Monday, May 24, 2021

Maybe it's Too Late... // 9 //


BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(August, 2015 - New York, současnost)

Justin civěl do stropu zcela ztracen ve svých myšlenkách. S rukou jednoho muže přehozenou přes svůj pas, myslel na jiného. Myslel na Briana. Na to, že se s ním příští týden v tuhle dobu nejspíš uvidí.

Debbie byla neodbytná a tak Justin nakonec souhlasil, že dorazí. Snažil se vymyslet asi milion výmluv, proč nemůže, ale i kdyby šel na svůj vlastní pohřeb, tak by to Deb nezajímalo.

Justin si nemůže pomoct, ale zná Debbie až moc dobře a má tak trochu pocit, že jí ani tak nejde o to, aby tam byl na její narozeniny, jako o to, že chce jeho a Briana dostat do jedné místnosti a ještě alespoň jednou se pokusit o nemožné. Možná je to naivní myšlenka, ale ani zdaleka není nereálná.

Ale pokud jí přeci jen jde pouze o to, že ho chce vidět, nemění to nic na faktu, že tam bude i Brian. A to ho příšerně děsí.

Jak přesně ho má nechat ve své minulosti, když mu neustále nějak zkřižuje cestu?

"Ten film tě nebaví, že jo?" zeptal se Scott v polovině Justinovy myšlenky, která zahrnovala jeden z mnoha scénářů příštího týdne.

"Ne, to ne, o ten film nejde... spíš jsem myšlenkami někde jinde. Promiň."

Scott se natáhl pro ovladač a film zastavil. "Nemusíš se omlouvat. Je to jenom film. O co jde?"

"Ale... to nic. Jen věci."

"Věci?"

"Uhm."

"Chápu, nemusíš mi to říkat. Jen chci, abys věděl, že můžeš... pokud by ses někdy chtěl s něčím svěřit..."

"Děkuju," Justin se usmál a natáhl se, aby Scotta políbil.

Skoro už mu to začínalo připadat normální. S každým polibkem se cítil uvolněněji a míň provinile. Ale kdykoliv mělo dojít na něco víc, Justin se jednoduše stáhl do své ulity a stopl to v momentě, kdy Scott zápasil s jeho poklopcem. Ne, že by ho snad Scott nevzrušoval, v tom problém nebyl a co si budeme, Justin chtěl, opravdu chtěl, pořád to byl přeci jenom chlap, který měl svoje potřeby, ale... nějak se nemohl přenést přes ten fakt, že by se ho měl dotýkat jiný muž, než Brian.

A tak udělal to jednodušší, pro něj jednodušší a dopřál to, co si sám odepíral, Scottovi. Poprvé, když držel jeho penis v ruce, celý se chvěl, skoro jako kdyby to dělal poprvé. Po druhé byl dokonce schopný zapojit svojí pusu, ale stále nebyl schopný se tomu zcela oddat. Ne, že by snad Scotta neudělal, ale... s Brianem to vždycky bylo živočišnější, žhavější. Jen při pohledu na to, jakou rozkoš Brianovi dopřával, se několikrát skoro sám udělal. Se Scottem tohle necítí.

A opravdu rád by se přes ten blok nějak dostal.

Dokonce mu ještě ani neřekl, že příští týden do Pittsburghu letí. Úplně neví, jak by to měl podat. Jasně, mohl by říct, že letí na narozeniny někomu jemu blízkému. Ale tak nějak tuší, že by Scott vyžadoval víc informací než jenom to. Znají se teprve měsíc, takže Justin ho ještě tak úplně nezahlcuje informacemi o jeho životě a lidech v něm. Ví v podstatě jenom to, že byl ženatý a 14 let s mužem, kterého opravdu miloval. A pak taky o Daphne, u které ví, že nebýt jí, nejspíš by se nikdy nedali dohromady.

Ačkoliv Justin si ještě tak úplně není jistý, že spolu se Scottem jsou. Nemluvili o tom, ale asi to tak nějak vyplynulo ze situace.

Ale pointou je zkrátka to, že úplně neví, jak by mu měl podat, že se příští týden uvidí s Brianem. A má za to, že je snazší mu nic neříkat. Ale i to se mu příčí. Takže je tak trochu na mrtvém bodě.

"Jestli chceš, můžu jít domů... pokud potřebuješ být sám."

