Slzy slunce(5)

Poslední díl.

BRIAN

Nevím, jestli jsem donucením ho zůstat spíš nepřilil olej do ohně, ale v tu chvíli se mi to zdálo jako dobrý nápad, jak by mohl strávit víc času s rodinou, pro mě už to ovšem tak dobré nebylo, ale pokud to znamenalo, že mu tím pomůžu, byl jsem klidně ochotný zůstat přes noc v domě mámy svého... Prostě Justina! A i když se zprvu chtěl rvát a přesvědčit mě o tom, že jsem mu to teda pěkně podělal, tak se nakonec zdálo, že usoudil, že mám pravdu a zůstat mu už tak nevadilo, za což jsem byl vážně rád! Co se mi už ovšem nepodařilo, bylo zůstat vzhůru a to i přesto, že jsem se opravdu moc snažil, chtěl jsem vidět, jak spí a ujistit se, že je v pořádku, ale spánek mě zkrátka přemohl a já spal tak tvrdě, že jsem nevěděl o světě, natož o Justinovi!

---

"Briane?" Někdo se mnou začal cloumat, ale já byl až moc unavený na to, abych vnímal, co se to se mnou vlastně děje, jenže pak začalo být cloumání naléhavější a já naprosto procitl...

B: "Co je?"

Jennifer: "Justin je pryč."

B: "Co? O čem to mluvíš?"

Jennifer: "Není tady... Odešel."

B: "Ale kam?"

Jennifer: "Já nevím, mám pocit, že se zblázním... Šla jsem na toaletu a chtěla jsem se na něho podívat, ale byl si tu jen ty... Dívala jsem se po domě, ale není nikde k nalezení."

B: "Ale proč by chodil pryč uprostřed noci, aniž by něco řekl?"

Jennifer: "Je to Justin... Co když zase utekl?"

B: "Slíbil mi, že už to neudělá, i tobě to slíbil... Určitě se šel jen projít."

Jennifer: "Jsou 4 hodiny ráno, kam by mohl jít?"

B: "Myslím, že bych nápad měl."

Vím, že pravděpodobnost mého nápadu byla prakticky nulová, ale něco mi říkalo, že by to tak mohlo být, i přesto, jak se k tomu nejprve stavil! Hodil jsem na sebe tedy nějaké oblečení a s pocitem, že ho prostě musím najít za každou cenu, jsem chtěl odejít, Jennifer mě však zastavila u dveří...

Jennifer: "Kde myslíš, že je?"

B: "Ty víš."

Jennifer: "Půjdu s tebou."

B: "Nemyslím si, že je to dobrý nápad... Chce to udělat sám, já se jen potřebuju ujistit, že je opravdu tam a ne na cestě do země nezemě."

Jennifer: "Ale..."

B: "Přivedu ho domů."

Jennifer: "Tak mi alespoň dej vědět, až ho najdeš."

B: "Neboj,"...Pohladil jsem jí po paži a vydal jsem se do auta.

Nasedl jsem do něj a vydal jsem se rovnou na hřbitov, z toho místa mi vždycky mrazilo, připomíná mi to jen, že v jedné z těch děr, zasypaný hlínou, taky jednou skončím a být to jen na mně, nevkročil bych tam dřív, než by bylo nutné, ale právě teď to nutné bylo... Justin tam možná je a já se v tom potřebuju ujistit, protože jestli to tak není, zblázním se, nesnesu další chvíle nevědomí bez něho!

Jakmile jsem dorazil na místo, okamžitě jsem zamířil k hrobu, naštěstí jsem si pamatoval cestu, sice jsem to Justinovi neřekl, ale na tom pohřbu jsem byl, nevím, jestli jsem mu to neřekl, protože jsem nechtěl vypadat jako, že mám city a že jsem to udělal hlavně kvůli němu anebo proto, že kdybych mu to řekl, cítil by se ještě hůř, že dokonce i já jsem si našel čas na jeho pohřeb, zatímco on sám utekl... Takže bude lepší nechat to tak, jak to je!

Měl jsem pravdu - byl tady! Seděl na lavičce stojící kousek opodál od tátova hrobu a hlavu měl složenou v dlaních, měl jsem takový pocit, že tam seděl celou tu dobu a k tomu hrobu se ani nepřiblížil... Chtěl jsem za ním jít a pomoct mu překonat strach, ale věděl jsem, že tohle je něco, co musí udělat on sám...

JUSTIN

Seděl jsem na té lavičce asi dvě hodiny a na nic jsem se nezmohl! Ani nevím, jak jsem se sem vlastně dostal, nechtěl jsem to, ale když jsem se tak procházel, nakonec jsem skončil přesně tady... Na místě, kde jsem chtěl být ze všeho nejmíň! Na místě, kde si nezasloužím být! Jenže ještě jednu věc jsem si uvědomil za tu dobu, co tu sedím a to pravdu... Ano, nechtěl jsem sem jít z pocitu, že si to nezasloužím a že už je pozdě na omluvy, ale ten nejhlavnější důvod toho, proč jsem se sem bál přijít, byl můj vztek! Vztek za to, jak se ke mně choval, za to, jak mě odmítal, za to, jak mi nedával svou lásku najevo, za to, že se choval jako bych nebyl jeho syn, ale jen kus smetí... A já ho i přesto miloval, i přesto, že on nemiloval mě! Snažil jsem se přesvědčit o tom, že to já si nezasloužím se s ním rozloučit, ale pravda je taková, že to on si nezaslouží mé sbohem!

