Nový díl.
JUSTIN
Nedá se to vůbec nijak vyjádřit, to, jak jsem zničený, to, jak jsem uvnitř roztrhaný na kusy, to, jak se nenávidím! Udělal jsem to nejhorší, co jsem udělat mohl - svému otci jsem nedal sbohem, raději jsem utekl a místo toho, abych byl své mámě a sestře oporou, jsem se schovával jako nějaký zbabělý teplouš! Všechny jsem zklamal... Zklamal jsem mého tátu!
Miloval jsem ho a nedával mu to najevo, dal jsem přednost sobě před ním, tomu, kým jsem, raději jsem se staral o svůj život, místo toho, abych to s ním nějakým způsobem urovnal, abych všechno napravil, abych se mu omluvil! Raději jsem ho ignoroval a nechal ho v domnění, že jej nenávidím! Když zemřel, nevěděl, jak moc pro mě znamená, i přesto, jaké jsme to mezi sebou posledních pár let měli, nevěděl, že jsem byl rád za to, že je mým otcem, nedával jsem to na sobě znát, lhal jsem se sám sobě, snažil jsem se dokonce i přesvědčit o tom, že ho nenávidím, ale to nešlo, můžete se své rodiče snažit nenávidět sebevíc, ale nikdy toho nedocílíte, to prostě nejde! Ale teď už je pozdě na to mu tohle všechno říct, dokonce i na to se s ním rozloučit... Říct mu 'sbohem'!
Brian se mě snažil přimět k tomu, abych zašel na jeho hrob, ale já nemůžu, nedokážu to! Pokud mu nemůžu říct to, co chci a potřebuju, nemá to smysl, nechci mluvit s kusem kamene, já chci mluvit s ním a na to už je pozdě, už to nejde vrátit a ani bych si druhou šanci nezasloužil... Vím, že kdybych zašel k jeho hrobu, našel by si nějaký způsob, jak mi říct že jsem ho opět zklamal a měl by navíc pravdu! Takže ne, já za ním jít nemůžu... Teď už ne!
J: "Asi bych si měl vybalit."
B: "To bys mohl... Tak trochu by mě to uklidnilo."
J: "Uklidnilo?"
B: "Neměl bych pocit, že se zase jen tak sebereš a utečeš... A já zase budu šílet strachy."
J: "Promiň... Bylo to hloupé, já vím."
B: "Ani ne tak hloupé, jako nezodpovědné... Mohlo se ti něco stát."
J: "Jsem v pořádku... Teda... Víš, jak to myslím."
B: "Vím,"...Objal mě a políbil na krk... To jsem potřeboval!
Utekl jsem, protože jsem potřeboval být sám, musel jsem to nějak zpracovat, ale za těch devět dní, co jsem nebyl s Brianem, jsem myslel, že zešílím, tak moc mi chybělo jeho objetí, jeho polibky, jeho přítomnost, jeho uklidňující hlas... Ale teď, když jsem zpět, mám pocit, jako bych tu vlastně ani nebyl a Brian je to jediné, co mě zatím ještě drží na nohou.
B: "Měl bys zajít za svojí mámou a sestrou."
J: "Potom."
B: "Teď,"...Naléhal.
J: "Nemůžu."
B: "Musíš... Mají o tebe strach."
J: "Budou naštvané."
B: "Budou šťastné, že jsi v pořádku."
J: "Já..."
B: "Nenuť mě tě za nimi odtáhnout."
J: "Dobře,"...Vzdal jsem to, bohužel měl pravdu.
Bylo těžké si přiznat, že za nimi opravdu musím jít, ale bylo to třeba, nebyl jsem tu pro ně dosud, musím tu pro ně být teď, jsou moje rodina, musím je chránit a postarat se o ně, to nikdo jiný neudělá, musím se k tomu postavit konečně jako muž a být tu pro ně, protože ony mě jisté potřebují a bohužel se budu muset vypořádat i jejich naštváním za to, že jsem je v těchto těžkých chvílích opustil.
