Bouřka(6)

Poslední díl. - 18+

JUSTIN

Díky tomu, že jsem Brianovi nějakým způsobem dokázal říct, co mě trápí a proč se kvůli tomu chovám jako naprostý pitomec, cítil jsem, jak ze mě spadla ta nepříjemná zátěž, bylo to úlevné, ale i přes to jsem měl pocit, že je mezi námi stále jakýsi druh napětí a nevěděl jsem, co s tím udělat, obzvlášť když jsme pořád neměli možnost kvůli té bouřce opustit Kinnetic a jít domů do tepla, kde by se nám lépe přemýšlelo, mluvilo a všeobecně existovalo, místo toho jsme jen mohli ležet, natisknuti na sobě, třesoucí se zimou a němě oddychovat, poněvadž jsme ani jeden nevěděl, co říkat.

J: "Taky nemůžeš spát?"...Zkusil jsem alespoň nějakým způsobem rozproudit konverzaci.

B: "Ne, na to je mi až moc velká zima, bojím se, že bych si vylámal zuby ve spánku z toho, jak bych se nekontrolovatelně klepal."

Musel jsem se začít smát, představa Briana bez zubů byla víc než k popukání a na chvíli mi díky smíchu i dokázala zvýšit tělesnou teplotu.

---

B: "Rád jsem tě pobavil,"...Snažil se znít dotčeně, ale nebyl daleko od toho smát se taky.

J: "Musíš uznat, že by ti to moc slušelo."

B: "To teda, hlavně až bych byl nucený srkat jídlo brčkem."

J: "Ber to z té lepší stránky, já tě budu milovat s jakýmikoliv nedostatky."

Až když jsem to dořekl, tak mi došlo, že tohle říkat, zrovna nebylo na místě, přeci jen jsme pořád ve fázi, kdy se vzpamatováváme z hádky a všech jejích následků a tímhle prohlášením jsem ho jistě akorát zahnal do kouta, ze kterého se buď bude muset probojovat sarkastickými poznámkami, které mým uším nebudou dělat dobře anebo naopak ignorantním chováním, které taktéž ničemu nepomůže, zkrátka jsem to zase pohnojil, teď už ale záleží na Brianovi, jak s tím naloží, já bych snad byl i rád, kdyby to nijak nekomentoval a jednoduše přešel.

B: "Já vím."

Tak dobře, uznávám, že takovou odpověď jsem nečekal, ne že by byla nějak závratně šokující, jen v jeho podání zněla zvláštně, jako by mi chtěl dát najevo, že s tímhle vědomím se už dávno smířil a nezbývá mu nic jiného, než s tím žít a zároveň jako by mi tím říkal, že je rád, že ho budu navždy milovat, protože jsem pro něj moc důležitý... Sakra, ten tón, jakým to řekl, se těžce vysvětluje, ale zkrátka mi snad rozumíte, on mě jednoduše miluje natolik, že už mou lásku očividně nechce odmítat.

Vůbec jsem nevěděl, jak na to reagovat a tak jsem mu jen pohladil ruku, kterou mě objímal kolem pasu a mlčel jsem, myslím, že byl i rád, přeci jen, když už se Brianovi podaří říct něco, co je proti jeho zásadám, pravidlům a přesvědčením, tak je radši, když to nijak nekomentuji a jen to zkrátka přijmu a to jsem právě udělal.

B: "Nad čím přemýšlíš?"...Přerušil po chvíli to drásající ticho.

J: "Ani nevím, před chvílí jsem přemýšlel nad tím, zda si na mě ještě naštvaný a právě teď nad tím, že bych si dal horkou sprchu... Takže všeobecné myšlení,"...Smál jsem se.

B: "Ahaaa,"...A on se ke mně přidal.

Bylo příjemné slyšet jeho smích, mohl bych ho poslouchat celé hodiny a stejně bych se nikdy nenabažil, v takových chvílích totiž vím, že je upřímně šťastný se mnou po boku a víc bych si nemohl přát.

J: "A jsi?"

B: "Co jestli jsem?"

J: "Naštvaný?"

B: "Nejsem... Vlastně možná trochu, ale to jen proto, že si s tím čekal tak dlouho, než si mi to řekl... Viděl jsem na tobě, že si nesvůj už nějaký ten týden, ale ty si mlčel a tak jsem myslel, že ode mě potřebuješ klid a tak jsem byl v Kinneticu víc než obvykle, jenže nakonec se ukázalo, že to byl hlavní důvod, proč se ta tvoje nálada zhoršovala a ve finále vyústila v tu hádku."

Je nezvyk slyšet Briana mluvit o tom, jak ho něco trápí nebo trápilo a proč se to rozhodl řešit tak, jak se rozhodl, on totiž nikdy nemluví o ničem, co nesouvisí se sexem anebo alespoň něčím, co ho zajímá a čemu se s radostí věnuje a to řešení mého chování a nálady rozhodně nezahrnuje, proto mě potěšilo, že byl ochotný mi říct, jak se právě teď cítí a jak tuhle situaci vnímal on, znamená to totiž, že jsem pro něj natolik důležitý, že ví, že mi to říct musí, aby to, co mezi námi je - nedefinovatelný a nekonvenční vztah - upevnil.

J: "Mrzí mě to, vím, že jsem ti to měl říct... Já jsem jen zkrátka měl v hlavě takový zmatek, že jsem sám nevěděl, co to se mnou je, všechno to začalo jako blbá nálada, která vyústila v depresi, kterou ses ty rozhodl řešit tím, že si mi dal prostor, který mi ale vůbec nepomohl... Já jsem radši, když tě mám při sobě, bez tebe je mi mizerně."

B: "Za ty 4 roky jsem si toho stihl všimnout,"...Popichoval mě.

J: "To je dobře,"...Potočil jsem se k němu a něžně jej políbil.

A Brian mi v tu chvíli zajel prsty do vlasů, chytil mě za zátylek a opět mě políbil, tentokrát však naléhavě a drsně, jako by mě snad nelíbal roky a teď to potřeboval dohnat, ani za nic jsem se tomu nebránil!

B: "Pamatuj si, že se mnou můžeš mluvit narovinu,"...Šeptal mezi polibky.

J: "Já vím,"...Šeptal jsem nazpět.

B: "O čemkoliv, kdykoliv."

J: "Já vím,"...Tajil se mi dech z toho, jak Brianova ruka klesala k mému rozkroku.

B: "Stačí, aby si něco řekl, a já udělám vše pro to, abych ti s tím pomohl."

Věděl jsem, že i když se to pořád trochu týkalo toho, abych s ním o svých problémech včas mluvil, tak jsem zároveň věděl i to, že už nemluví jen o tom, ale především o tom, abych ho vzrušil tím, že si mu řeknu, co od něj právě teď potřebuji!