Část mě se chtěla sebrat a odejít, vykašlat se na to, co chci říct, nedělat prostě nic a snažit se žít dál... Ale věděl jsem, že pokud to teď neudělám, tak už nikdy, že mě to bude pronásledovat do konce života a já už nikdy nepřestanu trpět!

J: "Ahoj, tati,"...Přistoupil jsem k jeho hrobu.

Znělo to tak hloupě, že jsem se musel zasmát, povídal jsem si s kusem šutru a říkal mu 'tati'... Kameni! Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem řekl 'tati' jemu osobně... A teď už se to ani nikdy nestane! Jsem tu jen já a kus kamene s jeho vytesaným jménem... To, jak se cítím, můžu říct jen tímto způsobem, jinou možnost nemám!

J: "Nevěděl jsem, jestli za tebou přijdu... Nechtěl jsem, měl jsem pocit jako, že si to nezasloužím, že už je pozdě a že ty bys o to ani nestál... Víš, tak moc jsem se bál přijít, že jsem byl klidně ochotný být za mizeru... Za tvého mizerného, teplého syna. Ale já jím být nechci... Už ne! A víš, proč? Protože jsem lepší, než ty! Nikdy bych tě neopustil, miloval jsem tě, byl si mým vzorem... Byl jsi..!"

Nedokázal jsem to doříct, naprosto se mi zlomil hlas a slzy mi začaly nezastavitelně téct po tvářích, byl jsem tak nabitý adrenalinem, ale zároveň jsem měl pocit, že se za chvílí sesypu!

J: "Já to nechápu... Proč si mě tak moc nenáviděl? Proč si se za mě styděl? Jsem tvůj syn a udělal bych všechno, abys na mě mohl být hrdý... Tak proč, sakra?!"

Nohy mě naprosto zradily a já dopadl na svá kolena naprosto zničený s pocitem, že tohle utrpení už musí konečně skončit... Potřebuju být volný!

J: "Nechci se na tebe zlobit, ale zlobím, dal bych cokoliv za to, abychom mohli mít normální vztah, ale teď už je pozdě a proto to musím udělat... Pro sebe, ne pro tebe! Potřebuju se konečně hnout dál... Potřebuju se nadechnout... Potřebuju se s tebou rozloučit, abych mohl žít..."

Na chvíli jsem utichl, potřeboval jsem nabrat vzduch do plic, potřeboval jsem se uklidnit a najít odvahu na to říct ty dvě slova...

J: "Sbohem, tati."

Ještě chvíli jsem seděl na zemi a díval se na jeho hrob, potřeboval jsem to, abych mohl odejít bez pocitu, že se nenávidím a nakonec, když jsem dostal sílu do svých nohou, jsem si stoupl, ještě jednou jsem se podíval a otočil jsem se k odchodu... Co jsem však nečekal, byl Brian stojící přímo za mnou...

J: "Co tady děláš?"

B: "Myslel jsem, že bys mohl potřebovat obejmout."

J: "To potřebuju,"...Slzy se mi draly zespod víček.

B: "Pojď ke mně,"...Pevně mě objal.

Můj pláč byl doslova nekontrolovatelný, ale už jsem necítil tu tíhu nenávisti k sobě, najednou jsem cítil volnost a úlevu! Konečně jsem dokázal říct vše, co jsem kdy chtěl a potřeboval, mohl jsem se konečně opět nadechnout a žít dál!

Slzy slunce(4)

Nový díl.

JUSTIN

Čím víc jsme se blížili, tím víc se mi svíral žaludek! Bylo mi doslova neskutečně mizerně a to jsem si zpočátku myslel, že se začínám uklidňovat, no šeredně jsem se zmýlil! Dokonce i na Brianovi začala být patrná menší nervozita a to mě rozhodilo ještě víc, protože on je obvykle ten, který ani význam slova nervozita nezná, natož, aby jí sám prožíval! A když nakonec odbočil do ulice vedoucí k máminému domu, myslel jsem, že snad vyskočím za jízdy a uteču... Jenže dal jsem Brianovi slib, že se ničeho takového už bát nemusí a tak jsem zůstával na místě a tiše pozoroval cestu.

---

Když nakonec zastavil před domem, hrůzou by se ve mně krve nedořezalo, vše, co bylo slyšet, byla jen naše zrychlená dýchání a snad i tlukot srdce... Sakra, když se toho bojí i Brian, tak jak se, do háje, nemám bát já?!

J: "Znervózňuješ mě."

B: "Já tebe?"

J: "Nemám rád, když mlčíš, mám pak pocit, že se něco stane."

B: "Musíš věřit, že to dobře dopadne... Je to tvoje máma a miluje tě a stejně tak Molly, ony se na tebe zlobit nebudou, jen chtějí vědět, že si v pořádku a tady."

J: "Snad máš pravdu."

B: "Mám a nejlíp se o tom přesvědčíš, když půjdeme dovnitř."

J: "Jen buď u mě."

B: "Budu... Neboj."

J: "Děkuju,"...Políbil jsem jej.

Sebral jsem veškerou odvahu a vydal jsem se k domu s Brianem po boku, sice už mě nedržel za ruku, ale pořád byl dostatečně blízko na to, abych jej u sebe alespoň cítil a uklidňoval se tím!

