BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Odešel jsem z nemocnice někdy kolem poledne, Justin tam před svojí šichtou mohl ještě být, takže Maikeymu pro jistotu dál dělal společnost. Já jsem se ještě vydal domů dát trochu dohromady, abych nevyděsil svoje zaměstnance a případné klienty. Potom jsem se vydal vstříc Kinneticu a všemu, co mě tam dnes čeká a že toho nebylo málo. Dovedete si však představit, že moje hlava byla myslí přeci jen někde trochu jinde. Pokud jsem na tom takhle já, neumím si ani představit, jaký pocit bezmoci právě teď zažívá Maikey. Vlastně... umím si to představit a to celkem živě, sám jsem si to prožil a je to ten nejhorší pocit na světě.
Upřímně si myslím, že kdybych se dneska v Kinneticu vůbec neukázal tak by to ničemu neuškodilo, Ted dělal téměř všechnu moji práci a ještě mi nosil kafe jako nějaká asistentka. Možná by nebylo špatný začít ho platit i za tohle. Každopádně vřelé "díky" mu rozhodně udělalo větší radost, zvlášť když pochází ode mě jemu.
B: "Co se tak usmíváš?"...Osočil jsem ho, když jsme opouštěli Kinnetic - poslední jako obvykle.
Ted: "Neusmívám! Nebo... možná si jen užívám vědomí, že všemocný Brian Kinney mi poděkoval."
B: "Bože, ty si vážně na zabití,"...Protočil jsem oči a nastoupil do auta, kterým jsem odmatud rychle odjel.
Překvapivě jsem opět skončil v jídelně. No co, měl jsem jednoduše hlad, to se snad dá pochopit. A ano přiznávám - chtěl jsem taktéž vidět někoho blonďatého.
J: "Dobrý den, pane Kinney."
B: "Dobrý, pane Taylore,"...Natáhl jsem se k němu, abych ho políbil.
Ale dřív, než jsem si ho stihl nějak pořádně užít, zase mi zmizel, aby obsloužil stůl plný nevrlých zákazníků. Člověk by řekl, že gayové všechno vidí růžově, ale tihle to tak rozhodně neměli.
Posadil jsem se na bar a čekal jsem na obvyklý Debbiin nálet, ale v tom mi to najednou došlo, nikde jsem jí neviděl a ani neslyšel a to je na ni hodně neobvyklé - tak kde, sakra, je?
J: "Tak jsem u tebe, co si dáš? Nebo spíš - co si dáte, pane Kinney?"
B: "K objednávce se dostaneme později... teď mi řekni, kde je, do háje, Debb?"
J: "Oh... ona... šla vystřídat Maikeyho v nemocnici, potřeboval si jít trochu odpočinout... už když jsem odcházel, bylo vidět, že to moc nedává."
B: "No není to pro něj zrovna procházka růžovým sadem."
Justin se na mě podíval takovým tím svým pohledem - starostlivým a zvědavým pohledem zároveň. Myslím, že mu bylo jasné, že tak trochu narážím na to, jak jsem se měl já, když byl on v nemocnici. Ale Justin je už dost chytrej na to, aby věděl, že o tom nechci mluvit, zvlášť s ním ne. Jsem vážně rád, že se nikdy nedozvěděl o tom, jak jsem každou noc seděl u jeho postele a nechtěl od něj odejít, ani když mi bylo fakt mizerně.
J: "To rozhodně není. A už víš, co si dáš?"
B: "Přines mi nějakou specialitu, překvap mě,"...Mrkl jsem na něj.
J: "Provedu,"...Věnoval mi jeden svůj sunshine úsměv a vydal se pro mou objednávku, která mě snad dobře nasytí, ať už bude jakákoliv.
Byl jsem mile překvapen, když přede mě postavil talíř a hned jsem se do toho pustil. Byla toho však celkem kopa, takže jsem to nesnědl celé, ale rozhodně jsem se už těšil domů do postele, ve které... budu sám. Do háje, vždyť Debb tu není a to znamená, že Justin to tu musí zavřít a to znamená, že přijde domů až, kdo ví v kolik. To je mizérie.
B: "Chceš, abych tě pak vyzvednul?"
J: "Kdo jste a co jste udělal s mým přítelem?"
B: "EHM,"...Rázně jsem dal najevo, že slovo přítel mi trhá uši... i když vy víte svoje.
J: "Zvládnu dojít sám, ale děkuju,"...Políbil mě a já měl co dělat, abych ta jeho sladká ústa opustil.
Ještě než jsem se rozjel domů, rozmýšlel jsem, zda zavolat Maikeymu, abych zjistil, jak na tom je, ale usoudil jsem nakonec, že pokud je tu alespoň malá šance na to, že zrovna spí, tak ho nechci budit a... myslím, že vím, jak mu asi je, to mi asi ani nemusí říkat, ale jsem si jistý, že moje otázka by ho moc nenadchla.
Rozjel jsem se proto rovnou domů, kde následujících pár hodin budu zírat do stropu a čekat na to, až Justin přijde. A mezitím budu dál přemýšlet nad depresivními věcmi, jimž kraluje ta naprostá bezmoc.
B: "A do háje."
Abych vám vysvětlil, o co tu jde... to jsem takhle vyjel nahoru výtahem a ještě, než jsem stačil otevřít výtahové dveře, uviděl jsem, že u mých dveří sedí jedna opilá hromádka neštěstí.
Maikey: "Ahoj, Bri,"...Opile se zasmál.
B: "Maikey... tak se zvedej."
Vynaložil jsem veškerou sílu na to, abych ho odtáhl do postele, kde sebou plácl způsobem, že se divím, že to ta postel nějakým zázrakem přežila.
B: "Dojdu ti pro vodu, nikam nechoď,"...Kam by taky šel, že? V tomhle stavu.
Když jsem se k němu však následně vrátil, mohl jsem mu tu vodu maximálně tak vylít na hlavu, protože spal jako špalek. Vlastně jsem za to byl rád, jen jsem netušil, kam si lehnu... jemu se totiž podařilo usnout tak, že ležel přes obě poloviny postele. Jupííí... pohovko, dneska si spolu užijeme.
Ještě než jsem si na ní ale ustlal, šel jsem se vysprchovat, abych se alespoň trochu vzpamatoval. Následně jsem s nadějí, že se Maikey někam posunul, vrátil z koupelny, ale moje přání se mi bohužel nesplnilo a tak jsem se vydal na pohovku, kde jsem předpokládal, že se budu dost převalovat... Ale světe div se, já jsem usnul hned.
No comments:
Post a Comment