BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Po tom, co se večer stalo, jsem nemohl skoro celou noc spát, pořád jsem nad tím musel přemýšlet a cítil jsem se opravdu hrozně. Brian si o mně musí myslet, že jsem jak nějaká rozbitá hračka. Což asi ve výsledku jsem. Hobbs mě zmrzačil, jak fyzicky, tak psychicky a sám vyvázl jen s podělanou podmínkou. Svět je fakt spravedlivej. On mě skoro zabil a teď si svobodně chodí po zemi, zatímco já nejsem schopný mít ani sex, protože doteky od člověka, jehož doteky tak miluju, jsou mi najednou nepříjemné. Každý jeho dotyk ve mně vyvolá paniku a já se toho pocitu chci tak hrozně moc zbavit, chci se zase oddávat té rozkoši s ním a nebát se, nešílet, ale... není to tak snadné, jak jsem doufal. Myslel jsem, že být s ním mi pomůže a jo pomáhá mi to, svým způsobem, ale přes to začínám mít pocit, že už nikdy se mě nebude moct dotknout, aniž by mi nepřipomněl to, co se mi stalo a přitom to není jeho vina. Myslím, že kdybych měl být v blízkosti Hobbse, který tohle vše způsobil, tak by mě to asi už opravdu zabilo.
Styděl jsem se před Brianem tak moc, že jsem radši ležel zády k němu, abych na něj neviděl a to i přes to, že jeho tvář jsem chtěl právě teď vidět ze všeho nejvíc. Ale i když jsem ji neviděl, moc dobře jsem cítil jeho pohled v zádech...
B: "Justine?"
Úplně ve mně hrklo, když promluvil. Já vím, že bych se neměl takhle cítit, tak zahanbeně a asi i provinile, protože moje vina tohle není, já to vím. Ale přes to se tak cítím a bojím se, že mi Brian třeba moje chování zazlívá. I když vím, že je to hloupost.
B: "Opravdu spíš nebo to jen předstíráš?"
Chtěl jsem se toho chytit a spaní předstírat, protože jsem se bál s ním mluvit. Vím, že on není na nějaké velké rozhovory a jsem si celkem jistý, že to, co se včera stalo, nebude nijak rozebírat, ale stejně jsem chtěl udělat nějaká opatření, abych tomu vážně zabránil. Nakonec jsem se ale otočil čelem k němu, nezaslouží si, abych ho ignoroval.
J: "Jsem vzhůru," usmál jsem se, jak nejupřímněji jsem mohl.
B: "A je ti líp?"
Ač jsem si vědom toho, že vzhledem k tomu, co se mi stalo, tak je tohle celkem normální otázka, vlastně asi nejnormálnější, tak i přes to mě už opravdu začíná štvát. Akorát mi vždy připomene, že mě všichni vidí jako toho kluka, kterej málem umřel a teď je z něj blázen. A Brian je poslední člověk, který chci, aby mě tak viděl.
J: "Jo... je," odpověděl jsem trochu chladně.
Brian se začal natahovat k polibku a bylo to poprvé, co jsem necítil paniku, ale vlastně chtíč. Nebyl jsem teda připravený na něco víc, ale jeho rty jsem opravdu chtěl políbit. Brian se však najednou zarazil...
J: "Co?"
B: "Já jen... můžu?"
Najednou ve mně bojovaly dva Justinové, ten před plesem, který vždy chtěl, aby byl Brian víc romantický, starostlivý, ohleduplný... a Justin po plese, který přesně takovýhle druh otázek považuje za další připomínku toho, co Hobbs udělal. Štve mě, že ten chlap, který si vždy vzal, co chtěl a kde chtěl a koho chtěl a já na to na něm shledával tak sexy, se mě najednou ptá, jestli mě může políbit.
Nechtěl jsem mu na to proto odpovídat, protože dávat mu k něčemu takovému svolení, mi přišlo šílené. Proto jsem na nic nečekal a sám ho políbil, tak žhavě až jsem sám sebe zaskočil. Ale včas, než jsem mu dal pocit, že může něco víc, jsem to zastavil. A nesnášel jsem se za to. Proč jsem, sakra, tak vyděšenej?!
J: "Půjdu si dát sprchu."
Nemohl jsem být v jeho blízkosti, protože jsem věděl, co přesně to s ním právě dělá - chce mě, ale nemůže mě mít a to pro něj musí být taková frustrace, že mu to musím udělat, co nejlehčí to jde. I když začínám mít pocit, že nic už nikdy nebude snadné.
Brian's POV
Jak jsem byl zoufalý, když byl Justin v nemocnici, tak teď moje zoufalost asi začínala nabírat na novém levelu. Já fakt nevěděl, co dělat. Chtěl jsem mu nějak pomoct, ale netušil jsem jak. Bojím se ho i dotknout nebo ho políbit, v životě jsem se nikoho neptal na svolení, já si beru, co chci a přes to jsem se ho zeptal, protože jsem ho nechtěl nějak vyděsit nebo opět dostat do stavu paniky, ale podle jeho výrazu jsem pochopil, že jednat s ním v rukavičkách, je to poslední, co ode mě chce. V tom případě ale vážně nemám moc možností. Vlastně momentálně mám asi jenom jedinou, i když by mě asi nikdy nenapadlo, že já na něco takového někdy přistoupím. Ale mám snad na vybranou?
J: "Ty někam jdeš?" vrátil se z koupelny a našel mě, jak se oblékám
B: "Jo, ale nebudu pryč dlouho. Zvládneš to tady?"
J: "Není mi pět, zvládnu se o sebe postarat."
B: "Já vím," šel jsem k němu a políbil ho do vlasů.
Následně jsem opustil loft s jediným cílem a to udělat, co je třeba, abych našel řešení téhle situace. A vzhledem k tomu, že mám tak dobré kontakty mezi všemi tricky, se kterými jsem kdy byl, nebylo tak těžké najít člověka, který by mi s tímhle mohl pomoct. A to cvokaře.
Cvokař: "Takže ses ho pokoušel držet, dotýkat se ho, mít s ním sex... ale on ti to nedovolil. To musel být tvůj první."
Nevím, zda tohle má být rozebírání mého fyzického vzhledu a toho, že mně nikdo nikdy nemůže odolat, ale kvůli tomu tu rozhodně nejsem. I když ano... Justin je první, který mi nedovolil se ho dotknout.
Cvokař: "Každopádně je to pochopitelné, vzhledem k tomu, co se mu stalo... přirozeně se teď bojí, aby se ho kdokoliv dotknul. Dokonce i ty."
B: "Ale dostane se z toho, že ano?"
Cvokař: "To záleží... Justin si z toho plesu nic nepamatuje a je na tobě, aby si mu pomohl si vzpomenout."
B: "A jak to mám do hajzlu udělat?"
Cvokař: "Donuť ho prožít tu bolest znova..."
B: "To si děláš srandu?"
Cvokař: "Ne. Dokud to nedokáže zpracovat a jít dál, bude se pořád cítit izolovaný, nešťastný a sám."
Takže... to bychom měli. Moje jediné řešení, jak Justinovi pomoct, je ho donutit si znovu projít tím vším, čím už si prošel, ale jeho paměť ho před tím chránila... což přesně způsobilo, že je na tom teď takhle. Ale jak to mám sakra udělat? A především - zvládnu to vůbec, aniž bych sám sebe při tom úplně nezničil?
No comments:
Post a Comment