Zazvonil jsem na zvonek a rychle uvažoval nad tím, co mám mámě říct, až mi otevře, ale nic z toho nedávalo žádný smysl a tak jsem spoléhal na to, že mě snad něco vhodného napadne, až jí spatřím... Jenže když mi nakonec otevřela, neměl jsem, co říct nebo spíš jsem to nedokázal, moje oči se totiž opět zaplnily slzami a to, jak smutku, tak zároveň radosti, z toho, že jí vidím...

Máma: "Zlato!"...Přitáhla si mě k objetí a mě pohltila nesmírná úleva, byl jsem rád, že místo toho, aby na mě křičela, mě držela a dávala mi najevo svou lásku.

J: "Omlouvám se,"...Zašeptal jsem.

Máma: "Jen už nikdy neutíkej."

J: "Slibuju,"...Objal jsem jí ještě pevněji.

Nakonec, když mě propustila ze svého pevného sevření, si mě pořádně prohlédla od hlavy až k patě, chtěla se ujistit, že jsem v pořádku a nejspíš i to, že se jí snad jen nezdám.

Máma: "Děkuju, Briane."

B: "Nic jsem neudělal."

Máma: "Přivedl si ho domů."

B: "Nemáš za co."

Nemyslel jsem si, že se někdy v životě něčeho takového dočkám, ale snad poprvé jsem viděl, že máma má Briana opravdu, ale opravdu ráda a stejné emoce jsem mohl spatřit i v Brianovo výraze. Ten pocit, jaký se mi v tu chvíli vytvořil u srdce, se nedá slovy nijak vyjádřit!

Máma: "Pojďte dovnitř."

Okamžitě jsme oba vešli a já jsem ihned začal očima shánět sestru, ale nikde nebyla k nalezení... Potřeboval jsem jí však najít, je to moje malá sestřička a já jí mám chránit, být tu pro ní za každé situace, pomáhat jí, ale zklamal jsem v tom, nechal jsem jí se s tím vypořádat samotnou a utekl jsem a to musím napravit... Zaslouží si slyšet mou omluvu!

Máma: "Je ve svém pokoji,"...Upozornila mě.

J: "Zajdu za ní."

Máma: "To bys měl, byla strachy bez sebe... Navíc potřebuje svého bráchu."

J: "Já vím, jsem pitomec."

Máma: "Nejsi, ale hlavně za ní jdi."

J: "Provedu."

Vydal jsem se po schodech nahoru rovnou do jejího pokoje, ze kterého vycházela hlasitá a především smutná hudba... Měl jsem z toho doslova mizerný pocit! Před tím, než jsem vešel, jsem se zhluboka nadechl, následně jsem otevřel dveře a téměř po špičkách jsem vstoupil...

J: "Ťuky ťuk."

Molly: "Justine?"

J: "Ahoj, ségra."

Molly: "Tak si zpátky?"...Byla naštvaná, viděl jsem to.

J: "Jsem a jen tak se mě nezbavíš."

Molly: "To už si říkal."

J: "Omlouvám se, vím, že jsem od tebe a mámy neměl odcházet... Teď, když jste mě potřebovaly."

Molly: "Odešel si už dávno a taky jsme tě potřebovaly... Teď si jen zopakoval svou chybu."

Mluvila jako já v jejím věku, říkala ty samé věci, které bych nejspíš řekl já být na jejím místě a vzhledem k tomu, že je to má sestra, vím, co se jí právě teď honí v hlavě, i přesto, že se to snaží nedávat najevo... Je šťastná, že jsem zpět, tohle je jen její způsob, jak mě přesvědčit o opaku a ublížit mi tak, jak jsem ublížil já jí a takhle to nechat nesmím!

J: "Pojď mě obejmout."

Molly: "Proč?"

J: "Protože si moje sestra a mám tě rád... Protože to potřebuju."

Molly: "Jen mi slib, že tentokrát už mě opravdu neopustíš."

J: "Už nikdy."

Rozeběhla se ke mně a s pláčem se mi vrhla do náruče, okamžitě jsem jí pevně objal a hladil po zádech... Tolik jsme se oba potřebovali a teď už nám nebránilo nic v tom, abychom si mohli být vzájemně oporou!

Ještě chvíli jsem s ní zůstal a povídal si s ní, nakonec jsem se však vrátil zpět za mámou a Brianem, kteří zrovna pili kávu v kuchyni.

Máma: "Tak co?"

J: "Chce být sama... A už se na mě snad nezlobí."

Máma: "To jsem ráda."

B: "Říkal jsem ti, že to dobře dopadne."

J: "Já vím, říkal,"...Políbil jsem ho na tvář.

Všichni jsme se spolu přesunuli do obýváku a povídali si tak nějak o všem, ale tématu 'táta' jsme se nějak vyhýbali, nevím, zda to bylo záměrné nebo neúmyslné, ale měl jsem z toho takový divný pocit, ačkoliv jsem věděl, že mluvení o něm, mi to ještě zhorší, ale nemluvení nebylo o nic lepší!

Máma: "Co kdybychom zašli na tátův hrob?"...Teda alespoň do teď jsem si to myslel.

J: "Já nemůžu."

Máma: "Nemůžeš?"

J: "Prostě si nemyslím, že bych měl."

B: "Potřebuje čas,"...Snažil se jí to vysvětlit.