J: "Prosím,"...Zasténal jsem.

B: "O co?"...Hravě mě pobízel k odpovědi.

J: "Potřebuju to."

B: "Řekni si o to."

J: "Udělej mi to!"

Brian v ten okamžik nezahálel a prakticky okamžitě mi zastrčil ruku do trenek, kde už na něj čekala má vzrušená erekce a v momentě, kdy mě začal hladit a třít, myslel jsem, že se snad slastí rozplynu!

V další chvíli mě opět hladově políbil a poté mi svlékl to jediné, co jsem na sobě kromě trenek měl, tričko mi přetáhl přes hlavu a následně i to svoje sobě, abychom mohli při přitisknutí vzájemně cítit svou teď už rozpálenou kůži.

Hned na to mi jazykem začal klesat od krku, přes hrudník, pupík a až k lemu trenek, které mi zuby začal stahovat a když bylo třeba, použil i ruce k tomu, aby mě jich zbavil a vzápětí začal naopak jazykem stoupat nahoru po vnitřku mých stehen až k mému penisu, který mi následně od kořene až ke špičce olízl a já nemohl jinak než hlasitě sténat a bořit mu prsty do vlasů! Když mě začal sát, byla to v podstatě otázka jen vteřin, než bych vyvrcholil a proto jsem jej zastavil a přitáhl si jej k sobě, abych jej mohl vášnivě políbit!

J: "Chci tě v sobě,"...Dal jsem mu jasně najevo, jak moc ho potřebuji.

Brian se mi hned na to nosem otřel o ten můj a vzápětí si vzal ze stolku vedle pohovky kondom, musel jsem se pousmát nad tím, že on má vždycky jen tak pro jistotu někde zásobu a následně jsem mu pomohl při jeho navlékání. Poté se Brian vměstnal mezi má stehna, ruce mi sevřel za hlavou a vteřinu na to do mě najednou pronikl, sykl jsem bolestí a tak se zastavil a čekal, dokud si na jeho velikost nezvyknu, a když jsem mu dal souhlas, začal se pohybovat, střídavým tempem nás oba přiváděl do miliontého nebe, až jsme nakonec oba dosáhli bouřlivého orgasmu, po kterém jsme vysílením usnuli pevně natisknuti k sobě.

"Justine?" něčí ruka do mě začala opatrně šťouchat, ale já i přes to nebyl schopný nijak reagovat, dokud se však opět neozvalo 'Justine?' a já si uvědomil, že ten někdo je Ted...

J: "Sakra!"

B: "Co je?"...Vylítl úplně stejně jako já.

Ted: "Dobré ráno, hrdličky."

Byl jsem opravdu vděčný, že jsem měl přes sebe alespoň přehozené tričko, protože kdyby mě Ted viděl v celé mé kráse, tak by mi asi chvíli trvalo, než bych se přestal v jeho přítomnosti cítit trapně, tedy pokud by ho Brian dřív nezabil za to, že mě vůbec viděl... Toť otázka.

B: "Co tady, sakra, děláš, Theodhore?"

Ted: "Přišel jsem se podívat, jestli to Kinnetic přežil ve zdraví, ale jak tak koukám, byl v naprostém bezpečí ve vašich rukách."

J: "Takže ta bouřka už skončila?"...Uvědomil jsem si, že jinak by tu Ted asi nebyl.

Ted: "Přesně tak, venku to sice vypadá jak po bitvě, ale skončila a neměla by se už vrátit."

J: "Díky bohu."

B: "Tak v tom případě sem můžou všichni naklusat a dát se do práce, je toho hodně co dohánět, ty si to tu vezmeš dneska na starost."

Ted: "A kam jdeš ty?"

Brian se na mě podíval takovým zvláštním pohledem a následně s úsměvem prohlásil "Já jdu domů," a v tu chvíli jsem nemohl být šťastnější.

Ted: "Dobře a..."

B: "A nic, poraď si... A kousek odtud je moje auto s píchlou gumou, tak ho dej dohromady a pak mi ho přivez..."

Ted: "J-jasně a mám..."

B: "Měj se, Tede,"...Dal mu jasně najevo, že má opustit jeho kancelář a Ted tak po chvilce i udělal.

J: "Jsi na něj zlý."

B: "Dávám mu cenné lekce, jednou mi bude vděčný."

J: "Aby ho ten jeho vděk nepřiměl tě zabít."

B: "K tomu nikdy nedostane příležitost,"...Ušklíbl a usmál se zároveň. A hned na to mě něžně políbil.

Následně jsme se šli oba obléct, abychom se konečně mohli vydat domů a oddat se jedné dlouhé, příjemné a především horké sprše, kterou jsme oba tak moc potřebovali!

Bouřka(5)

Nový díl.

JUSTIN

Opravdu nevím, jestli jsem víc naštvaný na Briana anebo na sebe, on se to se mnou nechce ani pokusit vyřešit a myslí si, že víc prostoru mi prospěje, jako by to, že si budu připadat jako nějaká jeho překážka se špatnou náladou, by mi mělo nějak pomoct a já? No řekněme, že si pořád nejsem v hlavě schopný srovnat, kdy tahle moje deprese nebo možná frustrace, tím si zatím nejsem taky moc jistý, začala, vím jen, že už nějakou dobu se cítím nesvůj, ale až do dnešního nebo teď už spíš včerejšího rána jsem to nějak nevnímal nebo jsem to možná ignoroval, to taky nevím, no když to vezmu kolem a kolem, tak já vážně nevím vůbec nic, jen to, že mě něco trápí a buď je na vině Brian anebo naopak já, jak už mi Brian stihl naznačit, než se sebral a odešel do jiné kanceláře, jen aby mi nemusel být na blízku, fakt tohle už je k zbláznění! A já teď může jen ležet, klepat se zimou v tom slabém tričku a čučet do stropu, ačkoliv v té tmě si nevidím ani na špičku nosu... Řekl bych, že kdybych se rozhodl tu bouřku překonat sám doma, tak jsem zbytečně nepřiléval olej do ohně při té mezi mnou a Brianem!

Vzhledem k tomu, že jsem nejen cítil, ale v tom tichu i slyšel to, jaký mám hlad, rozhodl jsem, že podstoupím nebezpečnou misi do kuchyňky a z lednice si vezmu ten salám, který jsme tam předtím byli nuceni nechat společně s tím pečivem, naštěstí do toho okna už nic nemlátilo, vlastně celkově se zdálo, že se to venku začíná uklidňovat a proto mi nic nebránilo v tom se najíst, i když z té trochy by se pravděpodobně nenajedl ani vrabčák! Kdybych však tušil, že Brian dorazí ani ne pár minut po mně očividně se stejnými plány jako já, tak bych sem nechodil...

