Některé z vás dnes nečeká zrovna příjemný den a tím je návrat do školy, proto opravdu doufám, že vám ho zpříjemní po mé dvou měsíční pauze konečně nějaká ta povídka😊
BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Rozrazil jsem dveře nemocnice a vběhl dovnitř jako bych snad zešílel. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a pohltil mě nepříjemný pocit spojený se vzpomínkami na to, jak jsem tu byl naposled, když jsem noc co noc sedával u Justinovo postele, abych věděl, že je v pořádku. Zatočila se mi z toho hlava a začal mi těžknout dech, jako by mě snad popadal záchvat paniky. Nakonec jsem ale zatřepal hlavou a v duchu se uklidnil. Tady teď přeci nejde o mě.
Vzápětí jsem se vydal na recepci, ale domluvit se se sestrou by byl momentálně asi učiněný zázrak, protože ta se víc zabývala hovorem, než mnou. Možná to byl hovor důležitý, možná ne, ale fakt jsem potřeboval získat její pozornost...
B: "Mohla byste mi, sakra, věnovat pár vteřin svého času?"...Vykřikl jsem a ona se na mě vykuleně zadívala. No pozornost jsem rozhodně získal.
Ale už to bylo jedno, toho, koho jsem hledal, jsem zahlédl sedět u jednoho z pokojů. Vypadal hrozně, v jeho tváři jsem mohl vyčíst, že tohle rozhodně není dobrý.
B: "Maikey?"...Posadil jsem se k němu a položil mu ruku na stehno.
Maikey: "Bri,"...Vydechl a následně se mi se slzami v očích složil do náruče.
Když se trochu vzpamatoval, začal mi říkat, co s Benem je, já mu sice rozuměl každé třetí slovo, ale i tak jsem z toho pochopil, že to nějak souvisí s jeho HIV a taky to, že je stále v bezvědomí... Maikey byl šíleně vyděšenej a já se mu nedivil. Však jsem si tímhle sám prošel a bylo to snad nejhorší období mého života.
B: "Měl bys jít domů."
Maikey: "Nemůžu... musím u něj zůstat."
B: "Nevím, kde si vzal to, že máš na výběr, ale nemáš... oči máš tak červený, že by si tě kde kdo mohl splést se závislákem na heroinu a páchneš hůř, než by se vůbec dalo popsat... běž domů,"...Byl jsem možná trochu krutej, ale potřeboval jsem ho odtud nějak dostat.
Maikey: "Ale..."
B: "Zůstanu u něj, neboj se, a kdyby něco, tak zavolám. Ale ty si běž domů odpočinout, Ben tě bude potřebovat silného a ne skoro před zhroucením."
Ještě chvilku se mnou vedl "konverzaci" na téma, že tu musí zůstat, ale nakonec se mi ho podařilo přesvědčit o tom, že odpočinek opravdu potřebuje. Je mi jasné, že odpočinku se mu moc nedostane, vím, jak těžké to je, když v hlavě máte jedinou myšlenku a to tu, zda osoba, kterou milujete, bude žít... ale tím, že by byl v jednom kuse tady, by ničemu nepomohl.
B: "Ahoj, Bene."
Ani nevím, proč jsem ho pozdravil, ne že by mi mohl právě teď odpovědět a myslím, že ani slyšet mě nemohl... i když, kdo ví, že?
Posadil jsem se na židli vedle jeho postele a jen jsem ho pozoroval, po chvíli už jsem si připadal jako blázen, když jsem na něj v jednom kuse zíral. Abych pravdu řekl, tak mi nakonec i začaly padat oči a najednou jsem před nimi měl zcela jiný obrázek - a to obrázek Justina. Ležícího na lůžku, připojeného na přístrojích. Přesně tři dny trvalo, než jsem věděl, zda bude žít nebo ne. Tři dny naprostého utrpení a zoufalého nevědomí.
Do teď si pamatuju a nejspíš napořád i pamatovat budu to, jak jsem seděl na chodbě, celý od jeho krve, se šálou kolem krku... na to, jak u mě seděl Maikey a ze všech sil se mě snažil uklidnit... na to, jak mi slzy vytvářely mokré cestičky na tvářích, což bylo něco, co jsem znal jen málo, protože pláč byl tehdy v mých očích jen pro slabochy a asi stále je, ale v tu chvíli jsem nemyslel na to, jak působím, ale na to, že umřu, pokud se mu něco stane.
Seděl jsem u Bena celé odpoledne, pomalu jsem začínal ztrácet pojem o čase, žaludek mi jasně dával najevo, že by si něco dal a oči mi už celkem vzdorovaly, ale nechtěl jsem tu Bena jen tak nechat, zvlášť když jsem dal Maikovi slib, že s ním zůstanu.
Debbie: "Ťuky ťuk."
Byl jsem celkem mimo, takže jsem se domníval, že mám halucinace, ale když jsem se následně podíval ke dveřím, opravdu jsem tam uviděl Debb.
B: "Co tu děláš?"...Svou otázku jsem zakončil zívnutím.
Debbie: "Očividně se jdu podívat na Bena a taky tě vystřídat."
B: "Jsem v pohodě."
Debbie: "Jo ty pytle pod očima s tebou rozhodně souhlasí. Běž domů."
B: "Slíbil jsem Maikeymu, že ho pohlídám."
Debbie: "A toho já snad nejsem schopná?"
B: "Pravda,"...Usoudil jsem a nakonec jsem se jí nechal přemluvit, abych šel domů.
I když přemlouvat mě zrovna dvakrát nemusela, fakt jsem byl naprosto vyřízený. A hlavně jsem se těšil na to modrooké blonďaté štěně, co na mě čeká doma... teda snad tam čeká. Taky by mohl pobíhat někde venku, ale to opravdu doufám, že ne. Sakra, já na něm jsem snad závislej. A ne jen to... hlavně se chci ujistit, že je v pohodě. Já vím, říkáte si, proč by asi nebyl... ale prostě ten pud, když se někomu něco stane, mě nutí ujistit se, že on je v pořádku.
B: "Justine?"
Pomalu jsem ještě ani neotevřel dveře a už jsem se po něm sháněl. Jenomže jsem se nedočkal žádné odpovědi, z čehož se mi akorát stáhl žaludek. Sundal jsem si boty a kabát a vydal jsem se do ložnice, kde jsem našel pouze postel plnou papírů, na které se očividně snažil něco nakreslit, ale dle zmuchlaných papírových koulí jsem usoudil, že se mu to asi moc nedařilo. Hned jsem předpokládal, že šel ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. V tom se ale otevřely dveře koupelny a on v nich stál...
J: "Bri?"
B: "Myslel jsem, že tu nejsi."
J: "Jen jsem potřeboval sprchu... jak je na tom Ben?"
B: "On... já nevím."
Dál jsem už nic neřekl a šel jsem rovnou k němu, abych ho objal. Jednoduše jsem ho potřeboval cítit ve své náruči a vědět, že je v pořádku, tady a se mnou.
No comments:
Post a Comment