J: "Čas mi nepomůže... Nemůžu za ním jít."

Máma: "Ale, Justine..."

J: "Mami, prosím, musíš mě pochopit,"...Zlomil se mi hlas.

Chtěla ještě něco říct, aby mě přesvědčila, ale Brian se na ní podíval takovým zvláštním pohledem, že jí to umlčelo... Bylo to divné, ale byl jsem za to rád! Nedokázal bych s ní dál vést konverzaci ohledně toho, zda se půjdu rozloučit se svým tátou, protože by se nedočkala kladné odpovědi... Přál bych si opak, opravdu moc bych si to přál, ale vím že to není možné... Teď už je příliš pozdě na to se mu omluvit a zároveň mu říct sbohem!

J: "Měli bychom jít,"...Oznámil jsem, když jsem se podíval na hodinky na kterých už stálo 22:58.

Máma: "Vlastně, myslela jsem..."

J: "Co, mami?"

Máma: "Že bys na noc zůstal... Vy oba?"

J: "Nemyslím, že je to dobrý nápad."

Máma: "Proč?"

J: "Brian..."

B: "Nevymlouvej se na mě, Justine... Já zůstanu, pokud budeš chtít."

Ten mi teda opravdu pomohl! Já si zkrátka nedovedu představit, že tady zůstanu, obzvlášť když nastala taková dusná atmosféra... Ale mám teď vůbec na výběr?

J: "Možná bychom mohli."

Máma: "Dobře, zlato... Zajdu vám připravit postel."

B: "Děkujeme, Jennifer."

J: "Jo, díky, mami."

Nedával jsem to na sobě znát, ale panikařil jsem a to přímo neskutečně! Ačkoliv jsme spolu s tátou v tomto domě nežili, ten pocit, jako by tu byl, se stával čím dál tím silnějším... Jako by mě doslova pronásledoval jeho duch!

B: "V pořádku?"

J: "Neměli jsme zůstávat."

B: "Je to tvoje máma."

J: "Nebylo by to poprvé, co bych jí řekl ne."

B: "Sakra, Justine, přestaň se chovat jako pitomec, jako bys je sám nepotřeboval... Nebyl si to vždycky ty, kdo mě nutil napravit vztahy s mými rodiči a trávit s nimi čas?"

J: "To je jiné."

B: "S tím souhlasím... Tvojí rodiče tě milovali a milují."

J: "Miloval... Táta už tu není."

B: "A přesně proto tu musíš být pro mámu a sestru."

J: "Máš pravdu,"...Přivinul jsem se k němu těsněji.

B: "Mám a teď se zkus trochu prospat."

J: "Ty taky... Dobrou."

B: "Dobrou, Sunshine."

Brianovi se podařilo usnout dřív, než mně, já musel přemýšlet a zároveň udržovat své slzy na uzdě, jelikož čím víc jsem uvažoval, tím víc mě mrazilo a tím víc se mi chtělo brečet! Nakonec, když se mi však podařilo usnout, nebylo to o nic lepší, probudil jsem se totiž uprostřed noci, zpocený, se slzami tekoucími mi po tváři následkem noční můry, ve které opět figuroval můj táta a já říkající mu, že ho nenávidím... Nemohl jsem dál zůstávat v posteli, potřeboval jsem na vzduch a tak jsem se oblékl a potichu opustil dům...

Slzy slunce(3)

Nový díl.

JUSTIN

Nedá se to vůbec nijak vyjádřit, to, jak jsem zničený, to, jak jsem uvnitř roztrhaný na kusy, to, jak se nenávidím! Udělal jsem to nejhorší, co jsem udělat mohl - svému otci jsem nedal sbohem, raději jsem utekl a místo toho, abych byl své mámě a sestře oporou, jsem se schovával jako nějaký zbabělý teplouš! Všechny jsem zklamal... Zklamal jsem mého tátu!

---

Miloval jsem ho a nedával mu to najevo, dal jsem přednost sobě před ním, tomu, kým jsem, raději jsem se staral o svůj život, místo toho, abych to s ním nějakým způsobem urovnal, abych všechno napravil, abych se mu omluvil! Raději jsem ho ignoroval a nechal ho v domnění, že jej nenávidím! Když zemřel, nevěděl, jak moc pro mě znamená, i přesto, jaké jsme to mezi sebou posledních pár let měli, nevěděl, že jsem byl rád za to, že je mým otcem, nedával jsem to na sobě znát, lhal jsem se sám sobě, snažil jsem se dokonce i přesvědčit o tom, že ho nenávidím, ale to nešlo, můžete se své rodiče snažit nenávidět sebevíc, ale nikdy toho nedocílíte, to prostě nejde! Ale teď už je pozdě na to mu tohle všechno říct, dokonce i na to se s ním rozloučit... Říct mu 'sbohem'!

Brian se mě snažil přimět k tomu, abych zašel na jeho hrob, ale já nemůžu, nedokážu to! Pokud mu nemůžu říct to, co chci a potřebuju, nemá to smysl, nechci mluvit s kusem kamene, já chci mluvit s ním a na to už je pozdě, už to nejde vrátit a ani bych si druhou šanci nezasloužil... Vím, že kdybych zašel k jeho hrobu, našel by si nějaký způsob, jak mi říct že jsem ho opět zklamal a měl by navíc pravdu! Takže ne, já za ním jít nemůžu... Teď už ne!

