Nová povídka.
BRIAN
Strávil jsem nad prací, která zahrnovala papírování, prezentace a nápady na novou kampaň, snad celé hodiny, ale nic z toho nezabíralo, nemohl jsem přestat myslet na to, co mě vždycky nutilo ráno vylézt z postele a večer se vracet domů... Chybí mi Justin! Tak zatraceně mi chybí, že ani svou myšlenku nedokážu pořádně dokončit! Noci jsou pro mě nekonečné a dny zdlouhavé, neustále čekám na jeho hovor nebo jen blbou textovku, na cokoliv, ale nic z toho nepřichází! Řekl mi to dost jasně - chce být sám! A já to chápu, i přesto, jak to mezi sebou s otcem měli, ho miloval, ale on ani ne před dvěma týdny zemřel a Justina to naprosto zasáhlo! Potřeboval vypadnout a tak si vzal nějaké peníze, oblečení a odjel sám, kdo ví kam, nechtěl, abych ho hledal nebo ho sháněl, ale já už toho začínám šílet, je to už přes týden a pořád o něm nemám žádnou zprávu, nikdo jí nemá, všichni máme strach a já strachy doslova umírám! Nevím, jak dlouho to ještě vydržím!
Ted: "Jak si na tom?"...Vtrhl mi do kanceláře.
B: "Hlava mi zrovna nekouří nápady, co si vymyslel ty?"
Ted: "Nápodobně a Synthii se taky nedaří moc dobře... Myslím, že jsme si vzali pořádný oříšek."
Jo v tom má Ted pravdu, moje potřeba zdolávat nemožné, se tentokrát ozvala přímo několikanásobně v důsledku Justinovo nepřítomnosti a já hodně riskuji tím, že jsem si vzal na krk takovou zátěž!
Ted: "Bude lepší, když to dneska zabalíme a třeba zítra budeme čerství na nové nápady."
B: "Asi jo,"...Nepřítomně jsem souhlasil.
Ted: "A ty se hlavně pořádně vyspi."
B: "Uvidím, co se dá dělat,"...Vzal jsem si věci a dal se k odchodu.
Ted: "Zatím."
B: "Hlavně nezapomeň zamknout, zítra na viděnou."
Ted: "Provedu."
Ještě jsem se domů ale nechystal, nic mě tam nečekalo a tak jsem to odbočil rovnou k jídelně, aniž bych vůbec uvažoval nad tím, že je víc pravděpodobné, že díky Debbiinimu povzbuzování se mi naopak přitíží! Co jsem však ale rozhodně nečekal, byla Jennifer, která se zrovna nacházela na baru a vedla s Debb konverzaci... Nepřišla jí snad taky říct nějakou šílenou zprávu, stejně jako když mi zaklepala na dveře, aby mohla Justinovi sdělit, že mu umřel táta? Proboha, jen ať se spojila s Justinem a je tu, aby Debbie řekla, že je v pořádku!
Debbie od ní na chvíli odběhla pro nějakou objednávku a tak jsem zamířil rovnou za ní...
B: "Jennifer?"
Jennifer: "Briane, ahoj,"...Stoupla si, aby mě mohla obejmout, bylo to zvláštní, ale příjemné.
B: "Co tady děláš?"
Jennifer: "Potřebovala jsem na vzduch."
B: "To chápu a držíš se?"
Jennifer: "Dělám, co je v mých silách."
B: "Ozval se ti?"
Jennifer: "Ne, pořád má jen hlasovku... Jsem zoufalá. Potřebuju ho doma, jeho sestra ho potřebuje a on si klidně zmizí... Nevím, co mám dělat,"...Rozplakala se.
B: "On se ukáže... Jen potřebuje být chvíli sám."
Jennifer: "Kdyby mi alespoň dal vědět, kde je nebo, kdy se vrátí, prostě cokoliv... Ale takhle je to utrpení."
Vím moc dobře, o čem mluví, na venek to nedávám najevo, ale uvnitř trnu hrůzou! Nevím, co s ním je, nevím, kde je, jestli je v pořádku, kdy se vrátí... Nevím absolutně nic a šílím! A dochází mi síly na to, abych bez něj mohl být ještě nějak dlouho... Už jednoduše nemůžu!
