Slzy slunce(4)

Nový díl.

JUSTIN

Čím víc jsme se blížili, tím víc se mi svíral žaludek! Bylo mi doslova neskutečně mizerně a to jsem si zpočátku myslel, že se začínám uklidňovat, no šeredně jsem se zmýlil! Dokonce i na Brianovi začala být patrná menší nervozita a to mě rozhodilo ještě víc, protože on je obvykle ten, který ani význam slova nervozita nezná, natož, aby jí sám prožíval! A když nakonec odbočil do ulice vedoucí k máminému domu, myslel jsem, že snad vyskočím za jízdy a uteču... Jenže dal jsem Brianovi slib, že se ničeho takového už bát nemusí a tak jsem zůstával na místě a tiše pozoroval cestu.

---

Když nakonec zastavil před domem, hrůzou by se ve mně krve nedořezalo, vše, co bylo slyšet, byla jen naše zrychlená dýchání a snad i tlukot srdce... Sakra, když se toho bojí i Brian, tak jak se, do háje, nemám bát já?!

J: "Znervózňuješ mě."

B: "Já tebe?"

J: "Nemám rád, když mlčíš, mám pak pocit, že se něco stane."

B: "Musíš věřit, že to dobře dopadne... Je to tvoje máma a miluje tě a stejně tak Molly, ony se na tebe zlobit nebudou, jen chtějí vědět, že si v pořádku a tady."

J: "Snad máš pravdu."

B: "Mám a nejlíp se o tom přesvědčíš, když půjdeme dovnitř."

J: "Jen buď u mě."

B: "Budu... Neboj."

J: "Děkuju,"...Políbil jsem jej.

Sebral jsem veškerou odvahu a vydal jsem se k domu s Brianem po boku, sice už mě nedržel za ruku, ale pořád byl dostatečně blízko na to, abych jej u sebe alespoň cítil a uklidňoval se tím!

Zazvonil jsem na zvonek a rychle uvažoval nad tím, co mám mámě říct, až mi otevře, ale nic z toho nedávalo žádný smysl a tak jsem spoléhal na to, že mě snad něco vhodného napadne, až jí spatřím... Jenže když mi nakonec otevřela, neměl jsem, co říct nebo spíš jsem to nedokázal, moje oči se totiž opět zaplnily slzami a to, jak smutku, tak zároveň radosti, z toho, že jí vidím...

Máma: "Zlato!"...Přitáhla si mě k objetí a mě pohltila nesmírná úleva, byl jsem rád, že místo toho, aby na mě křičela, mě držela a dávala mi najevo svou lásku.

J: "Omlouvám se,"...Zašeptal jsem.

Máma: "Jen už nikdy neutíkej."

J: "Slibuju,"...Objal jsem jí ještě pevněji.

Nakonec, když mě propustila ze svého pevného sevření, si mě pořádně prohlédla od hlavy až k patě, chtěla se ujistit, že jsem v pořádku a nejspíš i to, že se jí snad jen nezdám.

Máma: "Děkuju, Briane."

B: "Nic jsem neudělal."

Máma: "Přivedl si ho domů."

B: "Nemáš za co."

Nemyslel jsem si, že se někdy v životě něčeho takového dočkám, ale snad poprvé jsem viděl, že máma má Briana opravdu, ale opravdu ráda a stejné emoce jsem mohl spatřit i v Brianovo výraze. Ten pocit, jaký se mi v tu chvíli vytvořil u srdce, se nedá slovy nijak vyjádřit!

Máma: "Pojďte dovnitř."

Okamžitě jsme oba vešli a já jsem ihned začal očima shánět sestru, ale nikde nebyla k nalezení... Potřeboval jsem jí však najít, je to moje malá sestřička a já jí mám chránit, být tu pro ní za každé situace, pomáhat jí, ale zklamal jsem v tom, nechal jsem jí se s tím vypořádat samotnou a utekl jsem a to musím napravit... Zaslouží si slyšet mou omluvu!

Máma: "Je ve svém pokoji,"...Upozornila mě.

J: "Zajdu za ní."

Máma: "To bys měl, byla strachy bez sebe... Navíc potřebuje svého bráchu."

J: "Já vím, jsem pitomec."

Máma: "Nejsi, ale hlavně za ní jdi."

J: "Provedu."

Vydal jsem se po schodech nahoru rovnou do jejího pokoje, ze kterého vycházela hlasitá a především smutná hudba... Měl jsem z toho doslova mizerný pocit! Před tím, než jsem vešel, jsem se zhluboka nadechl, následně jsem otevřel dveře a téměř po špičkách jsem vstoupil...

J: "Ťuky ťuk."

Molly: "Justine?"

J: "Ahoj, ségra."

Molly: "Tak si zpátky?"...Byla naštvaná, viděl jsem to.

J: "Jsem a jen tak se mě nezbavíš."

Molly: "To už si říkal."

J: "Omlouvám se, vím, že jsem od tebe a mámy neměl odcházet... Teď, když jste mě potřebovaly."

Molly: "Odešel si už dávno a taky jsme tě potřebovaly... Teď si jen zopakoval svou chybu."

