechno nedělal! Jen je asi lepší, že se k tomu nijak nevyjadřuji, Brian je za to pokaždé, kdy se zapomene kontrolovat a nějak se prořekne, ať už slovně, gesty nebo tělem, že jsem pro něho něco víc, rád, že se v tom za každou cenu nesnažím nijak šťourat a prostě se jen usměji, protože kdybych na něj vytahoval poznámky typu "Vím, že mě miluješ, právě teď to dokazuješ," nejspíš bych ublížil jeho egu, jeho povaze, jeho vnitřnímu já a to nechci, protože vím, co tyhle věci pro něj znamenají!

J: "Máš pravdu, my to zvládneme... A když tak, jak už jsme říkali, alespoň všechny pobavíme."

B: "Konečně trochu optimismu."

J: "Díky tobě,"...Pohladil jsem mu hřbet ruky.

Brian se na mne jen podíval a nepatrně se usmál, bylo to milé, příjemné a především uklidňující! Jsem rád, že zrovna on je tím, koho přivedu domů na večeři bez ohledu na to, že ho má máma už celkem dobře zná, protože teď ho uvidí v jiném světle, pochopí proč a co na něm tak moc miluji, proč nejsem i přes to, jak mi někdy dokáže ublížit nebo je přímo na zabití, schopný ho opustit a proč chci zrovna s ním zůstat už navždy!

B: "Tak připravený?"...Stáli jsme před máminými dveřmi.

J: "Ani ne, ty?"

B: "Nijak zvlášť."

J: "Měl bych zazvonit, jinak opravdu utečeme, i když..."

B: "Nic takového,"...Stiskl dlouze zvonek.

Bylo dobře, že to udělal, já bych to pravděpodobně nedokázal, třásly se mi ruce způsobem, že to nebylo hezké, opravdu si nedokážu vysvětlit, proč mám až takové nervy jen z hloupé večeře, ale zkrátka mám!

Molly: "Jako vždy pozdě."

J: "Ahoj, ségra, taky tě rád vidím... Kde je máma?"

Molly: "Hostí hosty, já jsem vrátný."

B: "No a jde ti přímo brilantně."

Molly: "Tebe taky ráda vidím."

B: "Dokážu si to představit."

Molly zakoulela očima div jí nezůstaly vzhůru nohama a následně nás pustila dovnitř, ihned to ve mně probudilo staré vzpomínky na to, jak jsem přišel ze školy nebo od Daphne domů a první, co jsem ucítil, byla mámina právě udělaná večeře... Miluju žití s Brianem, ale musím se přiznat, že domov mi opravdu někdy hodně chybí.

Oba jsme se u dveří odstrojili a následně jsme se vydali za Molly, která nás dovedla rovnu do obývacího pokoje, kde už všichni spokojeně seděli a čekali na to, až to všechno vypukne...

B: "Nazdárek vespolek."

Gus: "Tatiii!"...Okamžitě se mu vrhnul do náruče.

J: "Ahoj, všichni."

B: "Bohužel, všichni,"...Neodpustil si rýpnout do Teda, pro kterého byla poznámka určena.

Ted: "Vždy je čest být s tebou v jedné místnosti."

B: "To je."

Debbie: "Nebudete se tu popichovat celý večer, že ne?"

B: "Copak, vadilo by ti to?"

Debbie: "Mně a všem ostatním."

Maikey: "Neboj, mami, oni se budou ovládat, že kluci?"

Ted: "Já určitě, pokud i on."

B: "Žádný problém."

Melanie: "Větší pravděpodobnost, že spadne meteorit, než že on se bude ovládat."

Lindsay: "Mel!"

Emmett: "Já si Teddyho pohlídám."

Vic: "Tahle večeře bude ještě zábavná."

Debbie: "Hele!"...Přistál mu pohlavek.

Vic: "Sestro!"

Debbie: "Nemáš mít hloupé poznámky."

Ben: "Co kdybychom si našli jiné téma na mluvení?"

Hunter: "Nebo bychom místo mluvení mohli už jít konečně jíst, můj žaludek začíná být nespolupracující."

J: "Půjdu zjistit, jak to mámě jde."

Začínal se mi doslova svírat žaludek a ne proto, že bych měl hlad, ale proto, že být svědkem toho jejich dohadování hned takhle na začátku, nevěstilo nic dobrého, poněvadž když je Brian nějak vyprovokován, je pak už jen otázkou času, kdy nastane jeho okamžik pomsty a nerad bych, aby uprostřed večeře započal nějakou slovní potyčku, která by vyústila v jeho útěk!

J: "Potřebuješ pomoc?"...Zavítal jsem za mámou do kuchyně.

Máma: "Zlato, vy už jste tady... Teda jste tu oba, že?"

J: "Ano, je tu i Brian, neboj."

Máma: "To je dobře,"...Políbila mě na uvítání na tvář.

J: "Máš toho až nad hlavu, co?"