Jo, tak to bylo taky něco, co zrovna nevěděl. Na jednu stranu právě teď neměl sílu na to se před Scottem přetvařovat, že je v pořádku, ale na tu druhou věděl, že pokud bude sám, tak nejspíš přijde o rozum.

"Neblázni, chci tě tady." Jen bych byl radši, kdybych se na tebe dokázal soustředit víc než na Briana, pomyslel si hořce.

"Určitě?"

"Uh-huh. Můžeš... tu přespat, jestli chceš," Justina samotného překvapilo, že to řekl, ale... jak jinak se má se Scottem posunout někam dál? Navždy se koukat na filmy a vodit za ruku nemůžou.

"Vážně? Já jen... nečekal jsem, že bys..."

"To ani já ne. Jen mě to teď tak napadlo, že by to bylo fajn... ale jestli nechceš nebo nemůžeš..."

"Zůstanu moc rád," Scott ho s úsměvem pohladil po vlasech. "Ale nemám nic spaní."

"Nic nepotřebuješ... teda tak jsem to nemyslel," zasmál se a cítil, jak rudne. "Můžu ti půjčit tričko nebo můžeš spát v trenkách." Justin raději sklopil pohled, neschopný se mu podívat do očí. Choval se fakt jak puberťák... no možná, že hůř.

"To by šlo."

----

(O týden později)

"Nemůžu uvěřit, že jsi mě přemluvil letět s tebou. Víš, jak nesnáším létání."

"A já na tu tvoji oběť jen tak nezapomenu, Daph. Ale bez tebe bych to tam nezvládl. Navíc Debb mi v podstatě nařídila vzít tě s sebou."

"Uh-hmm."

"No fakt, řekla mi, že tě ráda uvidí. Ale uznávám, že kdyby to neřekla, tak bych tě klidně unesl, jen abych tam nemusel sám..."

"Já se z tebe zblázním. Hlavně, ať už konečně přistaneme a já můžu zase dýchat."

"Jenom klid, větší pravděpodobnost je, že se vybouráš v autě, než že s tebou spadne letadlo."

"Díky, díky moc, takže z letiště jdeme pěšky."

Justin se rozesmál a následně se podíval z okýnka na ten neuvěřitelný výhled. Jak bylo pro Daphne létání utrpení, on ho shledával uklidňující.

Bird's-eye view: Book a window seat on these flights | Blacklane Blog

"Co jsi vůbec nakonec řekl Scottovi?"

"Že... jsem slíbil mámě, že na víkend dorazím, protože jsem tam dlouho nebyl."

"Fuck. Ještě nejste ani na třech měsících a ty už mu lžeš," Daphne se uchechtla.

"Věř, že se cítím už tak dost mizerně. Nevím, proč jsem mu prostě neřekl pravdu, ale... nechtěl jsem ho ranit."

"A lhaním ho snad neraníš? Navíc nebylo by snazší říct mu pravdu, jen vynechat tu část s Brianem, když už?""

"Ne, když se to nedozví. A možná bylo, ale uhrát to na mámu se zdálo nejbezpečnější."

"Justine, posloucháš se vůbec?"

"Já vím," Justin si hlasitě povzdychl. "Nechápu, co se mnou je. Vím, že jsem mu měl říct pravdu, ale nechtěl jsem, aby celý víkend přemýšlel nad tím, jestli se mezi mnou a Brianem něco neděje... chci ho toho ušetřit."

"Něco mi říká, že se ty víc bojíš toho, že se něco stane než, že Scott nad tím bude přemýšlet."

"Co? To... není pravda. Mezi mnou a Brianem je konec."

"Tak proč nad ním tak moc přemýšlíš? Scott je ten, s kým jsi a on si zaslouží znát tě a mít tě se vším všudy... ne jenom na půl."

Justin se opřel do sedačky a odvrátil pohled zase zpátky k okýnku, tentokrát však na tom výhledu neshledával nic uklidňujícího, dokázal totiž myslet jenom na to, jak moc je sám na sebe naštvaný.

Daph má pravdu, Scott je ten, na koho by se měl soustředit a ne to, co mezi sebou mají, sabotovat kvůli Brianovi.

----

Když konečně přistáli na letišti, Justin měl problém vstřebat, že se právě nachází na Pittsburghské půdě, takže zatímco se Daphne snažila sehnat jejich zavazadla a následně i taxi, Justin se za ní pouze nepřítomně plahočil. A nakonec i celou cestu v taxi promlčel.