Mluvila jako já v jejím věku, říkala ty samé věci, které bych nejspíš řekl já být na jejím místě a vzhledem k tomu, že je to má sestra, vím, co se jí právě teď honí v hlavě, i přesto, že se to snaží nedávat najevo... Je šťastná, že jsem zpět, tohle je jen její způsob, jak mě přesvědčit o opaku a ublížit mi tak, jak jsem ublížil já jí a takhle to nechat nesmím!

J: "Pojď mě obejmout."

Molly: "Proč?"

J: "Protože si moje sestra a mám tě rád... Protože to potřebuju."

Molly: "Jen mi slib, že tentokrát už mě opravdu neopustíš."

J: "Už nikdy."

Rozeběhla se ke mně a s pláčem se mi vrhla do náruče, okamžitě jsem jí pevně objal a hladil po zádech... Tolik jsme se oba potřebovali a teď už nám nebránilo nic v tom, abychom si mohli být vzájemně oporou!

Ještě chvíli jsem s ní zůstal a povídal si s ní, nakonec jsem se však vrátil zpět za mámou a Brianem, kteří zrovna pili kávu v kuchyni.

Máma: "Tak co?"

J: "Chce být sama... A už se na mě snad nezlobí."

Máma: "To jsem ráda."

B: "Říkal jsem ti, že to dobře dopadne."

J: "Já vím, říkal,"...Políbil jsem ho na tvář.

Všichni jsme se spolu přesunuli do obýváku a povídali si tak nějak o všem, ale tématu 'táta' jsme se nějak vyhýbali, nevím, zda to bylo záměrné nebo neúmyslné, ale měl jsem z toho takový divný pocit, ačkoliv jsem věděl, že mluvení o něm, mi to ještě zhorší, ale nemluvení nebylo o nic lepší!

Máma: "Co kdybychom zašli na tátův hrob?"...Teda alespoň do teď jsem si to myslel.

J: "Já nemůžu."

Máma: "Nemůžeš?"

J: "Prostě si nemyslím, že bych měl."

B: "Potřebuje čas,"...Snažil se jí to vysvětlit.

J: "Čas mi nepomůže... Nemůžu za ním jít."

Máma: "Ale, Justine..."

J: "Mami, prosím, musíš mě pochopit,"...Zlomil se mi hlas.

Chtěla ještě něco říct, aby mě přesvědčila, ale Brian se na ní podíval takovým zvláštním pohledem, že jí to umlčelo... Bylo to divné, ale byl jsem za to rád! Nedokázal bych s ní dál vést konverzaci ohledně toho, zda se půjdu rozloučit se svým tátou, protože by se nedočkala kladné odpovědi... Přál bych si opak, opravdu moc bych si to přál, ale vím že to není možné... Teď už je příliš pozdě na to se mu omluvit a zároveň mu říct sbohem!

J: "Měli bychom jít,"...Oznámil jsem, když jsem se podíval na hodinky na kterých už stálo 22:58.

Máma: "Vlastně, myslela jsem..."

J: "Co, mami?"

Máma: "Že bys na noc zůstal... Vy oba?"

J: "Nemyslím, že je to dobrý nápad."

Máma: "Proč?"

J: "Brian..."

B: "Nevymlouvej se na mě, Justine... Já zůstanu, pokud budeš chtít."

Ten mi teda opravdu pomohl! Já si zkrátka nedovedu představit, že tady zůstanu, obzvlášť když nastala taková dusná atmosféra... Ale mám teď vůbec na výběr?

J: "Možná bychom mohli."

Máma: "Dobře, zlato... Zajdu vám připravit postel."

B: "Děkujeme, Jennifer."

J: "Jo, díky, mami."

Nedával jsem to na sobě znát, ale panikařil jsem a to přímo neskutečně! Ačkoliv jsme spolu s tátou v tomto domě nežili, ten pocit, jako by tu byl, se stával čím dál tím silnějším... Jako by mě doslova pronásledoval jeho duch!

B: "V pořádku?"

J: "Neměli jsme zůstávat."

B: "Je to tvoje máma."

J: "Nebylo by to poprvé, co bych jí řekl ne."

B: "Sakra, Justine, přestaň se chovat jako pitomec, jako bys je sám nepotřeboval... Nebyl si to vždycky ty, kdo mě nutil napravit vztahy s mými rodiči a trávit s nimi čas?"

J: "To je jiné."

B: "S tím souhlasím... Tvojí rodiče tě milovali a milují."

J: "Miloval... Táta už tu není."

B: "A přesně proto tu musíš být pro mámu a sestru."

J: "Máš pravdu,"...Přivinul jsem se k němu těsněji.

B: "Mám a teď se zkus trochu prospat."

J: "Ty taky... Dobrou."

B: "Dobrou, Sunshine."

Brianovi se podařilo usnout dřív, než mně, já musel přemýšlet a zároveň udržovat své slzy na uzdě, jelikož čím víc jsem uvažoval, tím víc mě mrazilo a tím víc se mi chtělo brečet! Nakonec, když se mi však podařilo usnout, nebylo to o nic lepší, probudil jsem se totiž uprostřed noci, zpocený, se slzami tekoucími mi po tváři následkem noční můry, ve které opět figuroval můj táta a já říkající mu, že ho nenávidím... Nemohl jsem dál zůstávat v posteli, potřeboval jsem na vzduch a tak jsem se oblékl a potichu opustil dům...