Nový díl.
BRIAN
Stáli jsme spolu v objetí přede dveřmi mého loftu několik minut naprosto bez hybně a beze slova, jen jsme se drželi a nepouštěli, bylo to příjemné, ale zároveň nervy drásající! Brečel... Tak moc, že mě to ničilo! Chtěl jsem mu pomoct, ale nemohl jsem, byl jsem bezmocný, přesně tak, jak jsem se bál, že jednou budu, byl jsem mu absolutně k ničemu! Nejsem ten typ člověka, který dokáže druhého utěšit slovy a Justin je bohužel zase ten typ člověka, který potřebuje slyšet něco, co ho utěší a toho já nejsem schopný! I když bych chtěl!
Po chvíli začal jeho pláč ustávat a dech se uklidňovat, byl jsem rád, protože kdybych ho měl v takovém stavu vidět ještě o něco déle, nejspíš bych zešílel! Ale pustit jsem se ho neodvážil, tak moc jsem ho potřeboval cítit, že to bylo téměř nesnesitelné, on je mým vším... On je mé slunce!
B: "V pořádku?"...Odvážil jsem se zašeptat.
J: "Chyběl si mi."
B: "I ty mě... Ale já se ptal, zda jsi v pořádku?"...Naléhal jsem, i když tato otázka byla právě teď nejspíš nevhodná, jenže musel jsem znát odpověď.
J: "Jsem,"...I způsob, jakým to řekl, naznačoval, že mi tají pravdu."
B: "Nelži mi."
J: "Nemůžeme prostě jen jít dovnitř?"...Odtáhl se a podíval se na mě tím svým štěněčím pohled s uplakanýma očima a rudýma tvářema... Bylo mučení jej takhle vidět!
B: "Můžeme,"...Nemělo smysl trápit ho dál mými zbytečnými otázkami.
Pustil jsem jej úplně, i když nerad a odemkl jsem dveře. Vzal jsem jeho batoh a nechal ho vejít dovnitř, ihned zamířil k pohovce, kde se posadil a hlavu si zapřel o ruku. Jen hleděl před sebe, naprosto bezpřítomně, měl jsem pocit, jako by byl zase pryč, viděl jsem ho, ale nebyl to on, jen jeho schránka, sedící mi na pohovce, koukající se do prázdna... Bylo to frustrující!
B: "Chceš něco?"...Posadil jsem se k němu.
J: "Já... Já nevím."
B: "Stačí říct,"...Pohladil jsem jej po ruce.
J: "Asi se půjdu trochu prospat."
B: "To je dobrý nápad, vypadáš utahaně."
J: "A taky jsem."
B: "Mám jít s tebou?"
J: "Nemusíš."
Ano, chtěl jsem slyšet opačnou odpověď, ale na druhou stranu jsem ho chápal, chtěl být sám a já mu to nemohl odpírat... Ale uznávám, bude těžké být zase bez něho, i když vzdálenost mezi námi bude asi jen tři metry.
B: "Dobře,"...Políbil jsem jej na čelo a nechal ho jít do postele.
Já jsem zůstal sedět na pohovce a byl jsem tak hrozně nervózní, div jsem si nezačal kousat nehty, nevěděl jsem, kdy mě třeba bude potřebovat nebo volat a tak jsem seděl, jak na trní. Nakonec se mi podařilo se trochu uklidnit a pomalu a hlavně potichu jsem se šel do ložnice převléknout, ale jakmile se mi naskytl pohled na postel... Já zkrátka nevím, co říct! Asi jen to, že ho nikdy nechci ztratit!
Svlékl jsem ze sebe své pracovní oblečení, ale místo toho, abych na sebe hodil něco na doma, jsem se prostě nedokázal přemoct a vlezl jsem si k němu pod deku. Natiskl jsem se na jeho holá záda a pevně jej objal, automaticky chytil mou ruku a přivinul se ke mně ještě víc. To, co jsem potřeboval těch několik dlouhých dní bez něho, jsem konečně měl! Jenže i tak to nebylo ono, bylo mi jasné, že až se probudí, budu tu pro něho muset být víc, než kdykoliv dřív... Ztratil milovanou osobu a to je bolest, kterou sám zvládnout nemůže!
J: "Uhmm,"...Zamručel.
B: "Justine?"...Zkoušel jsem, jestli je vzhůru.
Zničehonic sebou začal trochu házet a tak jsem se jej automaticky snažil vzbudit, ale vůbec se mi to nedařilo, až jsem na něj nakonec musel zařvat jeho jméno a on konečně otevřel oči, z kterých mu rovnou začaly téct proudy slz!
B: "Pojď ke mně,"...Přitáhl jsem si ho do náruče a on složil hlavu na mojí hruď.
Hladil jsem jej po vlasech a vtiskával mu do nich polibky, alespoň tak jsem ho pokoušel uklidnit, i když to bylo málo, ale na víc jsem se nezmohl a to pro mě bylo frustrující! Kdybych jen věděl, co bych měl udělat, ani na vteřinu bych neváhal, kdybych měl jistotu, že ho to dostane z této mizérie, ale já to nevěděl a to mě ničilo!
J: "Jsem k ničemu,"...Zničehonic z něj vypadlo.
B: "O čem to mluvíš?"
J: "Jsem hrozný... Hrozný syn."
B: "Co to říkáš? Samozřejmě, že nejsi."
J: "Nešel jsem ani na jeho pohřeb."
B: "Potřeboval si být sám."
J: "To to neomlouvá."
Neměl jsem páru, co mu na tohle mám odpovědět, ale chápal jsem, proč na jeho pohřbu nebyl, já se na pohřbu toho svého málem složil a to jsem s ním měl mnohem horší vztah, než Justin s tím svým. Jenže to mu nejspíš teď nepomůže... Mám pocit, že teď mu nepomůže vůbec nic... I když...
B: "Můžeme jít za ním,"...Zašeptal jsem.
J: "Co?"...Vzhlédl na mě.
B: "Mohli bychom se jít podívat na jeho hrob."
J: "Já nevím..."
B: "Alespoň by ses s ním rozloučil."
J: "To nedokážu... Ani si to nezasloužím, když jsem se s ním rozloučit měl, utekl jsem."
B: "Na tohle není nikdy pozdě."
J: "Promiň, ale to nejde,"...Vymanil se z mého objetí a posadil se na okraj postele.
Je možné, že to, co udělám, je to poslední, co by teď chtěl, ale pro mě je to přímo nezbytné, nejen, že to potřebuju, ale vím, že ho má přítomnost může alespoň trochu potěšit... Přemístil jsem rovnou za něho, chytil jsem jej a přitáhl si ho mezi nohy, aby se o mě mohl opřít. Naštěstí nevzdoroval a nechal se objímat a líbat do vlasů.
B: "Můžeme jít, až budeš připravený."
J: "Jo... Možná."
Nejsem si jistý, zda vůbec někdy bude připravený jít k jeho hrobu, protože právě teď je naprosto zničený a především na sebe nepředstavitelně naštvaný za to, že se s ním nerozloučil, ale já jsem ochotný udělat vše pro to, abych mu pomohl se přes tohle všechno dostat a nakonec tu být pro něho, až bude připravený na to za ním jít a říct mu 'sbohem'. Právě teď se ale musí se vším vypořádat a především se svými slzami, které ho tolik tíží.
No comments:
Post a Comment