J: "Asi bych si měl vybalit."

B: "To bys mohl... Tak trochu by mě to uklidnilo."

J: "Uklidnilo?"

B: "Neměl bych pocit, že se zase jen tak sebereš a utečeš... A já zase budu šílet strachy."

J: "Promiň... Bylo to hloupé, já vím."

B: "Ani ne tak hloupé, jako nezodpovědné... Mohlo se ti něco stát."

J: "Jsem v pořádku... Teda... Víš, jak to myslím."

B: "Vím,"...Objal mě a políbil na krk... To jsem potřeboval!

Utekl jsem, protože jsem potřeboval být sám, musel jsem to nějak zpracovat, ale za těch devět dní, co jsem nebyl s Brianem, jsem myslel, že zešílím, tak moc mi chybělo jeho objetí, jeho polibky, jeho přítomnost, jeho uklidňující hlas... Ale teď, když jsem zpět, mám pocit, jako bych tu vlastně ani nebyl a Brian je to jediné, co mě zatím ještě drží na nohou.

B: "Měl bys zajít za svojí mámou a sestrou."

J: "Potom."

B: "Teď,"...Naléhal.

J: "Nemůžu."

B: "Musíš... Mají o tebe strach."

J: "Budou naštvané."

B: "Budou šťastné, že jsi v pořádku."

J: "Já..."

B: "Nenuť mě tě za nimi odtáhnout."

J: "Dobře,"...Vzdal jsem to, bohužel měl pravdu.

Bylo těžké si přiznat, že za nimi opravdu musím jít, ale bylo to třeba, nebyl jsem tu pro ně dosud, musím tu pro ně být teď, jsou moje rodina, musím je chránit a postarat se o ně, to nikdo jiný neudělá, musím se k tomu postavit konečně jako muž a být tu pro ně, protože ony mě jisté potřebují a bohužel se budu muset vypořádat i jejich naštváním za to, že jsem je v těchto těžkých chvílích opustil.

B: "Chceš, abych něco udělal?"

J: "Mohl bys jet se mnou?"

B: "Nemyslím si, že je to dobrý nápad."

J: "Proč?"

B: "Jste rodina, nechci se mezi vás míchat."

J: "Briane, ty si taky moje rodina... A ať se ti to líbí nebo ne, tak i ony tě tak berou."

B: "Tohle..."

J: "Prosím... Potřebuju tě."

Už jsem myslel, že mě odpálkuje svým obvyklým šarmem, jeho výraz byl takový nečitelný a spíš odhodlaný mě odmítnout, ale nakonec se v něm něco zlomilo...

B: "Dobře, půjdu."

J: "Děkuji."

B: "Nemusíš děkovat... Navíc tě chci mít na očích, abys mi zase nezmizel."

J: "Nezmizím, slibuju."

B: "V to doufám."

Vím, že sliby v poslední době nejsou mou nejsilnější stránkou, ale tohle jsem myslel smrtelně vážně, už si bez něho nedokážu představit ani vteřinu svého života... Obzvlášť teď, když ho potřebuji víc, než kdy dřív! On je mou oporou, i když věřím, že se cítí bezmocně a k ničemu, ale to on není, je vším, co teď potřebuji, abych se dostal z tohoto naprostého zoufalství a žalu!

Šli jsme se spolu ještě nejprve vysprchovat, Brian o mě pečoval jako o porcelán, kroužil po mně dlaněmi s mýdlem a líbal mě na každou část mé hrudě, ramen krku a na ústa, snažil se mě zbavit těch mučivých myšlenek, ale to se mu dařilo jen chvíli, nakonec mě však zase popadlo to nesnesitelné zoufalství, plné nezastavitelných slz...

B: "Shhh, Sunshine,"...Pevně mě objal a hladil po zádech.

J: "Už nemůžu... Pořád jen brečím."

B: "Nemůžeš to v sobě držet, pokud chceš brečet, tak breč... Já jsem tady."

J: "Chci, aby to přestalo bolet."

B: "Přestane... Uvidíš."

Věřil jsem mu, i on to zažil se svým otcem, ale právě teď to bolelo tak moc, že se to nedá ani vyjádřit a dal bych cokoliv za to, abych se toho utrpení jednou pro vždy zbavil... Jenže právě teď to nešlo a Brian byl to jediné, co mi bránilo se naprosto zlomit!

Zůstali jsme pod proudy teple tekoucí vody v objetí stát ještě pár chvil, nakonec se mi podařilo se alespoň trochu vzchopit a mohli jsme vylézt, Brian mě osušil a já se následně šel obléknout a stejně tak on... Po celou dobu mě však provázela příšerná nervozita ohledně toho, co se bude dít, až překročím mámin práh domu!

B: "Můžeme vyrazit?"

J: "Já... Já si nejsem jistý."

B: "Ohledně čeho?"

J: "Nedokážu je vidět naštvané a zklamané... Opustil jsem je, když mě potřebovaly, to prostě..."

B: "Milují tě, takže ti odpustí."

J: "Co když ne?"

B: "Tak jsem tu já."

Když to řekl, část mě si oddychla, věděl jsem, že když něco řekne, tak to myslí naprosto vážně a vědomí toho, že tu pro mě je a vždycky bude, je pro mě opravdu důležité a cenné, obzvlášť teď!

