BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Další podělaná hodina rehabilitace, která mi má pomoct, abych ve svojí zmrzačený ruce získal opět alespoň nějakou funkčnost místo toho neustálýho třesu, kdy si pomalu ani zadek neutřu, ale všichni víme, že je to naprosto k ničemu. Bude ze mě do konce života mrzák. Nejsem schopný ani hodit podělaným míčkem. Nejsem schopný ničeho, aniž by se mi spustil třes. Už nikdy nebudu malovat. Jsem prostě v hajzlu. Totálně! Chris Hobbs dosáhl svého - zničil mě. Udělal ze mě vyděšenýho malýho teplouše.
Ale jestli je tu něco, co mě ničí ještě víc, než moje ruka a to, co se mi stalo, je to vědomí, že Brian se za mnou nebyl ani jednou podívat. Každý den doufám, že se tu ukáže, ale nikdy nepřijde. Když za mnou přijdou ostatní, radši o něm ani nemluví, protože na něj mají sami vztek a nechtějí mě nijak rozhodit. Ale pravda je taková, že já ani nemám tak vztek, teda mám, ale vím, že je to prostě Brian a i když bych si přál, aby seděl u mojí postele, tak vím i to, že to nemůžu čekat. Mně je spíš mizerně, protože se mi po něm stýská a chci s ním být. On je důvodem, proč na sobě tolik dřu, i když vím, že je to k ničemu. Chci se odtud dostat a jít za ním a to víc, než cokoliv na světě. Mám pocit, že další den už bez něho vážně nezvládnu.
Máma: "Ahoj, zlato, tak jak se dnes máš?"
J: "Jak asi," odsekl jsem s povzdechem.
Já vím, že ona za nic nemůže, ale já mám vztek na celý svět a ona je bohužel vždy první na ráně. Zvlášť pro to, jak hrozně optimistická je o tom, že určitě bude v pořádku. Prostě mě to vytáčí, protože já v pořádku nebudu a to už nikdy. Už nikdy nebude nic v pořádku!
Máma: "Nemáš hlad? Mohli bychom se jít najíst."
J: "Třeba."
Vyrazili jsme rovnou do nemocniční jídelny a jako každý den to bylo za naprostého ticha. Máma už asi pochopila, že je lepší na mě moc nemluvit. Cítím se hrozně, že se k ní takhle chovám, ale sám sobě to omlouvám tím, co se mi stalo a moje zlost je bohužel větší, než výčitky svědomí.
J: "Do hajzlu!"
Jako obvykle se moje ruka začala třást ve chvíli, kdy to bylo nejmíň vhodné a část jídla skončila na zemi. Tohle fakt má být můj život už navždy? Že nebudu schopný ničeho? Zatraceně!
Máma: "To je dobrý, zlato, uklidí se to."
J: "Ne, není to dobrý, sakra!"
Šel jsem si sednout ke stolu a potlačoval jsem slzy. To by ještě scházelo, abych se do toho všeho rozbrečel, jako nějaká ubohá buzna. Nesmím ukázat, že mě tohle celé asi naprosto zlomilo. Chris Hobbs nesmí vyhrát... i když už asi vyhrál.
Nakonec si ke stolu sedla i máma a oba jsme za ticha jedli. Cítil jsem však její pohled, ale nebyl to její obvyklý starostlivý pohled, vypadalo to spíš, jako by mi chtěla něco říct, ale neměla k tomu odvahu. No kdo by se jí divil po tom, jak se k ní chovám, že?
J: "Tak co je, mami?" nevydržel jsem to.
Máma: "Cože?"
J: "Očividně mi chceš něco říct, tak to udělej."
Byl jsem připravený na to, že mi řekne, že je na čase, abych se začal chovat jinak, že je sice hrozný to, co se mi stalo, ale že to není důvod, abych byl pořád takový. Ale to, co mi místo toho řekla, jsem opravdu ani trochu nečekal, rozhodně ne v nejbližší době...
Máma: "Já... mluvila jsem s doktorem... říká, že zítra můžeš jít domů."
Koukal jsem na ni, jako kdyby odněkud spadla a neměl jsem vůbec slov. Já, že můžu jít domů? Vždyť je ze mě troska, neschopná a vzteklá troska! A oni mě posílají domů. Ten doktor musí na něčem jet, pokud si myslí, že jsem na to připravený.
Ale na druhou stranu o tom, že konečně půjdu domů, sním od chvíle, co jsem se sem dostal. A i když se to zdá děsivé, tak ta představa, že bych už zítra mohl vidět Briana, je tak skvělá, že se právě teď musím usmívat.
Máma: "Vidím, že ti to udělalo radost... to jsem ráda."
J: "Jo, jen jsem to nečekal."
Máma: "To ani já ne, ale doktor říká, že jsi na sobě hodně dřel a že už není důvod tě tu držet. Budeš akorát nadále docházet na rehabilitace a s těmi ti mohu pomáhat doma i já. Teď už jde jen o to, zda jsi připravený ty odtud odejít?"
Připravený? Ani trochu. Ale odhodlaný? Jako nikdy dřív. Chci odtud pryč a konečně vidět Briana. Ty dva měsíce bez něho byly horší, než cokoliv jiného. To bylo teprve utrpení, jaké si ani nedovedete představit.
Zajímalo by mě, zda on to cítí stejně. Jestli se mu po mně taky stýská... ale možná na mě ani nepomyslí. Však tu ani jednou nebyl, jako by mu snad bylo jedno, jestli jsem vůbec naživu. Ale já takhle nechci přemýšlet. Protože on je jediný důvod, proč se tak moc snažím dát dohromady, jinak bych už to dávno vzdal.
J: "Rozhodně. Chci jít domů a moc."
Máma: "Dobře, tak tedy zítra půjdeš domů."
Usmála se a pohladila mě po vlasech a v tu chvíli jsem sebou cukl. Já jen... nejsem zkrátka připravený na něčí dotyky, protože... vždy mi to připomene to, jak se ta pálka mihla před mýma očima a jednou ranou mě srazila k zemi. Což je taky všechno, co si pamatuju - jen tu pálku. Jinak nic. Celý můj maturitní ples je v hajzlu. Vím jen to, co mi říkali ostatní. A něco málo z plesu mi řekla Daphne. Ale je jako by se to stalo někomu jinému. Je to frustrující.
Máma: "Promiň, nechtěla jsem..."
J: "To je dobrý, mami. Jsem unavený, půjdu si lehnout."
Nebyl jsem unavený, ale najednou jsem se cítil tak nesvůj, že se mi neklepala jen moje zmrzačená ruka, ale strachy jsem se klepal celý a tak jsem se chtěl jít schovat, abych se uklidnil. Je tak hrozný bát se lidí kolem a to dokonce i vlastní mámy.
Samozřejmě mě chtěla doprovodit na pokoj, ale já ji odbyl s tím, že to zvládnu sám. Viděl jsem, že ji to mrzelo, tak jsem jí dal alespoň pusu na tvář. A hned na to jsem se šel zavřít mezi ty čtyři stěny, které zítra díky bohu konečně opustím, i když na to nejsem ani trochu připravený. Ale budu zase s Brianem a to je hlavní. Fakt se těším jako malý kluk. Ačkoliv jsem vyděšený z toho být mezi lidmi. Jenže za ním se dostanu, stůj co stůj.
No comments:
Post a Comment