Máma: "Je to tak vidět?"

J: "Jde ti to skvěle, jen si neumím představit, že bych někdy hostil 15 hladových krků včetně svého."

Máma: "Nevím, co mě to popadlo... Prostě jsem jeden večer chtěla strávit nějak hezky a zatím se mi vše hroutí pod rukama."

J: "Pomůžu ti, chceš?"

Máma: "Budu moc ráda."

J: "To já budu rád... Už si ani nemůžu vzpomenout, kdy naposledy jsme společně vařili."

Máma: "Je na čase si udělat nové vzpomínky."

Usmál jsem se na ni a následně jsem si vzal svou zástěru z dětství, kterou máma nebyla schopna vyhodit i přes to, že už není nijak využívána, nejspíš pořád doufala, že si jednoho dne spolu zase něco uvaříme a schovávala si ji na tu příležitost.

Je až neuvěřitelné, jak nám to v kuchyni spolu funguje, jako bychom měli jeden mozek a každý ví, co ten druhý udělá, prostě jsme tým, to se nijak nezapře a díky tomu ve finále vzniklo jídlo, kterým určitě nikdo nepohrdne!

Večeře(4)

Nový díl.

BRIAN

Když jsem ráno otevřel oči tak kromě menší bolesti hlavy, která mi v ten moment projela jako střep mozkem, jsem spatřil to nejkrásnější, co jsem právě teď spatřit mohl - Justinovu andělskou tvář! Musel jsem se na něj upřeně dívat a vychutnávat si to potěšení a to štěstí, které mi je poskytováno už jen tím, že ho mohu vidět! Myslím, že hodně lidí na světě by mi mohlo neskutečně závidět, ale to je jejich problém, tohle blonďaté štěně je prostě celé moje a já se ho nehodlám jen tak vzdát a to ani proto, že mi občas dokáže pocuchat náladu nebo mě uvrtat do naprosto šílených nápadů jako je třeba dnešní večeře s jeho milovanou mámou a bandou těch pošahanců! No jo, říká se přeci, že láska nezná meze!

---

Začal jsem se pomalu hrabat z postele, aniž bych zapříčinil, že ho probudím, a když jsem nakonec úspěšně stál na nohou, vydal jsem se do sprchy, která mě úžasně probrala a nabila novou energií, mohl bych snad i říct, že dnešní večer nejspíš přežiju bez újmy na zdraví, ale víte, že já nerad předbíhám událostem, tak to prostě necháme dál vyvíjet a uvidíme, jak to dopadne!

B: "Dobré ráno,"...Našel jsem ho sedícího na posteli.

J: "Dobré,"...Zabručel.

B: "Bolí tě hlava?"

J: "Jen trochu, tebe?"

B: "Dá se to."

J: "Nerozmyslel sis to, že ne?"

B: "Justine, rozmyslím si to jedině tak, že se mě budeš pořád ptát na jednu a tu samou otázku... Nerozmyslel!"

J: "Promiň,"...Nasadil omluvnou tvář spojenou s jeho štěněčím pohledem.

B: "Měl by ses odnaučit se neustále za všechno omlouvat."

J: "Tak promiň, že nejsem podle tvých představ!"...Nečekaně vyletěl z kůže.

B: "Hej, hej! Co je?"...Zastavil jsem jej, když se kolem mě pokusil projít.

J: "Nic."

B: "To zkoušej na někoho jiného, ne na mě... Co ti je?"

J: "Jen mám prostě nervy z toho, že se něco podělá."

B: "Že já něco podělám, si měl na mysli, ne?"

J: "Ne, Briane, tady nejde jen o tebe, ale i to, že já to třeba nějak zvorám... Nikdy jsem si na večeři k mámě přítele nepřivedl, nevím, jak to chodí."

B: "To jsme dva... Ale my to nějak zvládneme."

Přísahal bych, že jsem si snad ke konci téměř ukousl jazyk, ale i tak jsem to nakonec dokázal vyslovit, bylo to něco, co on potřeboval slyšet a co jsem já potřeboval říct, abych se cítil líp a abych Justinovi alespoň nějak pomohl od té nervozity a strachu... Ze mě se snad opravdu začíná stávat něco nebezpečně definovatelného - přítel!

J: "Buď to anebo ostatním alespoň zpříjemníme večer tím, že z nás budou mít srandu."

B: "Jo, tahle možnost je reálnější... Především Emmett s Tedem z toho budou těžit nejvíc."

J: "Jako obvykle."

B: "Parchanti proradní!"

Oba jsme se začali smát, bylo úžasné vidět na jeho tváři úsměv, když prakticky ještě před pěti vteřinami tam byl pouze vztek a strach.

B: "Co kdyby sis dal sprchu? Bude ti líp."

J: "Dám."

B: "Dobře, zatím nám udělám kafe,"...Políbil jsem jej na čelo a propustil ho z mého objetí.

