Poslední díl.
bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #ostatní
Brian
Jen, co se za Justinem zavřely dveře, cítil jsem se hrozně. Vlastně jsem se cítil hrozně už předtím, ale s tím, že se Justin rozhodl k tomu přistupovat jinak a nechtěl už se hádat, jsem si myslel, že jsem z toho venku, že černý svědomí nebo snad výčitky mi nehrozí, protože Justin už se nezlobí. Jenže když jsem si pak uvědomoval, že sedím sám v loftu a on oslavuje svoje narozeniny s lidmi, co jsou mu nejbližší, chtěl jsem být mezi nimi. Chtěl jsem s ním sdílet tu radost, ty chvíle štěstí. Chtěl jsem tam pro něj být a ukázat mu, že mi na něm záleží. Sice mě tohle vždycky děsilo a nejspíš už navždy děsit bude, ale s tímhle stylem žití se za chvíli akorát zblázním... když od sebe budu každého odhánět, protože se budu bát dát mu najevo špetku lásky. Tak ubližuju akorát všem okolo a nejvíc sám sobě. A možná... po malých krůčcích... jednoho dne... budu schopný se mu plně oddat. Možná.
A přesně proto právě teď stojím přede dveřmi Maikeyho a Bena a snažím se sebrat odvahu k tomu zazvonit. Slyším zevnitř smích, především ten hlasitý Debbiin a říkám si, že jim třeba akorát zkazím zábavu nebo jim naopak na zábavě přidám, protože si mě budou dobírat, ale... sakra ne... jsem Brian Kinney a ne nějakej podělanej teplouš. Proto jsem ten zvonek stiskl.
Maikey: "Briane!"
Maikey se doslova zarazil, tak málo očekával, že to budu já. A nejen on, rozhlédl jsem se po celé místnosti a všichni zapomněli jíst, mluvit, pravděpodobně i dýchat. Jop, já rozhodně vím, jak přijít.
Ale nejvíc mě ovšem zajímal jenom jediný člověk, který seděl na gauči a zíral na mě z něj, jako bych byl mimozemšťan z dosud neobjevené planety.
Maikey: "Nečekali jsme, že... že..."
B: "Joo, to já taky ne. Takže můžu dál nebo budu stát u dveří?"
Maikey: "Jasně... promiň... pojď."
Vešel jsem, zul si boty a odložil si kabát. Cítil jsem se fakt příšerně. Jako kdyby mě právě někdo hodil do jámy lvové. Teď bych snad dal cokoliv za to, aby se pod okny odehrála hromadná autonehoda, která by místo mě zaujala jejich pozornost.
B: "Budete na mě civět ještě dlouho nebo se vrátíte ke cpaní se tím dortem?" trochu jsem ztratil sebeovládaní.
Ale očividně to zabralo jako kouzlo. Všichni se hned zase vrátili k tomu, co dělali předtím. Jen Justin se na mě dál koukal, tentokrát však už s nepatrným úsměvem na rtech a s něžností v jeho očích.
Šel jsem rovnou k němu, abych se vedle něj posadil, chtěl jsem to jednoduše zahrát do outu a nedělat z toho, kdo ví, co... čím víc se budu chovat jako, že je všechno v pohodě, tím víc to v pohodě opravdu bude.
J: "Teda... nečekal jsem tě tady."
B: "Však mě znáš, Sunshine. Já vždycky umím překvapit."
J: "To rozhodně."
B: "A měl si pravdu, skoro jsem se nudou ukousal... a byla by škoda nevyužít toho, že se tu koná párty."
Justin se jen zasmál a následně si zkousl ret. Jak já ho chtěl políbit. Navíc mu bylo úplně jasné, že to, co říkám, jsou jen blbé výmluvy, že jsem tu proto, protože chci... a já byl kupodivu rád, že ho tohle vědomí přivádí k úsměvu.
Debbie: "Tady máš kousek dortu," zničehonic přede mnou byla natažená její ruka s talířkem.
B: "Oh, díky, Debb. To se zas zapotím v posilovně."
J: "Neboj, pomůžu ti s tím."
B: "Hmmm."
Debbie: "Nechte si to na doma vy dva... Justinova máma nepotřebuje slyšet, co vy dva budete dělat v posteli."
Jennifer: "Obávám se, že už stejně vím víc, než jsem kdy chtěla," zasmála se.
A následně jsme se zasmáli všichni. Je pravda, že Jennifer už asi slyšela a viděla všechno, čemu by se každá máma asi chtěla vyvarovat, protože její dítě je pro ni prostě jen dítě. Ale z Justina už je muž... krásný, roztomilý, neodolatelný muž.
Emmett: "Justine, zlatíčko, pojď sem na chvíli."
J: "Hned budu zpátky," obrátil se ke mně.
B: "Věř mi, jakmile se dostaneš té královničce do spárů, jen tak tě nepustí."
Emmett: "Já slyším!"
B: "Gratuluju!"
Ted: "Ignoruj ho, Emme."
Justin se s úsměvem vydal za Emmettem a ten mu ze rtů jen tak nezmizel, musel jsem se na něj pořád dívat, div jsem ho nezhypnotizoval. Je možné, aby byl někdo takhle krásný?
Lindsay: "Jsem ráda, že si dorazil," seděla vedle mě ani nevím jak.
B: "Nudil jsem se."
Lindsay: "Nehraj hloupého, my oba víme, proč jsi tady."
B: "Jo - jídlo a chlast zdarma. Kdo by tomu odolal?"
Lindsay: "Kdokoliv, ale Justinovi? Ty rozhodně ne," pohladila mě po rameni a zase se vydala zpátky k Mel.
Chtěl jsem říct ještě nějakou chytrou poznámku, ale nakonec mi došlo, že to nemá cenu. Všichni tady vědí, proč jsem přišel, myslím, že snaha jim to vyvrátit by k ničemu nebyla. A především by to nekorespondovalo s tím, že chci na sobě pár věcí změnit nebo se o to alespoň pokusit.
J: "Tak už mě tu zase máš," s úsměvem se ke mně posadil.
B: "To vidím."
J: "Děkuju, Briane."
B: "Za co?"
J: "Však víš... že jsi tady. Moc to pro mě znamená."
Tohle byla chvíle, kdy jsem se sebou musel opravdu hodně zápasit. Protože hlava mi říkala, abych odpověděl nějakou volovinu, kterou bych naprosto zazdil to, co právě řekl. A srdce chtělo říct něco, co by mu potvrdilo to, jak moc ho miluju. Ale jako člověk, který se vždy řídí hlavou, jsem musel najít nějaký kompromis...
B: "Nemáš za co, Sunshine."
Justin se pousmál a následně mi prsty zajel do vlasů. Hned na to se ke mně natáhl, aby mě mohl políbit. Rukou jsem jej chytil za zátylek a náš polibek prohloubil. Už teď jsem se těšil na to, až budeme doma.
Emmett: "Tak trošku to rozjedeme!" vzal ovladač a pustil muziku na plný koule.
Sousedi sice budou mít radost, ale nám to bylo úplně jedno. Všichni jsme se zvedli a začali tancovat jako o život. S Justinem jsme se na sebe tiskli a užívali si vzájemnou blízkost plnou dotyků a polibků. Pořád se smál, opravdu jako sluníčko. Neodolal jsem a do ucha mu zašeptal "Happy Birthday, Sunshine."
No comments:
Post a Comment