"Promiň, že jsem to řekla tak napřímo... to o Scottovi," Daphne přerušila ticho, když si uvědomila, proč je Justin tak zamlklý.

"Ty se neomlouvej. Máš pravdu. Dělám to celé o Brianovi, když ten, kdo by pro mě teď měl být prioritní, je Scott..."

"Tak to není, Justine. Samozřejmě, že Brian je stále velkou součástí tvého života, záleží ti na něm a pořád k němu chováš city, je tak logické, že ve tvojí hlavě se odehrává asi tak milion věcí současně... ale Scott by neměl být jen náhradou nebo vyplněním prázdnoty...pokud to s ním myslíš vážně, tak je to super, ale musíš se podle toho začít chovat... a pokud ne, tak..."

"Já vím, Daph, já vím. Pokud to vážně nemyslím, nezaslouží si, abych ho zatahoval do mého šíleného světa..."

Daphne přikývla a nechala Justina zbytek cesty přemýšlet. Když konečně dorazili na místo, Justin znervózněl. Je to už rok, co v Pittsburghu nebyl a nikoho neviděl. A to má před sebou teprve tu snazší část...

"Oh, Justine, zlato, konečně jsi tady," Jennifer se na něj vrhla tak rychle, že měl skoro problém zareagovat.

"Mami, prosím tě, udusíš mě..."

"To máš za to, že jsi mě celý rok nenavštívil." Na důkaz toho jej ještě víc stiskla těsně před tím, než ho ze svého objetí propustila. "Daphne, tak ráda tě vidím."

"Já vás taky, paní Taylorová."

"Prosím tě, říkej mi Jennifer... po těch letech už bychom nemusely být tak formální."

Daphne se pousmála a Jennifer objala.

"Tak pojďte dovnitř, vy dva."

Justin s Daphne popadli svoje zavazadla a zamířili dovnitř. Jakmile si odložili v pokoji pro hosty, tak se vydali za Jennifer, která už na ně čekala s čajem a čerstvě upečenou bábovkou.

"Budeš se stavovat u táty, Daphne?" zeptala se Jennifer.

"Jo, ale až zítra. Táta dneska dlouho pracuje, chceme se jít podívat mámě na hrob..."

Pro Daphne je tohle stále citlivé téma. Je to necelé čtyři roky, co její máma umřela, ale když jde o rodiče, na čase v tomhle nezáleží... pořád to bolí.

"Omlouvám se, nechtěla jsem zkazit atmosféru," Daphne se rozpačitě zasmála. 

"To bys nikdy nemohla," usmála se Jennifer a pohladila Daphne po ruce. Jennifer v ní vždycky viděla tak trochu další dceru. "Ale je na čase si posvítit na tebe, mladý muži," obrátila se k Justinovi.

"Oh, bože," Justin protočil oči.

"Ráda bych věděla, kdo je ten tajemný muž, se kterým randíš."

"Mami," Justin kňourl zoufale. "Nemůžeme to nechat na jindy? Teď se opravdu necítím na to s tebou rozebírat Scotta..."

"Takže Scott?"

"Mami!"

Ať chtěl nebo ne, musel mámě dát alespoň nějaké informace, aby ho s tím přestala otravovat. To nejpodstatnější ale samozřejmě vynechal. Necítil se na to jí vysvětlovat, že neví, zda by se Scottem vůbec být měl, protože má pocit, že ještě nemá vyřešeného Briana, ať už to znamená cokoliv...

"Teď mi došlo, úplně bych na to zapomněla..."

"Co, mami?"

"Ta Debbiina oslava... koná se zítra v 7 u Michaela a Bena doma. Debb o tom samozřejmě neví, ale Michael s Brianem jí chystají tajnou oslavu..."

"Počkat, počkat... jsou to Debbiiny narozeniny, jak přesně to je tajné? A za druhé, od kdy Brian narozeniny slaví, natož plánuje tajnou oslavu?" zasmál se Justin, značně zaskočen.

"Debbie musela slíbit, že celou oslavu nechá na nich... jde spíš o to gesto, než že by to bylo tak tajné. A Brian se jednoduše rozhodl pomoct Michaelovi."