B: "Chceš, abych něco udělal?"
J: "Mohl bys jet se mnou?"
B: "Nemyslím si, že je to dobrý nápad."
J: "Proč?"
B: "Jste rodina, nechci se mezi vás míchat."
J: "Briane, ty si taky moje rodina... A ať se ti to líbí nebo ne, tak i ony tě tak berou."
B: "Tohle..."
J: "Prosím... Potřebuju tě."
Už jsem myslel, že mě odpálkuje svým obvyklým šarmem, jeho výraz byl takový nečitelný a spíš odhodlaný mě odmítnout, ale nakonec se v něm něco zlomilo...
B: "Dobře, půjdu."
J: "Děkuji."
B: "Nemusíš děkovat... Navíc tě chci mít na očích, abys mi zase nezmizel."
J: "Nezmizím, slibuju."
B: "V to doufám."
Vím, že sliby v poslední době nejsou mou nejsilnější stránkou, ale tohle jsem myslel smrtelně vážně, už si bez něho nedokážu představit ani vteřinu svého života... Obzvlášť teď, když ho potřebuji víc, než kdy dřív! On je mou oporou, i když věřím, že se cítí bezmocně a k ničemu, ale to on není, je vším, co teď potřebuji, abych se dostal z tohoto naprostého zoufalství a žalu!
Šli jsme se spolu ještě nejprve vysprchovat, Brian o mě pečoval jako o porcelán, kroužil po mně dlaněmi s mýdlem a líbal mě na každou část mé hrudě, ramen krku a na ústa, snažil se mě zbavit těch mučivých myšlenek, ale to se mu dařilo jen chvíli, nakonec mě však zase popadlo to nesnesitelné zoufalství, plné nezastavitelných slz...
B: "Shhh, Sunshine,"...Pevně mě objal a hladil po zádech.
J: "Už nemůžu... Pořád jen brečím."
B: "Nemůžeš to v sobě držet, pokud chceš brečet, tak breč... Já jsem tady."
J: "Chci, aby to přestalo bolet."
B: "Přestane... Uvidíš."
Věřil jsem mu, i on to zažil se svým otcem, ale právě teď to bolelo tak moc, že se to nedá ani vyjádřit a dal bych cokoliv za to, abych se toho utrpení jednou pro vždy zbavil... Jenže právě teď to nešlo a Brian byl to jediné, co mi bránilo se naprosto zlomit!
Zůstali jsme pod proudy teple tekoucí vody v objetí stát ještě pár chvil, nakonec se mi podařilo se alespoň trochu vzchopit a mohli jsme vylézt, Brian mě osušil a já se následně šel obléknout a stejně tak on... Po celou dobu mě však provázela příšerná nervozita ohledně toho, co se bude dít, až překročím mámin práh domu!
B: "Můžeme vyrazit?"
J: "Já... Já si nejsem jistý."
B: "Ohledně čeho?"
J: "Nedokážu je vidět naštvané a zklamané... Opustil jsem je, když mě potřebovaly, to prostě..."
B: "Milují tě, takže ti odpustí."
J: "Co když ne?"
B: "Tak jsem tu já."
Když to řekl, část mě si oddychla, věděl jsem, že když něco řekne, tak to myslí naprosto vážně a vědomí toho, že tu pro mě je a vždycky bude, je pro mě opravdu důležité a cenné, obzvlášť teď!
Nevěděl jsem jeho reakci, ale i přesto jsem jej chytil za ruku, musel jsem to udělat a potřeboval jsem to a on se tomu díky bohu nebránil... Své prsty si propletl s těmi mými a pevně mě stiskl! Ani nedokážu vyjádřit to, jak moc ho miluji a především vděk za to, jak se právě teď chová a jak se o mě stará! Vědomí toho, že jde se mnou, mě nesmírně uklidňovalo!
No comments:
Post a Comment