VAROVÁNÍ 12+
Brian's POV
Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal a i přes to právě teď stojím v Babylonu a vyhlížím svojí dnešní oběť, která mě snad opět přivede na jiné myšlenky. Která mi připomene, že nejsem jenom takhle ubohá skořápka, ve které byl ještě před dvěma měsíci perfektně fungující chlap, který se o nic a nikoho nestaral. Teď jsem jak tělo bez duše. Je mi ze sebe samotného špatně, protože to, co se stalo... je jen a jen moje vina. Můžu za to. Způsobil jsem to já. A alkohol a drogy jsou momentálně to jediné, co mi aspoň na chvíli dokáže dopřát chvíli nevědomí. Ale ze všeho nejvíc bych si přál, abych na to všechno dokázal zapomenout. Nebo ještě líp - aby se nic z toho nestalo. Jenže stalo a já to nemůžu změnit, což je bezmoc, která mě naprosto ničí.
Emmett: "Briane!"
Ted: "Je skvělé tě tady vidět."
B: "Vážně? Ono se snad někdy stalo, že jste mě tu neviděli?" ironicky jsem se pousmál.
Emmett: "Eh... no... prostě tě moc rádi vidíme."
Ted: "Jo přesně tak, Bri," poplácal mě po rameni.
Bože, kéž by se radši zase vrátili k tomu, kdy mě nesnášeli. Tahle jejich lítost a neustála starost je dost otravná. Nestojím o to, aby se zajímali, chci být jenom sám se svojí vinou. I když je tu přeci jen někdo, s kým bych si rád promluvil, ale... ten je pryč. Maikey si užívá svoje romanticky ubohé chvíle s doktorem v Portlandu. Už má svůj vlastní život a já nemám právo se mu do něj cpát kvůli svým vlastním problémům. Ale tohle období bez něj zvládám fakt těžko.
Emmett: "Dáš si s námi drink?"
B: "Už jeden mám," nadzdvihl jsem sklenku a vyklopil ji do sebe.
Ted: "Ale právě ti došla... takže?"
B: "Možná později."
Radši jsem se rychle sebral a v podstatě před nimi utekl, za chvíli by mi ještě nabídli, že spolu podnikneme nějaký výlet a to už bych jim fakt něco omlátil o hlavu.
Zamířil jsem rovnou do zadní místnosti v naději, že tam budu úspěšnější, než na baru. Už mi bylo celkem jedno, zda mě někdo tady bude přitahovat, chtěl jsem jen přijít na jiné myšlenky a to s kýmkoliv.
Naštěstí se mi podařilo ulovit celkem přijatelný kousek a hned na to se k nám přidal i druhý. Oba mě na chvíli dokázali přivést na lepší místo. I když myšlenka na to, že za nedlouho opět zamířím na místo, které není ani trochu dobré, mi to celkem kazila. Fakt nechápu, jak se tohle všechno mohlo stát... kdybych si ho nepustil do života tak bychom se tomu vyhnuli a on by byl v pořádku, ale místo toho...
Maikey: "Briane?"
Polovina mě se soustředila na ty dva klečící přede mnou a dopřávající mi celkem úctyhodné vykouření a ta druhá neustále myslela na to, co mě dnes opět čeká a bylo mi z toho na nic, proto bylo dost těžké uvěřit tomu, že opravdu slyším toho, koho slyším...
B: "Co tu, kurva, děláš?" moje oči se střetly s těmi jeho.
Maikey: "Páni, pěkný uvítání," zasmál se.
B: "Nemáš být v Portlandu?"
Maikey: "Přijel jsem se na vás podívat."
B: "A důvod?"
Maikey: "Musím mít důvod, abych chtěl vidět svoji rodinu a přátele?"
B: "Není to tak dávno, co si nás viděl."
Maikey se na mě jen díval a nevěděl, co mi říct. Ale v jeho očích dokázal vidět přesně to, čeho jsem se tak bál - lítost. On mě kurva litoval. Já tu jsem na něj hnusnej jak něco a on má v očích lítost a pochopení. Jo chyběl mi a chtěl jsem s ním mluvit, ale teď bych byl rád, kdyby se zase sebral a vrátil za tím svým doktůrkem.
Přerušil jsem proto práci těch dvou, zapnul jsem kalhoty a šel pryč. Maikey však neotálel a běžel hned za mnou. Já fakt nepotřebuju, aby viděl to, jak v hajzlu jsem a ještě mě k tomu litoval.
Maikey: "To se mnou ani nebudeš mluvit?"
B: "Mluvili jsme."
Maikey: "Sakra, Briane!" zachytil mě za paži.
B: "Co je, Mikey?"
Maikey: "Jsi... jsi v pořádku?"
B: "Je mi skvěle."
Maikey: "Briane?"
B: "Vážně, Mikey, je mi báječně."
Maikey: "A jak se má on?"
V tu chvíli moje rty vytvořily přímou linku a v lícních kostech mi cuklo. Projel mým tělem takový nával vzteku, že jsem se jen otočil a šel rovnou ven na vzduch. Maikey mě naštěstí už nenásledoval.
Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne přijde něco, kvůli čemu budu takhle v prdeli. Ale na druhou stranu nikdy mě ani nenapadlo, že tu někdy bude někdo, na kom mi bude tak šíleně záležet, že představa, že bych ho mohl takhle ztratit a ještě k tomu mojí vinou, ze mě udělá takovou trosku.
Vlezl jsem si do auta a chvíli jenom seděl a psychicky jsem se tak nějak připravoval na to, co mě dnes znovu čeká. Člověk by řekl, že už by to mělo být snazší po všech těch nocích, ale... není a to ani trochu. Nakonec jsem dupl na plyn a vydal se tam. Bylo mi z toho ale mizerně.
Zdravotní sestra: "Dnes vás tu opět máme?"
Můžu být rád, že tahle sestra tu snad žije a že je tak chápající a nechává mě tu každý večer sedět. Někdo jiný by mě asi už dávno vykopnul s tím, že si mám přijít na návštěvní hodiny, ale všichni víme, že to bych nepřišel.
B: "Jo... no. Budu tu, dokud tu bude on."
Zdravotní sestra: "A budete opět sedět venku nebo půjdete i dovnitř za ním?"
Jak rád bych šel dovnitř, ale on nesmí vědět, že jsem tady. Tohle je něco, co musí zůstat pouze mezi mnou a tou zdravotní sestrou. Možná je to ubohé, ale... vím, že dokud mě neuvidí a nebude vědět, že za ním chodím, bude mít větší motivaci víc na sobě dřít a dřív se odtud dostat. A taky moc dobře víme, že já sám nechci, aby to věděl.
B: "Posedím venku."
Sestra se jen pousmála a já zamířil k jeho pokoji. Přes skleněné dveře jsem ho zahlídl a na rtech se mi vytvořil úsměv. Sice mě ničí vidět ho tady po tom, co mu ten hajzl Hobbs udělal, ale on i tak vypadá tak krásně, že se musím usmívat. On je prostě Sunshine, přesně, jak mu Debbie říká.
Jenže vzápětí ho opět postihla jedna z jeho nočních můr a začal se na lůžku převracet. Chtěl jsem ho v tu chvíli držet za ruku, ale... zkrátka jsem se radši držel zpátky.
No comments:
Post a Comment