Bouřka(5)

Nový díl.

JUSTIN

Opravdu nevím, jestli jsem víc naštvaný na Briana anebo na sebe, on se to se mnou nechce ani pokusit vyřešit a myslí si, že víc prostoru mi prospěje, jako by to, že si budu připadat jako nějaká jeho překážka se špatnou náladou, by mi mělo nějak pomoct a já? No řekněme, že si pořád nejsem v hlavě schopný srovnat, kdy tahle moje deprese nebo možná frustrace, tím si zatím nejsem taky moc jistý, začala, vím jen, že už nějakou dobu se cítím nesvůj, ale až do dnešního nebo teď už spíš včerejšího rána jsem to nějak nevnímal nebo jsem to možná ignoroval, to taky nevím, no když to vezmu kolem a kolem, tak já vážně nevím vůbec nic, jen to, že mě něco trápí a buď je na vině Brian anebo naopak já, jak už mi Brian stihl naznačit, než se sebral a odešel do jiné kanceláře, jen aby mi nemusel být na blízku, fakt tohle už je k zbláznění! A já teď může jen ležet, klepat se zimou v tom slabém tričku a čučet do stropu, ačkoliv v té tmě si nevidím ani na špičku nosu... Řekl bych, že kdybych se rozhodl tu bouřku překonat sám doma, tak jsem zbytečně nepřiléval olej do ohně při té mezi mnou a Brianem!

Vzhledem k tomu, že jsem nejen cítil, ale v tom tichu i slyšel to, jaký mám hlad, rozhodl jsem, že podstoupím nebezpečnou misi do kuchyňky a z lednice si vezmu ten salám, který jsme tam předtím byli nuceni nechat společně s tím pečivem, naštěstí do toho okna už nic nemlátilo, vlastně celkově se zdálo, že se to venku začíná uklidňovat a proto mi nic nebránilo v tom se najíst, i když z té trochy by se pravděpodobně nenajedl ani vrabčák! Kdybych však tušil, že Brian dorazí ani ne pár minut po mně očividně se stejnými plány jako já, tak bych sem nechodil...

J: "Briane?"

B: "Hm?"

J: "Mohl by si mi laskavě přestat svítit tou baterkou do očí?"

B: "Pardon,"...Sklopil ji stranou.

J: "Taky máš hlad?"...Uvědomil jsem si, že můj tón nebyl moc příjemný a tak jsem se snažil být milejší.

B: "Jo, chtěl jsem to vydržet, ale nedalo se."

J: "Tady je ještě trochu salámu, pár plátků už jsem si vzal a tady kousek chleba."

B: "Díky."

J: "Není za co."

---

Je neobvyklé, když mezi námi nastane hrobové ticho, ale když se tak stane, tak jediný možný únik z toho, je vzít nohy na ramena a dostat se z blízkosti toho druhého, jenže já věděl, že když to udělám, tak mu dám najevo, že má pravdu, že potřebuju prostor, jenže i kdybych ho potřeboval sebevíc, tak ho nechci, nemám rád, když s ním nemůžu být, stačila mi ta hodina, co jsem sám ležel v jeho kanceláři a měl jsem pocit, že to snad nevydržím a stejně jsem k žádnému závěru nedošel, já zkrátka potřebuji být s ním a ne bez něho! Ať už mě trápí cokoliv, tak sám to jednoduše nevyřeším, proto jsem místo útěku udělal následující - posadil jsem s tou trochou jídla ke stolu a čekal na to, co Brian udělá.

B: "Já zas půjdu."

Tohle buď znamenalo, že je pořád naštvaný a nesnese být mi na blízku anebo naopak, že je naštvaný na sebe a myslí si, že to já nesnesu být jemu na blízku.

J: "Nechoď... Prosím."

Neviděl jsem mu sice do tváře, ale věděl jsem, že se musel alespoň pousmát, měl jsem prostě takový pocit, že to udělal, a když se následně posadil vedle mě, musel jsem se pousmát i já.

J: "Děkuju."

B: "Za co?"

J: "Že si zůstal."

B: "Ted by se zbláznil, kdybych mu tam nadrobil."

J: "Ahaa,"...Začal jsem se smát.

B: "Čemu se směješ?"

J: "Jen tak."

B: "Si divnej."

J: "Jo to není žádná novinka."

B: "To není."

Měl jsem najednou pocit, že se situace mezi námi uvolnila, neřekl bych, že byl všemu konec, ale zkrátka jsme byli blíž tomu, abychom to nějakým způsobem vyřešili a uzavřeli, za což jsem byl opravdu rád.

J: "Půjdeš se mnou?"...Ptal jsem se, když jsme oba dojedli.

B: "Kam?"

J: "K tobě do kanceláře... Anebo se zas vrátíš do Tedovo?"

B: "Já nevím... asi... půjdu s tebou. Ted nemá moc pohodlnou pohovku,"...Uchechtl se.

J: "Tak pojďme,"...Nebyl jsem si jistý, že to udělat můžu, ale i přes to jsem jej chytil za ruku, propletl si s ním prsty a společně jsme se vydali do jeho kanceláře.

Když jsme dorazili tak jsme ani jeden nevěděli, co udělat, ale Brian se nakonec posadil na pohovku a já se rozhodl, že udělám to samé a tak jsme vedle sebe jen seděli a nejspíš oba tupě hleděli do tmavého prostoru před sebe.

J: "Mrzí mě to,"...To hrobové ticho už mi drásalo nervy a věděl jsem, že je na čase začít něco říkat.

B: "Co?"

J: "Všechno - to ráno, to, že jsem sem přišel, i když ty si chtěl být podle všeho sám a to, jak jsem předtím znova vybouchl... Já nevím, co se mnou je, prostě mám jen pocit, že se poslední dobou dusím, ale ne kvůli tobě, spíš kvůli tomu, že už s tebou nemůžu být tak často jako dřív, ty teď máš Kinnetic a já se s tím musím smířit, já to chápu... Jen mi chybíš."

Zničehonic se to ze mě začalo sypat, jako bych to všechno věděl, jen jsem si to do teď nebyl ochotný připustit, chtěl jsem být jako Brian a svoje pocity skrývat, jenže já už nemůžu, já pocity žiju a právě teď cítím, že mé chování bylo způsobeno tím, že jsem se cítil jako zbytečnost, které se chce Brian zbavit, protože si našel novou zálibu v podobě firmy.

J: "Prostě se bojím, že už ti nejsem dost dobrý, že jsem navíc a že už mě nepotřebuješ... Když máš teď Kinnetic, ve kterém trávíš všechen čas."

B: "Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout?"

J: "Já nevím, prostě napadlo a je mi jasný, že jsem blázen... Jen jsem si chtěl být jistý, že to tak není a..."

B: "Tím si buď jistý... Protože ať už mi lezeš na nervy sebevíc, jsi pro mě mnohem důležitější, než nějaká firma."

Musel jsem ho ihned políbit, vím, že tohle říct pro něj nebylo snadné, jenže on to udělal, protože mě miluje a nechce, abych si myslel něco, co není pravda, věřím tomu, že když jsme se teprve poznávali a já si za každou cenu stál za tím, že s ním zůstanu už navždy, tak se mě rozhodně chtěl zbavit, ale ty doby už jsou dávno pryč, vždyť mi už několikrát přiznal, že jsme partneři, že máme jakýsi druh nekonvenčního a nedefinovatelného vztahu a právě teď i to, že jsem pro něj důležitý a myslím, že víc si ani nemůžu přát, ani nechápu, jak jsem si mohl myslet, že by se mě chtěl zbavit, kvůli své firmě!