J: "Briane?"

B: "Hm?"

J: "Mohl by si mi laskavě přestat svítit tou baterkou do očí?"

B: "Pardon,"...Sklopil ji stranou.

J: "Taky máš hlad?"...Uvědomil jsem si, že můj tón nebyl moc příjemný a tak jsem se snažil být milejší.

B: "Jo, chtěl jsem to vydržet, ale nedalo se."

J: "Tady je ještě trochu salámu, pár plátků už jsem si vzal a tady kousek chleba."

B: "Díky."

J: "Není za co."

---

Je neobvyklé, když mezi námi nastane hrobové ticho, ale když se tak stane, tak jediný možný únik z toho, je vzít nohy na ramena a dostat se z blízkosti toho druhého, jenže já věděl, že když to udělám, tak mu dám najevo, že má pravdu, že potřebuju prostor, jenže i kdybych ho potřeboval sebevíc, tak ho nechci, nemám rád, když s ním nemůžu být, stačila mi ta hodina, co jsem sám ležel v jeho kanceláři a měl jsem pocit, že to snad nevydržím a stejně jsem k žádnému závěru nedošel, já zkrátka potřebuji být s ním a ne bez něho! Ať už mě trápí cokoliv, tak sám to jednoduše nevyřeším, proto jsem místo útěku udělal následující - posadil jsem s tou trochou jídla ke stolu a čekal na to, co Brian udělá.

B: "Já zas půjdu."

Tohle buď znamenalo, že je pořád naštvaný a nesnese být mi na blízku anebo naopak, že je naštvaný na sebe a myslí si, že to já nesnesu být jemu na blízku.

J: "Nechoď... Prosím."

Neviděl jsem mu sice do tváře, ale věděl jsem, že se musel alespoň pousmát, měl jsem prostě takový pocit, že to udělal, a když se následně posadil vedle mě, musel jsem se pousmát i já.

J: "Děkuju."

B: "Za co?"

J: "Že si zůstal."

B: "Ted by se zbláznil, kdybych mu tam nadrobil."

J: "Ahaa,"...Začal jsem se smát.

B: "Čemu se směješ?"

J: "Jen tak."

B: "Si divnej."

J: "Jo to není žádná novinka."

B: "To není."

Měl jsem najednou pocit, že se situace mezi námi uvolnila, neřekl bych, že byl všemu konec, ale zkrátka jsme byli blíž tomu, abychom to nějakým způsobem vyřešili a uzavřeli, za což jsem byl opravdu rád.

J: "Půjdeš se mnou?"...Ptal jsem se, když jsme oba dojedli.

B: "Kam?"

J: "K tobě do kanceláře... Anebo se zas vrátíš do Tedovo?"

B: "Já nevím... asi... půjdu s tebou. Ted nemá moc pohodlnou pohovku,"...Uchechtl se.

J: "Tak pojďme,"...Nebyl jsem si jistý, že to udělat můžu, ale i přes to jsem jej chytil za ruku, propletl si s ním prsty a společně jsme se vydali do jeho kanceláře.

Když jsme dorazili tak jsme ani jeden nevěděli, co udělat, ale Brian se nakonec posadil na pohovku a já se rozhodl, že udělám to samé a tak jsme vedle sebe jen seděli a nejspíš oba tupě hleděli do tmavého prostoru před sebe.

J: "Mrzí mě to,"...To hrobové ticho už mi drásalo nervy a věděl jsem, že je na čase začít něco říkat.

B: "Co?"

J: "Všechno - to ráno, to, že jsem sem přišel, i když ty si chtěl být podle všeho sám a to, jak jsem předtím znova vybouchl... Já nevím, co se mnou je, prostě mám jen pocit, že se poslední dobou dusím, ale ne kvůli tobě, spíš kvůli tomu, že už s tebou nemůžu být tak často jako dřív, ty teď máš Kinnetic a já se s tím musím smířit, já to chápu... Jen mi chybíš."

Zničehonic se to ze mě začalo sypat, jako bych to všechno věděl, jen jsem si to do teď nebyl ochotný připustit, chtěl jsem být jako Brian a svoje pocity skrývat, jenže já už nemůžu, já pocity žiju a právě teď cítím, že mé chování bylo způsobeno tím, že jsem se cítil jako zbytečnost, které se chce Brian zbavit, protože si našel novou zálibu v podobě firmy.

J: "Prostě se bojím, že už ti nejsem dost dobrý, že jsem navíc a že už mě nepotřebuješ... Když máš teď Kinnetic, ve kterém trávíš všechen čas."

B: "Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout?"

J: "Já nevím, prostě napadlo a je mi jasný, že jsem blázen... Jen jsem si chtěl být jistý, že to tak není a..."

B: "Tím si buď jistý... Protože ať už mi lezeš na nervy sebevíc, jsi pro mě mnohem důležitější, než nějaká firma."

Musel jsem ho ihned políbit, vím, že tohle říct pro něj nebylo snadné, jenže on to udělal, protože mě miluje a nechce, abych si myslel něco, co není pravda, věřím tomu, že když jsme se teprve poznávali a já si za každou cenu stál za tím, že s ním zůstanu už navždy, tak se mě rozhodně chtěl zbavit, ale ty doby už jsou dávno pryč, vždyť mi už několikrát přiznal, že jsme partneři, že máme jakýsi druh nekonvenčního a nedefinovatelného vztahu a právě teď i to, že jsem pro něj důležitý a myslím, že víc si ani nemůžu přát, ani nechápu, jak jsem si mohl myslet, že by se mě chtěl zbavit, kvůli své firmě!

Bouřka(4)

Nový díl. - 15+

BRIAN

Kdybych byl ten typ člověka, co alespoň někdy myslí mozkem, tak bych byl schopný udělat to, co bych udělat měl - propustil bych Justina ze své náruče a nepřibližovat se k němu, dokud si v hlavě nesrovná, co vlastně chce či snad nechce, to už je na něm, jenže bohužel pro mě, něj a nejspíš všechny v mém životě, já dokážu nejracionálněji přemýšlet pouze svým rozkrokem a to racionální pro mě právě teď je, dopřát si Justina všemi možnými způsoby, jaké existují, protože mu zkrátka nedokážu odolat... Sakra, kdo by to asi tak dokázal? Vždyť on je... ON! Prostě Justin, nikde na světě není nikdo lepší, než tenhle kluk, co mi v mžiku obrátil život vzhůru nohama, donutil mě si kvůli němu doslova projít peklem a přiměl mě zpochybňovat všechno, čemu jsem kdy věřil, to všechno jsem mu dovolil jen proto, kým je a kým dělá mě, s ním si připadám lepší, dělá mě lepším, i když mi každá buňka, kost a sval v těle říkají, že bych mu tohle neměl dovolovat, tak já si zkrátka nemůžu pomoct, prostě pro mě představuje to nejhorší a zároveň to nejlepší v životě a já ho jednoduše potřebuju!

