Nová povídka.
JUSTIN
Čmáral jsem si něco do skicáku a usilovně jsem se snažil vymyslet si plány na dnešní večer, doma bylo takové ticho, že by se doslova dalo krájet, člověk by si už snad musel povídat sám se sebou, jen aby se nezbláznil! Věděl jsem, že do svých, zatím dost nevymyšlených plánů, rozhodně nemusím zahrnovat Briana, stačila totiž jedna naprosto zbytečná hádka a zase jsme se ocitli na bodu mrazu! Snad ani nemá smysl to nějak rozvádět, já se naštval a vyčetl mu, že v Kinneticu tráví veškerý svůj volný čas a on mě upozornil na to, že jedině tak může zajistit, abychom se měli dobře a nežebrali někde na ulici, že bych mu prý spíš měl být vděčný... Jenže můj vděk opravdu není problém, já mu jsem vděčný naprosto za všechno, hlavně za to, jak se o mě stará, nebýt jeho, kdo ví, kde bych teď byl! Jenže problém je to, že mi neskutečně chybí, už si ani nevzpomínám, kdy jsme spolu naposledy byli sami a nějakým způsobem si užívali společné chvíle, frustruje mě to! Ale taky vím, že má Brian pravdu, snaží se nás všemožně zaopatřit a pokud říkám 'NÁS' tak to znamená to, že už mě bere jako součást svého života a ne jako přiživence či vlezdoprdelku, ale zkrátka jako svého partnera! A toho si cením, ani nevíte jak moc, čekal jsem na to od chvíle, kdy jsem ho poznal! Jenže k čemu nám je, že jsme zaopatření, když spolu vlastně ani nejsme?
Když mě kreslení všech hovadin, co mě napadly, přestalo bavit, uchýlil jsem se k televizi, nebyla to sice moje ideální představa dnešního večera, ale nedalo se nic dělat, musel bych se totiž už v tom tichu jinak vážně zbláznit! Navíc venku to vypadalo fakt mizerně, stmívalo se a na nebi se dělala šílená mračna, bylo jasné, že dnes bude pořádný slejvák, ale netušil jsem, jak moc velký, dokud jsem nenaladil program, kde právě bylo vydáno varování před silnou bouřkou, která se na nás žene a může jí doprovázet silné krupobití a vítr, no podle jejich slov spíš vichřice a lidé by pokud možno prý neměli raději vycházet na ulici!
Tahle zpráva mě okamžitě přiměla hlasitě polknout - nesnáším bouřky, děsí mě a ještě k tomu, když jsem tu sám a Brian se někde radši naštvaně užírá, než aby byl doma! Myslím, že dnešní večer už nemůže být lepší!
J: "Briane?!"
Asi hodinu jsem se jen netrpělivě procházel po loftu sem a tam a sledoval jsem dveře s hodinami v naději, že se tu co nevidět objeví Brian, takže asi chápete, proč jsem tak naděje plně zakřičel jeho jméno do telefonu, který zničehonic vyzváněl jak na lesy!
Debbie: "Ne jen já."
J: "Aha... Ahoj, Debb,"...Snažil jsem se nadšení alespoň předstírat, ale asi chápete, že to nešlo mi dobře..
Debbie: "Nechceš mi říct, že Brian ještě není doma?"
J: "Bohužel ne."
Debbie: "Já se z něho zblázním... Viděl si vůbec zprávy?"
J: "Zrovna teď, vypadá to na pořádnou bouřku."
Debbie: "Tak doufám, že nemáš namířeno nikam ven."
J: "Měl jsem, ale po tomhle jsem si to rozmyslel."
Debbie: "To doufám a měl bys sehnat i Briana."
J: "Hádám, že je pořád v Kinneticu, ale nejsem si jistý, že bych mu měl volat."
Debbie: "No pokud hned nevyrazí domů, tak tam bude muset nejspíš přenocovat."
J: "Myslím, že po té ranní hádce tam mile rád přenocuje."
Debbie: "Bylo mi jasné, že jste se zase chytli, hned jak se tu ráno ukázal... Byl úplně mimo."
J: "Jo no... To je na dlouhé povídání."
Debbie: "Které si ráda vyslechnu, až se uvidíme, ale teď sežeň Briana, může to být nebezpečné, měl by být doma s tebou."
J: "Dobře, zkusím mu zavolat."
Debbie: "Fajn a hlavně nechoď ven!"...Upozornila mě tím svým rozkazovačným tónem.
J: "Slibuju... Měj se, Debb."
Debbie: "Ty taky, Sunshine."
