It was my fault // 17 //

Tak tato povídka nám konečně dospěla do svého konce a doufám, že se Vám všem bude líbit 🤗

Zároveň Vám chci tímto oznámit, že si na nějakou chvíli dávám pauzu. Začaly nám letní prázdniny, a i když mně to asi jako pracujícímu člověku může být jedno, chci si je i tak pořádně užít a od psaní si chvíli odpočinout. Je to už rok, co jsem měla pauzu naposledy, takže jsem usoudila, že je správný čas na to si zase nějakou dát. Nejsem si jistá, jak dlouho bez psaní vydržím, protože musím říct, že mě pořád šíleně baví a naplňuje, ale potřebuju načerpat nějaké síly a nové nápady (jeden už se mi rýsuje v hlavě :)) na další povídky. Každopádně to, kdy se vrátím, je opravdu těžké říct, může to být za 14 dní anebo taky za dva měsíce, ale stoprocentně to nebude dýl, jak na konci letních prázdnin, takže maximálně 3.9. 2018😘

Snad Vám to neubere na náladě a pořádně si všichni užijete prázdniny a doufám, že se tu brzy všichni zase sejdeme u dalších povídek z našeho Queer světa. Mějte se krásně.🖤

Vaše Janča

POSLEDNÍ DÍL

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

Najít Justina mi naštěstí nedalo moc práce. Byl doma. Díkybohu. Protože představa, že bych ho naháněl, kdo ví kde, byla hrozná. Ačkoliv se dá říct, že je logické, že šel přímo domů vzhledem k jeho strachu být venku mezi lidmi.

Už při příchodu jsem ale věděl, že se mnou nebude mluvit, seděl na pohovce, díval se před sebe a vypadal jako zatracenej duch... anebo minimálně jako, že nějakého ducha viděl. Nechápal jsem, kam zmizel ten věčně usměvavej kluk, který mi ještě před dvěma měsíci nedal chvíli pokoj. Jak mi ten kluk chybí.

It Was My Fault // 16 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Ačkoliv jsem byl připravený na to, že tohle nebude nic snadného, stejně jsem to téměř nezvládal. Teda kvůli Justinovi jsem se snažil vypadat silně, protože to poslední, co právě teď potřeboval, bylo, abych se tu i já nějak hroutil. Jenže v loftu při snaze vyvolat vzpomínky na náš tanec se to ještě dalo, ale teď... když se blížíme tam, kde se to stalo... do té garáže... svírá se mi z toho srdce. Neumím si ani představit, jak je asi Justinovi.

Jakmile jsme dojeli na místo, cítil jsem, jak se mým tělem rozlil takový nepříjemný pocit, nechtěl jsem tu být, ale musel jsem. S Justinem jsme hned vylezli z auta a já se podíval kolem sebe, hned se mi vše promítlo před očima. Jenže teď tu nejde o mě, ale o Justina a o to, aby si vzpomněl...

B: "Šel si se mnou dolů k jeepu... a my jsme... jen tak blbnuli... zpívali jsme a tancovali. Pak jsem tě políbil a řekl jsem "Později" a ty ses na mě otočil zpátky a usmál ses. V tu chvíli jsem pochopil, proč ti Debbie říká Sunshine."

Vím, že v tuhle chvíli to pro něj asi nebyla žádná užitečná informace, ale tak nějak jsem to potřeboval říct. Chtěl jsem, aby slyšel i něco dobrého, ne jen ty špatné věci. A já to v tu chvíli opravdu pochopil, protože se vážně smál jako Sluníčko.

It Was My Fault // 15 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Tak to začíná vypadat, že moje chování Briana vyděsilo natolik, že radši vzal nohy na ramena. Řekl, že za chvíli bude zpátky a už je to dvě hodiny, co odešel. Ani si nevzal telefon, takže mu nemůžu zavolat. A abych ho šel hledat, nebo třeba jen zabít čas k někomu, jsem až moc podělaný za ušima. Prostě nejsem schopný jít mezi lidi, mám pocit, že už navždy budu zavřený doma a neuvidím denní světlo. A ještě k tomu nebudu schopný se s Brianem ještě někdy intimně sblížit, protože jsem psychicky totálně v háji. Bože, podělanej Hobbs! Brian říká, ať na něj nemyslím, ale to se prostě nedá. Zničil mi život. Zničil mě. A já nevím, jak s tím bojovat. Upřímně bych byl ale ochotný zkusit naprosto cokoliv.

