Pocit bezmoci // 4 //

Poslední díl

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

"Co to, sakra...?!" byla slova, která mě probudila z hlubokého spánku. Stěží jsem rozlepil oči a posadil jsem se... no nebo jsem se o to alespoň snažil. Chystal jsem se zvednout a jít se podívat, co se děje, ale v tom z ložnice vyběhl Justin, který právě stoprocentně zažil pěkný šok a já hned tak nějak tušil, v čem je asi problém... myslím, že v naší posteli čekal na tuty mě a ne Maikeyho.

J: "Briane!"

B: "Asi jsem ti mohl dát vědět, že tu Maikey zůstane přes noc."

J: "Jo, to by bylo skvělý!"

Maikey: "Promiň... nechtěl jsem ti způsobit infarkt."

Justin se nadechoval k nějaké odpovědi, která rozhodně neměla být milá, ale myslím, že si vzápětí vzpomněl na Bena a zmohl se na pouhé "To je dobrý, Maikey."

Pocit bezmoci // 3 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Odešel jsem z nemocnice někdy kolem poledne, Justin tam před svojí šichtou mohl ještě být, takže Maikeymu pro jistotu dál dělal společnost. Já jsem se ještě vydal domů dát trochu dohromady, abych nevyděsil svoje zaměstnance a případné klienty. Potom jsem se vydal vstříc Kinneticu a všemu, co mě tam dnes čeká a že toho nebylo málo. Dovedete si však představit, že moje hlava byla myslí přeci jen někde trochu jinde. Pokud jsem na tom takhle já, neumím si ani představit, jaký pocit bezmoci právě teď zažívá Maikey. Vlastně... umím si to představit a to celkem živě, sám jsem si to prožil a je to ten nejhorší pocit na světě.

Upřímně si myslím, že kdybych se dneska v Kinneticu vůbec neukázal tak by to ničemu neuškodilo, Ted dělal téměř všechnu moji práci a ještě mi nosil kafe jako nějaká asistentka. Možná by nebylo špatný začít ho platit i za tohle. Každopádně vřelé "díky" mu rozhodně udělalo větší radost, zvlášť když pochází ode mě jemu.

Pocit bezmoci // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

S Justinem jsme usnuli celkem brzy... nebo usnuli - on spal jako špalek v mé náruči, za to já... já jsem s tím měl celkem dost velký problém. Každou chvíli jsem se budil a pak jsem zase usnul a pak jsem se zase vzbudil a takhle to bylo pořád dokola. Můj mozek jednoduše nechtěl vypnout. Myslel jsem neustále na to, zda bude Ben v pohodě, na to, jak je asi Maikeymu a taky na to, co se stalo o Justinově plese. Naprosto mě zaplavily vzpomínky na Justinovo tělo ležící na studeném betonu. Zkrátka jsem myslel na všechny ty depresivní věci, kterým se obvykle vyhýbám, ale tentokrát to vážně nešlo. Bylo mi z toho všeho fakt mizerně. Člověk si v takových chvílích uvědomuje, jak snadno se všechno může změnit, jak snadno můžeme přijít o věci a lidi, o které jsme mysleli, že nikdy nepřijdeme. Jsem sentimentální gay, to je vážně bezvadný.

Když padla 6 hodina ranní, vzdal jsem veškerou snahu o to se nějak důstojně vyspat a jednoduše jsem se vymanil zpoza Justinova dokonalého těla a šel jsem se projít ven. Nejsem sice ten typ, co by se potřeboval procházet v tak brzkých hodinách venkem, ale jednoduše jsem potřeboval na vzduch. Nicméně jsem nakonec "překvapivě" skončil v jídelně, kde už Debbie jako vždy otročila. Ale stejně se mi zdálo, že je tu dnes až nějak extrémně brzo, i když já mám co povídat, že?

Pocit bezmoci // 1 //

Některé z vás dnes nečeká zrovna příjemný den a tím je návrat do školy, proto opravdu doufám, že vám ho zpříjemní po mé dvou měsíční pauze konečně nějaká ta povídka😊

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Rozrazil jsem dveře nemocnice a vběhl dovnitř jako bych snad zešílel. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a pohltil mě nepříjemný pocit spojený se vzpomínkami na to, jak jsem tu byl naposled, když jsem noc co noc sedával u Justinovo postele, abych věděl, že je v pořádku. Zatočila se mi z toho hlava a začal mi těžknout dech, jako by mě snad popadal záchvat paniky. Nakonec jsem ale zatřepal hlavou a v duchu se uklidnil. Tady teď přeci nejde o mě.

Vzápětí jsem se vydal na recepci, ale domluvit se se sestrou by byl momentálně asi učiněný zázrak, protože ta se víc zabývala hovorem, než mnou. Možná to byl hovor důležitý, možná ne, ale fakt jsem potřeboval získat její pozornost...

B: "Mohla byste mi, sakra, věnovat pár vteřin svého času?"...Vykřikl jsem a ona se na mě vykuleně zadívala. No pozornost jsem rozhodně získal.

Ale už to bylo jedno, toho, koho jsem hledal, jsem zahlédl sedět u jednoho z pokojů. Vypadal hrozně, v jeho tváři jsem mohl vyčíst, že tohle rozhodně není dobrý.