"Já nějak pořád nechápu, proč se kolem toho dělá taková věda... teda, mám Debb rád, taky bych jí snesl modré z nebe, ale... byl jsem za posledních 14 let na každé její oslavě a ani jednou se nikdo nesnažil o to, aby byla tajná... především proto, že Debb si je v podstatě naplánovala a připravila sama."

"Ty to nevíš..." uvědomila si Jennifer najednou.

"Co... co nevím?"

"Asi bych ti to neměla říkat, ale..."

"Mami, o co jde?"

Jennifer si hlasitě povzdychla, nejistá si tím, jak by to měla říct, ale na tohle neexistuje žádný snadný návod, spíš žádný návod obecně.

"Debbie je nemocná. Říkají tomu... mírná kognitivní porucha. Debb před několika měsíci začala zapomínat, být zmatená... Michael ji proto vzal k doktorovi a ten stanovil tuhle diagnózu. Zatím nejde o nic vážného..."

"Zatím?" zeptal se Justin roztřeseně.

"Mohlo by dojít k výraznému zhoršení. Ale to je všechno co kdyby, teď momentálně je v pořádku, má horší dny, ale nic, co by nešlo zvládnout... a to je nejdůležitější."

"Proč jsi mi nic neřekla dřív? Proč mi nic neřekla ona?"

"Sama to vím jenom chvíli. Před pár týdny jsem u ní byla na návštěvě a všimla jsem si jejího chování a ona si všimla, že jsem si všimla, takže mi to řekla... a nechtěla, abych ti to říkala. Ale zasloužíš si znát pravdu..."

"Měla jsi mi to říct. Mohl jsem přiletět dřív a nějak jí pomoct..."

"Justine, všichni v jejím okolí dělají všechno pro to, aby jí pomohli. Přesně proto nechtěla, abys to věděl, protože moc dobře ví, že bys naskočil na letadlo a přiletěl bys, protože je nemocná a to ona nechce... nechce, aby ji někdo litoval... chce žít normálně dál. Aniž by jí kdokoliv připomínal, co se s ní děje."

Justin se cítil naprosto bezmocně. Debbie pro něj znamenala strašně moc. Pomohla mu tolikrát, že to ani nedokáže spočítat. A ta představa, že on teď nemůže udělat nic pro ní, ho strašně frustruje.

Navíc teď už chápal proč tak moc urgovala, aby dorazil na její narozeniny... a cítil se jako naprostý pitomec.

"Justine, vím, že ti na ní moc záleží, ale není důvod mít obavy... v jejím věku je to prý úplně normální. Věř mi, i já občas zapomínám," Jennifer se zasmála, ve snaze zlepšit náladu. "Hlavní je dávat na ni pozor, což mi věř, že na to má hodně lidí..."

Justin to chtěl shledat uklidňující, ale nemohl si pomoct, potřeboval Debb vidět na vlastní oči, slova prostě nestačila.

A tak, i když se to jeho mámě nezamlouvalo, protože měla za to, že není vhodné, aby Deb takhle přepadával, se vydal rovnou za ní.

Když ale konečně stál před jejím domem, který se za ty roky ani trochu nezměnil a pořád v něm vyvolával pocit bezpečí, měl najednou pochyby. Je důvod, proč Debb nechtěla, aby o tom věděl, proč to chtěla držet v tajnosti - nechce, aby ji lidi vnímali jako nemocnou a hlídali každý její krok a to on chápe. Kdyby teď vpadl do jejího domu, ustaraný, s miliony otázek o tom, zda je v pořádku, ani trochu by jí tím nepomohl.

Takže i když to bylo opravdu těžké a stálo ho to veškeré sebeovládání, rozhodl se, že bude lepší odtud odejít a chovat se k Debbie dál jako k Debbie a na to se jednoduše musí vyspat.

Jenže v momentě, co se otočil k odchodu, mohl slyšet vrzání vchodových dveří, které se podle všeho akorát otevřely. Justin pevně přivřel oči a skoro nedýchal, jako kdyby snad doufal, že ho tak Debbie neuvidí a on prostě rychle zmizí.

Místo toho se však stalo něco, co ani trochu nečekal...

"Justine?" uslyšel a hned věděl, že to opravdu není Debbie.

Okamžitě mohl cítit a skoro i slyšet, jak rychle se mu rozbušilo srdce. Fuck, fuck, fuck...

A následně se konečně odvážil otočit. "Briane..."

2 comments: