Nový díl.
BRIAN
varování: 15+
Skoro jsem... to nedal. Myslel jsem, že mi srdce každou chvíli vyskočí z hrudi. Tak šíleně mi bušilo, to jsem snad ještě nikdy nezažil. Dva týdny kolem mě chodí, jako bych snad ani neexistoval, jako bychom spolu nic nezažili... už jsem se začínal smiřovat s tím, že takhle to teď bude pořád... že ho každý den uvidím, ale tím to hasne... jen dva cizinci se vzpomínkami. Ale z nějakého mně neznámého důvodu se rozhodl dnes prolomit mlčení, i když jen kvůli pitomé objednávce. Řekl mi jenom pár slov, ale to stačilo k tomu, aby mě naprosto vykolejil. Ani nechápu, jak se mi podařilo zachovat si klidnou tvář, byl jsem si dokonce schopný zachovat svou ironii a sarkasmus... ačkoliv to jsou zkrátka dvě zbraně, které používám vždy, když jsem v úzkých. Upřímně jsem ale spíš čekal, že nebudu schopný ze sebe vydávit ani hlásku, že na něj budu jen tupě zírat... ale to se naštěstí nestalo... protože bych opravdu nesnesl, kdyby věděl, jak moc mě tohle zničilo... to, že si vybral někoho jiného... že je s někým jiným... že už jsem pro něj pouhou minulostí. Zatraceně, Sunshine!
V práci jsem zas fungoval pod svojí úrovní, celej den jsem na něj myslel, ostatně jako celé tyhle dva týdny každý den a na večer jsem se opět vydal pro Maikeyho, kterého teď bohužel musím využívat k tomu, abych se totálně nesesypal... abych se zkráka udržel pohromadě...
Ben: "Pane bože,"...Kdyby mohl, tak nejspíš chrlí oheň a upřímně se mu nedivím.
B: "Ne, jen já... i když si cením té lichotky,"...Vetřel jsem se automaticky dovnitř.
Maikey: "Briane!"...Mumlal s plnou pusou jídla, soudě podle svíček, bych řekl, že si chtěli udělat romantickej večer... blbý.
B: "Ahoj, Mikey,"...Sedl jsem si ke stolu a začal jim ujídat.
Ben: "Jen si posluž..."
B: "Díky, profesore."
Maikey: "Briane... snad jsem říkal, že dneska ne."
B: "To mělo být dneska? Ups."
Někdy už ani nevím, jestli si na kreténa jen hraju nebo jím opravdu jsem. Moc dobře jsem věděl, že mě Maikey včera několikrát upozorňoval na to, že dnes ho mám ze svých zvrácených plánů vynechat, ale... kdybych to udělal, znamenalo by to, že bych pravděpodobně zešílel a příčetnost si chci udržet, co nejdéle to bude možné... nejlíp tak dlouho na to, abych se naučil žít bez Justina. Ačkoliv mám pocit, že toho nikdy nebudu schopný...
Maikey: "Ano, dneska! Briane, tohle nemůžeš dělat každej den... Ben a já... chtěli jsme..."
B: "Šukat? V pohodě, dělejte, jako bych tu nebyl a běžte na to."
Maikey: "S Justinem možná máte rádi obecenstvo, ale my... si... do hajzlu,"...Maikeyho vztek mluvil rychleji, než jeho rozum a mám dojem, že si ani neuvědomil, co řekl, až dokud neviděl můj pohled... který věřím, že kdyby mohl, tak zabijí.
B: "V pohodě, půjdu..."
Maikey: "Briane, promiň... já jsem..."
Už jsem neslyšel zbytek jeho věty, protože jsem za sebou zavřel dveře a šel jsem prostě pryč. Nevěděl jsem, co si počnu, ale teď bych Maikeyho společnost už nezkousl, vím, že to neudělal schválně, ale... pořád to stojí za hovno.
Zamířil jsem rovnou do Babylonu a objednal si pár panáků, zatímco jsem se rozhlížel po okolí a hledal někoho, kdo by stál za hřích... někoho, kdo by mi pomohl na pár minut na všechno zapomenout... nejhorší ale bylo to, že jsem hledal někoho, kdo by se Justinovi alespoň trochu podobal... cítil jsem se hrozně.
Přísahám bohu, že za celý život jsem se necítil tak sám jako právě teď... ani jsem nevěděl, že je možné se takhle cítit... a za všechno může on. Kluk, kterýho jsem si nikdy neměl pustit do života, protože jsem věděl, že se stane přesně tohle!