Když už jsem nervozitou pochodoval po bytě sem a tam a zvažoval, že Brianovi vycucnu flašku Jima Beama, konečně jsem uslyšel klíč v zámku a běžel jsem Brianovi naproti, tak nějak jsem potřeboval jeho pevné objetí, abych věděl, že je opravdu tady. Jenže když se dveře najednou otevřely, zarazil jsem se v překvapení, kdo s ním přišel...

It Was My Fault // 14 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Po tom, co se večer stalo, jsem nemohl skoro celou noc spát, pořád jsem nad tím musel přemýšlet a cítil jsem se opravdu hrozně. Brian si o mně musí myslet, že jsem jak nějaká rozbitá hračka. Což asi ve výsledku jsem. Hobbs mě zmrzačil, jak fyzicky, tak psychicky a sám vyvázl jen s podělanou podmínkou. Svět je fakt spravedlivej. On mě skoro zabil a teď si svobodně chodí po zemi, zatímco já nejsem schopný mít ani sex, protože doteky od člověka, jehož doteky tak miluju, jsou mi najednou nepříjemné. Každý jeho dotyk ve mně vyvolá paniku a já se toho pocitu chci tak hrozně moc zbavit, chci se zase oddávat té rozkoši s ním a nebát se, nešílet, ale... není to tak snadné, jak jsem doufal. Myslel jsem, že být s ním mi pomůže a jo pomáhá mi to, svým způsobem, ale přes to začínám mít pocit, že už nikdy se mě nebude moct dotknout, aniž by mi nepřipomněl to, co se mi stalo a přitom to není jeho vina. Myslím, že kdybych měl být v blízkosti Hobbse, který tohle vše způsobil, tak by mě to asi už opravdu zabilo.

Styděl jsem se před Brianem tak moc, že jsem radši ležel zády k němu, abych na něj neviděl a to i přes to, že jeho tvář jsem chtěl právě teď vidět ze všeho nejvíc. Ale i když jsem ji neviděl, moc dobře jsem cítil jeho pohled v zádech...

B: "Justine?"

Úplně ve mně hrklo, když promluvil. Já vím, že bych se neměl takhle cítit, tak zahanbeně a asi i provinile, protože moje vina tohle není, já to vím. Ale přes to se tak cítím a bojím se, že mi Brian třeba moje chování zazlívá. I když vím, že je to hloupost.

It Was My Fault // 13 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

Justin ode mě další tři dny v podstatě neodešel a to ani v době, kdy jsem byl v práci, neměl jsem to srdce ho někam vyhánět, tak jsem ho v loftu nechal, domů se chodil prakticky jen převlíknout a ujistit mámu, že se mu kvůli mně zase něco nestalo. A nakonec, ač se to bude zdát naprosto mimo můj charakter a sám nějak nechápu, že jsem mu to navrhl, ale navrhl, tak jsem mu zkrátka řekl, že u mě může být. Mám jednoduše pocit, že mu to dlužím, že jen kvůli mně je na tom tak, jak je a že je moje povinnost se o něj teď postarat a pomoct mu, aby se co nejvíc vrátil zpátky do normálního života. A myslím, že všichni víme, že on nic nechtěl víc a já mu to nemohl odepřít. Dokonce i jeho máma souhlasila, protože věděla, že jenom já mu můžu pomoct tak, jak potřebuje. Že jen mě nechá, abych se ho dotýkal a zbavil ho toho strachu být mezi lidmi. A pokud pominu všechny tyhle důvody - ano, i já jsem ho u sebe chtěl mít.

J: "Nemůžu uvěřit, že si máma myslela, že nás může držet od sebe," radoval se, když jsem si ho vezl domů v autě plným jeho tašek.

B: "Jen se o tebe stará. Ani nevíš, jaké máš štěstí mít mámu, jako ona."

J: "Já vím, jen... neuměl jsem si bez tebe představit život."

Nic jsem mu na to nedokázal odpovědět, ale všichni víme, že ani já si nemohl představit svůj život bez něho. Je až šílené, jak moc mě dokázal změnit pouhý rok jeho přítomnosti.