Nevěděl jsem jeho reakci, ale i přesto jsem jej chytil za ruku, musel jsem to udělat a potřeboval jsem to a on se tomu díky bohu nebránil... Své prsty si propletl s těmi mými a pevně mě stiskl! Ani nedokážu vyjádřit to, jak moc ho miluji a především vděk za to, jak se právě teď chová a jak se o mě stará! Vědomí toho, že jde se mnou, mě nesmírně uklidňovalo!

Slzy slunce(2)

Nový díl.

BRIAN

Stáli jsme spolu v objetí přede dveřmi mého loftu několik minut naprosto bez hybně a beze slova, jen jsme se drželi a nepouštěli, bylo to příjemné, ale zároveň nervy drásající! Brečel... Tak moc, že mě to ničilo! Chtěl jsem mu pomoct, ale nemohl jsem, byl jsem bezmocný, přesně tak, jak jsem se bál, že jednou budu, byl jsem mu absolutně k ničemu! Nejsem ten typ člověka, který dokáže druhého utěšit slovy a Justin je bohužel zase ten typ člověka, který potřebuje slyšet něco, co ho utěší a toho já nejsem schopný! I když bych chtěl!

---

Po chvíli začal jeho pláč ustávat a dech se uklidňovat, byl jsem rád, protože kdybych ho měl v takovém stavu vidět ještě o něco déle, nejspíš bych zešílel! Ale pustit jsem se ho neodvážil, tak moc jsem ho potřeboval cítit, že to bylo téměř nesnesitelné, on je mým vším... On je mé slunce!

B: "V pořádku?"...Odvážil jsem se zašeptat.

J: "Chyběl si mi."

B: "I ty mě... Ale já se ptal, zda jsi v pořádku?"...Naléhal jsem, i když tato otázka byla právě teď nejspíš nevhodná, jenže musel jsem znát odpověď.

J: "Jsem,"...I způsob, jakým to řekl, naznačoval, že mi tají pravdu."

B: "Nelži mi."

J: "Nemůžeme prostě jen jít dovnitř?"...Odtáhl se a podíval se na mě tím svým štěněčím pohled s uplakanýma očima a rudýma tvářema... Bylo mučení jej takhle vidět!

B: "Můžeme,"...Nemělo smysl trápit ho dál mými zbytečnými otázkami.

Pustil jsem jej úplně, i když nerad a odemkl jsem dveře. Vzal jsem jeho batoh a nechal ho vejít dovnitř, ihned zamířil k pohovce, kde se posadil a hlavu si zapřel o ruku. Jen hleděl před sebe, naprosto bezpřítomně, měl jsem pocit, jako by byl zase pryč, viděl jsem ho, ale nebyl to on, jen jeho schránka, sedící mi na pohovce, koukající se do prázdna... Bylo to frustrující!

B: "Chceš něco?"...Posadil jsem se k němu.

J: "Já... Já nevím."

B: "Stačí říct,"...Pohladil jsem jej po ruce.

J: "Asi se půjdu trochu prospat."

B: "To je dobrý nápad, vypadáš utahaně."

J: "A taky jsem."

B: "Mám jít s tebou?"

J: "Nemusíš."

Ano, chtěl jsem slyšet opačnou odpověď, ale na druhou stranu jsem ho chápal, chtěl být sám a já mu to nemohl odpírat... Ale uznávám, bude těžké být zase bez něho, i když vzdálenost mezi námi bude asi jen tři metry.

B: "Dobře,"...Políbil jsem jej na čelo a nechal ho jít do postele.

Já jsem zůstal sedět na pohovce a byl jsem tak hrozně nervózní, div jsem si nezačal kousat nehty, nevěděl jsem, kdy mě třeba bude potřebovat nebo volat a tak jsem seděl, jak na trní. Nakonec se mi podařilo se trochu uklidnit a pomalu a hlavně potichu jsem se šel do ložnice převléknout, ale jakmile se mi naskytl pohled na postel... Já zkrátka nevím, co říct! Asi jen to, že ho nikdy nechci ztratit!

Svlékl jsem ze sebe své pracovní oblečení, ale místo toho, abych na sebe hodil něco na doma, jsem se prostě nedokázal přemoct a vlezl jsem si k němu pod deku. Natiskl jsem se na jeho holá záda a pevně jej objal, automaticky chytil mou ruku a přivinul se ke mně ještě víc. To, co jsem potřeboval těch několik dlouhých dní bez něho, jsem konečně měl! Jenže i tak to nebylo ono, bylo mi jasné, že až se probudí, budu tu pro něho muset být víc, než kdykoliv dřív... Ztratil milovanou osobu a to je bolest, kterou sám zvládnout nemůže!

J: "Uhmm,"...Zamručel.

B: "Justine?"...Zkoušel jsem, jestli je vzhůru.

Zničehonic sebou začal trochu házet a tak jsem se jej automaticky snažil vzbudit, ale vůbec se mi to nedařilo, až jsem na něj nakonec musel zařvat jeho jméno a on konečně otevřel oči, z kterých mu rovnou začaly téct proudy slz!

B: "Pojď ke mně,"...Přitáhl jsem si ho do náruče a on složil hlavu na mojí hruď.

