Poslední díl
BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
"Co to, sakra...?!" byla slova, která mě probudila z hlubokého spánku. Stěží jsem rozlepil oči a posadil jsem se... no nebo jsem se o to alespoň snažil. Chystal jsem se zvednout a jít se podívat, co se děje, ale v tom z ložnice vyběhl Justin, který právě stoprocentně zažil pěkný šok a já hned tak nějak tušil, v čem je asi problém... myslím, že v naší posteli čekal na tuty mě a ne Maikeyho.
J: "Briane!"
B: "Asi jsem ti mohl dát vědět, že tu Maikey zůstane přes noc."
J: "Jo, to by bylo skvělý!"
Maikey: "Promiň... nechtěl jsem ti způsobit infarkt."
Justin se nadechoval k nějaké odpovědi, která rozhodně neměla být milá, ale myslím, že si vzápětí vzpomněl na Bena a zmohl se na pouhé "To je dobrý, Maikey."
B: "Kolik je vůbec hodin?"
J: "Půl třetí ráno."
B: "Wow, stihl si to před třetí."
J: "Je ti jasný, že v tomhle případě se naše dohoda trošku nepočítá?"
B: "To neznamená, že bych tě stejně nemohl nějak potrestat."
Až na konci té věty jsem si uvědomil, jakej jsem vůl. Ne snad proto, že jsem Justinovy vyhrožoval potrestáním, které fakt rád praktikuju... ale proto, že kousek od nás stál můj nejlepší kamarád, jehož přítel je právě teď v nemocnici a já si tu klidně dovádím s tím svým. Někdy jsem vážně bezohlednej parchant.
Maikey: "Měl bych jít domů."
B: "Neblbni, za prvé, máš v sobě ještě cokoliv, co si vypil a za druhé, rozhodně bys teď neměl být sám... takže si běž zase hezky lehnout."
Justin se na mě podíval pohledem, kterým jasně dával najevo své obavy z toho, že netuší, kam si lehneme my dva, ale já ho pohledem uklidnil, že to nějak vymyslíme... nebo spíš jsem mu pohledem dal najevo, že teď má Maikey přednost před naším pohodlím.
J: "Jo, Maikey, měl bys tu zůstat."
Maikey: "Fajn... ale vezmu si pohovku."
B: "Kocovina a bolest zad? To by bylo trochu příliš... my se s Justinem nějak zmáčkneme,"...Vlastně se mi ta představa i zamlouvala.
J: "Přesně, nějak to zvládneme, ty se ale běž pořádně vyspat,"...A myslím, že i Justin nakonec nebyl zas tak proti.
Maikey: "Díky, jsem fakt rád, že vás mám."
J: "My taky, Maikey."
Maikey se vrátil zpátky do ložnice a my s Justinem jsme se vydali na pohovku, já si lehl první a Justin si lehl přede mě. Nejsem nějakej typ na mazlení a tulení, ale zkrátka jsem neodolal a přehodil mu ruku přes pás a víc si ho k sobě přitáhl. Nemít Maikeyho, který je v katastrofálním stavu ve vedlejší místnosti, tak by tohle ležení rozhodně neskončilo spaním.
J: "Kde se tu vůbec vzal?"
B: "Našel jsem ho u dveří, když jsem přišel... byl totálně na mol."
J: "Chudák... ani si neumím představit, jak se cítí."
B: "Bezmocně... vím svoje."
Kousl jsem se do jazyka, jen jsem to dořekl. Proč se, sakra, v jeho blízkosti neumím ovládat a říkám věci, které by on vědět rozhodně neměl?
J: "Tak ses cítil... když jsem... však víš..?"
Mlčel jsem, nechtěl jsem mu na to odpovídat, nechtěl jsem si znova připomínat to, co jsem cítil, když jsem tři dny seděl u jeho lůžka a držel ho za ruku a modlil se, aby se probudil a žil a následně jsem ho každou noc chodil kontrolovat, což jsou mimochodem věci, které do teď neví a ani nechci, aby je někdy věděl... jenomže to, jak jsem se tehdy cítil, je možná něco, co bych v sobě už nejspíš neměl dusit.
B: "Ehm... já jsem se... byly to pro mě asi nejhorší chvíle mýho života,"...Na konci se mi zlomil hlas. Sakra, Briane, teď si tomu dal vážně korunu!
Justin se ke mně otočil čelem a i když byla taková tma, že jsem mu neviděl do očí, bylo mi úplně jasné, jak se na mě asi tak dívá.
J: "Mrzí mě to."
B: "Co?"
J: "Že ses tak kvůli mně cítil."
B: "Co to říkáš? Tys nic neudělal... to ten..."...ani jsem nedokázal vyslovit jeho jméno.
J: "Ale to já chtěl, abys na můj ples přišel... kdybych..."
B: "Pššš,"...Nechtěl jsem, aby na to vzpomínal a připomněl si všechnu tu bolest, přes kterou se tak dlouho dostával. A tak jsem ho jen pevně objal a políbil na čelo. V tom objetí jsme následně i usnuli.
Ráno nás však oba probudilo hlasité vyzvánění telefonu, když jsme oba zjistili, že nepatří k našim telefonům, vydali jsme se do ložnice za Maikeym vedle nějž hrál jeho telefon.
B: "Maikey,"...Opatrně jsem do něj strčil.
Maikey: "Hmmm."
B: "Telefon... někdo ti volá."
Maikey: "Co, co?"...Začal se zmateně rozhlížet kolem sebe.
B: "Zvoní ti telefon."
Maikey: "Sakra... to... to je máma."
B: "Tak to zvedni."
Maikey: "Ona je u Bena... co když..?"
B: "Dokud to nezvedneš, tak nic vědět nebudeš."
Maikey: "Dobře, dobře... Mami, co se děje?"
S Justinem jsme napjatě čekali na to, co se bude dít, ale když se na Maikeyho tváři začal tvořit obrovský úsměv a za ním následovalo velmi hlasité a úlevné "DÍKY BOHU!" oba jsme hned věděli, že to jsou rozhodně dobré zprávy.
Maikey: "Ben se probral,"...Oznámil nám hned, jak zavěsil.
B: "To jsme pochopili,"...Šel jsem k němu a pevně ho objal. Justin neodolal a nalepil se k nám taky. Všichni tři jsme se objímali jako nějací blázni a smáli se.
Maikey: "Myslíš, že byste mě hodili do nemocnice?"
B: "Že se ptáš."
Rychle jsme se všichni oblíkli a následně jsme uháněli do nemocnice rychlostí, že jsme se divili, že jsme přežili. Hned jak jsme zastavili, Maikey běžel napřed a my jsme se doplazili zrovna v momentě, kdy Maikey Bena doslova dusil v objetí.
Ben: "Snad sis nemyslel, že se mě jen tak zbavíš?"
Maikey: "Tak hrozně si mě vyděsil."
B: "Nás všechny,"...Doplnil jsem.
J: "Jo, tohle už, prosím, nikdy nedělej."
"Jo, buď tak hodnej," ozval se zničehonic Emmettův hlas a najednou se do pokoje začali hrnout snad úplně všichni, koho známe. Myslím, že Debbie neotálela a zavolala snad i samotnému prezidentovi. Všichni byli jednoduše neskutečně šťastní, že je Ben v pořádku a že ten pocit bezmoci snad už nikdy nepocítíme.
No comments:
Post a Comment