It Was My Fault // 12 //

VAROVÁNÍ 12+

Brian's POV

Nechybělo mnoho a málem jsem u Debbie naprosto vytuhl. Poslední dva měsíce pro mě byly tak vyčerpávající, že mám pocit, že bych teď usnul už prakticky kdekoliv a to i na Debbiiným naprosto rozvrzaným gauči, po kterém by mě tak týden bolel celý člověk. Jenže přeci jen tu byla věc, která mě v klidu usnout nenechala - a to má povaha, moje ego, moje hrdost. Už jen to, že jsem za ní dobrovolně přišel, protože jsem chtěl její společnost, abych se necítil tak mizerně, stačilo, abych si tohle všechno podkopl. Kdybych u ní strávil noc, jen abych nemusel zažít další noc v loftu, ve kterém mi pekelně chybí Justin, s myšlenkami na to, že jsem ho nejspíš nadobro ztratil, tak bych si už asi prakticky vykopal vlastní hrob.

Debbie: "Vážně si tu ale mohl zůstat."

B: "Díky, Debb, ale půjdu domů."

Debbie: "Dobře, ale pořádně si odpočiň... nejsi zrovna ve své kůži."

B: "Slibuju," líbl jsem ji na tvář a vyrazil domů.

Celou cestu v mojí hlavě vířily myšlenky a já si jen přál vypnout a aspoň chvíli na nic z toho nemyslet. Jenže jak se zbavit myšlenek na někoho, koho jste se dřív chtěli tak moc zbavit a nakonec, když jste to vlastně dostali, cítíte se jako byste ztratili část sebe? Sakra, je mi bez něj mizerně a představa zbytku života stráveného bez toho jeho sunshine úsměvu mě doslova trhá na kusy!

It Was My Fault // 11 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Ležel jsem v posteli a přehrával jsem si v hlavě poslední hádku s mámou. Styděl jsem se za to, co jsem udělal. Opět jsem měl ten svůj výbuch, protože nemůžu vidět Briana, po tom, co jsem se vyplížil naposled, ji mám za zadkem už opravdu pořád a můj vztek mě naprosto ovládl, až jsem do mámy strčil, když se mě snažila chytit. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomoval, byl jsem rozzlobený a nepřemýšlel jsem, ale teď zpožděně mi dochází, že jsem se zachoval hrozně. Neodpouštím jí za to, co udělala a stále jsem na ni neskutečně naštvaný a pokud brzo nezmění svůj názor, nejsem si jistý, že spolu ještě někdy budeme schopni normálně komunikovat, ale nějak fyzicky jí ublížit... to jsem nikdy nechtěl.

Když se na to koukám z jejího pohledu, tak asi chápu, proč tohle dělá, má mě ráda a myslí si, že je tohle pro mě nejlepší a především dává Brianovi vinu za to, co se mi stalo, takže nechce riskovat, že by se to někdy opakovalo... jenže já vím, že to jeho vina nebyla a taky to, že nic pro mě momentálně není lepší, než on. A mám pocit, že se za chvíli zblázním, pokud se za ním brzo nedostanu.

It Was My Fault // 10 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Věděl jsem, že Justin dříve či později přijde, bylo to jen otázkou času. Ale když se nakonec ukázal u mých dveří, myslel jsem, že ho pryč poslat nedokážu. Tolikrát jsem ho už odsunul na druhou kolej nebo mu řekl, aby mě nechal být, ale když jsem to udělal tentokrát... no řekněme, že jsem až do té chvíle netušil, jak moc to může bolet. Rozhodl jsem se respektovat přání jeho mámy, protože jsem myslel, že to takhle bude zkrátka lepší, ale zatím vím jen to, že bych dal snad cokoliv za to, abych ho mohl vidět, alespoň chvíli.

Hned po práci jsem nechtěl jít rovnou do loftu, tak jsem zamířil k holkám domů, abych strávil nějaký čas se svým synem, který jak se ukázalo, je tak trochu můj lék na mojí mizernou náladu.

Lindsay: "Vždycky ti to s ním tak jde, měl bys za ním chodit častěji."

B: "Polepším se. Co ty na to, Gusi? Chtěl bys, aby za tebou tvůj tatík chodil častěji?"

Jen jsem svou otázku dořekl, Gus se začal smát tím svým pronikavým smíchem. Stále nemůžu uvěřit, že tohle úžasné dítě, je mým synem. Jak jsem se sám sebe po jeho narození ptal, proč mi to nikdy nerozmluvil, tak teď jsem rád, že to nikdo neudělal.