Zatímco jsem Justina hladově líbal a pomalu mu zasouval ruku do kalhot, tak mi rozepínal jednou rukou knoflíčky košile a druhou se snažil o to samé, co já - dostat se mi do kalhot, což se mu dařilo na výbornou a už jen z těch dotyků jeho ledové kůže na té mé rozpálené v oblasti rozkroku, jsem měl mravenčení po celém těle a břišní svaly se mi neustále zatínaly z té neskutečné potřeby co nejdříve vyvrcholit. A když mě začal třít, byla to naprostá slast, která...

B: "Fuck!"

Tak moc rád bych vám řekl, že tohle byla reakce na můj bouřlivý orgasmus, ale bohužel vás budu muset zklamat, ale věřte, že nikdo není víc zklamaný, než já... To, co se právě stalo, byl buď boží zásah, jak mě přimět k tomu dát od Justina ruce pryč anebo ďáblův výsměch, ať už tak nebo tak, byli jsme nucení přestat, protože kus něčeho začal hlasitě mlátit do okna a zdálo se, že je to jen otázka času, než ho to prorazí a déšť se začne dostávat ve velkém dovnitř, bylo to jak z nějakého hororu, proto jsme popadli, co se dalo, a utíkali jsme se schovat ke mně do kanceláře.

---

B: "Jsi v pohodě?"

J: "Jo a ty?"

B: "Taky."

Kdyby tu byl dostatek světla, tak jsem si dost jistý, že bychom oba viděli, že se ten druhý tváří hodně divně a nejistě, no hádám, že v takové situaci a v hrobovém tichu se snad ani jinak tvářit nedá, ale zkrátka jsme ani jeden nevěděli, co říct, dělat, nedělat, prostě jsme jen mlčeli a snažili se přijít na to, jak z tohohle vybruslit, jenže se to zdálo jako něco nemožného!

J: "Briane?"...Jsem rád, že to byl on, kdo se první ujal slova, protože kdyby to bylo na mně, tak mlčíme ještě minimálně týden.

B: "Ehm?"

J: "Tohle je trapný, že jo?"

B: "Co přesně máš na mysli?"...Ne, že by to bylo tak těžké zhodnotit, ale nějak jsem se snažil rozproudit konverzaci.

J: "Tohle všechno,"...Ale Justin vůbec nepomáhal.

B: "To asi je."

Ani nechápu, proč jsem tohle řekl, ale tak nějak jsem se snažil vyhnout tomu, že bych mu to potvrdil a dovolil si mu ukázat, že se taky cítím dost nepříjemně a zároveň jsem mu to nechtěl vyvrátit, poněvadž si myslím, že teď není ta doba, kdy bych si měl hrát na ignoranta, pokud nechci, aby Justin došel k závěru, že jsem naprosto k ničemu a že už se se mnou nebude dál zahazovat... Jasně, i mně to zní dost hloupě, vždyť je to Justin, věčný vlezdoprdelka, prezident mého fanklubu a neodbytný stalker, ale jak už jsem řekl, nebylo by to poprvé, co by ode mě odešel a opravdu nerad bych to zažíval znovu, obzvlášť kdyby to už tentokrát mělo být navždy, tudíž je asi na čase vrátit se k tomu, co jsem usoudil, že bude nejlepší a to dát Justinovi prostor k tomu, aby si vyřešil, s čím má vlastně problém a já se mezitím pokusím připravit na to, abych to s ním byl následně schopný vyřešit, i když je asi pravděpodobnější, že dokážu vyřešit největší záhady lidstva spíš, než svůj vztah s Justinem, což si vlastně taky dost protiřečí vzhledem k tomu, že i já patřím k těm největším záhadám lidstva!

J: "Měli bychom..."

B: "Jít spát."

Zarazil jsem ho dřív, než stihl nadhodit, abychom si promluvili, protože jsem si dost jistý, že ještě není o čem mluvit, já to na něm poznám, je úplně stejně zmatený jako já, pravděpodobně ještě víc, jenže tentokrát to nejsem já, kdo je na vině, což už je sice samo o sobě divné, ale zkrátka je to on, kdo má s něčím problém a vzhledem k tomu, že je to Justin, kluk, co nemá rád, když něco visí ve vzduchu, je jisté, že bude potřebovat mnohem víc času, než jen pár minut, na přemýšlení o tom a pak si teprve budeme moct promluvit.

J: "Co?"...Očividně jej to zarazilo víc, než jsem si myslel.

B: "Co-co?"

J: "Jak spát?"

B: "Jsem unavený."

J: "Ty, který ve dne řídíš prosperující firmu a v noci piješ, fetuješ a šukáš pomalu do bezvědomí bez sebemenšího náznaku vyčerpání? Který denně naspíš sotva pár hodin a i přes to pořád vypadáš jako Bůh... Jsi unavený?"

Nevěděl jsem, jestli to brát jako kompliment anebo urážku, každopádně mě to vystihovalo téměř dokonale a já si uvědomil, že výmluva jako, že jsem unavený rozhodně nebyla dobrá, jenže jediná nožná, co jiného bych tu teď asi jinak mohl dělat?

B: "Zdá se, že ta bouřka na mě nemá dobrý vliv."

J: "Ta bouřka venku nebo... Ta mezi námi?"

Ten kluk vždycky dokáže dosáhnout svého, aniž by se nějak moc snažil, on to zkrátka nadhodit musel, jako by snad nedokázal normálně žít, kdybychom si o tom aspoň nezkusili promluvit, nebo co já vím! Fakt v takových chvílích mám sto chutí ho zaškrtit!

B: "Říkal jsem, že to teď řešit nechci."

J: "A řekni mi, kdy ty něco řešit chceš?"

B: "Popravdě, nikdy."

J: "No a v tom je ten problém! Ty nikdy nic neřešíš, radši to zameteš po koberec a tváříš se jako neviňátko!"

B: "Tak to prrrr! Já nejsem ten, co má s něčím problém!"

J: "Ne, ale jsi hlavním důvodem, proč ten problém mám já!"

B: "Jsi si jistý? Nejsi tím důvodem náhodou ty? Myslím, že ty si ten, komu něco vadí."

J: "Já..."

Tak jo, teď bych si přál, aby tu ten dostatek světla byl, protože ten vražedný pohled by si Justin rozhodně zasloužil! Myslím, že jsem právě pochopil, že on ve skutečnosti nemá problém se mnou, ale se sebou a snaží se to na mě jen svést, aby si to udělal jednodušší, ale to mu já rozhodně nedovolím!

B: "Myslím, že si najdu jinou kancelář, dobrou noc."

