Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Ethan mě zase probudil snídaní do postele, je až neskutečné, jak moc si mě rozmazluje. Jsem s ním šťastný, opravdu šťastný. Vztah, který spolu máme, je něco, o čem jsem snil opravdu dlouhou dobu. Jen jsem... myslel... že ho budu jednoho dne vést s Brianem. Ale pochopil jsem, že to se nikdy nestane, že ať se budeme snažit sebevíc, nikdy nenajdeme způsob, jak spolu fungovat. Každý chceme něco jiného... něco úplně jiného a s tím se bohužel nedalo nic dělat. Nemohl jsem žádat Briana, aby se kvůli mně změnil a já kvůli němu nemohl popírat to, co chci a to vztah, kde se budu cítit milovaný a i když věřím, že mě nějaká část Briana opravdu miluje, nemění to nic na tom, jak mizerně se cítím kdykoliv dělá vše pro to, abych to neviděl. Kdy mě radši zraní, než aby to přiznal. Už takhle zkrátka nemůžu žít... ale to neznamená, že mi to netrhá srdce, kdykoliv ho vidím...
Debbie: "Jdeš pozdě, Sunshine."
J: "Omlouvám se, trochu jsem se zdržel."
Debbie: "Tak si hned můžeš vzít zadní stůl."
J: "Debb..."...Zašeptal jsem zoufale, když jsem uviděl, kdo tam sedí.
Debbie: "Vyhýbáš se mu už dva týdny... myslím, že je na čase s tím přestat."
J: "Rozešli jsme se a já se k němu nehodlám vrátit, nevidím proto důvod k tomu, abychom spolu mluvili."
Debbie: "Rozešli nerozešli, já se kvůli tobě nesedřu, už takhle obsluhuju milion stolů."
Je to Debb a všichni víme, že ona by byla schopná obsluhovat klidně dva miliony stolů, ale ona zkrátka mermomocí chtěla, abych za ním šel. Já vím, že se mu vyhýbám a mám k tomu jednoduše své důvody... jako třeba ten, že se bojím, že jen pohled do jeho očí, mi dá pocit, že jsem udělal největší chybu svého života, i když vím, že jít každý svou cestou je pro nás to nejlepší, ale stejně...
Musel jsem ale zkrátka sebrat někde odvahu a vyrazit rovnou k němu. Část mě na něj měla vztek, protože... asi jsem doufal, že mě nenechá odejít jen tak bez boje... že se pokusí alespoň o něco, aby mě zastavil... ale to neudělal, nechal mě jít... a tím mi akorát potvrdil, že zůstávat s ním a čekat na zázrak, by nemělo cenu.
J: "Ahoj, co si dáš?"
Vypadlo to ze mě tak rychle, že jsem si to pomalu ani neuvědomil. Nevím, jestli jsem čekal, že budu koktat nebo, že se snad zhroutím, ale rozhodně jsem nečekal, že promluvit na něj, i když jen kvůli objednávce, pro mě bude tak snadné. Možná, že se přeci jen nakonec naučím žít bez něho...
Byl začtený do novin, ale v momentě, co uslyšel můj hlas, jsem na něm mohl zřetelně vidět, že ztuhl, ale v hned další vteřinu ke mně zvedl svůj pohled - nečitelný jako vždy.
B: "Ahoj, Sunshine."
Jeho hlas byl jako obvykle ironický, nemluvil se mnou dva týdny, vlastně od chvíle, co jsem ho opustil přede všemi v Babylonu a tohle jsou jeho první slova ke mně. Dělá, jako by se nic nestalo... jako bychom spolu nikdy nebyli... jako bych pro něj nic neznamenal... bože, nejradši bych ho vzal něčím po hlavě. Ale i přes to všechno dokázal říct moji přezdívku takovým způsobem, že mi po zádech přejel mráz...
J: "Ptal jsem se, co si dáš."
B: "Můžeš mi nalít kafe,"...Hned jsem udělal, oč žádal.
J: "Ještě něco?"
B: "Můžeš k tomu přihodit ještě míchaná vajíčka se slaninou."
J: "Hned to bude."
Je mi jasný, že od něj nemůžu čekat nějaké emoce jako třeba lítost nebo smutek či vztek, takže jsem to v něm momentálně ani nehledal, ale... způsob, jakým se na mě díval... že mě pomalu svlékal očima... věděl jsem, že si se mnou jen hraje, že se mě snaží donutit k tomu, abych si představil, co by se mnou dělal... a zatraceně to fungovalo... ale nedal jsem to na sobě znát stejně jako on svoje emoce. A následně jsem od něj se vztyčenou hlavou odešel.
Debbie: "Vidíš, ani to nebolelo."
Možná, že to nebolelo, ale rozhodně to nebylo snadný. Nemůžu jen tak předstírat, že se nic z tohohle neděje, Brian to možná dokáže, pro něj je tohle nejspíš úplná pohodička, protože všichni víme, že od začátku chtěl, abych zmizel z jeho života a teď to konečně dostal... ale pro mě to snadný zkrátka není.
Vím, že jsem teď s Ethanem a nic bych na tom neměnil, dělá mě šťastným způsoby, o jakých jsem ani nevěděl, že existují, ale... Brian je a vždycky bude moji první láskou...
J: "Chová se, jak kdyby se nic nestalo."
Debbie: "Je to Brian, na to už bys měl být zvyklý."
J: "Možná měl, ale nejsem... mám pocit, že je mu to úplně jedno."
Debbie: "Věř mi, že není, Justine... ale co má dělat? Odešel si od něj... jsi s někým jiným... a on je člověk s hrdostí... nemůžeš čekat, že se tu před tebou bude hroutit."
Popravdě jsem nevěděl, co jí na to mám říct, skoro mi vyrazila dech. Nejen, že mě zaskočilo, jak moc se ho zastává, ale ještě k tomu jsem věděl, že má pravdu. Nemůžu to zkrátka čekat.
Jakmile byla jeho objednávka hotová, šel jsem mu ji odnést, při poděkování mě opět nazval Sunshine a opět to mělo stejné účinky. Ale rychle jsem od něj odešel pryč... myslím, že bude trvat nějakou dobu, než budu schopný být v jeho blízkosti, aniž bych ho chtěl políbit a zabít zároveň... pokud ten den vůbec někdy přijde.
Následně jsem raději dělal vše pro to, abych se rozptýlil a nevnímal tak jeho přítomnost, ale i přes to jsem tak nějak pořád nacházel záminku k tomu dívat se jeho směrem...
Zanedlouho přišel za mnou na bar, aby zaplatil, snažil jsem oční kontakt držet na minimu, ale když se na vás někdo dívá tak, jako on, není to nic snadného.
B: "Drobný si nech,"...Dal mi bankovku do ruky a přitom se mě svými prsty dotknul... byl to jen malý téměř nepatrný dotek, ale... bylo to poprvé po dvou týdnech, co jsem cítil jeho kůži. A dva týdny je v našem případě skoro jako celá věčnost... která ale nikdy neskončí, protože je mezi námi zkrátka konec.
J: "Díky."
Brian se usmál a následně opustil jídelnu, měl jsem z toho kolem žaludku svíravý pocit. Věděl jsem, že ho stoprocentně ještě uvidím a to určitě brzo, ale... bylo tak zvláštní vidět ho odcházet a nevědět, KDY ho znovu uvidím. Ale tohle jsou jednoduše myšlenky, kterých se budu muset zbavit... teď už na nich nezáleží... teď už záleží jenom na vztahu s Ethanem.
No comments:
Post a Comment