It Was My Fault // 9 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Nevěděl jsem, co máma mohla chtít po Brianovi a to čekání v autě bylo nekonečné. Hrozně mě naštvala tím, že si pro mě přišla až k němu domů, protože překonat se a dojít až za ním, pro mě bylo téměř nesplnitelné, kdyby mě nehnala motivace vidět ho. Protože když jsem slyšel, že Hobbse nechali jít, byla to pro mě jako další rána. Počítal jsem s tím, ale přes to jsem na to nebyl ani trochu připravený. A v tu chvíli jsem chtěl a především potřeboval vidět Briana. Dokonce jsem byl po dvou měsících schopný usnout, aniž by se mi zdála nějaká noční můra a to jen díky tomu, že mě držel Brian v náruči. Tak moc jsem ho potřeboval. A máma mě o to připravila, aby si s ním mohla promluvit, takže je jisté, že to nebude jen tak.

A to se mi celkem potvrdilo, když máma konečně vyšla z jeho domu s výrazem, který asi mluvil za vše. Bál jsem se toho nejhoršího.

Máma: "Tak můžeme jet," nastoupila a za naprostého ticha jsme vyrazili domů.

Chtěl jsem se jí zeptat, o čem s ním mluvila, ale věděl jsem, že to bude muset počkat, protože jsem se s ní nechtěl dohadovat za jízdy. Ale hned jak jsme byli doma, nešlo to už vydržet.

It Was My Fault // 8 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Jestli jsem se za tu dobu, co byl Justin v nemocnici, nebyl schopný pořádně vyspat, tak s vědomím, že je Justin konečně doma, jsem nebyl schopný zabrat už vůbec. Neustále jsem si v hlavě přehrával včerejšek a zároveň přemýšlel nad tím, co asi dělá. Chtěl jsem ho mít u sebe, jako by mi snad nestačilo vědomí, že je v pořádku, já to zkrátka potřeboval vidět. Ale přijde mi, že on se pohromadě drží mnohem lépe, než já. Ze mě se stala chodící troska a reklama na vinu. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se jednou v mém životě objeví někdo, kvůli komu bych zešílel, kdybych ho ztratil.

Z mých myšlenek mě vytrhl zvonící telefon, na jehož displeji se objevilo Maikeyho jméno. Dokázal jsem si představit, co asi tak chce a chtěl jsem se tomu vyhnout, jenže ten telefon zvonil doslova nepřetržitě...

It Was My Fault // 7 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Věděl jsem, že setkání s Justinem nebude snadné, ale nečekal jsem, že to bude až takhle těžké. Jak moc jsem chtěl, aby tady byl, tak tak moc jsem chtěl, aby odešel. Měl jsem pocit, že se nemůžu ani pořádně nadechnout, jako by mi ta vina doslova tlačila na plíce. Oční kontakt jsem se snažil držet na minimu, protože jen pohled to té jeho modře mi připomínal všechno, co se kvůli mně stalo. Dokonce jsem si musel jít stoupnout dál od něj, protože všechno ve mně ho chtělo chytit a pevně obejmout, ale na to jsem neměl žádné právo. Ne po tom všem.

J: "Do hajzlu. Přeju si, abych si vzpomenul."

A já si přeju, abych zapomněl. Na každou podělanou vteřinu z toho dne. Možná bych udělal líp, kdybych se na té bílé šále oběsil při snaze dosáhnout toho nejlepšího orgasmu, jenže Mikey mě musel zachránit a připomenout mi, že jsem Brian Kinney - navždy mladý, navždy krásný. Asi jeho nejlepší řeč v životě, byla tak dobrá, že mě přiměla jít na Justinův ples. Nezazlívám to Maikeymu, on za to nemohl, ale kdyby přišel o pár vteřin později, už by neměl komu dávat tak super řeč.