Nevěřím, že jsem to právě řekl a následně i udělal, dobrovolně jsem opustil svou kancelář a přemístil se do Tedovo, jen abych Justinovi dal prostor si promyslet, co ho ve skutečnosti tak trápí, že se kvůli tomu ke mně chová, jak k nějakýmu malýmu zmetkovi, ale jednoduše jsem asi neměl na výběr, tohle totiž po dobrém nejspíš nepůjde, Justin si musí uvědomit, že stejně jako on to nemá rád, tak ani já nemám rád, když si ze mě dělá boxovací pytel a já mezitím budu muset vymyslet, jak tuhle bouřku zažehnám, aniž bych to Justinovi nějak zjednodušoval!

Bouřka(3)

Nový díl. - 12+

JUSTIN

Nebudu vám lhát, Brian mě zahnal do úzkých jako nikdy dřív, nevěděl jsem, co mu na to mám říct, protože ani já sám jsem nevěděl odpověď na jeho otázku, ačkoliv to otázka vlastně ani moc nebyla, on jednoduše konstatoval, že potřebuji prostor a že bude lepší, když si ode mě teď bude držet odstup, dokud si nevyřeším to, s čím mám očividně problém, jenže já nevím, s čím mám problém a to je teprve problém, který mi dělá bordel v hlavě, já fakt totiž nemám ani ponětí o tom, co se se mnou právě teď děje, poněvadž uvnitř mě spolu momentálně zápasí několik různých pocitů a myšlenek a já z toho nejsem schopný vydedukovat ani kulový... Měl jsem za to, že celá ta hádka byla jen o tom, že Brian tráví víc času v Kinneticu, než doma se mnou, ale teď se jaksi ukázalo něco, co jsem si ani já sám neuvědomoval, že mi vlastně vadí něco na našem vztahu, kvůli čemu mám dojem, že se v něm dusím a já fakt nemám ponětí, co to je, prostě nemám, nechápu, co to se mnou je, ale jedno vím jistě - Briana jsem tím značně rozhodil a on mi teď pravděpodobně nemůže ani přijít na jméno, no rozhodně se mnou nechce být ani v jedné místnosti, čemuž se ale podle všeho teď nevyhne, něco mi říká, že tahle noc bude hodně bouřlivá - mým úkolem bude přijít na to, co mi vadí, pokud vůbec to něco existuje a není to jen nějaká má zvláštní chvilková deprese, která ráno skončila mým zbytečným afektivním chováním a Brian se bude muset podle všeho hodně snažit, aby přežil v mojí blízkosti, jak horší to ještě může být, prosím vás?!

J: "Já..."

Nebýt tahle situace natolik vážná tak se asi směju, já jsem ten typ, co v jednom kuse mluví a nedokáže přestat a teď jsem jako dokázal říct jen 'já'? No, Justine, si ještě větší pitomec, než sis o sobě původně myslel!

---

B: "Nech to být, Justine, teď to nemá smysl řešit."

No ve skutečnosti to smysl má, poněvadž se nestává často, že by Brian byl naladěný na vlnu, která chce něco řešit, obzvlášť když teď máme na řešení toho času habaděj, ale to bych musel být schopný vydedukovat víc slov, než se mi doposud podařilo a to se myslím nestane... Jenže, co teď jako budeme dělat? Tupě civět do tmy a vyhýbat se jakémukoliv kontaktu? Vážně paráda, myslím, že kdybych zůstal doma, tak udělám líp!

J: "Dobře,"...Ano je to tak, opravdu jsem se nezmohl na nic jiného, než s ním souhlasit, takovej idiot já jsem!

B: "Měli bychom ze sebe sundat to mokrý oblečení, pro něco nám dojdu... Ty se zkus podívat do kuchyňky, jestli tam nenajdeš něco k jídlu."

J: "Ty tu máš i náhradní oblečení?"...Uchechtl jsem se.

B: "Ne, ale nějaká hnusná trička, na která jsem byl nucený dělat reklamu, se tu jistě najdou."

J: "Tak to je dobře, protože mrznu."

B: "Hned jsem zpátky."

Tak jo, Brian buď to musí být opravdu, ale opravdu hodně naštvaný anebo se mi jednoduše vážně snaží dát ten prostor, abych se vyčistil hlavu, jenže to mi nějak nesedí, protože tohle je Brian, sakra, ten měl říct něco na způsob toho, že mě rád zahřeje sám a ne, že mi dojde pro tričko... Sakra, Justine, co si to ráno udělal?!

J: "Fajn."

B: "Dávej na sebe pozor a zkus se o nic nepřerazit."

J: "Nápodobně."

Přiznávám, že tohle mě přimělo se pousmát, alespoň jsem věděl, že mu nejsem tak úplně ukradený a přeci jenom mu na mém zdraví a na mě jako takovém záleží, to ale asi nemění nic na tom, že je nejspíš rád, že se mě teď na pár minut zbavil!

BRIAN

Tak jo, přiznávám, asi se teď chovám jako totální idiot a co víc, jako někdo, koho ani nepoznávám, tohle nejsem já, mě se nějaké zbytečné hádky s Justinem nijak nedotýkají, nejsem heterák, lesbička a ani žádnej malej teplouš, který se bojí o svůj vztah s ještě nedávno nevyzrálým puberťákem, kterého jsem se chtěl zbavit a ze kterého se teď vyklubal tenhle sexy, krásnej kluk, který mě dokázal naprosto pobláznit, to, sakra, prostě nejsem já... Anebo jsem rozhodně ještě nedávno nebyl, protože teď se zdá, že k tomu nemám daleko, když se chovám tak, jak se chovám, jako by mi snad svými slovy o tom, jak se se mnou dusí a že mi je v podstatě ukradený, nějak ublížil, ačkoliv by neměl, vůči těmhle věcem jsem se přeci naučil být imunní, tak proč mě to, zatraceně, teď tak moc rozhodilo? Možná proto, že jsem ho už jednou ztratil a byly to nejhorší měsíce mého života a tak když teď mám dojem, že by se to mohlo opakovat, tak se chovám jako nějakej patetickej, vyděšenej a až po uši zamilovanej pitomec, co se mu rozhodl dát prostor, aby si to mohl promyslet! Já jsem se fakt musel zbláznit!

B: "Našel si tu něco?"...Zavítal jsem za ním do kuchyňky a díky baterce, co jsem našel, dokonce i bez újmy na zdraví.

J: "Nic moc, v lednici je nějakej salám, jogurty a tady trochu pečiva, ale jinak ti musím oznámit, že tvoji zaměstnanci nejspíš nejedí."

Musel jsem se pousmát a jsem rád, že to Justin v té tmě neviděl, to by mi totiž ještě scházelo, v jednu chvíli se chovám jako kretén a v další se umívám, protože miluju jeho smysl pro humor, jo zas tak jsem se ještě opravdu nezbláznil!

B: "Něco by mělo být v té horní skřínce."

J: "Tam jsem se chtěl podívat, ale jaksi mi chybí pár centimetrů výšky,"...Pro Krista, Justine! Mohl by přestat s tím nutit mě se usmívat?

B: "Tak to podrž,"...Podal jsem mu naše trička na převlečení a baterku.

J: "Dobře."

B: "Máš chuť na cereálie do mléka bez mléka? Víc tu toho totiž není,"...Zkoumal jsem obsah té skříňky.

J: "Ale jo, aspoň budu mít co zobat."

B: "Fajn."

Nevím, jak se mi to podařilo, ale v momentě, co jsem ze svých špiček zase přešel na celá chodidla, tak jsem do Justina omylem strčil a narazil ho na stůl za ním, což ho přimělo syknout bolestí a mě k tomu, abych se cítil jako ještě větší kretén, než doposud, pokud to vůbec bylo možně!

B: "Sakra, jsi v pohodě?"

J: "Jooo... Jen mám asi přeraženou páteř, jinak dobrý."

B: "Přísahám, že to nebyl úmysl, já jsem pouze... Bože, ty se úplně třeseš,"...Stačilo mi, abych se ho trochu dotkl a cítil jsem, že se klepe jak blázen a kůži měl jak z ledu.

J: "To víš, podchlazení, přeražená páteř... Normálka,"...Začal se smát, ale ve skutečnosti se jen snažil zakrýt to, jak moc velká zima mu je.

B: "Sundej to ze sebe, musíš se převléct."

J: "Rád bych, ale můj pohyb je teď značně omezený."

B: "Tak to je dobře, že tu jsem já, abych ti s tím pomohl."

Pomalu jsem mu rozepl zip bundy, kterou jsem z něj následně sundal, stejně tak mikinu a tričko jsem mu pomalým tempem začal hrnout nahoru, to, co nejdřív mělo představovat jen pomoct se svlékáním, se ale změnilo v sexuální napětí, které mě přimělo k tomu, abych jej začal líbat na hrudník, bradavky, klíční kosti, krk a následně i ústa, zkrátka jsem nemohl přestat a Justin na tom byl úplně stejně!

Bouřka(2)

Nový díl.

JUSTIN

Hned jak jsem vyšel na ulici, věděl jsem, že blbější nápad jsem opravdu mít nemohl, to, co tu řádilo, bylo snad nadpozemské, divil jsem, že mě ten vichr neskolil k zemi a já se neplazil po čtyřech, ale čím víc kroků jsem ušel, tím horší to bylo, nemluvě o tom, že má rychlost se nedala srovnávat ani s rychlostí slimáka, jít rychleji zkrátka nešlo! Moje oblečení bylo prakticky hned mokré, což je vlastně dost slabý výraz a kolem mě neustále poletovaly kusy, kdo, sakra, ví čeho, přiznávám, že jsem se bál toho, že mě něco z toho trefí a moje výprava za Brianem do Kinneticu bude přerušena návštěvou nemocnice, ale držel jsem se celkem obstojně, dokud se ovšem k tomu všemu nepřidalo tolik slibované krupobití o velikosti snad vlašských ořechů a mně nezbývalo nic jiného, než se schovat do nejbližšího výklenku, kde jsem se rozhodl čekat, dokud se to alespoň trochu neuklidní, jenže se zdálo, že bych tam taky mohl dřív zestárnout a umřít!

Když jsem ale nakonec došel k závěru, že než tu dál čekat, mrznout a moknout, bude lepší se dostat tam, kam mám namířeno, tak jsem se ze všech svých sil rozeběhl rovnou do Kinneticu, vypadal jsem komicky, co vám budu vyprávět, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, zkrátka jsem se chtěl dostat za Brianem a to se mi i téměř povedlo, dokud jsem ovšem nedorazil na místo a nezjistil, že vchodové dveře jsou zamčené!

Začal jsem doslova panikařit, znamenalo to totiž jen dvě věci, buď to, že se Brian po našem rozhovoru opravdu rozhodl, že bude rozumnější jít domů a vydal se tam, zatímco já obýval výklenek anebo druhá, že Brian je uvnitř, ale šance na to, že můj křik nebo bouchání na dveře uslyší, je naprosto nulová a díky nefunkčnosti signálu je mi ta krabička s tlačítky jen na dvě věci, tudíž pokud to mám zkrátit - jsem totálně v prdeli!

J: "Briane!? Briane!?"

---

Řval a třískal jsem do těch dveří jako smyslů zbavený, ale řeknu vám to asi takhle, já sám jsem se sotva slyšel, takže to, že by mě slyšel on, bylo naprosto nemožné! Proto jsem se podél těch dveří následně zoufalstvím svezl a posadil se do toho mokra, mokřejší jsem už být stejně asi nemohl, takže to vlastně bylo jedno a pak jsem jen přihlouple hleděl do prostoru před sebe, v duchu jsem se sám sobě musel smát, bral jsem to jako trest za to, jak jsem se k Brianovi ráno choval a že to byl trest, jak se sluší a patří, každopádně to nic neměnilo na tom, že jsem nevěděl, co mám dělat, protože představa toho, že budu muset podstoupit tu samou cestu zase zpátky domů, se mi doslova příčila!

"Justine?" Dobře, buď to jsem právě teď měl halucinace následkem toho podchlazení anebo jsem opravdu slyšel Brianův sametový hlas vyslovující moje jméno?

J: "Briane?"...Doslova jsem z té země vyskočil, nemohl jsem uvěřit, že ho vidím před sebou a především jsem tomu nerozuměl.

B: "Co tady děláš?"

J: "Co tady děláš ty?"

B: "Já se ptal první."

J: "Nemohli bychom jít nejdřív dovnitř, než se nám tu něco stane? Navíc mrznu a tam rozhodně bude líp na řešení toho, co tu vůbec děláme."

B: "Fajn, tak uhni, musím odemknout."

Tak jo, dvě věci jsou jisté, první - Brian se nakonec přeci jen rozhodl, že nocovat v Kinneticu není nejlepší nápad, otázkou ale je, zda nakonec šel opravdu domů anebo jinam a především, proč se sem byl nucený opět vrátit a ta druhá věc je to, že je očividné, že ta ranní hádka ho pořád žere, chová se totiž vážně protivně, ale na jednu stranu se není čemu divit, já taky nebyl ráno zrovna zlatíčko!

B: "Takže?"

Sotva jsme, podotýkám, že téměř poslepu, došli do jeho kanceláře a on už se vyptával, je očividné, že ho důvod mého příchodu hodně zajímá, ale rozhodně ne tolik, jako mě důvod jeho navrácení se sem!

J: "Prostě jsem se chtěl ujistit, že si v pořádku."

B: "A proto ses sem táhnul v tom slejváku a krupobití?"

Ujišťuji váš, že jeho otázka nezněla ani trochu jako 'Páni, to si kvůli mně opravdu udělal, to mě až tak moc miluješ, že pro mě riskuješ svoje zdraví ne-li život?' protože zněla asi takhle 'A to jako proč? Abys mi tu kazil náladu ještě víc, než už si mi jí zkazil?' a říkám vám, že teď jsem ho uškrtit už opravdu chtěl!

J: "Jestli ti to tak moc vadí, tak já zas půjdu... Kdybys mě ale nenašel doma, tak mě hledej v korunách stromů, až mě tam ten vichr dopraví."

Nakrknutě jsem se otočil k odchodu, ale abych pravdu řekl, odchod jsem neměl ani zdaleka v plánu, nejen, že se mi do té bouřky už vážně nechtělo, ale taky jsem věděl, že tu s ním musím zůstat a vyřešit trochu jinou bouřku, která očividně vznikla mezi námi a je vážnější, než jsem si původně myslel, jenže ta část, kdy jsem doufal, že Brian mě zastaví, se zatím nějak nekonala!

B: "Počkej,"...Nakonec se přeci jen ozval.

A tohle mě rozhodně přimělo se pousmát, protože to znamenalo, že ať už je na mě naštvaný sebevíc, oprávněně či neoprávněně, tak pořád nechce, aby se mi něco stalo, a to mě doslova hřeje u mého momentálně nastydlého srdce!

J: "Na co?"

B: "Viděl si to venku? V tom ujdeš tak metr a ještě stěží."

J: "Takže teď už tu zůstat můžu?"

B: "Nikdo neřekl, že nemůžeš."

J: "Ale ani si nebyl nijak zvlášť nadšený z toho, že si mě našel u těch dveří, takže..."

B: "Takže nic."

J: "Fajn. A už mi řekneš, proč si tady ty?"

B: "Píchl jsem."

J: "Co?"

B: "Na něco jsem najel autem a píchl gumu, naštěstí to bylo jen kousek odtud, takže jsem se sem zase mohl vrátit."

J: "Takže ty si nakonec jel domů?"...Pohlédl jsem na něj plný naděje.

B: "No... Já..."

Byl jak zaseknutá gramofonová deska, věděl jsem ale hned, co to znamená, znamenalo to totiž to, že na cestě domů opravdu nebyl a to mě přimělo pouze sklopit pohled a zkoumat podlahu.

J: "Víc říkat ani nemusíš, chápu,"...Odvážil jsem se alespoň k tomuhle.

B: "Chtěl jsem se podívat k holkám na Guse, jestli je v pořádku a myslel jsem, že možná bude lepší, když tam rovnou zůstanu... Abys měl prostor, který očividně potřebuješ."

J: "O čem to mluvíš?"

B: "To mi řekni ty... Ráno si řekl, že se se mnou dusíš a nikdy nevíš, co ode mě čekat, že už vlastně ani nic nečekáš, protože mi je tahle firma přednější... Takže myslím, že potřebuješ prostor a já ti ho právě dávám."

Počkat to, že jsem řekl? Sakra... Já ani nevím, já mám právě teď všechno naprosto v mlze, jenže něco mi říká, že tyhle slova z mých úst opravdu vyšla, ale otázkou teď je, zda to bylo jen v afektu anebo si část mě opravdu myslí, že se ve vztahu s Brianem dusím, jelikož ve skutečnosti nejde o to, že spolu už netrávíme tolik času, ale ve skutečnosti o něco jiného, o čem ani nevím, jen něco ve mně si to uvědomuje a já se to snažím zahnat tím, že chci, abychom s Brianem spolu zase trávili víc času a nějak to přiměli vyšumět... Jenže Brian si teď myslí, že než, abychom byli spolu tak bude lepší, když mi dá prostor a já si popravdě vůbec nejsem jistý tím, že to je opravdu to, co momentálně potřebuju anebo vůbec!

Bouřka(1)

Nová povídka.

JUSTIN

Čmáral jsem si něco do skicáku a usilovně jsem se snažil vymyslet si plány na dnešní večer, doma bylo takové ticho, že by se doslova dalo krájet, člověk by si už snad musel povídat sám se sebou, jen aby se nezbláznil! Věděl jsem, že do svých, zatím dost nevymyšlených plánů, rozhodně nemusím zahrnovat Briana, stačila totiž jedna naprosto zbytečná hádka a zase jsme se ocitli na bodu mrazu! Snad ani nemá smysl to nějak rozvádět, já se naštval a vyčetl mu, že v Kinneticu tráví veškerý svůj volný čas a on mě upozornil na to, že jedině tak může zajistit, abychom se měli dobře a nežebrali někde na ulici, že bych mu prý spíš měl být vděčný... Jenže můj vděk opravdu není problém, já mu jsem vděčný naprosto za všechno, hlavně za to, jak se o mě stará, nebýt jeho, kdo ví, kde bych teď byl! Jenže problém je to, že mi neskutečně chybí, už si ani nevzpomínám, kdy jsme spolu naposledy byli sami a nějakým způsobem si užívali společné chvíle, frustruje mě to! Ale taky vím, že má Brian pravdu, snaží se nás všemožně zaopatřit a pokud říkám 'NÁS' tak to znamená to, že už mě bere jako součást svého života a ne jako přiživence či vlezdoprdelku, ale zkrátka jako svého partnera! A toho si cením, ani nevíte jak moc, čekal jsem na to od chvíle, kdy jsem ho poznal! Jenže k čemu nám je, že jsme zaopatření, když spolu vlastně ani nejsme?

Když mě kreslení všech hovadin, co mě napadly, přestalo bavit, uchýlil jsem se k televizi, nebyla to sice moje ideální představa dnešního večera, ale nedalo se nic dělat, musel bych se totiž už v tom tichu jinak vážně zbláznit! Navíc venku to vypadalo fakt mizerně, stmívalo se a na nebi se dělala šílená mračna, bylo jasné, že dnes bude pořádný slejvák, ale netušil jsem, jak moc velký, dokud jsem nenaladil program, kde právě bylo vydáno varování před silnou bouřkou, která se na nás žene a může jí doprovázet silné krupobití a vítr, no podle jejich slov spíš vichřice a lidé by pokud možno prý neměli raději vycházet na ulici!

Tahle zpráva mě okamžitě přiměla hlasitě polknout - nesnáším bouřky, děsí mě a ještě k tomu, když jsem tu sám a Brian se někde radši naštvaně užírá, než aby byl doma! Myslím, že dnešní večer už nemůže být lepší!

J: "Briane?!"