Hladil jsem jej po vlasech a vtiskával mu do nich polibky, alespoň tak jsem ho pokoušel uklidnit, i když to bylo málo, ale na víc jsem se nezmohl a to pro mě bylo frustrující! Kdybych jen věděl, co bych měl udělat, ani na vteřinu bych neváhal, kdybych měl jistotu, že ho to dostane z této mizérie, ale já to nevěděl a to mě ničilo!

J: "Jsem k ničemu,"...Zničehonic z něj vypadlo.

B: "O čem to mluvíš?"

J: "Jsem hrozný... Hrozný syn."

B: "Co to říkáš? Samozřejmě, že nejsi."

J: "Nešel jsem ani na jeho pohřeb."

B: "Potřeboval si být sám."

J: "To to neomlouvá."

Neměl jsem páru, co mu na tohle mám odpovědět, ale chápal jsem, proč na jeho pohřbu nebyl, já se na pohřbu toho svého málem složil a to jsem s ním měl mnohem horší vztah, než Justin s tím svým. Jenže to mu nejspíš teď nepomůže... Mám pocit, že teď mu nepomůže vůbec nic... I když...

B: "Můžeme jít za ním,"...Zašeptal jsem.

J: "Co?"...Vzhlédl na mě.

B: "Mohli bychom se jít podívat na jeho hrob."

J: "Já nevím..."

B: "Alespoň by ses s ním rozloučil."

J: "To nedokážu... Ani si to nezasloužím, když jsem se s ním rozloučit měl, utekl jsem."

B: "Na tohle není nikdy pozdě."

J: "Promiň, ale to nejde,"...Vymanil se z mého objetí a posadil se na okraj postele.

Je možné, že to, co udělám, je to poslední, co by teď chtěl, ale pro mě je to přímo nezbytné, nejen, že to potřebuju, ale vím, že ho má přítomnost může alespoň trochu potěšit... Přemístil jsem rovnou za něho, chytil jsem jej a přitáhl si ho mezi nohy, aby se o mě mohl opřít. Naštěstí nevzdoroval a nechal se objímat a líbat do vlasů.

B: "Můžeme jít, až budeš připravený."

J: "Jo... Možná."

Nejsem si jistý, zda vůbec někdy bude připravený jít k jeho hrobu, protože právě teď je naprosto zničený a především na sebe nepředstavitelně naštvaný za to, že se s ním nerozloučil, ale já jsem ochotný udělat vše pro to, abych mu pomohl se přes tohle všechno dostat a nakonec tu být pro něho, až bude připravený na to za ním jít a říct mu 'sbohem'. Právě teď se ale musí se vším vypořádat a především se svými slzami, které ho tolik tíží.

Slzy slunce(1)

Nová povídka.

BRIAN

Strávil jsem nad prací, která zahrnovala papírování, prezentace a nápady na novou kampaň, snad celé hodiny, ale nic z toho nezabíralo, nemohl jsem přestat myslet na to, co mě vždycky nutilo ráno vylézt z postele a večer se vracet domů... Chybí mi Justin! Tak zatraceně mi chybí, že ani svou myšlenku nedokážu pořádně dokončit! Noci jsou pro mě nekonečné a dny zdlouhavé, neustále čekám na jeho hovor nebo jen blbou textovku, na cokoliv, ale nic z toho nepřichází! Řekl mi to dost jasně - chce být sám! A já to chápu, i přesto, jak to mezi sebou s otcem měli, ho miloval, ale on ani ne před dvěma týdny zemřel a Justina to naprosto zasáhlo! Potřeboval vypadnout a tak si vzal nějaké peníze, oblečení a odjel sám, kdo ví kam, nechtěl, abych ho hledal nebo ho sháněl, ale já už toho začínám šílet, je to už přes týden a pořád o něm nemám žádnou zprávu, nikdo jí nemá, všichni máme strach a já strachy doslova umírám! Nevím, jak dlouho to ještě vydržím!

---

Ted: "Jak si na tom?"...Vtrhl mi do kanceláře.

B: "Hlava mi zrovna nekouří nápady, co si vymyslel ty?"

Ted: "Nápodobně a Synthii se taky nedaří moc dobře... Myslím, že jsme si vzali pořádný oříšek."

Jo v tom má Ted pravdu, moje potřeba zdolávat nemožné, se tentokrát ozvala přímo několikanásobně v důsledku Justinovo nepřítomnosti a já hodně riskuji tím, že jsem si vzal na krk takovou zátěž!

Ted: "Bude lepší, když to dneska zabalíme a třeba zítra budeme čerství na nové nápady."

B: "Asi jo,"...Nepřítomně jsem souhlasil.

Ted: "A ty se hlavně pořádně vyspi."

B: "Uvidím, co se dá dělat,"...Vzal jsem si věci a dal se k odchodu.

Ted: "Zatím."

B: "Hlavně nezapomeň zamknout, zítra na viděnou."

Ted: "Provedu."

Ještě jsem se domů ale nechystal, nic mě tam nečekalo a tak jsem to odbočil rovnou k jídelně, aniž bych vůbec uvažoval nad tím, že je víc pravděpodobné, že díky Debbiinimu povzbuzování se mi naopak přitíží! Co jsem však ale rozhodně nečekal, byla Jennifer, která se zrovna nacházela na baru a vedla s Debb konverzaci... Nepřišla jí snad taky říct nějakou šílenou zprávu, stejně jako když mi zaklepala na dveře, aby mohla Justinovi sdělit, že mu umřel táta? Proboha, jen ať se spojila s Justinem a je tu, aby Debbie řekla, že je v pořádku!