It Was My Fault // 6 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Brian mě naložil do auta a za naprostého ticha s námi zamířil k sobě do loftu. Cítil jsem se jako poprvé, když mě k sobě vezl. Byl jsem nervózní. Skoro jako bych u něj nikdy v životě nebyl a přitom jsem tam za ten necelý rok strávil tolik nocí, že bych to ani nespočítal. On křečovitě svíral volant a upřeně hleděl před sebe, jako by se snad i bál na mě podívat... nebo se na mě podívat ani nechtěl. A to byla možnost, které jsem se vážně bál. Třeba se mu ulevilo, když jsem mu na ty dva měsíce zmizel ze života a doufal, že už se nevrátím, že bude mít jednou pro vždy klid. Možná ho teď akorát otravuju a on už vymýšlí strategii, jak se mě zbavit. Ale kdyby to tak bylo, nenechal by mě prostě u Woody's Maikeymu na starost a neodešel by? Přeci by mě teď nevezl k sobě domů, kdybych mu byl tak hrozně na obtíž. I když to, že mě ani jednou nebyl navštívit v nemocnici by mi asi mělo spíš napovědět, že mě vidět opravdu nechtěl, ale... já tomu odmítám věřit, protože Brian je momentálně to jediný v životě, co mě ještě drží pohromadě, jestli ztratím jeho, nemám už nic.

Zastavil s námi před domem a pohled na něj ve mně vyvolal vlnu radosti. Jak dlouho jsem snil o tom, že se opět budu nacházet u Briana doma, v jeho království, kde jsme jenom my dva a nikdo jiný.

It Was My Fault // 5 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Jedinou útěchou toho, že jsem dneska jen tak tak přežil v práci, bylo vědomí, že je zítra sobota a že se snad konečně pořádně vyspím. I když to neměnilo nic na faktu, že mě dnes čeká další noc proseděná u Justinova pokoje. Byl bych tak hrozně rád, kdyby ho konečně propustili, protože pokud je pro mě těžké vidět ho tam, jak to asi musí být těžké pro něj, když se tam nachází už skoro dva měsíce. A ještě k tomu moji vinou. Což je jediný důvod, proč se s ním bojím setkat znovu z očí do očí... protože se mu do nich nebudu schopný ani podívat. Bojím se, že mě třeba nenávidí. I když to je asi dost nepravděpodobné. Ale kdo ví. Každopádně se to asi nedozvím, dokud spolu nebudeme mluvit a to se obávám, v blízké době nestane. Bože, kdybych na ten blbej ples nešel, kdybych radši dál předstíral, že mě Justin nezajímá, byl by teď v pořádku a ne v nemocnici. A já bych byl pořád já.

Maikey: "Briane!?"

Kurva. Toho jsem tu teď opravdu potřeboval, aby mě zase zpovídal a analyzoval moje chování. Jsem troska, to sakra vím i bez něho, ale on má očividně potřebu se v tom neustále šťourat.

It Was My Fault // 4 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Balit si věci bylo tak super, až se to zdálo nereálné. Strávil jsem tady téměř dva měsíce života a pocitově to byly skoro dva roky. Ale tomu už je konec, dneska jdu domů, vlastně už za několik minut. Máma jen vyřídí nějaké papíry a konečně vyrazíme. Bože, tak moc odtud chci vypadnout, že to ani není možný, i když všichni víme, co je tím nejhlavnějším důvodem. Brian Kinney. Samotný Bůh, kterého bezhlavě miluju a už to bez něho nemůžu zkrátka vydržet. Děsím se sice jeho reakce, až mě uvidí... že mě třeba hned vyhodí, ale... já se nevzdám, nevzdal jsem se do teď a nehodlám s tím teď začínat. On mě taky miluje, já to prostě vím.

Je pravda, že mě děsí představa vyjít na ulici a být mezi lidmi, ale já nechci být jen malý vystrašený teplouš, ve kterého mě Hobbs proměnil. Chci být zase mnou a možná to bude chvíli trvat, než se tak stane, ale rozhodně se nenechám zastavit a dosáhnu toho.

Máma: "Tak připravený vyrazit?"

J: "Jako nikdy v životě."

Vzal jsem svůj kufr, naposledy se rozhlédl po místnosti, která mi byla poslední dva měsíce domovem, a zavřel jsem za sebou dveře, byl to fakt skvělý pocit.

It Was My Fault // 3 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Domů jsem se vrátil kolem čtvrté ráno, takže to pro mě znamenalo necelé tři hodinky spánku. Jsem sice zvyklý na to, že moc nespím, ale tyhle dva měsíce si na mě začínají vybírat svou daň. Měl jsem totiž co dělat, abych nezalehl v práci či neusnul ve stoje. Mám však to štěstí, že jsem ochotný udělat vše pro to, aby mě to neporazilo, a zatím se mi to daří. Občas si sice říkám, že jednou vynechám a za Justinem nepůjdu, abych nabral sil, jenže pak si uvědomím, že bych usnout ani nedokázal, protože ten pocit viny mě drží vzhůru. Je to moje vina, že Justin je tam, kde je a musím tam pro něj být... i když on o tom neví a nikdy vědět nebude.