---

Asi hodinu jsem se jen netrpělivě procházel po loftu sem a tam a sledoval jsem dveře s hodinami v naději, že se tu co nevidět objeví Brian, takže asi chápete, proč jsem tak naděje plně zakřičel jeho jméno do telefonu, který zničehonic vyzváněl jak na lesy!

Debbie: "Ne jen já."

J: "Aha... Ahoj, Debb,"...Snažil jsem se nadšení alespoň předstírat, ale asi chápete, že to nešlo mi dobře..

Debbie: "Nechceš mi říct, že Brian ještě není doma?"

J: "Bohužel ne."

Debbie: "Já se z něho zblázním... Viděl si vůbec zprávy?"

J: "Zrovna teď, vypadá to na pořádnou bouřku."

Debbie: "Tak doufám, že nemáš namířeno nikam ven."

J: "Měl jsem, ale po tomhle jsem si to rozmyslel."

Debbie: "To doufám a měl bys sehnat i Briana."

J: "Hádám, že je pořád v Kinneticu, ale nejsem si jistý, že bych mu měl volat."

Debbie: "No pokud hned nevyrazí domů, tak tam bude muset nejspíš přenocovat."

J: "Myslím, že po té ranní hádce tam mile rád přenocuje."

Debbie: "Bylo mi jasné, že jste se zase chytli, hned jak se tu ráno ukázal... Byl úplně mimo."

J: "Jo no... To je na dlouhé povídání."

Debbie: "Které si ráda vyslechnu, až se uvidíme, ale teď sežeň Briana, může to být nebezpečné, měl by být doma s tebou."

J: "Dobře, zkusím mu zavolat."

Debbie: "Fajn a hlavně nechoď ven!"...Upozornila mě tím svým rozkazovačným tónem.

J: "Slibuju... Měj se, Debb."

Debbie: "Ty taky, Sunshine."

Zavěsil jsem, pohodil telefon vedle sebe a zoufale položil hlavu do dlaní. Vím, že bych mu měl zavolat a nejen proto, abych ho varoval a nejlíp přímo žadonil, aby se vrátil domů a byl tu se mnou, než se ta bouřka přežene, abychom zkrátka oba byli v bezpečí a spolu, ale taky proto, že mu nejspíš dlužím velkou omluvu, lépe řečeno, určitě mu jí dlužím, bylo sobecké mu tohle vyčítat, když on se jen opravdu snaží o to, abychom se měli dobře, snaží se o nás postarat a dopřávat nám, dělá jednoduše všechno co může, jen abychom si mohli dovolit tenhle luxus a nejen kvůli sobě, ale kvůli mně, něco mi říká, že hlavně kvůli mně a já místo toho, abych ho podporoval v tom, co dělat chce, se chovám jako nějakej malej usmrkanec, ani bych se nedivil, kdyby se mnou v následujících dnech nechtěl ani mluvit... Jenže ten telefonát budu muset uskutečnit, pokud se chci ujistit, že je v pořádku a nejlíp na cestě domů, jenže něco mi říká, že bych nemusel zažívat jen venkovní, ale i telefonní bouřku, proto možná bude lepší ještě chvíli improvizovat...

Ted: "Theodhor Schmidt, prosím?"

J: "Tede, to jsem já - Justin."

Ted: "Ou, promiň, asi bych se měl koukat na displej... Co potřebuješ?"

J: "Já jen, jestli tam je ještě Brian?"

Ted: "Kde tam?"

J: "V Kinneticu přeci!"

Ted: "To nevím, před hodinou nás všechny poslal domů, když slyšel o té bouřce."

J: "A on tam zůstal?"

Ted: "Říkal, že jen dopodepíše nějaké papíry a půjde, měl to tak na deset minut."

J: "Skvělý, takže tam podle všeho zůstal déle, jak deset minut anebo si našel útočiště jinde."

Ted: "To si nemyslím, možná, že už je na cestě."

J: "Jo, o tom silně pochybuji, ale každopádně děkuju."

Ted: "Tak zkus zavolat jemu, vím, že vyhýbat se mu je pro tebe momentálně asi lepší, ale neměl by tam zůstávat sám."

J: "Vypadá to, že nebudu mít na vybranou."

Ted: "Kdyby něco, tak dej vědět."

J: "Jasně, zatím, Tede."

Já bych se z něho vážně už zbláznil, celý svůj tým zaměstnanců pošle do bezpečí domova, ale sám se vystaví riziku! Přísahám, že kdybych o něj právě teď neměl přímo neskutečný strach, tak ho snad i uškrtím, až ho uvidím! Podle toho, jak mluví v televizi, se totiž zdá, že ta bouřka nebude jen tak ledajaká, ale pravděpodobně přímo pekelná a on si klidně usmyslí, že bude lepší se nechat zabít, než přijít domů a být tu se mnou, on je vážně paličatej mezek!

Tentokrát jsem se už nijak nerozmýšlel a vytočil jeho číslo, nechal jsem to zvonit několikrát, ale nezvedal to, tak nějak jsem tušil, že mé jméno na displeji se mu ani trochu nezamlouvá a tak jsem zkusil jeho pevnou linku do Kinneticu a hned to bylo snazší...

B: "Kinney, prosím?"

J: "Vážně?"

B: "Aha, to jsi ty,"...Jeho nadšení bylo opravdu obrovské!

J: "Ano, já... Tys to nezvedal schválně?"

B: "Nevím, o čem to mluvíš."

J: "Myslím, že to víš moc dobře."

B: "Co chceš, Justine?"

J: "Co chci? Všechny si kvůli té bouřce poslal domů a sám si tam zůstal! Chci, aby si šel domů a byl tu se mnou."

B: "Myslím, že tady to bude klidnější."

J: "Myslíš beze mě?"

B: "To jsem..."

J: "Ano, přesně to jsi řekl."

B: "Já..."

Zničehonic se z venku ozvalo silné hřmění a blesky, společně s deštěm a neskutečným vichrem, díky kterému se doslova otřásala okna, bylo to tak děsivé, že jsem si málem nadělal do kalhot.. Skoro jak z nějakého hororu!

J: "Briane?"...Zkusil jsem, jestli se ozve, ale bylo to naprosto bezúspěšné.

Bylo jasné, že teď si už s ním rozhodně nezavolám, nic k čemu je určená elektřina nebo signál, nefungovalo, připadal jsem si jak v pekle a k tomu všemu jsem měl na Briana vztek, jenže mnohem větší jsem o něho měl strach, když jsem se tak díval ven, kde to bylo naprosto šílené, nedokázal jsem si ani představit, že je tam někde sám a stejně tak já byl sám tady... Vím, že to, co mě právě teď napadlo, bude neskutečně riskantní, ale jednoduše za ním musím jít, tuhle noc bych jinak nepřežil!