Zavěsil jsem, pohodil telefon vedle sebe a zoufale položil hlavu do dlaní. Vím, že bych mu měl zavolat a nejen proto, abych ho varoval a nejlíp přímo žadonil, aby se vrátil domů a byl tu se mnou, než se ta bouřka přežene, abychom zkrátka oba byli v bezpečí a spolu, ale taky proto, že mu nejspíš dlužím velkou omluvu, lépe řečeno, určitě mu jí dlužím, bylo sobecké mu tohle vyčítat, když on se jen opravdu snaží o to, abychom se měli dobře, snaží se o nás postarat a dopřávat nám, dělá jednoduše všechno co může, jen abychom si mohli dovolit tenhle luxus a nejen kvůli sobě, ale kvůli mně, něco mi říká, že hlavně kvůli mně a já místo toho, abych ho podporoval v tom, co dělat chce, se chovám jako nějakej malej usmrkanec, ani bych se nedivil, kdyby se mnou v následujících dnech nechtěl ani mluvit... Jenže ten telefonát budu muset uskutečnit, pokud se chci ujistit, že je v pořádku a nejlíp na cestě domů, jenže něco mi říká, že bych nemusel zažívat jen venkovní, ale i telefonní bouřku, proto možná bude lepší ještě chvíli improvizovat...
Ted: "Theodhor Schmidt, prosím?"
J: "Tede, to jsem já - Justin."
Ted: "Ou, promiň, asi bych se měl koukat na displej... Co potřebuješ?"
J: "Já jen, jestli tam je ještě Brian?"
Ted: "Kde tam?"
J: "V Kinneticu přeci!"
Ted: "To nevím, před hodinou nás všechny poslal domů, když slyšel o té bouřce."
J: "A on tam zůstal?"
Ted: "Říkal, že jen dopodepíše nějaké papíry a půjde, měl to tak na deset minut."
J: "Skvělý, takže tam podle všeho zůstal déle, jak deset minut anebo si našel útočiště jinde."
Ted: "To si nemyslím, možná, že už je na cestě."
J: "Jo, o tom silně pochybuji, ale každopádně děkuju."
Ted: "Tak zkus zavolat jemu, vím, že vyhýbat se mu je pro tebe momentálně asi lepší, ale neměl by tam zůstávat sám."
J: "Vypadá to, že nebudu mít na vybranou."
Ted: "Kdyby něco, tak dej vědět."
J: "Jasně, zatím, Tede."
Já bych se z něho vážně už zbláznil, celý svůj tým zaměstnanců pošle do bezpečí domova, ale sám se vystaví riziku! Přísahám, že kdybych o něj právě teď neměl přímo neskutečný strach, tak ho snad i uškrtím, až ho uvidím! Podle toho, jak mluví v televizi, se totiž zdá, že ta bouřka nebude jen tak ledajaká, ale pravděpodobně přímo pekelná a on si klidně usmyslí, že bude lepší se nechat zabít, než přijít domů a být tu se mnou, on je vážně paličatej mezek!
Tentokrát jsem se už nijak nerozmýšlel a vytočil jeho číslo, nechal jsem to zvonit několikrát, ale nezvedal to, tak nějak jsem tušil, že mé jméno na displeji se mu ani trochu nezamlouvá a tak jsem zkusil jeho pevnou linku do Kinneticu a hned to bylo snazší...
B: "Kinney, prosím?"
J: "Vážně?"
B: "Aha, to jsi ty,"...Jeho nadšení bylo opravdu obrovské!
J: "Ano, já... Tys to nezvedal schválně?"
B: "Nevím, o čem to mluvíš."
J: "Myslím, že to víš moc dobře."
B: "Co chceš, Justine?"
J: "Co chci? Všechny si kvůli té bouřce poslal domů a sám si tam zůstal! Chci, aby si šel domů a byl tu se mnou."
B: "Myslím, že tady to bude klidnější."
J: "Myslíš beze mě?"
B: "To jsem..."
J: "Ano, přesně to jsi řekl."
B: "Já..."
Zničehonic se z venku ozvalo silné hřmění a blesky, společně s deštěm a neskutečným vichrem, díky kterému se doslova otřásala okna, bylo to tak děsivé, že jsem si málem nadělal do kalhot.. Skoro jak z nějakého hororu!
J: "Briane?"...Zkusil jsem, jestli se ozve, ale bylo to naprosto bezúspěšné.
Bylo jasné, že teď si už s ním rozhodně nezavolám, nic k čemu je určená elektřina nebo signál, nefungovalo, připadal jsem si jak v pekle a k tomu všemu jsem měl na Briana vztek, jenže mnohem větší jsem o něho měl strach, když jsem se tak díval ven, kde to bylo naprosto šílené, nedokázal jsem si ani představit, že je tam někde sám a stejně tak já byl sám tady... Vím, že to, co mě právě teď napadlo, bude neskutečně riskantní, ale jednoduše za ním musím jít, tuhle noc bych jinak nepřežil!
No comments:
Post a Comment