BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Ležel jsem v posteli a přehrával jsem si v hlavě poslední hádku s mámou. Styděl jsem se za to, co jsem udělal. Opět jsem měl ten svůj výbuch, protože nemůžu vidět Briana, po tom, co jsem se vyplížil naposled, ji mám za zadkem už opravdu pořád a můj vztek mě naprosto ovládl, až jsem do mámy strčil, když se mě snažila chytit. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomoval, byl jsem rozzlobený a nepřemýšlel jsem, ale teď zpožděně mi dochází, že jsem se zachoval hrozně. Neodpouštím jí za to, co udělala a stále jsem na ni neskutečně naštvaný a pokud brzo nezmění svůj názor, nejsem si jistý, že spolu ještě někdy budeme schopni normálně komunikovat, ale nějak fyzicky jí ublížit... to jsem nikdy nechtěl.
Když se na to koukám z jejího pohledu, tak asi chápu, proč tohle dělá, má mě ráda a myslí si, že je tohle pro mě nejlepší a především dává Brianovi vinu za to, co se mi stalo, takže nechce riskovat, že by se to někdy opakovalo... jenže já vím, že to jeho vina nebyla a taky to, že nic pro mě momentálně není lepší, než on. A mám pocit, že se za chvíli zblázním, pokud se za ním brzo nedostanu.
J: "Mami?" opravdu zahanbeně za to, co jsem udělal, jsem si k ní přisedl k televizi.
Máma: "Ano?"
J: "Chtěl jsem jen říct, že... že..." sakra ani omluvu jsem nebyl schopný vyslovit, jak jsem se styděl.
Máma: "Já vím, zlato... to je dobrý."
Není to dobrý ani trochu a my oba to víme, ale byl jsem rád, že to byla ochotná nechat takhle. Protože představa, že by mě za to nějak trestala, pro mě byla momentálně nesnesitelná.
J: "Nechtěl jsem udělat to, co jsem udělal, ale... musíš pochopit, že tohle mě ničí. Já ho miluju, mami. A tím, že mě od něj držíš, ničemu nepomáháš, ale právě naopak."
Nic neříkala, skoro jsem měl pocit, že mě ani nevnímala, jen se koukala někam do prázdna a měla takový zvláštní zamyšlený výraz, skoro jako by byla v jiném světě. Začínal jsem se bát, že tu větu budu muset celou zopakovat a že už nebude mít takovou váhu, jakou měla napoprvé.
Máma: "Dneska jsem byla za Debbie... nikdy jsem ti to neřekla, ale když jsem zjistila, že... že jsi gay, tak jsem si nevěděla rady a bála jsem se, že tě ztratím a jen díky ní jsem přišla na to, jak k tobě proniknout a promluvit si, aby vše bylo zase v pořádku. A dneska jsem doufala v to samé, protože já si opravdu nevím rady a ona mi jednu dala přesně, jak jsem čekala..."
J: "Ale?"
Máma: "Dala mi takovou, jakou jsem čekala, ale nechtěla ji slyšet, protože chci věřit, že ti můžu pomoct já... ale já nemůžu, že ne?"
Až teď jsem to asi začínal chápat, tady nešlo tak úplně o to, že máma zazlívá Brianovi to, co se mi stalo, teda samozřejmě, že z jisté části ano, ale... ona se jen cítí bezradná, protože chce být ta, která mi pomůže být jako dřív, myslí si, že když mi nedokáže pomoct, že selže... ale tak to není, já ji potřebuju stejně jako Briana... jen je to tak, že Brian mi může zkrátka pomoct jinak, než ona. Dá mi takovou pomoc, jakou potřebuju, ale to z mámy nedělá někoho, kdo by selhal nebo zklamal.
J: "Mami, ty mi pomáháš, dennodenně, od chvíle, co jsem vyšel jako gay, jsi tu pro mě byla, ne jako táta, ty jsi mě podporovala, dělala pro mě první poslední... a teď v nemocnici to samé, ano Brian byl důvod, proč jsem se tak moc chtěl dostat z nemocnice, ale ty jsi byla ta, která mi pomohla se z ní dostat tak brzo... tvoje podpora a přítomnost, mami."
Mámě se po tváři skutálela slza a já se cítil hrozně, že kvůli mně brečí, ale když se následně usmála a pohladila mě po vlasech, věděl jsem, že jsou to slzy štěstí a usmál jsem se na ni taky.
Máma: "Ty ho opravdu miluješ, co?"
J: "Ani nevíš, jak moc. Vím, že si myslíš, že to, co se mi stalo, byla jeho vina... a já i když si z toho plesu nic nepamatuju, vím, že to tak není... on by nikdy neudělal nic, co by mě nějak ohrozilo..."
Máma: "Záleží mu na tobě."
Slyšel jsem už od spousty lidí, jen ne od Briana, že mu na mně záleží a že mě miluje a vždy mi to vykouzlilo úsměv na rtech, protože i když vím, že to od něj neuslyším, tak slyšet to alespoň od nich, pro mě byl vždy takový plamínek naděje, že jsem pro něj opravdu důležitý. Ale když to řekla máma, srdce mi až poskočilo, protože najednou mi to přišlo reálnější, než kdy dřív.
J: "Takže... je tu nějaká šance, že bys mohla změnit názor?"
Máma: "Ehm... musíš mi ale slíbit, že na sebe budeš dávat opravdu velký pozor."
Máma to pomalu ani nedořekla a já už s hlasitým příslibem "Ano, ano, ano, budu!" utíkal ke dveřím, div jsem se u toho nepřizabil. Už jsem se nemohl dočkat, až budu u něho!
Máma: "No počkej, je noc... přeci k němu nepůjdeš tak pozdě?"
J: "Mami, věř mi, že on nespí."
Máma: "A ty věř, že mi tak úplně nejde o jeho spací režim."
J: "Budu opatrný, slibuju."
Máma: "Hlavně mi napiš, že si k němu v pořádku dorazil."
J: "Slibuju, napíšu."
Ještě, než jsem vyběhl ze dveří, šel jsem jí dát pusu na tvář. Hned na to mě za zavřenými dveřmi opustilo to obrovské nadšení a bylo opět zaměněno tou panikou a hrůzou z toho být na ulici. Jediná výhoda byla, že v noci se po ulicích netoulá tolik lidí, abych se musel bát prodírání se nějakými davy. I přes to to byl ale výkon dostat se opět až k němu.
Štěstí mi ovšem opět přálo a dveře dole byly otevřené, takže jsem hned bral schody po dvou a tentokrát jsem se ani nerozmýšlel a ihned jsem začal bušit na dveře "Briane!"
Jenže mohl jsem si bušit a křičet, jak se mi jenom zachtělo, Brian mi ovšem neotevřel. Ani mě nenapadlo, že neotvírá, protože se mi vyhýbá, ale on zkrátka nebyl doma. Takže tu byla buď možnost, že seberu odvahu a vyrazím k Woodymu, i když spíš asi do Babylonu v tuhle dobu a pokusím se přežít anebo tu jednoduše budu sedět a čekat, dokud se nevrátí. Jo, rozhodně beru možnost číslo dvě.
Napsal jsem mámě, že jsem v pohodě a následně jsem si sedl a opřel se o dveře. Čas začal utíkat a moje oči to pomalu, ale jistě začaly vzdávat, už jsem si představoval, jak mě tu Brian najde ležet, a bude si myslet, kdo ví co. Najednou jsem ale slyšel, jak se ten starý tovární výtah otevírá úplně dole a hned na to začal mířit nahoru...
No comments:
Post a Comment