BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Dny se tak neskutečně táhnou a já nemám vůbec na nic sílu a ani náladu. Jediné, co dokážu, je vylézt z postele, abych se najedl a odskočil si. Nic víc nedokážu. Všichni mi neustále volají a ujišťují se, že jsem v pořádku, ale já už telefon ani nezvedám. Nechci s nimi mluvit, protože už jim nechci lhát. Já totiž nejsem v pořádku a nejspíš už ani nikdy nebudu. Jsem zlomený... zničený... cítím se uvnitř doslova mrtvý. Můj život už nemá žádnou budoucnost.
Nikdy jsem netušil, kolik slz v člověku může být, až do teď. Je jich nekonečno - nekončící nekonečno, o kterém si na konci každého dne, myslím, že už jsem ho musel vyčerpat a přes to se stále objevují další a další slzy. Mám pocit, že už ani nedělám nic jiného. Pořád jenom brečím a modlím se, aby ta bolest přestala. Abych se mohl zase zhluboka nadechnout a nemít u toho pocit, že mám v plicích ty nejostřejší žiletky. Že mě ten vzduch spíše naopak zabijí.
Ani v loftu se mi nechce být, všechno tady mi ho připomíná... ještě, aby ne - bylo to přeci jeho království. Kam se podívám, tam ho vidím. S tím jeho zatraceně sexy úsměvem, tělem a úžasným vzhledem. Jeden jeho pohled mi dokázal podlomit kolena. Jediný polibek mě dokázal odnést do ráje. Jediný dotek mě dokázal vzrušit jako nic jiného. On byl jediný, díky komu jsem se dokázal cítit jako bych byl nejšťastnější kluk na světě. A to jsem taky byl. Teď můžu vybrečet moře slz a ani to není pořád dost. Přijde mi, že už nikdy nebude nic mít smysl.
Dneska jsem se ale došel k závěru, že takhle nemůžu dál žít a po malých krůčcích jsem chtěl zase začít alespoň trochu vést normální život, i když se to zdálo jako naprosto nemožné. Rozhodl jsem se jen na pár minut vylézt před dům, abych po dlouhé době zase cítil paprsky slunce na mé kůži. A taky čerstvý vzduch v plicích. Bylo to sice jenom pár minut, ale i ty mi dokázaly alespoň trochu zvednout náladu.
Cestou domů jsem si všiml, že schránka doslova praská a věděl jsem, že by asi bylo dobré ji vybrat. Nezajímalo mě ovšem, co se v ní nachází, chtěl jsem to rovnou vyhodit do koše, jenže než jsem to stihl udělat, vypadla z té hromady jedna obálka, která byla ručně nadepsaná. V tu chvíli ve mně neskutečně hrklo, protože to písmo jsem poznal moc dobře. BRIAN.
Opatrně jsem ji vzal a ruce se mi hned začaly třást. Tak strašně jsem se bál toho, co bude uvnitř, ale zároveň jsem umíral touhou po tom vědět, co mi chce Brian říct. Slzy mi automaticky začaly téct po tvářích. Posadil jsem se a obálku otevřel. Srdce se mi rozbušilo...
----
Ahoj, Sunshine
Nikdy by mě nenapadlo, že budu takový dopis psát. Ne snad proto, že bych si myslel, že jsem nesmrtelný, ale proto, že jsem si nikdy nemyslel, že budu někdy někoho milovat tak moc, že se s ním budu chtít takto rozloučit.
Takže pokud tento dopis čteš, oba víme, že už tu nejsem. Že jsem prohrál. Boj s rakovinou, který jsem kvůli tobě chtěl tak moc vyhrát, ale nedokázal jsem to. Věř mi však, že jsem se opravdu snažil, protože představa stráveného zbytku života s tebou byla tou největší motivací.
Ach, Sunshine, kdybys jen věděl, jak kurevsky těžké je pro mě tohle psát. Protože vím, že to znamená, že jednoho dne už nebudu mít možnost vidět tě, políbit tě ani se tě dotknout. Že už nebudu mít možnost s tebou trávit ty krásné chvíle.
Omlouvám se, že mi tak dlouho trvalo říct ti, co k tobě cítím, byl jsem vyděšený. Ale chci, aby si věděl, že jsem tě opravdu a hluboce miloval po celou dobu, co jsem měl tu čest tě znát.
Nikdy jsem si nemyslel, že je možné někoho tak milovat, ale ty jsi mě to naučil.
A prosím, nebuď smutný, nechci si ani představit, že ten tvůj krásný úsměv vymění slzy. Ty se musíš usmívat a žít dál. Žít život, o jakém sníš a jaký jsem si pro tebe vždycky přál. Chci, aby si byl šťastný. A jednoho dne i milovaný. I když nikdo tě nikdy nebude milovat tak, jako jsem tě miloval já. Vlastně stále miluju.
Protože, i když sice nevím, zda existuje nějaký posmrtný život, odkud tě budu moci sledovat, tak ať už ano nebo ne, má láska s tebou zůstane. Možná ji neuvidíš, ale věř mi, že ji ucítíš.
A jestli to ode mě není moc troufalé, prosím dej za mě pozor na Maikeyho, vím, že to bude potřebovat. A Gusovi dej za mě pusu a řekni mu, že ho táta miloval. Řekni to všem. Udělej za mě to, co já jsem nedokázal.
A především na sebe dávej pozor. A ať už jsem teď kdekoliv, budu tady na tebe čekat.
Měj krásný život.
S láskou, Brian
----
Dopis jsem upustil na podlahu a přes slzy jsem téměř neviděl. Nedokázal jsem se ani pořádně nadechnout, myslel jsem, že se snad udusím. Chtělo se mi křičet, ale přes to jsem měl tak stažené hrdlo, že bych ze sebe nedostal ani hlásku. Nemůžu ani vyjádřit, jak moc se mnou zamávala slova, která jsem si právě přečetl. Protože jsem se najednou cítil ještě víc zničený s vědomím, o co všechno jsem s jeho odchodem přišel.
Přes to jsem ale měl pocit, že ve mně zažehla malá naděje, protože jsem chtěl dostát tomu, co si Brian přál. Chtěl jsem splnit to, o co mě požádal. Chtěl jsem žít život, jaký si pro mě představoval. A byl jsem odhodlaný pro to udělat cokoliv, i když mě děsila představa, že to nebude s ním... ačkoliv, měl pravdu, jeho lásku možná nevidím, ale rozhodně ji cítím.
No comments:
Post a Comment