Debbie od ní na chvíli odběhla pro nějakou objednávku a tak jsem zamířil rovnou za ní...

B: "Jennifer?"

Jennifer: "Briane, ahoj,"...Stoupla si, aby mě mohla obejmout, bylo to zvláštní, ale příjemné.

B: "Co tady děláš?"

Jennifer: "Potřebovala jsem na vzduch."

B: "To chápu a držíš se?"

Jennifer: "Dělám, co je v mých silách."

B: "Ozval se ti?"

Jennifer: "Ne, pořád má jen hlasovku... Jsem zoufalá. Potřebuju ho doma, jeho sestra ho potřebuje a on si klidně zmizí... Nevím, co mám dělat,"...Rozplakala se.

B: "On se ukáže... Jen potřebuje být chvíli sám."

Jennifer: "Kdyby mi alespoň dal vědět, kde je nebo, kdy se vrátí, prostě cokoliv... Ale takhle je to utrpení."

Vím moc dobře, o čem mluví, na venek to nedávám najevo, ale uvnitř trnu hrůzou! Nevím, co s ním je, nevím, kde je, jestli je v pořádku, kdy se vrátí... Nevím absolutně nic a šílím! A dochází mi síly na to, abych bez něj mohl být ještě nějak dlouho... Už jednoduše nemůžu!

Jennifer: "Měla bych jít, Molly mě potřebuje."

B: "Ozvy se, kdyby něco."

Jennifer: "I ty, budu vděčná, když něco zjistíš."

B: "Udělám, co budu moct."

Jennifer: "Děkuju,"...Políbila mě na tvář a odešla.

Dal bych cokoliv za to, aby se Justin vrátil a abych mu mohl v těchto těžkých chvílích pomoct, potřebuju ho u sebe, Jennifer ho potřebuje, všichni ho potřebují a on potřebuje je... Potřebuje mě! Jsem už naprosto zoufalý, tohle nevědomí mě ničí každou vteřinou víc a víc!

Debbie: "Chudák ženská,"...Posadila se ke mně.

B: "Justin by se měl vrátit... Ona ho potřebuje."

Debbie: "I ty ho potřebuješ."

B: "Tady nejde o mě... Zemřel mu otec a on se s tím snaží vypořádat po svém, jenže to nebude fungovat, musí být u Jennifer a Molly."

Debbie: "S tím souhlasím, ale i tak nezapírej, že ti chybí a že bys mu chtěl pomoct."

B: "On to nechce."

Debbie: "Ale bude chtít, až se vrátí, proto musíš být silný."

Tohle je vážně naprosté utrpení a já ho přestávám zvládat! Nikdy jsem bez Justina tak dlouho nebyl a teď ještě k tomu ani nevím, kde je a co s ním je, což mi zaručuje nepředstavitelný strach a plno šílených představ o tom, že se mu něco stalo... Tohle už vážně nedávám!

Debbie mi naservírovala nějaké jídlo, ale já se v tom v podstatě jen rýpal, neměl jsem hlad ani chuť, natož sílu jíst, mohl jsem myslet jen na to, jak mě to uvnitř požírá zaživa... Na nic jiného!

B: "Měl bych jít."

Debbie: "A budeš v pořádku?"

B: "Já jsem pořád."

Debbie: "Myslím to vážně."

B: "Budu, neboj."

Debbie: "To doufám,"...Pevně mě objala.

B: "Zítra se stavím,"...Dal jsem jí pusu na rozloučenou a vydal se k autu.

Jel jsem pomalu, tentokrát nebylo třeba překonávat rychlostní rekordy ani ignorovat červenou, snažil jsem se domov oddálit, jak nejvíc to šlo! Nakonec jsem zastavil před domem a jen chvíli seděl a přemýšlel... Nad sebou, nad Justinem, nad životem, nad tím, jaký je život hnus a utrpení! Nemít pro co žít, tak se klidně o život připravím sám, ale takhle, když tu mám Justina, Maikeyho, mého syna a všechny, které miluju, musím to teď přetrpět a čekat na to, až se Justin vrátí domů, nic víc dělat nemůžu!

Po pár minutách jsem vystoupil a vydal se ke vchodu, jak na potvoru jsem se chvíli nemohl klíčem trefit do zámku, pak jsem zjistil, že nejede výtah a musel jsem ten příšerný barák vyšlapat po svých, myslel jsem, že za sebou nechávám kusy svých plic, ale nakonec, když jsem dorazil nahoru, můj dech už se mnou vůbec nespolupracoval! O dveře mého loftu byl opřený Justin a hlavu měl svěšenou v dlaních... Vypadal naprosto příšerně!

B: "Justine?"...Opatrně jsem vydechl.

J: "Bri,"...Podíval se na mě skleněnýma očima.

Ihned se postavil na nohy a pevně mě objal, bylo to tak naléhavé, že mě téměř porazil, musel jsem ho držet, jinak bych ani nevěřil, že tu opravdu je! Byl naprosto zničený a plakal, nemohl ty slzy zadržet, vzlykal tak hlasitě, že se snad musel i dusit, bylo to šílené, nevěděl jsem, co mám dělat, jak mu pomoct... Kluk, který jindy zářil nenahraditelným Sunshine úsměvem, se mi teď ubrečený zhroutil do náruče - Byly to doslova slzy slunce!