Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Už je to něco málo přes měsíc, co jsme s Brianem od sebe a... tak nějak mi z toho pořád mrazí. Já vím, měsíc není, kdo ví, jak dlouhá doba, ale člověk by řekl, že už tak nějak budu "v pohodě" když to bylo moje rozhodnutí od něho odejít a když jsem teď s Ethanem, který mě stále nepřestává udivovat tím, jak úžasně se ke mně chová... ale i přes to v pohodě nejsem. Kdykoliv na sebe s Brianem někde narazíme, upřeně se na mě dívá, jako by se mě snad snažil zhypnotizovat... někdy mě to vytáčí a někdy zas... naopak. Je mi z toho hrozně... z toho pocitu, že nade mnou má Brian stále nějakou moc. Že stačí jeho pohled a mně se pomalu podlamují kolena. A chci se tak přestat cítit, chci být zcela oddaný Ethanovi a jít se svým životem dál... přeci jen Brian nevypadá, že bych mu, kdo ví, jak moc chyběl... přijde mi, že je s tím v pohodě, možná sex se mnou mu chybí, ale věřím, že na to si našel už spoustu náhrad... takže pro něj je to, jako kdyby mě nikdy nepoznal... kéž by to tak ale fungovalo i pro mě.
Ethan: "Země volá Justina!"
J: "Huh?"
Ethan: "Kam si zmizel? V jednu chvíli se mnou mluvíš a v další si byl myslí úplně jinde."
J: "Promiň... jen jsem se zamyslel... co si říkal?"
Ethan: "To neřeš. Nad čím ses zamyslel?"
Co mu na to mám říct? Že jsem se zamyslel nad svým ex, kterého denně potkávám, ale musím se tvářit jako, že to se mnou nic nedělá? Nebo snad ten fakt, že se jen tvářím, že to se mnou nic nedělá místo toho, aby to tak opravdu bylo. Sakra, nejsem sebevrah.
J: "Nad ničím důležitým."
Ethan: "Justine, jestli se ti nechce, tak chodit nemusíme."
J: "Ne, říkal jsem, že chci... rád poznám tvoje přátele."
Dvě lži a to hned za sebou. Jestli to takhle půjde dál, tak můžu dostat nějaké ocenění pro lháře. Samozřejmě, že se zrovna neženu do toho, abych poznával jeho přátele, nejsem zrovna společenský typ... teda pokud jde o sex, tak jsem velmi společenský, ale co se týče ostatního tak...
Ethan: "Určitě?"
J: "Jo, určitě."
Ethan se radostně usmál a následně mě políbil. Hned na to jsme se šli připravit, myšlenky na Briana jsem se však nemohl zbavit. Začínal jsem šílet. Jak se, sakra, přinutit k tomu, abych ho přestal milovat?
Vydali jsme se na večírek Ethanova kamaráda... ale byli tam snad všichni jeho přátelé, už jsem ztrácel přehled o tom, kdo se, jak jmenuje a s kým se, jak poznal... vlastně mi to bylo i jedno. Protivím se sám sobě a chci za to nenávidět Briana, za to, že mě nutí na něj stále myslet, i když on na mě stoprocentně nemyslí vůbec... ale nenávidět ho jednoduše nedokážu.
Ethan: "Trpíš,"...Zničehonic mě zezadu objal.
J: "Co? Ne!"
Ethan: "Vidím to na tobě... můžeme jít domů."
J: "Ne to ne, ty zůstaň... já jen... asi potřebuju na vzduch."
Ethan: "Jsi v pohodě?"
J: "Jasně. Jen jsem trochu unavený. Prosím, omluv se za mě svým přátelům... uvidíme se doma,"...Políbil jsem ho a v podstatě odtamtud utíkal.
Ethan ani nestihl nic říct, jak rychle jsem zmizel. Připadal jsem si hrozně, ale nedokázal jsem tam zkrátka zůstat. Měl jsem pocit, že tam nemůžu dýchat... nepřipadal jsem si tam dobře... chyběli mi moji přátelé a strašně moc. Vím, že holky mě mají rády pořád stejně, samy mi to řekly... Debb to samé... a Emmett s Tedem těm je podle mě úplně jedno, s kým chodím... ale stejně mám pocit, že bych se jim měl raději vyhýbat, že už k nim zkrátka nepatřím. A pak je tu Maikey, který mě nedokáže ani cítit, někdy mám pocit, že můj rozchod s Brianem snáší hůř, než samotný Brian... mrzí mě, že už spolu neděláme na RAGE. A co si budeme povídat, chybí mi Brian, i když by neměl... zkrátka mi chybí můj život. Nečekal jsem totiž, že když opustím Briana, ztratím vlastně v podstatě i všechno a všechny ostatní.
"Uhni, mladej," ani jsem neuvědomoval, že stojím před vchodem Babylonu, dokud mě na to, že stojím v cestě, neupozornil ten milý pán, který do mě vrazil. Já si fakt ani neuvědomil, že sem jdu... skoro jako by mě sem něco táhlo. No všichni víme, co mě sem táhne... ale měl bych jít domů... neměl bych tu být... a přes to jsem následně vešel dovnitř. Ta hudba spolu s tancujícími polonahými těly, mě okamžitě pohltila.
Emmett: "Justine... zlatíčko!"...Mával a pořvával na mě od baru.
Těšilo mě, že mě tak rád vidí, ale částečně jsem si přál se někam propadnout, jak jsem se styděl, když jeho řvaní způsobilo, že se na mě otáčeli všichni. Ale většina z nich si mě stoprocentně představila pod svými zpocenými těly, takže to asi nebylo zas tak špatný.
J: "Ahoj, Emme."
Emmett: "Ty žiješ!"...Objal mě a svým drinkem mi polil záda. "Ups, promiň."
J: "V pohodě... to uschne. Kde jsou všichni?"
Emmett: "Ted za chvíli dorazí, Maikey je tu někde s Benem a Brian... no... ehm..."
J: "Je mi to jasný - zadní místnost."
Už mě to ani nepřekvapilo, vlastně mi to spíš připomnělo ten jasný fakt, že Brian je jednoduše Brian a nikdy se nezmění. A takhle bych už žít zkrátka dál nedokázal.
Emmett: "Chtěl jsem říct, že ještě nepřišel... moc často sem nechodí. A když už přijde, tak brzo zase odejde."
Skoro jsem se zalknul vlastními slinami, když to Emmett řekl. Že Brian už sem moc často nechodí? Co, prosím? Vždyť je to Brian... Babylon miluje a miluje všechny ty sexy kluky tady a jejich zadky... Brian tu loví, Brian tu šuká, Brian tu pomalu žije... tak jak, že sem už moc nechodí?
Emmett: "Nejsi jediný, koho to překvapuje, věř mi... ale asi oba víme, proč tomu tak je..."
J: "Ne, Emme, já to nevím... protože nevěřím tomu, že já jsem důvod toho, že sem už moc nechodí... nebuďme naivní."
Emmett se nadechoval k odpovědi, když v tom se mi vykuleně díval přes rameno. Ani jsem se nemusel otočit a pochopil jsem to - stál za mnou. Když jsem se vzápětí ohlédl, nevěděl jsem, zda jeho pohled víc vraždí Emmetta nebo mě... i když mě ani tak nevraždil... spíš jsem měl pocit, že po tom měsíci konečně vidím v jeho očích nějakou emoci... a to strach z toho, že vím, že tohle nejspíš nesnáší tak dobře, jak se snaží působit...
No comments:
Post a Comment