Emmett: "Takže..."
Ted: "Po dlouhém zvažování..."...Oba se posadili vedle mě, každý z jedné strany.
Emmett: "Jsme se rozhodli, že sem půjdeme a necháme se tebou urážet, aby ti bylo líp."
Koukal jsem z jednoho na druhého s naprostým nepochopením, ačkoliv jsem je vlastně chápal perfektně. Dokonce jsem se musel začít smát, což hned oba vítězoslavně okomentovali jako něco velmi pozitivního... ale já se spíš smál tomu, že musím vypadat už opravdu zoufale, když se i tihle dva rozhodli pro mě obětovat.
B: "Vážím si toho, co pro mě děláte, kluci, ale... nemám zájem,"...Vyklopil jsem do sebe skleničku a vydal jsem se do zadní místnosti.
Zpocená zmítající se těla, sex, orgie, sperma, sténání a vzdychání, kam se člověk podívá... dřív bych dvakrát neváhal a přilepil bych se na prvního, kterýho jsem ještě neměl a že jich tu pár bylo, ale... dneska mě ani tohle nebralo... to, čemu jsem dříve říkal můj druhý domov se mnou dneska absolutně nic nedělalo... protože všude, kam jsem se podíval, jsem viděl JEHO, ale přitom tu nebyl... začínal jsem nabývat dojmu, že opravdu přicházím o rozum.
Už jsem se chystal to vzdát a jít se prostě dodělat nějakým chlastem, když v tom mě čísi ruka chytila za opasek a přitiskla na stěnu... nemám obvykle rád, když nade mnou má někdo kontrolu, ale dneska jsem byl tak nějak ve stavu dělejte si se mnou, co chcete.
Rukou mě začal třít přes kalhoty, zatímco mi líbal krk... snažil jsem se, fakt jsem se snažil, aby to se mnou něco dělalo, ale...
Najednou byl jeho obličej před mým a on se chystal přisát na moje rty... věděl jsem, že můžu, že už mi nic nebrání, ta podělaná dohoda už neplatila... ale přes to jsem se v poslední chvíli odvrátil a rukama jsem mu zatlačil na ramena, čímž jsem ho donutil, aby si kleknul. Už mi rozepínal kalhoty, ale nakonec jsem se sebral a šel jsem prostě do hajzlu.
Debbie: "Dneska nějak brzo."
B: "Koukám, že už mi hlídáš i čas."
Debbie: "Za tyhle dva týdny si tu po nocích víc, než v Babylonu, tak se mi nediv."
Radši jsem se k tomu ani nevyjadřoval, ač měla pravdu, tak to je zkrátka téma, který nechci rozebírat, protože pak by to vedlo k přiznání, že jsem zkrátka neschopný existovat bez Justinovo společnosti a to už dokonce i v Babylonu.
Debbie: "Ačkoliv v noc, kterou jsem doufala, že se tu ukážeš, ses na to vykašlal."
B: "Tak jo, já zas půjdu,"...Už jsem se zvedal, když mě zachytila za ruku.
Debbie: "Sedni si,"...Už podle jejího výrazu jsem měl pocit, že mě k tý židli klidně přibije kladivem, pokud neposlechnu, tak jsem to raději udělal.
B: "Fajn, sedím."
Debbie: "Tak poslouchej."
B: "Hm,"...Zakroutil jsem očima.
Debbie: "Vím, že si myslíš, že už si prohrál... že není nic, co bys mohl udělat, abys změnil jeho názor..."
B: "Kdo říká, že chci změnit jeho názor?"
Debbie: "Sklapni. Briane, ten kluk tě miluje... a ač by sis radši nechal vytrhat všechny zuby, než abys to přiznal, ty miluješ jeho... a ano můžeš si za to sám, že od tebe odešel, ale to neznamená, že se nemůže vrátit. Musíš mu jen ukázat, že ho zpátky chceš."
Debb a ty její proslovy do duše... většinou fungují jako nějaké podalěné zázračné kouzlo a opravdu mě donutí něco dělat... jenže já mám pocit, že už nemůžu udělat vůbec nic, protože... protože toho zkrátka nejsem schopný. Nevěřím na lásku, pamatujete?! Tak jak o ni mám teď asi bojovat?
No comments:
Post a Comment