J: "Za chvilku jsem zpátky."

Vydal jsem se do kuchyně a udělal nám oběma silný šálek kávy, aby nás to pořádně postavilo na nohy a připravilo na večer... Mám doslova pocit jako bych měl projít nějakým testem, který určí, zda jsem Justina hoden a pokud selžu, svědků budu mít opravdu mnoho!

Jakmile se Justin vrátil tak hned bylo jasně zřetelné, že mu sprcha udělala dobře, už na něm nebyla tolik znát ta nervozita a zdál se být uvolněnější, za což jsem byl rád, nerad bych jej zachraňoval před nervovým zhroucením, zatímco já sám mám co dělat, abych se mu vyhnul... Se mnou to opravdu začíná jít z kopce!

B: "Tady je tvoje káva."

J: "Děkuji,"...Převzal ode mě svůj hrnek a následně mě políbil.

B: "Lepší?"

J: "Mnohem,"...Usmál se.

B: "To jsem rád."

J: "Nemůžu uvěřit, že mám z něčeho takovýho obavy."

B: "Dá se to pochopit, nikdy si to nezažil."

J: "Takže ty si taky nervózní?"

B: "A jak! Nevidíš že mám horečku?"...Smál jsem se, ale část mě by se nedivila, kdybych ji opravdu měl.

Čekal jsem, že se ke mně ve smíchu připojí, ale on se místo toho ke mně ještě víc přitiskl, objal mě kolem krku a něžně mě políbil... Nebyl to takový obvyklý polibek, ale spíš bych řekl, že měl vyjadřovat jeho vděk za to, jak se mu snažím zlepšit náladu a svoje přihlouplé poznámky si nechávám jen a jen pro sebe, i když mám pocit, že pro tentokrát snad ani žádné takové poznámky na jazyku nemám.

Následně jsme se i našimi hrnky přesunuli na pohovku a prakticky po zbytek dopoledne až do 4 odpoledne jsme strávili díváním se na televizi, posloucháním hudby anebo jen jednoduchým válením se v posteli, natisknuti k sobě, vzájemně si vyměňující polibky, doteky a pohledy, všechno se zdálo být perfektní, ale čím víc se ta slavná večeře blížila, tím víc se na nás začala podepisovat nervozita, jen u něho opět byla patrnější...

B: "Mohl by si trochu zpomalit? Lítáš tu jak šílenec!"

J: "Nemůžu najít žádnou košili!"

B: "Podívám se ti po ním... Zatím si, prosím tě, vezmi alespoň spodky, ty snad víš, kde máš?"

J: "Ha, vtipný!"

Musel jsem se mu smát, za prvé to zbavovalo nervozity mě a za druhé, bylo to tak zatraceně roztomilé, sledovat, jak šílí a snaží se být v klidu!

B: "Tady je."

J: "Děkuju,"...Choval se jako bych mu do ruky předal něco, co má nevyčíslitelnou hodnotu.

B: "Není zač."

Justin se následně snad z celým arsenálem svého oblečení zavřel do koupelny a já mezitím hledal něco, čím bych oslnil paní Taylorovou, ale zároveň to muselo být takové, aby to nedávalo najevo, že jsem se až moc snažil, takže ve finále vzniklo něco mezi oblekem do Kinneticu a pohodovým ohozem do Babylonu - Černé džíny bílá košile s kravatou a moje milovaná kožená bunda... Myslím, že vzhledovým testem projdu na jedničku!

B: "Tak kde to vázne?!"...Začínal jsem pochybovat o tom, že to stihneme včas.

J: "Slib mi, že se nebudeš smát!"...Ozvalo se za dveřmi.

B: "Slibuju!"

J: "Briane!"

B: "Říkám, že slibuju tak vylez!"

Popravdě, čekal jsem, že vyleze ven a bude vypadat jako by právě odešel z butiku Emmetta Honneycuttu podle toho jaké ohledně toho dělal scény, ale když se přede mnou nakonec zjevil, neměl jsem slov, to, na co jsem hleděl, byla naprostá dokonalost, která mi zrychlovala tep a donutila mé srdce pracovat dvakrát rychleji! Když jsem se pokusil mu něco říct, začal jsem koktat, červenat se a celkově vyzařovat rozpaky, ale to jinak nešlo, on prostě vypadal dokonale!

J: "Hádám, že se mi pokoušíš říct, že mi to sluší?"

B: "Víc, než to,"...Přistoupil jsem k němu a políbil jej.

J: "Děkuji... I ty vypadáš úžasně, mámě se budeš líbit."

B: "Myslel jsem, že už líbím."

J: "To není tak jisté,"...Pošťuchoval mě.

B: "Radši už pojďme nebo přijdeme pozdě."

J: "Souhlasím."

Justin po celou cestu mlčel, nejspíš si šetřil slova až tam, aby se náhodou nestalo, že nastane trapné ticho nebo, co já vím, ale musím říct, že jsem byl za jeho mlčenlivost momentálně rád, protože kdybych si s ním měl povídat, nejspíš bych se nervozitou pozvracel!

Večeře(3)

Nový díl. - 18+

JUSTIN

Nevím, co přesně se s Brianem stalo, že tak najednou úplně otočil a místo nutkání a především pokusu o to mě nějakým krutým způsobem zabít, si mě přímo nepřekonatelnou rychlostí odvedl rovnou do zadní místnosti, kde jsme zažili něco naprosto nepředstavitelně úžasného a nezapomenutelného, a hned poté jsme spolu tančili uprostřed parketu tak zamilovaným způsobem, že by mi to snad nikdo nevěřil, kdybych mu to vyprávěl, ale já tam byl a všechno se to opravdu stalo, všechno to bylo naprosto úžasné, jen se trochu bojím toho, že za tím opět něco bude anebo už jsem zkrátka tak paranoidní, že mě tohle v mém podvědomí děsí, ačkoliv nemusí a Brian se mi třeba jen pro jednou snaží opravdu vyjít vstříc bez nějakých vedlejších úmyslů, i když přemluvit nebo spíš přinutit, jak by řekl on, jej k tomu bylo nejprve téměř nad mé síly!

---

Jakmile naše síly na tanečním parketu začaly polevovat způsobem, že naše nohy už skoro hlasitě protestovaly, vydali jsme se opět posadit se na bar a Brian nám oběma objednal pití...

J: "Nesmíme to přehnat nebo ráno nevylezeme z postele."

B: "A to by byla škoda?"

J: "Briane!"

B: "Co? Řekl si ráno a večeře je večer, pokud se nemýlím."

J: "Já vím, jen jsem..."

B: "Opět překrucoval mé věty a myšlenky?"

J: "Asi na to mám nadání."

B: "A nejen na to,"...Přitáhl jsem si mě k polibku.

Očekával jsem nějaký vášnivý polibek, kterým by mi dal najevo, jak moc po mně opět touží a že si mě nejspíš vezme rovnou na tomhle baru, ale místo toho mě líbal takovým mazlivým až jemným způsobem, že jsem měl pocit, že se každou chvílí začnu vznášet... No neměl jsem ale šanci...

Emmett: "Ahoj, hrdličky naše."

B: "Kušuj, Emmette!"

Ted: "Říkal jsem ti, že jít k nim je hovadina!"

B: "No ne, Ted pro jednou přemýšlel a dostal by rovnou jedničku."

Ted: "Haha."

Emmett: "Jen jsme chtěli vědět, jak to bude s tou večeří?"

J: "Brian jde!"...Vykřikl jsem radostněji, než jsem zamýšlel.

B: "Nechceš mikrofon?"

J: "Promiň."

Emmett: "A jakým zajímavým způsobem se ti ho podařilo přesvědčit?"

B: "Nedělejte ze sebe idioty, moc dobře jsem viděl, jak jste se tlemili, když mě za sebou táhl."

Emmett: "Sakra."

Ted: "Vidíš, říkal jsem to."

Emmett: "No tak my zas půjdeme,"...Začal pomalu couvat a Teda táhl za sebou.

Jakmile se ti dva dostatečně vzdálili tak jsem si na Brianovi něčeho všiml, byl to takový téměř nepatrný úsměv, ale věděl jsem, co říká - ať už ho Emmett s Tedem štvou nebo mu lezou na nervy sebevíc, má je rád a přátelství s nimi si váží, ačkoliv dávat to najevo je pro něho téměř nemožné.

B: "Co na mě tak zíráš?"

J: "Prostě se na tebe rád dívám."

B: "Je to divné."

J: "Ty si divný, jestli ti tohle přijde divné."

B: "Budeme slovo divný teď používat často?"

J: "To záleží..."

B: "Na čem?"...Ptal se otráveně.

J: "Jestli mě nějak dokážeš umlčet,"...Olízl jsem si rty.

B: "Tak jdeme,"...Chytil mě za ruku a vedl mě jiným směrem, než jsem čekal.

J: "Počkat, kam jdeme?"

B: "Domů,"...Zašeptal.

Úsměv, který se mi v tu chvíli vykouzlil na tváři, se snad ani nedá nijak definovat, ale každopádně jsem si nebyl vůbec jistý tím, zda se mi tohle všechno jen nezdá a měl jsem pocit, že až se probudím tak všechno bude zase špatně, ale dokud v tomto snu jsem, nehodlám se ho jen tak vzdát!

Brian porušil snad všechna dopravní pravidla, jen aby nás včas dostal domů, a nebudu lhát, byl jsem za to opravdu rád! A když jsme se nakonec ocitli v loftu mohli jsme se konečně začít vzájemně zbavovat svého oblečení a vychutnávat si pohledy, polibky a doteky na našich tělech!

Jakmile jsme se za stálého líbání dostali, až do postele Brian si na mne lehl a zasypával mě polibky na každém kousku mé kůže, zatímco jsem si hrál s jeho hřívou. Sténal jsem, vzdychal a svíjel jsem se rozkoší takovým způsobem, že to mohlo definovat jen jediné - Brian mi poskytoval naprostou slast svými rty i jazykem přesně tam, kde jsem ho potřeboval ze všeho nejvíce, a když jsem nakonec téměř vyvrcholil, přestal, nechal mě mu navlíknout kondom a poté do mě zezadu na boku začal pomalu pronikat - ta plnost byla nepopsatelná a přiváděla mě do naprostého ráje! A jeho následné středně rychlé přirážení za pomoci jemných polibků do mých vlasů a na má záda, nás nakonec dovedlo až k našim bouřlivým orgasmům!

J: "Měli bychom se hádat častěji, zažíváme pak ten nejlepší sex."

B: "My se hádali? A vůbec nezažíváš se mnou ten nejlepší sex pokaždé?"

J: "Tady si někdo věří!"...Smál jsem se, ale měl pravdu, lepší sex, než s ním, opravdu neexistuje!

B: "Mám chuť ti naplácat na holou!"

J: "Tak to udělej,"...Zašeptal jsem.

B: "Jenže pro tebe by to byla odměna, dodávám."

J: "Máš mě přečteného."

B: "Někdy až moc."

J: "A jsi za to rád."

B: "Tentokrát si věříš ty!"

J: "Věřím,"...Políbil jsem jej a začal jsem se zvedat z postele.

B: "Kampak?"...Zachytil mou ruku.

J: "Musím se jít napít."

B: "Přineseš mi taky?"...Použil svá štěněčí kukadla.

J: "Uvidím,"...Mrkl jsem.

Šel jsem doslova šnečí chůzí, chtěl jsem, aby měl ústa vyprahlá natolik, že mě o tu sklenici vody bude doslova žadonit a to za pomoci svých úžasných metod, kterými mě opět bude dostávat do miliontého nebe!

Dokonce i obsah své sklenky jsem pil pomalinku, opravdu pomalinku - doušek za douškem, kapku za kapkou a když jsem nakonec cítil svěžest, začal jsem se zase pomalým tempem vracet zpět do ložnice, chtěl jsem, aby cítil nesnesitelnou frustraci z toho, že mě nemá u sebe! Jenže když jsem nakonec dorazil k posteli, všechny mé představy a touhy se rozplynuly... Brian si pěkně pochrupoval a nevěděl o světě, natož o mně stojícím nad ním a toužící po jeho polibcích a dotecích s jeho sklenkou vody, která už teď nejspíš není třeba!

Sklenici jsem tedy položil na noční stolek a následně jsem se přesunul k němu, hezky jsem se zády natiskl na jeho bříško a jeho ruku jsem si přehodil přes bok, tuhle polohu po sexu, při spánku, vlastně po čemkoliv a při čemkoliv, miluji nejvíce - v tu chvíli se s ním cítím naprosto v bezpečí, šťastný a milovaný!

Pokud se to takhle bude dál vyvíjet, není vůbec žádný pochyb o tom, že zítřejší nebo spíš už dnešní večeře dopadne skvěle!

Večeře(2)

Nový díl. - 18+

BRIAN

Myslel jsem, že ho snad proplesknu, když mě za sebou táhl jak onuci, takový vztek a pocit ponížení jsem necítil už opravdu dlouho, doslova se mnou vymetl podlahu a to jen proto, aby mě donutil zachovat se tak, jak on si představuje... Proč ne, že? On řekne, já udělám! Alespoň to si Justin očividně myslí! Kdykoliv si zamane nějaký nápad idiotských rozměrů, ve kterém mám hrát svou vlastní roli, neexistuje vůbec žádná šance, že by bral NE jako odpověď... Takovýho tvrdohlavýho mezka jako je právě on, jsem opravdu dlouho nezažil, teď už mám opravdu jistotu, že právě tenhle kluk mě jednou dostane do hrobu a já jsem bohužel takovej vůl, že se klidně nechám, protože pro mě holdt něco znamená... Bych se z toho už vážně zbláznil!

---

Takže, ať se mi to líbí nebo ne, on dosáhl svého a já jak zmanipulovaný posera mu musím nedobrovolně vyjít vstříc a vydat se s ním a bandou imbecilů do domu paní Taylorové, která se zčistajasna rozhodla nás poctít nabídkou společné večeře a jak jí tak znám buď jsou v tomhle jen dobré úmysly, které mi nic neříkají anebo si budu muset dávat pozor na jed obsažený v mém jídle! Každopádně, ať už tak nebo tak, tohle si Justin ještě pěkně slízne!

Když se mi nakonec podařilo se toho blonďatého ocásku zbavit, bohužel jen díky tomu, že jsem souhlasil s tou pošahaností monstrózních rozměrů, musel jsem se uvelebit na bar a panákem silného pití vyventilovat svůj momentální, rozhněvaný stav, což se celkem dařilo dokud...

J: "Takže s tím můžu počítat?"...Zjevil se, jak přízrak.

B: "Pro Krista!"...Cuknul jsem sebou.

J: "Promiň."

B: "Mohl by ses naučit nezpůsobovat lidem na potkání smrt?"

J: "Mám přijít znova?"...Začínal být ironický.

B: "Není třeba,"...Opáčil jsem podobným způsobem.

J: "Takže?"

B: "Co?"

J: "Můžu s tebou počítat?"

B: "Řekl jsem to snad, ne?"

J: "U tebe člověk nikdy neví."

B: " Nápodobně... Tvůj přesvědčovací způsob byl velmi originální."

J: "Bylo to spontánní."

B: "Ještě lepší,"...Vyklopil jsem do sebe dalšího momentálního nejlepšího přítele.

Justin se na mě díval způsobem alá "Jak si vůbec můžeš dovolit pít?" ale když jaksi pochopil, že něco takového, obzvlášť teď není na místě, mávnul na barmana a objednal si svou oblíbenou Margharitu.

B: "Ráno ti bude zle."

J: "Tobě taky."

B: "Něco vydržím."

J: "To já taky... Chceš říct, že jsem slaboch?"

B: "Nepřekrucuj to, co říkám... Nejsi slaboch."

J: "Promiň, asi mám rýpavou."

B: "Asi určitě."

J: "Jen se prostě bojím..."

B: "Čeho?"

J: "Máma nás pozvala na večeři a já chci, aby nás konečně viděla jako... Jako..."

B: "Pár?"

J: "Vím, že tobě se ta představa hnusí, ale zkrátka ona ví, že jsme spolu, jen nás nikdy neviděla... Já nevím, jak to říct..."

B: "U sebe doma jako pár?"...Nadzvedl jsem obočí do nebeských výšin.

J: "Přesně."

B: "Justine..."

J: "Vím, co chceš říct, že my nejsme pár a že se tak nehodláš nikomu ukazovat, jen jsem prostě doufal, že když tam půjdeš a necháš si pro sebe poznámky typu "on u mě jen přežívá" tak nás tak jeden večer bude vnímat a bude mít jistotu, že se nezahazuju se špatným chlapem."

Jo tak na to jsem mu chtěl něco pěkného říct a ne nebylo by to potvrzování jeho domněnek v tom smyslu, že my opravdu nejsme žádný pár a že se tak nehodlám nikomu prezentovat a už vůbec ne jeho mámě, ale měl jsem spíš na mysli, že ať už se to v sobě snaží popřít sebevíc, on se opravdu zahazuje se špatným chlapem, nikdy pro něho nebudu dost dobrý, vím, že by si zasloužil někoho jiného, lepšího, ale on mě zkrátka nechce opustit a já vím, že bych ho ani nedokázal nechat jít za někým jiným, což mě děsí ze všeho nejvíc! Dokonce i představa toho, že se na jeden večer staneme párem pro někoho tak důležitého jako je právě Jennifer se mi líbí, ale zároveň z ní mám šílený strach!

B: "Tak to je asi dobře, že tam jdu,"...Nemůžu uvěřit, že jsem tohle řekl! Ale už to tak nejspíš bude!

J: "Jo... Jen trvalo věčnost tě k tomu přemluvit."

B: "Přinutit je výstižnější slovo."

J: "Cokoliv si přeješ."

B: "Cokoliv?"...Očima jsem jej začal svlékat.

J: "Cokoliv,"...Zašeptal a následně mě políbil.

Tentokrát se naše role obrátily, byl jsem to já, kdo jej táhl za ruku rovnou do zadní místnosti, chtěl jsem ho tak moc, že vzít si ho na tanečním parketu by bylo to nejlepší, co bych pro sebe mohl udělat, ale těch pár kroků jsem to ještě vydržel, a když jsem našel volné místo v zadních částech místnosti, natiskl jsem jej rovnou ke stěně a vášnivě jsem si poddal jeho rudé rty společně s jeho hravým jazykem!

Přesně tak jako jsem ho chtěl ještě před patnácti minutami zabít a rozčtvrtit, jsem ho právě teď chtěl cítit - chtěl jsem se dotýkat každé části jeho těla, cítit jeho rty putující mi po kůži, líbající mě jako nikdy, chtěl jsem, aby mě jeho tvrdost tlačila do mého rozkroku, chtěl jsem konečně zase pocítit ten úžasný pocit, který zažívám kdykoliv se ocitnu uvnitř jeho dokonalosti!

B: "Otoč se,"...Zavzdychal jsem do jeho pootevřených rtů.

Jakmile to udělal, stáhl jsem mu kalhoty těsně pod zadek a stejně tak sobě, na což jsem si natáhl kondom a v další chvíli jsem se kousek po kousku začal dostávat do jeho těla, čím hlouběji jsem byl, tím úžasněji jsem se cítil, nebyl ještě dostatečně uvolněný a tak mě pevně obepínal a svíral, což ve mně vyvolávalo ještě větší dravost, ale i přes to jsem pár chvil vyčkával, než jsem cítil, že mohu začít přirážet, bez toho aniž by zažíval bolest a poté jsem se konečně mohl začít pohybovat! Zažíval jsem neuvěřitelné návaly horka a cítil jsem, jak se můj orgasmus neprodleně blíží a mezitím jsem Justina pevně chytil do dlaně a za stálého tření jeho penisu a mého silného přirážení jsme oba dosáhli svého bouřlivého vrcholu!

J: "Bylo to dostatečné cokoliv?"

B: "To byl jen začátek,"...Políbil jsem jej a následně jsem se s ním ruku v ruce vydal na parket.

Postavili jsme se rovnou doprostřed, tělo na tělo, jeho ruce kolem mého krku, ty mé kolem jeho pasu a v pevném sevření jsme tančili jsme do rytmu hudby, užívali jsme si vzájemné chvíle a hlavně to, že je zatím všechno v pořádku... Protože, až nastane zítřek a ta výjimečná večeře, tak mám pocit, že se něco zatraceně pokazí!

Večeře(1)

Nová povídka.

JUSTIN

Věděl jsem, že Brian pravděpodobně bude dost šílet, ale že bude až tak vyvádět, to by mě opravdu ani ve snu nenapadlo! Choval se doslova jako malej fracek a to nepřeháním! Jasně, tohle se přeci neděje každý den, aby moje máma pořádala večírek nebo spíš velkou večeři, na kterou jsme zítra všichni, včetně Briana, zvaní, ale tak nějak jsem opravdu moc doufal, že by alespoň pro jednou mohl dát stranou tu svou odmítavou povahu a taktéž masku a bez řečí by na to jednoduše přistoupil... Jo, já vím, naivita je od teď moje značka!

---

J: "A co mám mámě asi tak říct? Zve nás všechny, včetně kluků a holek s Debb a Vicem a nikdo z nich neodmítl, víš ,jak to bude vypadat, když jediný, kdo nepřijde, bude můj... Ty!"

B: "Nejspíš tak, že se mi nechtělo! A nejsem nic tvého!"

J: "Samozřejmě, jak by mě to mohlo vůbec napadnout, vždyť spolu jen čtyři roky žijeme."

B: "Ne čtyři roky se známe a ty u mě pouze přežíváš!"

J: "Promiňte, pane Kinney, za to nepatrné přeřeknutí!"

B: "Nehraj si na idiota!"

J: "Já? To nemyslíš vážně?! Jediný, kdo si na něj hraje, jsi ty!"

B: "Jen proto, že nehodlám jít na nějakou večeři s bandou šašků?"

J: "Ti šašci jsou tvoje rodina!"

B: "Holt se budete muset obejít beze mě!"

J: "Nemůžeš alespoň jednou na něco přistoupit?"

B: "Nesjpíš nemůžu!"

J: "Fajn, fajn, jak chceš!"...Vztekle jsem za sebou zavřel dveře od koupelny.

Ten dokáže člověka někdy tak vytočit, že by si za to normálně zasloužil medaili! Myslel jsem, že ho snad uškrtím holýma rukama za to, jak se choval, možná, že je i dobře, když se na té večeři neukáže, akorát by jí nám všem zkazil, jen ještě nevím, jak přesně to mámě oznámím, protože si dokážu představit, jak jí to naštve!

Strávil jsem v koupelně opřený o zeď několik minut, pomalu jsem se tam začínal nudit k smrti, ale k tomu, abych vylezl, jsem se moc neměl, věděl jsem, že když ho uvidím, to nutkání jej zabít se ve mně zase probudí, ale nakonec jsem se přeci jen odhodlal a vešel jsem do ložnice a okamžitě jsem zjistil... Že tu není! To se mi fakt zdá, on vzal nohy na ramena!

Nabroušeně jsem se posadil na pohovku a začal jsem hledat něco koukatelného v televizi, ale všechno to zavánělo buď romantikou, na kterou teď nemám ani pomyšlení anebo vražděním, na které mám naopak pomyšlení až příliš, tudíž jsem televizi zase raději vypl, ovladač jsem odhodil a začal jsem přemýšlet nad tím, co mám dělat, až jsem nakonec došel k závěru, že tohle mu jen tak neprojde!

Zase jsem se zvedl zpátky na nohy, hodil jsem na sebe bundu a boty a následně jsem se vydal tam, kam se Brian určitě přede mnou běžel schovat a užít si toho, že je Brian Kinney!

J: "Ahoj, neviděli jste Briana?"

Emmett: "Zlatíčko, ahoj... Viděli asi před čtvrt hodinou, zdál se být rozhozený."

Ted: "Jiným slovy - rudl vzteky."

J: "Mojí zásluhou."

Emmett: "Copak se stalo?"

J: "Mámina večeře se mu nezamlouvá."

Ted se začal smát na celé kolo a my s Emmettem jsme na něj hleděli jako by mu právě ruplo v bedně... No alespoň někdo z této situace těží nějakou srandu.

Ted: "No neříkal jsem to?"...Smál se dál.

Emmett: "Ano, říkal, jsi šikulka, jen buď tak hodný a přestaň... Ztrapňuješ nás."

Ted: "Díky, Emme, to potěší."

Emmett: "Vždy si chtěl, abych k tobě byl upřímný."

Ted: "I to se někdy přeceňuje."

Emmett: "Ale to by to pak nebyla upřímnost."

Ted: "Myslím, že..."

Zatímco se ti dva popichovali a vedli jednu z těch jejich konverzací, ve které se zjišťuje, kdo z nich má pravdu, tak jsem začínal pomalu šílet... Potřeboval jsem Briana najít tak moc, že bych nabídl i odměnu za jeho nalezení, protože jestli mám mít pořád odvahu na to, co mám v plánu udělat, tak to musím udělat co nejdřív!

J: "Mohli byste toho nechat?!"

Emmett: "Promiň... Ještě si něco chtěl?"

J: "Ne, vůbec nic."

Protočil jsem panenky a při odchodu jsem zaslechl, jak se zase začali hádat, někdy bych se z nich opravdu zbláznil a navíc jedno je jisté - oni mi stoprocentně najít Briana nepomůžou, takže to musím udělat sám!

Vydal jsem se tedy rovnou do zadní místnosti a prolezl každý kout, obešel každý sloup a viděl všechny možné sexuální akty avšak ani jednoho se neúčastnil Brian, začínal jsem nabírat dojmu, že tady už dávno není a já hledám zbytečně, pak jsem ale však vyšel opět na parket a zahlédl, jak se lepí na svůj úlovek a v rytmu hudby se s ním všemožně kroutí, v tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo!

Chvíli jsem jej pozoroval a přemýšlel nad tím, proč pokaždé, když se pohádáme, máme neshodu nebo ho něčím naštvu, tak běží do Babylonu a hledá nějakou kořist, které by mohl vyšukat mozek z hlavy, ale jeho myšlení je tak zapeklité, že na to odpověď nejspíš nikdy nedostanu! Po svém hlubokém uvažování jsem se tedy vydal rovnou vstříc tomu, co musím udělat...

J: "Zmiz!"

Divil jsem se, že odehnat tu hromadu svalů bylo tak jednoduché, ale byl jsem za to rád, nepotřeboval jsem se ještě zabývat tím, že budu muset nějakého tricka přesvědčovat k odchodu, abych si mohl promluvit se svým přítelem, který mi neuvěřitelně pije krev!

B: "Tak díky moc, nebylo jednoduché ho dostat!"

J: "Až skončíme, můžeš si ho zase najít."

B: "Skončíme s čím? Já už o tom mluvit nehodlám!"

J: "Ani nebudeš muset... Tedy se mnou ne."

B: "O čem to, kurva, mluvíš?"

J: "Jdeme."

B: "Co?"

J: "Říkám jdeme."

B: "Já vím, co říkáš, ale nechápu proč."

J: "To zjistíš."

B: "Nezjistím, já totiž nikam nejdu!"

J: "Ne?"

B: "Ne!"

J: "Fajn!"

Chytil jsem jej pevně za ruku a začal jsem ho za sebou doslova táhnout, snažil se mi všemožně vyškubnout, ale ten vztek mi dodával ještě větší sílu, tudíž to pro něj bylo prakticky nemožné!

B: "Kurva, pustíš mě?!"

J: "Ne, máš něco na práci!"

B: "Zbláznil ses?!"

J: "Já nebudu ten, kdo oznámí to, že nepřijdeš... Hezky to řekni mámě sám."

B: "Cože?"

J: "Nedělej, že neslyšíš, je to v tvých rukách!"

B: "Ani mě nehne!"

J: "Nemáš na vybranou, ledaže by sis to rozmyslel a na tu večeři šel."

B: "Dobře!"

Zarazil jsem se uprostřed pohybu a nechápavě na něj pohlédl, tvářil se jako bych ho snad zbičoval... No jeho pověst a sebevědomí jsem zbičoval určitě!

J: "Co?"

B: "Půjdu, jasný?!"

J: "Páni, to šlo snadno."

B: "Snadno? Skoro si mi zlomil ruku!"

J: "Ale no tak, bručounku."

B: "Trhni si,"...Otočil se a vztekle odešel.

Zůstal jsem stát na místě a přihlouple jsem se culil, ten pocit, že jsem nad ním pro jednou zvítězil, byl nepopsatelný a to si myslel, že mu to jen tak projde!