Debbie: "Bože, ty vypadáš."

B: "Díky, Debb," ironicky jsem se pousmál a zmoženě dopadl na barovou židli.

Debbie: "Asi bych tě i litovala, ale jen kdyby si místo toho nočního ponocování šel přes den aspoň jednou za Sluníčkem."

Jo, Debb, kdybys jen věděla, co je za tím mým nočním ponocováním. Jenže to se nestane, takže si o mně radši dál mysli, že je mi Justin úplně ukradený. Prostě je to tak lepší. Pro všechny.

It Was My Fault // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Další podělaná hodina rehabilitace, která mi má pomoct, abych ve svojí zmrzačený ruce získal opět alespoň nějakou funkčnost místo toho neustálýho třesu, kdy si pomalu ani zadek neutřu, ale všichni víme, že je to naprosto k ničemu. Bude ze mě do konce života mrzák. Nejsem schopný ani hodit podělaným míčkem. Nejsem schopný ničeho, aniž by se mi spustil třes. Už nikdy nebudu malovat. Jsem prostě v hajzlu. Totálně! Chris Hobbs dosáhl svého - zničil mě. Udělal ze mě vyděšenýho malýho teplouše.

Ale jestli je tu něco, co mě ničí ještě víc, než moje ruka a to, co se mi stalo, je to vědomí, že Brian se za mnou nebyl ani jednou podívat. Každý den doufám, že se tu ukáže, ale nikdy nepřijde. Když za mnou přijdou ostatní, radši o něm ani nemluví, protože na něj mají sami vztek a nechtějí mě nijak rozhodit. Ale pravda je taková, že já ani nemám tak vztek, teda mám, ale vím, že je to prostě Brian a i když bych si přál, aby seděl u mojí postele, tak vím i to, že to nemůžu čekat. Mně je spíš mizerně, protože se mi po něm stýská a chci s ním být. On je důvodem, proč na sobě tolik dřu, i když vím, že je to k ničemu. Chci se odtud dostat a jít za ním a to víc, než cokoliv na světě. Mám pocit, že další den už bez něho vážně nezvládnu.

It Was My Fault // 1 //

VAROVÁNÍ 12+

Brian's POV

Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal a i přes to právě teď stojím v Babylonu a vyhlížím svojí dnešní oběť, která mě snad opět přivede na jiné myšlenky. Která mi připomene, že nejsem jenom takhle ubohá skořápka, ve které byl ještě před dvěma měsíci perfektně fungující chlap, který se o nic a nikoho nestaral. Teď jsem jak tělo bez duše. Je mi ze sebe samotného špatně, protože to, co se stalo... je jen a jen moje vina. Můžu za to. Způsobil jsem to já. A alkohol a drogy jsou momentálně to jediné, co mi aspoň na chvíli dokáže dopřát chvíli nevědomí. Ale ze všeho nejvíc bych si přál, abych na to všechno dokázal zapomenout. Nebo ještě líp - aby se nic z toho nestalo. Jenže stalo a já to nemůžu změnit, což je bezmoc, která mě naprosto ničí.

Emmett: "Briane!"

Ted: "Je skvělé tě tady vidět."

B: "Vážně? Ono se snad někdy stalo, že jste mě tu neviděli?" ironicky jsem se pousmál.

Emmett: "Eh... no... prostě tě moc rádi vidíme."

Ted: "Jo přesně tak, Bri," poplácal mě po rameni.

Bože, kéž by se radši zase vrátili k tomu, kdy mě nesnášeli. Tahle jejich lítost a neustála starost je dost otravná. Nestojím o to, aby se zajímali, chci být jenom sám se svojí vinou. I když je tu přeci jen někdo, s kým bych si rád promluvil, ale... ten je pryč. Maikey si užívá svoje romanticky ubohé chvíle s doktorem v Portlandu. Už má svůj vlastní život a já nemám právo se mu do něj cpát kvůli svým vlastním problémům. Ale tohle období bez něj zvládám fakt těžko.