Jennifer: "Měla bych jít, Molly mě potřebuje."
B: "Ozvy se, kdyby něco."
Jennifer: "I ty, budu vděčná, když něco zjistíš."
B: "Udělám, co budu moct."
Jennifer: "Děkuju,"...Políbila mě na tvář a odešla.
Dal bych cokoliv za to, aby se Justin vrátil a abych mu mohl v těchto těžkých chvílích pomoct, potřebuju ho u sebe, Jennifer ho potřebuje, všichni ho potřebují a on potřebuje je... Potřebuje mě! Jsem už naprosto zoufalý, tohle nevědomí mě ničí každou vteřinou víc a víc!
Debbie: "Chudák ženská,"...Posadila se ke mně.
B: "Justin by se měl vrátit... Ona ho potřebuje."
Debbie: "I ty ho potřebuješ."
B: "Tady nejde o mě... Zemřel mu otec a on se s tím snaží vypořádat po svém, jenže to nebude fungovat, musí být u Jennifer a Molly."
Debbie: "S tím souhlasím, ale i tak nezapírej, že ti chybí a že bys mu chtěl pomoct."
B: "On to nechce."
Debbie: "Ale bude chtít, až se vrátí, proto musíš být silný."
Tohle je vážně naprosté utrpení a já ho přestávám zvládat! Nikdy jsem bez Justina tak dlouho nebyl a teď ještě k tomu ani nevím, kde je a co s ním je, což mi zaručuje nepředstavitelný strach a plno šílených představ o tom, že se mu něco stalo... Tohle už vážně nedávám!
Debbie mi naservírovala nějaké jídlo, ale já se v tom v podstatě jen rýpal, neměl jsem hlad ani chuť, natož sílu jíst, mohl jsem myslet jen na to, jak mě to uvnitř požírá zaživa... Na nic jiného!
B: "Měl bych jít."
Debbie: "A budeš v pořádku?"
B: "Já jsem pořád."
Debbie: "Myslím to vážně."
B: "Budu, neboj."
Debbie: "To doufám,"...Pevně mě objala.
B: "Zítra se stavím,"...Dal jsem jí pusu na rozloučenou a vydal se k autu.
Jel jsem pomalu, tentokrát nebylo třeba překonávat rychlostní rekordy ani ignorovat červenou, snažil jsem se domov oddálit, jak nejvíc to šlo! Nakonec jsem zastavil před domem a jen chvíli seděl a přemýšlel... Nad sebou, nad Justinem, nad životem, nad tím, jaký je život hnus a utrpení! Nemít pro co žít, tak se klidně o život připravím sám, ale takhle, když tu mám Justina, Maikeyho, mého syna a všechny, které miluju, musím to teď přetrpět a čekat na to, až se Justin vrátí domů, nic víc dělat nemůžu!
Po pár minutách jsem vystoupil a vydal se ke vchodu, jak na potvoru jsem se chvíli nemohl klíčem trefit do zámku, pak jsem zjistil, že nejede výtah a musel jsem ten příšerný barák vyšlapat po svých, myslel jsem, že za sebou nechávám kusy svých plic, ale nakonec, když jsem dorazil nahoru, můj dech už se mnou vůbec nespolupracoval! O dveře mého loftu byl opřený Justin a hlavu měl svěšenou v dlaních... Vypadal naprosto příšerně!
B: "Justine?"...Opatrně jsem vydechl.
J: "Bri,"...Podíval se na mě skleněnýma očima.
Ihned se postavil na nohy a pevně mě objal, bylo to tak naléhavé, že mě téměř porazil, musel jsem ho držet, jinak bych ani nevěřil, že tu opravdu je! Byl naprosto zničený a plakal, nemohl ty slzy zadržet, vzlykal tak hlasitě, že se snad musel i dusit, bylo to šílené, nevěděl jsem, co mám dělat, jak mu pomoct... Kluk, který jindy zářil nenahraditelným Sunshine úsměvem, se mi teď ubrečený zhroutil do náruče - Byly to doslova slzy slunce!
No comments:
Post a Comment